Archiv rubriky: Uncategorized

Národní muzeum a víc

V Národním muzeu jsem byla několikrát před rekontrukcí a v hlavě mi zůstal zajímavý sál s vycpaninami a nekonečné místnosti se šutry. Od té doby se hodně změnilo. Do podzimu 2018 prošla Historická budova muzea zásadní rekonstrukcí zvenku i zevnitř.

Opravdu prokoukla. Jen se bohužel zatím nezaplnila expozicemi, ty budou přibývat postupně celý rok 2020. Ze zvířat je k vidění pouze obrovská kostra plejtváka myšoka (a i ta je od 20. ledna pouze k nahlédnutí, protože i ona bude procházet rekonstrukcí). Zbytek sálů byl prázdný nebo v nich byly malé dočasné expozice. Na podzim, kdy jsme muzeum navštívili, tu byla především zajímavá výstava Rytíři nebes o českých letcích v době 2. světové války. Dnes by mě k návštěvě nalákala výstava velkoformátových fotografií zachycující předměty z přírodovědecké sbírky, jak je zachytil můj oblíbený fotograf Petr Jan Juračka, která bude k vidění do konce dubna. Druhou zajímavostí je nově vybudovaná více než 50ti metrová spojovací chodba mezi Starou a Novou budovou, kde je na plochu 270m2 promítána projekce o vývoji Václavského náměstí a událostem, které se zde uskutečnily.

ALE…Za vstupné 200 Kč pro dospělého (130 Kč pro děti do 15ti let, studenty a seniory nad 65 let; rodinné vstupné 350 Kč) se vám neotevře pouze Historická budova Národního muzea, ale rovnou 9 muzeí, kam lze zavítat v průběhu 5 dní. K návštěvě zvou:

  • Historická budova Národního muzea
  • Nová budova Národního muzea
  • Náprstkovo muzeum
  • Národopisné muzeum Národního muzea
  • Národní památník na Vítkově
  • Lapidárium Národního muzea
  • České muzeum hudby
  • Muzeum Antonína Dvořáka
  • Muzeum Bedřicha Smetany

A to je naprostá bomba. My jsme vstupenku využili ještě v Nové budově a poté i v Náprstkově muzeu, které se věnuje asijským, africkým a americkým kulturám. Celé vrchní patro zabírá zajímavě představená stálá expozice věnovaná Austrálii a Oceánii.

Vstupenku jsme využili i druhý den, kdy jsme zamířili na vrch Vítkov do Národního památníku. Mohutná funkcionalistická budova je viditelná z řady míst v Praze a určitě jste ji zahlédli při průjezdu Prahou po magistrále. Před stavbou architekta Zázvorky, která byla budována od roku 1928, stojí také s výškou 9 metrů největší jezdecká socha ve střední Evropě – Jan Žižka od Bohumila Kafky. Díky umístění Památníku je z jeho střešní terasy nádherný výhled na Staré Město i s Hradčany v pozadí. Původní záměr uctít památku legionářů a odbojářů z 1. světové války se časem rozšířil o bojovníky 2. světové války. Součástí je také tzv. hrob neznámého vojína s ostatky bojovníků od Zborova a z Karpatsko-dukelské operace, kam představitelé státu kladou věnce při výročích. V Památníku samém jsem nikdy nebyla, takže mě úplně mrazilo z chmurného Velkého sálu a ještě víc po vstupu do podzemí, kde bylo zázemí pro mauzoleum komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Obojí vypadá jak z drsného hororového filmu, také proto ho často využívají filmaři i z Hollywoodu. Celkový pocit?? Monumentální architektura ve mně vyvolávala stísněnost, ale určitě stojí za návštěvu.

Na konec důležité praktické věci…Vstupenky můžete koupit přímo na pokladně v kterémkoliv z devíti muzeí, jen nedoporučuji Historickou budovu, kde bývají o víkendu dlouhé fronty (zvlášť když si vyberete k návštěvě deštivý den). Není ale problém koupit si vstupenku online https://www.nm.cz/navstivte-nas/vstupenky-a-rezervace, klidně těsně před vstupem, a ukázat ji na mobilu. Mě láká výstava Juračkových fotografíí a spojovací chodba, doufám, že stálé expozice v Historické i Nové budově budou rychle plnit. K nim bych přidala nejspíš Národopisné muzeum, které vůbec neznám.

Vzhůru na Prahu!!!

Startujeme 😀

Tak se dáváme do pohybu (jak říká Zdeněk 😀) do té zajímavější části světa.
Pražské letiště změnilo v zimě systém parkování, takže jsme minule zaparkovali dál a nechali se odvést svozem. Dnes poprvé jsme vyrazili vlakem a bylo to super, včetně přepravy z Hlaváku na letiště zdarma, resp. v ceně jízdenky. V úplně prázdné Praze to bus dal za půl hodiny, ale v běžném provozu si to neumím představit.
Na letišti se to ovšem zadrhlo. Pravidelně se odbavujeme z domu a pak případně odkládáme zavazadla. Tentokrát jsme to neudělali a strávili jsme ve frontě hodinu. Turkish Airlines se podařilo prodat o sedm letenek víc, než je kapacita letadla 🤔. Každému při odbavení musel pozemní personál volat o potvrzení sedačky a domlouvat se mezi sebou. Náladě na obou stranách přepážky to moc nepomohlo 😶. Zajímalo by mě, co s tím budou dělat… Istanbul je tradičně letiště přestupní, takže valná většina cestujících bude pokračovat dál, nabídka jiného letu může být nemožná.
S Istanbulem mám spojeny zvláštní vzpomínky. My jsme v Istanbulu byli několikrát, ovšem Nika minul. Tedy už si ho měl procourat před dvěma lety při přestupu z Japonska. Letadlo, které v pohodě vzlétlo z Ósaky, místo v Istanbulu přistálo v Antalyi. Během našeho letu došlo totiž k vojenskému převratu. Než se vše sklidnilo, uklidili nás k moři, kde se o nás starali.
Jak to vypadá, ani tentokrát to nepůjde hladce. Náš je posunut z kuriózního důvodu. Z  předchozího letu musí vystoupit větší množství vozíčkářů, než snese kapacita letiště 😁. Lidé kolem nás se dostávají do stresu, protože mají na přestup třeba jen hodinu a půl.

Hohe Tauern na lyžích i po svých

Už se nám párkrát povedlo strávit čas Vánocích někde v teple a bylo to moc příjemné. I letos se nabízel odlet na Kanárské ostrovy, ovšem za rozumnou cenu jen 23. prosince, a k tomu jsme se zatím neodhodlali. Nakonec jsme vyrazili do zimy…tedy do hor, konkrétně do Rakouska. Opakovaně jsme si byli zalyžovat ve skvělém a velikém zimním středisku Saalbach, kde je možné projet 200 kilometrů sjezdovek různých úrovní, ovšem vždy výborně připravených. Všude se dostanete kabinami nebo sedačkami, ani si nejsem jistá, jestli jsme někde narazili na kotvu nebo pomu…Středisko je docela drahé, ale my jsme se vždy ubytovali o patnáct kilometrů dříve ve vesnici Maishofen. Tentokrát jsme se rozhodovali tak dlouho, že jsme nenašli vhodné (tedy levné) ubytování. Nakonec jsme skončili ve Štýrsku, konkrétně v St. Johann am Tauern. Nejbližší lyžařské středisko je přes dvacet kilometrů vzdálený Lachtal. Středisko je malé a na vrcholky do 2tisíc metrů nad mořem vás vyvezou jen dvě sedačky, zbytek obstarávají kotvy. Terén není příliš náročný, ale na rozlyžování po delší době super. Lidí bylo opravdu pomálu, u sedačky jsme vlastně ani nečekali, což v tomto vrcholném termínu mě hodně překvapilo. Dalším překvapením bylo množství Maďarů, dokonce i některé nápisy byly trojjazyčné – německy, anglicky a maďarsky. Mají to sem pravděpodobně nejblíž…
Po dlouhé době s námi vyrazila i dcera Linda, takže naše výpava byla čtyřčlenná. První den sice mrzlo, i přes poledne bylo kolem – 8 st., ale tak nádherně AZZURO!! Výhledy na všechny strany, obloha bez mráčku a spousta sluníčka. Druhý dne se oteplilo k nule, ale po obědě se zatáhlo a začalo sněžit. I tak skvělá lyžovačka.

Říká se, že třetí den na lyžích může být nebezpečný a doporučuje se odpočinkový program, aby nedošlo ke zranění. My jsme spíše řešili další změnu počasí, protože se velmi oteplilo a celý den mělo být nad nulou. Nemám ráda lyžování v těžkém sněhu, tak jsem přivítala procházku. Tedy procházku na poslední den roku 2017,  Z procházky nakonec byl spíš výšlap, nebo ještě spíš trek . Přímo kolem našeho apartmánu vedla cesta vzhůru ke dvěma vrcholům, která byla značená v mapě jako winterweg, tedy zimní cesta. Začala jako lehce zasněžená silnička a pokračovala lesní cestou. Brzy bylo jasné, že podobný nápad na zimní výstup dlouho nikdo něměl, protože jsme míjeli jenom stopy zvěře. Sněhu postupně přibývalo. Bořili jsme se po kotníky…do půl lýtek…po kolena.  Každý krok v hlubokém sněhu nad kolena představoval spoustu sil a vrcholek byl pořád dost daleko. Přestalo být jasné, kudy máme jít dál, takže jsme se několikrát zabořili do sněhu až do pasu. Dívala jsme se na krásně ozářený vrcholek nad námi, ale bylo mi jasné, že na něj nemám sílu vylézt. Zamířila jsme s Nikem zpět, Zdeněk s Lindou se pokusili pokračovat, ale po další hodině to vzdali také. Nebylo to nebezpečné, jako spíš únavné. Byli jsme mokří od tajícího sněhu, který nám padal do bot vrchem a krásně roztával, takže i v trekových botách s goretexem jsem měla jezírko. Těšil jsme se na krásné výhledy, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem zpět.
  

Velká únava si vybrala svoji daň – všichni jsme během odpoledne a večera pospávali a na čekání na příchod Nového roku nebylo pomyšlení. V 22 hodin jsme odbouchli šampáňo a  spolu s obyvateli Bahrajnu oslavili příchod roku 2018. A okamžitě usnuli.
Cestou domů na Nový rok jsme projížděli ještě jedno malé lyžařské středisko v průsmyku Hohetauern. O pár kilomentrů níže hustě pršelo, ale tady už déšť přešel v sníh. Koupili jsme si aspoň dvouhodinovou permanentku a strávili čas na liduprázdných svazích. Jen jízdu na kotvě bych si odpustila…Během našeho lyžování se krásně projasnilo, konečně jsme mohli vidět nádherné pohoří Hohe Tauern kolem nás i městečko dole.

 

Rok 2017

Už jsem se několikrát přiznala, že nejsme sběratelé co největšího počtu navštívených zemí. Do některých států se vracíme opakovaně, třeba v Itálii jsme byli tolikrát, že to ani nepočítám. Ovšem letos poprvé jsme se podívali do Kanady a do Irska. A ještě jedno překvapení – letos jsme neskončili v Indii 😂.

Na Nový rok jsme se vrátili z Barcelony,  na jarní prázdniny jsme místo na lyže zamířii na jih Itálie, letní dovolenou jsme strávili na cestě po Kanadě a USA a pár podzimních dní jsme prožili v Irsku. Každé místo, které jsme navštívili, mi přišlo zajímavé a všude na nás čekalo překvapení.

Top10 míst bez rozlišení pořadí důležitosti?? Syrakusy (zde),  Agrigento (tady) , Etna (zde) Monreale (zde), Jesper NP, Yellowstone, Seattle, Mohérské útesy, Newgrange, Liverpool. A jako bonus – Dolní oblast Vítkovic 👍.

Syrakusy (IT)

Katedrála Monreale u Palerma (IT)

A abych nezapomněla – jestě jedno poprvé. Já letos poprvé jsem absolvovala výlet do Londýna jako „dozor“ se školní výpravou. Osmnáct hodin v autobuse není nic moc, ale v příjemné společnosti jsem to zvládla v pohodě. Nečekaně jsem okusila tradiční a vynikající britskou kuchyni, slíbené recepty nám ale nedošly, takže se nemohu podělit. Londýn mě nepřestane bavit nikdy, Cambridge je hezké a letecké muzeum v Duxfordu zajímavé. A překvapivě jsem si užila zábavní park, to jsem opravdu nečekala.

V roce 2017 jsem stejně jako vloni 14 vzlétala a přistavala, jen čas strávený v letadle je  poloviční – „jen“ 40 hodin. Za rok jsme nalétali (pouze 😀) 15000 kilometrů. Pozemní doprava také spolykala dost velkou vzdálenost. Zájezd do Londýna asi 3000 km autobusem, v Americe i na Sicílii jsme si půjčili auto. Na východní části Sicílie jsme projeli zhruba 800 kilometrů a Americe jsme přidali více než 3000 mil (tj. 5000 km). Dohromady s dalšími přesuny skoro 10.000 km!  Ještě jedna zajímavost k půjčovnám. Zdeněk spočítal, že se vyplatí pořídit si u Allianz speciální pojištění Car Hire Excess Insurance, které zahrnuje veškeré pojištění, které nemusí být ze zákona, ale je dobré ho mít – ukradení, poškození, skla, pneumatiky… Půjčovna podobné pojištění pochopitelně nabízí také, ovšem je hodně předražené. Nás vyšlo na celý rok a do celého světa na 100 € (podrobnosti na  https://www.icarhireinsurance.com)

Naše Chevy Impala v Americe

Tyto stránky vznikly před půl rokem a já mám pořád pocit, že se spolu seznamujeme a oťukáváme. Mimo vyprav, které právě prožívám, se vracím i k jednotlivým místům, kde jsme kdysi byli,  ale nenapsala jsem o nich nic. Texty, které přibývají nejčastěji a bez plánu, jsou recepty. Teprve při jejich zaznamenávání jsem si uvědomila, jak často konzumujeme cizokrajné speciality 🤔.

Zkouším postupně propojovat různé sociální sítě. Ráda fotím, tak byl Instagram (pohledy_z_cest)  pro mě ideální volbou pro začátek. Je to zhruba měsíc, co jsem se odhodlala pořídit si i Facebook. Oddělila jsem stránku Pohledů (@subrtova.pohledy) od osobní stránky, ale jsem zklamaná. Pochopila jsem, že pokud nebudu platit, stránka se bude zobrazovat výjimečně. Můj plán dávat na fb rychlé aktualitky a na stránky komplexnější texty vzal za své 😕. Zatím nevím, jak je rozumně propojit… Nemůže mi někdo doporučit řešení??? Takže si tenhle úkol poznamenávám do to-do listů pro příští rok…

A co dalšího mám v plánu??? Pár akci se už rýsuje, tak se nechte překvapit 😉.

Do roku 2018 přeji hodně zdraví a lásky, spoustu zajímavých zážitků, obohacujících cest a výhledů.

Moudro na závěr:

Člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, cestuje přes všechny dálky, hlavně k sobě samému…“ Jan Werich (citáty.net)

 

Fotky z Vítkovic

Nacvakané snímky z Vítkovic jsem probrala na snesitelnou úroveň a můžete si je prohlédnout zde.

Některé aktuální postřehy jsem napsala na můj (fungl nový )  facebook @subrtova.pohledy. Pokusím se dodržovat, že aktualita bude na FB a na těchto stránkách zásadnější shrnutí…Vyhovuje??

 

Nadivoko – Petr Jan Juračka

Na cestovatelském festivalu Nadivoko se pro nás objevily tři highlightery:
jeden známý z loňska – Radek Thums, který přinesl rady pro cestovatele hlavně z oblasti zdraví (brzy zkusím zpracovat vše, co zaznělo do příspěvku)

Výsledek obrázku pro radek thums
http://event.ramissio.com/cs/prednaska-radka-thumse/

a dva nečekaní – Matěj Balga se neplánovanou svou cestou kolem světa na kole (určitě se mu budu také brzy věnovat)
a Petr Jan Juračka, zabývající se mimo jiné tématem dronů.
Všichni byli velice zábavní a zároveň vynikající řečníci, bylo nesmírně příjemné je sledovat. Petr Juračka spolupracuje již nějakou dobu s televizí, jeho práci můžete vidět již aktuálně již zítra 30. 9. na Prima Zoom v 21:10 v cyklu Srdcaři v Africe.

Výsledek obrázku pro petr jan juračka srdcaři
https://www.stream.cz/srdcari/10009173-petr-j-juracka-vedec-silenec-a-popularizator

Výsledek obrázku pro srdcaři v africe juračka
http://www.festivalrajbas.cz/?main=2016_files/hoste/22_naplava&menu=2016_files/menu_hoste

 

Nadivoko – přednášky I. díl

Cestovatelského festivalu Nadivoko se mohlo zúčastnit asi tak tři sta lidí, ale informace, které tady zazněly, mohou pomoci i dalším, takže se pokusím shrnout, co mne zaujalo.

Na dvou pódiích probíhaly proti sobě dvě přednášky, takže člověk musel volit, jaké téma nebo oblast ho zajímá víc, přestože občas byl výběr hodně těžký (např. cesta kolem světa stopem nebo na kole???).

Potěšilo mě, že šéfredaktorka cestovatelského webu Hedvábná stezka doporučovala systém, který my používáme už dlouho – míříme na turistická místa v netradiční sezónu nebo smřujeme do hor, když davy zůstávají u moře. Zaujala mě možnost cestovat podle OruxMaps (ke stažení zde), které se dají stáhnout do chytrého telefonu nebo tabletu s Androidem a používat je offline, třeba i v odlehlých oblastech Kyrgystánu, na které neexistují jiné mapy než staré sovětské.

Související obrázek

Horolezci hledají stále nové výzvy a těžko dostupné vrcholy. Na světě je 14 hor s výškou přes 8tisíc metrů, všechny nedaleko od sebe v pohořích Himaláj a Karákoram. Do Pákistánu, do oblasti Karákókam míří v poslední době řada českých horolezeckých expedic. Příběh jedné z nich včetně nesmírně zajímavých praktických otázek jako jsou permity, „gájdové“, nosiči a jejich vybavení (či spíše nevybavení) vyprávěl Martin Ksandr

Ráda poslechnu vyprávění do dobývání nebezpečných zákoutí planety, ale je mi jasné, že já osobně to vyzkoušet nechci. Docela klidně bych se ale pustila na nejslavnější trek Grónskem – Arctic circle trail, který popsal Tomáš Cimr spolu s dalšími účastníky výpravy. Druhé místo, které mi připadá dostupné, i když nejvzdálenější, je Nový Zéland. Sem bych se chtěla podívat už od dětství, nejspíš s tím má co do činění televizní seriál Děti od Kouřové hory. Vzdušná vzdálenost okolo 18tisíc km a 22 hodin letu ho předurčují k dlouhodobému cestování. Řada mladých lidí do 35 let využívá k návštěvě Zélandu roční víza Working holiday (https://www.immigration.govt.nz/new-zealand-visas), které umožňuje si vydělat při sezónních pracích hlavně v zemědělství a část času procestovat. Pro Českou republiku je rezervováno 1200 míst, ovšem jeho kapacita je vyčerpána už během pár minut po otevření možnosti přihlašování v březnu. Úspěšný byl vloni i Pavel Bartoš, který zde celkem strávil 14 měsíců a zahrnul nás praktickými informacemi, jak shánět práci (např. víte, že třešně po dešti suší přivolané vrtulníky při nízkých přeletech nebo že každá řešeň je po sklizni 32krát vyfocena včetně fotografie infračervené, aby byla každá naprosto bez chybičky) a jak cestovat co nejlevněji a nejjednodušeji (např. s využitím mobilní aplikace). Krásami Nového Zélandu a zdejšími adrenalinovými aktivitami se můžete pokochat v tomto skvělém videu.

 

 

 

Nadivoko

Každý, kdo cestuje na své triko, nalehko a levně, potřebuje spoustu informací, aby se mohl dobře rozhodovat. Nezbytné je prostudovat tištěného průvodce, ale aktuálnější i zajímavější informace mají jiní cestovatelé. Můžete sledovat cestovatelské blogy nebo specializované stránky (skvělá je Hedvábná stezka s tipy pro cesty na všechny možné i nemožné destinace), ale osobnímu kontaktu se nic nevyrovná. Pokud osobně neznáte protřelého cestovate, ideální je se seznámit na cestovatelském festivalu. Před pár lety jsme navštívili festival Obzory na Filozofické fakultě v Praze, ovšem přišlo nám to jako příliš monstrózní akce. Na spoustu zajímavých přednášek se člověk nedostal, protože byly beznadějně nacpané dlouho před začátkem.
Více se nám líbil festival Nadivoko, pořádaný Klubem cestovatelů z Brna na louce nedaleko Mrákotína. Loňský 1. ročník jsme si moc užili, bylo teplo, dokonce se dalo i koupat a diskutovat dlouho do noci za svitu ohně. Letos všichni vytáhli kulichy a péřovky, kolem ohně bylo tak těsno, že se ani diskutovat nedařilo. Ale i tak to stálo za to. Je totiž skvělé potkat sobě podobné šílence bez ohledu na počasí .
Dva stany okupovaly od pátku přednášky, venkovní pódium rozezněly večer kapely různých žánrů, volný prostor zaplnily workshopy a doprovodné akce. Cestovatelé mohli sdílet své zážitky na „síti“ – na lístečcích popisovali své největší zážitky, průšvihy i nejvzdálenější cíle.
Součástí brněnského Klubu cestovatelů je i restaurace, jež se starala o plnění žaludků všech přítomných indickými a libanonskými jídly. Baklava chutnala fantasticky, ostatní jídla nebyla podle nás správně dochucena, ale nebylo to nic, co by přinesená krabička s chilinkami nespravila . Navíc k pití točili pivo Beskydy (překvapivě dobré a pitné) a Frankies (za mne opravdu nepitné).
Přednášky nás zavedly do různých koutů zeměkoule, do hor i na vodu, cestovalo se na kole, starým embéčkem i stopem, naučili jsme si poradit s nejrůznějšími nástrahami cestování a také se kochali fantastickými záběry z foťáku, kamery i dronu.
Mnoho přednášek byla naprosto nezapomenutelných, především díky skvělým osobnostem, které dokázaly veselé, smutné i nebezpečné okamžiky ze svého cestování líčit s neuvěřitelným nadhledem.
Zaznělo zde i mnoho zajímavých a podstatných informací, se kterými bych se ráda podělila i s těmi, kteří neměli možnost festival Nadivoko navštívit. Takže příště…

Tak tohle kolo a jeho majitel objelo celý svět… My je viděli tři dny po překrocení hranic Česka po třech letech v daleké cizině.

Chilliklub – Na motorkách v Himaláji

Náš kamarád Petr vyrazil na dlouho plánovanou cestu do indického Himaláje. Jeho partičku nečekají pěší treky, ale rozhodli se vyzkoušet kvalitu indických silnic na dvou kolech – legendrních motocyklech Royal Enfield. Spolu s Mírou trénovalli už vloni, takže letos v plné parádě. Jejich zážitky vtipně tlumočí Petr na stránkách Chilliklubu.

8. července – Icefield Parkway

Ráno jsme doplnili benzín a důležité potraviny a zamířili jsme po silnici 93 k jihu směrem na národní park Banff. Oba národní parky spolu sousedí a na mapě vypadají kousek od sebe, ale ve skutečnosti je dělí 300 km. Větší část cesty patří k tzv. Icefields Parkway, tedy vyhlídkové silnici mezi jezery a ledovci, která je napájejí. Je lemovaná mnoha odpočívadly a vyhlídkami na krásy zdejší přírody. Za zmínku určitě stojí vodopády Athabasca, Sunwapta a Tangle.
Na hranici mezi oběma parky se nalézá ledovec Athabasca, který patří k obrovskému ledovcovému poli Colombia Icefield. Přiblížit se k němu dá pěšky z malého parkoviště. My se sem dopravili k večeru, tak tu šlo zastavit, ale neumím si to představit během dne. Z vyhlídkového místa horoskopy vidíte jako na dlani, ale nedostanete se až k němu. Tohle privilegium mají pouze zákazníci, kteří si zaplatili speciální autobus a průvodce, příp. si dopřejí zážitek v podobě speciálního dopravního prostředku – snowcoachi. Druhé místo, na které se nedostanete jinak než placeným autobusem, je nově vybudovaný prosklený chodník zvaný Skywalk. Ten sám placený není, ale autem se zde zastavit nedá. Tak zbývá jen autobus odjíždějící od návštěvnického centra každou chvíli za 32 CAD na osobu. Nakonec jsme si to odpustili, ale nevím, zda to nebyla chyba…Vypadá velice zajímavě…

http://travelwithbender.com/travel-blog/western-canada/icefields-parkway

 Ještě před procházkou k ledovci jsme se ubytovali v příjemném kempu Icefield tent, který leží ledovci na dohled, schovaný mezi stromy a protéká jím dokonce vlastní malý vodopád. Přijeli jsme před druhou hodinou odpoledne a byli jsme jedni z posledních, na které vyšlo volné místo.