Archiv rubriky: Okamžiky

Karlín plný překvapení I.

Karlín mě opravdu překvapil.

Když jste kdysi vystoupili z metra na Sokolovské (dneska je to Florenc), dostali jste se do ošklivé a zanedbané čtvrti jménem Karlín. A po průchodu oblouky Negrelliho viaduktu se před vámi otevřela brána do světa, kde jste nechtěli setrvávat. Fasády s empírovým a secesním zdobením překryté do jedné barvy vrstvou prachu a špíny, spousta komínů a továrních hal, velké prázdné plochy zarostlé dvoumetrovým pelyňkem. Písnička Karlín od Ivana Hlase nebyla oslavou karlínských krás, ale velkým výsměchem.

Až do 19. století se tomuto místu říkalo prostě Zábransko, území ležící za branami Prahy, nebo Špitálské pole, protože zde do třicetileté války stál špitál. Na něj vlastně navázala Ivalidovna z roku 1737, domov pro vysloužilé válečné veterány a jejich rodiny, ke které patřil i hřbitov. Byla vystavěna v letech 1732 až 1740 zde byla podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera na mstě bývalé vojenské střelnice. Více než 1400 zde žijících válečných invalidů mohlo využívat vlastní obchody, lékárnu, nemocnici, salon, čítárnu, školu, kapli i pivovar.

Invalidovna skrytá v parku
Opravy pokračují

Nové jméno Karolinenthal získala na počest poslední manželky císaře Františka I. Karolíny Augusty v roce 1817, kdy byla osada fakticky založena. Brzy po té zde vznikl i říční přístav, který velmi přispěl k rozvoji Karlína, stejně jako zde byla vybudována vůbec první plynárna v Praze, díky které se v centru města každý den rozsvěcelo 200 lamp. Velkou zásluhu na tom měl vynálezce František Křižík, který tady nechal postavit továrnu na obloukévé lampy, které osvětlovaly i ulice Karlína. Během několika let zde vniklo 18 továren, kde pracovalo na 700 dělníků. Své sídlo zde měly proslulé Zátkovy sodovkárny a pekárny, velká továrna na potisk látek (tzv. kartounka), strojírenské podniky, ale také továrny na výrobu mýdel, olejů, svíček, sirek, rukavic i klobouků, Z místa na luxusní bydlení se postupně stávalo průmyslové předměstí, především po zbourání hradeb města v roce 1874. Do centra Prahy jezdila koňka, později v roce 1898 ji vystřídala tramvajová trať. Založením hlavního pražského autobusového nádrží na Florenci v roce 1929 se tu vytvořil i významný dopravní uzel, to už Karlín patříl v hlavnímu městu.

Už od roku 1850 prochází čtvrtí Negrelliho viadukt, který spojil Masarykovo nádrží s nádražím v Bubnech a současně překlenul Vltavu,  V tom roce most měřil 1110 metrů. Měl 87 kamenných oblouků, z toho 76 pískovcových půlkruhových, 8 žulových segmentových a jeden pískovcový segmentový oblouk, pod kterým byl průchod pro pěší, později ho doplnilo ještě propojení na Libeň. Viadukt byl navržen který navrhnul Aloisem Negrellim, který proslul jako projektant Suezského průplavu. Až do roku 1910 byl Negrelliho viadukt nejdelším mostem v Evropě. Dodnes je nejdelším železničním mostem a třetím nejdelším mostem u nás. V minulém roce prošel viadukt, který je řazený mezi chráněné kulturní památky, generální rekonstrukcí a počítá se s ním i na další využití.

Nejzajímavější památkou z 19. století je v Karlíně bezesporu kostel sv. Cyrila a Metoděje na Karlínském náměstí. Patří mezi nejvýznačnější stavby v novorománském slohu u nás. Trojlodní kostel s apsidou a dvěma věžemi patří se svojí délkou 75m a šířkou 31m k největším církevním stavbám. Dovnitř jsem se nedostala, ale můžete si udělat představu z videoprocházky, kterou má na svých stránkách wikipedie. Na výzdobě se podíleli i Josef Mánes a František Ženíšek, sochy u vchodu jsou od Břetislava Kafky a můžete vidět i varhany, které byly ve své době největší u nás. Kostel byl vysvěcen přesně 1000 let po příchodu věrozvěstů na Moravu, tj. v roce 1863. https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Cyrila_a_Metod%C4%9Bje_(Praha)

Karlínské náměstí navečer

Velkou část obyvatel Karlína tvořili bohatí židovští továrníci a obchodníci. Ti si nechali ve Vítkově ulici zbudovat v roce 1861 synagogu. Poslední její přestavba proběhla na konci 20. let 20. století ve výrazně funkcionalistickém duchu. Víme, že do ní na Velké svátky docházela i známá česko-německá židovská spisovatelka Lenka Reinerová. Dnes objekt patří Československé církvi husitské, která ji využívá jako motlitebnu.

Druhou významnou dominantou Karlína není zámeček, i když tak na první pohled působí, ale základní škola. Na Ličkově náměstí vznikla v roce 1906 jedna z nejmodernějších škol v celém Rakousko-Uhersku. Za zdobenou secesní fasádou se skrývá 21 učeben, tělocvična, lázeň a slavnostní síň a také 4 třídy mateřské školy. Jako jedna z prvních u nás se vytápěla ústředním parním topením. Obrovská budova zaujme výrazným secesním zdobením a historizujícími malbami.

V 60. letech vzniklo na Invalidovnou nové sídliště socialistického střihu a velký hotel Olympic, ale atmosféře Karlína to příliš nepomohlo. Po revoluci vznikla potřeba nových kancelářských prostorů. Od 90. let zde vznikal ambiciózní projekt River City s mnoha kancelářskými budovami, kterému se hodlám věnovat někdy jindy, Byly postaveny na nevyužitém prostoru Rohanského ostrova a do atmosféry Karlína mnoho nepromluvily, protože je od staré zástavby odděluje frekvantovaná komunikace. Změně na současnou stylovou čtvrť a vyhledávanou adresou v rámci celé Prahy předcházela velká katastrofa. V roce 2002 se Vltava vylila z břehů za zaplavila celý Karlín až do výšky 3 metrů voda, která byla spočítána jako stoletá. Karlín se stal symbolem boje s živlem na dlouhé měsíce. Všechny domy vyžalovaly obrovské opravy, některé musely být dokonce strženy. Ovšem to byl pravý impuls pro opravu a přestavbu celé čtvrti.

Sídliště a výstup z metra
Detaily socialistické arcitektury
https://ct24.ceskatelevize.cz/regiony/1152747-niciva-voda-v-praze-zasahla-nejvic-karlin-a-holesovice
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/povoden-2002-zrodila-novy-karlin/r~i:gallery:27751/
https://prazsky.denik.cz/galerie/promeny-karlina-po-povodni-v-roce-2002.html?photo=29

První vlaštovkou, která přdcházela, byla přestavba areálu ČKD Dukla v roce 1999 na Palác Karlín který zainvestovala firma Karlín Group belgického podnikatele Serge Borensteina. Ta přinesla nový koncept – propojení kancelářských prostor, obchodů a bydlení do urbanisticky propojeného celku s výrazným architektonickým rukopisem. Většinou se snaží zapojit stávající architekturu z brownfieldů, např. bývalých továren, i když to někdy znamená jen zachování staré fasády a přetavení budovy na nový účel. Známý španělský architekt Ricardo Bofill tímto způsobem zrealizoval v Karlíně také Corso Karlín, která byla vyhlášena Stavbou roku 2001, Vision Park s jedinečnou společenskou halou Fórum Karlín, Kotelnu nebo dalších rezidenčních domů. Musím přiznat, že já tohle spojení starého s novým prostě miluju,

Mimo projektů v River City vzniklo v Karlíně i pár úplných novostaveb. Jako poslední byla v roce 2018 otevřena zajímavá stavba organických tvarů – Butterfly neboli motýl. Nachází se na hraně Vítkova a uzavírá Pernerovu ulici. To, co vás na první pohled zaujme, jsou oblé tvary budovy, které tak kontrastují s ostatními pravoúhlými domy. Ovšem i druhý pohled je zajímavý. Budovu pokrývá zelená fasáda, kde na 40tisíc rostlin tvoří vertikální zahradu.

Při povodních 2002 skončily svůj život ošklivé budovy statistického úřadu v sousedství Invalidovny. Na volném prostranství začal od roku 2009 vznikat projekt Futurama Business Parku od architeka Vladimíra Krátkého. Nepříliš objevné budovy, které aspoň v podobě tradičního režného zdiva korespondují s industriálním okolím, jsou seskupeny kolem jedné centrální osy, ovšem vtipně je doplňuje vodní element. Mělké bazénky podél chodníků jsou oživeny betonovými sochami, takže tu můžete pozorovat plameňáky, hrochy nebo i koupající se plavce, které vytvořil sochar Zdeněk Ruffer.

Dá se říct, že především za posledních 15 let se Karlín vyklubal z opravdu ošklivého kačátka v nádhernou labuť. Fasády domů získaly správné barvy, tovární haly začaly sloužit k jiným účelům, automobilová doprava se přesunula o pár ulic dál, a tak se i celý Karlín zklidnil. Z opomíjené čtvrti se stala vyhledávaná adresa pro milovníky současných trendů. Pokud chcete ochutnat modrní styly stravování, jsou tu krsáná bistra, pokud zbožňujete kávu, najdete tu velké množství kaváren s dokonalou přípravou, jestliže toužíte ochutnávat různé druhy piva a pivních stylů, je Karlín to správné místo. I mimopražští budou znát názvy jako Eska, Etapa, Proti proudu nebo Můj šálek kávy, To vše najdete v Karlíně. A navíc k komu spoustu kvalitní architektury, která spojuje genius loci průmyslového předměstí s moderními trendy současného města.

Zajímavosti Žižkova

Prahou se toulám moc ráda, protože je opravdu nádherné místo. Není to nějakou jednou vyjímečnou stavbou, ale je kouzelné jen tak bloumat ulicemi a čekat, co jaká krása vás osloví, protože zajímavé stavby potkáte na každém kroku, v centru i na periferii. Přesto návštěvníci Prahy a občas i její obyvatelé vyhledávají jen známá místa. Což takhle opustit zaběhlé cestičky kolem vyhlášených památek a vydat se třeba….třeba na Žižkov.

Vrch Vítkov

Žižkov získal své pojmenování podle Jana Žižky, který na vrchu Vítkově svedl vítěznou bitvu proti křižáckým vojskům. Žižkov, jak ho známe, vznikl až na konci 19. století. Do té doby se zde rozkládaly pouze zemědělské usedlosti s pastvinami a vinicemi. S rozvojem průmyslu a rozšiřování města prudké svahy obsadily činžáky pro dělníky, neučesaná až divoká atmosféra přitahovala umělce a také pražskou galérku. Kdysi přehlížená a zanedbaná čtvrť, která zažívá rozkvět a stává se oblastí spousty hotelů a hotýlků, restaurací, kaváren i výtvarných galerií. V jednom z domů našlo své sídlo vyhledávané Divadlo Járy Cimrmana (https://www.zdjc.cz/), v jiném slavný rockový klub. Dokonce Bořivojově ulici se přezdívá Pražská Stodolní, protože se v ní nachází více než 20 hospod, i když na mnohem větší délce. Žili zde např. Jaroslav Hašek nebo Jaroslav Seifert, kteří zde mají památníky,


Kam tedy zamířit??

  • Národní památník na Vítkově

O zajímavé stavbě Národního památníku jsem psala minule (http://karinsubrtova.cz/?p=3708). V rámci vstupenky do Národního muzea stojí určitě za návštěvu, já bych ji doporučila i samotnou. Stavba je v česku unikátní, zvenku i zevnitř monumentální se zvláštní výzdobou. Expozice se věnují vzniku Československa a jeho osudovým momentům, které stojí za to si neustále připomínat. Ze střechy je nádherný a nezvyklý výhled na Prahu. Do areálu Památníku patří ještě Armádní muzeum na úpatí Vítkova, které vytvořit také architekt Jan Zázvorka, bývalého čs. legionáře v Rusku. V současnosti se muzeum, které stravuje Vojenský historický ústav, dlouhodobě rekonstruuje, jinak se zabývá historií československé armády a válečným konfliktům. Otevřeno čtvtek až neděle 10 – 18 hodin, plné vstupné 120 Kč (nebo v rámci vstupného do budov Národního muzea)

www.nm.cz

  • Televizní vysílač (Žižkovská věž v Mahlerových sadech)

Tato nová pražská dominanta vyrostla v Mahlerových sadech na hranici Žižkova a Vinohrad v roce 1992. Se svými 216 metry na vrcholku stále představuje  nejvyšší stavbu v Praze. Architekti Václav Aulický a Jiří Kozák ji navrhli ze tří ocelových tubusů, které jsou spojeny na třech místech třemi kabinami s restaurací a vyhlídkovou plošinou ve výšce 97 metrů. Zajímavý rozměr dodává věži deset obřích miminek od provokativního umělce Davida Černého, které lezou po tubusech. Nejdříve zde byly instalovány pouze jako výstava, pak zde zůstaly na trvalo, resp. na dobu dvaceti let, které by měly skončit v říjnu 2021. Laminátová miminka mají na výšku přes 2,5 metru, jejich bronzové sourozence si můžete prohlédnout zbízka v parku vedle Muzea Kampa. Otevřeno každý den od 9ti do půlnoci, základní vstupné 250 Kč. Panoramatický výhled na skoro celou Prahu za to opravdu stojí. www.towerpark.cz

  • Starý olšanský židovský hřbitov (Mahlerovy sady)

Přiznám se, že jsem o existenci tohoto nádherného místa neměla tušení, zaujal mě až při pohledu z věže. Dole jsem zjistila, že je to vlastně pozůstatek velkého židovského hřbitova z konce 18. století, na kterém bylo pohřbeno na 40 tisíc osob. Zbytek byl zničen při kontroverzní stavbě věže. Ale i tak si zachoval zajímavou atmosféru, krásné náhrobní kameny různých velikostí se pod příkrovem stromů naklánějí různými směry, na některých kamínky na památku.

Vstup volný, otevřeno 10 – 16: duben – říjen denně mimo soboty; listopad – březen mimo pátku a soboty

https://www.prague.eu/cs/objekt/mista/2200/stary-zidovsky-hrbitov-na-zizkove

  • Pokud budete procházet Prokopovou ulicí, stavbu ve vnitrobloku určitě minete. Skrývá nezvyklou Betlémskou kapli v kubistickém slohu s prvky pozdní secese, kterou navrhl pravděpodobně Emil Králíček. Byla otevřena v roce 1914 jako farní kostel Českobratrské církve evangelické, i když ji v 70. letech používali jako zkušebnu Plastic People of the Universe. Před asanací ji zachránilo prohlášení kulturní památkou a později byla zrekonstruována.
  • Telefonní a telegrafní ústředna (Fibichova ulice)

Na roku Mahlerových sadů vás jistě zaujme nezvyklá žlutá budova, jejíž rohy zdobí výrazné věže. Je to krásná ukázka moderní české architektury z 20tých let ve stylu dekorativismu – Mezinárodní telefonní a telegrafní ústředny, kterou vyprojektoval architekt Bohumil Kozák a sochařsky vyzdobil Ladislav Kofránek. Kdysi do ní směřovalo až 120 linek mezinárodní a meziměstké telefonní sítě, dnes je budova patřící Telecomu prázdná.

  • Palác Akropolis (Kubelíkova ulice)

Hned přes ulici vás zaujme barevná fasáda Paláce Akropolis ve stylu art deco. Tento původně luxusné bytový dům architekta Rudolfa Svobody v sobě zahrnoval kavárnu a také vyjímečný divadelní sál. V něm sídlilo divadlo Komedie, kino a později divadlní skupina Pražská pětka včetně vyhlášeného divadla Sklep. V současnosti jeho prostory hostí vyhlášený rockový klub. Oceňovanou přestavbu interiéru v 90. letech provedl malíř František Skála ve spolupráci s architektem a Sklepákem Davidem Vávrou, poslední zprávy ovšem hlásí další zásadní přestavbu. https://www.palacakropolis.cz/

Co se mi nepovedlo? Zajímavý novogotický kostel sv. Prokopa na Sladkovského náměstí s vzácným Škrétovým obrazem byl zavřený, nestihla jsem navštívit největší pražský hřbitov, na kterém je pohřbeno na 2 miliony osob včetně slavných osobností – Olšanské hřbitovy. Skládají se z klasického hřbitova (kde jsou pohřbni např. Karel Havlíček Borovský, Jan Werich, Jan Voskovec, Ladislav Smoljak nebo Vladimír Menšík), nového židovského (Franz Kafka, Ota Pavel, Jiří Orten), nachází se zde i pravoslavný a také vojenský hřbitov s hroby legionářů i obětí osvobození Prahy. Tak to až jindy.

Co jsem ovšem nemohla minout, je unikátní stavba na hranici Žižkova a Vinohrad. Prezident Masaryk pověřil slovinského architekta Josipa Plečnika přestavbou Pražského hradu, ovšem v Praze zanechal i další díla. Nejzajímavější je kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad, který je zasvěcen Nejsvětějšímu srdci Páně, z let 1928 – 1932. Kostel má jednoduchý obdélníkový půdorys a plochý kazetový strop. Venkovní stěny jsou do tří čtvrtin obloženy polévanými cihlami, takže působí dojmem režného zdiva. Kostel je zakončen nezvyklou věží s obrovskými hodinami o průměru 7,6 metrů. Věž zakončuje čtyřmmetrový kříž. Svoji jednoduchostí moc krásná stavba, určitě se do ní chci podívat ještě jednou, protože zde právě probíhala mše, tak jsem nechtěla rušit. Například nový žulový oltář Josefa Pleskota a Norberta Schmidta z roku 2018 vzbuzuje rozporuplné reakce. Za průzkum stoprocentně stojí.

http://srdcepane.cz/

Pohled z Žižkovské věže

Národní muzeum a víc

V Národním muzeu jsem byla několikrát před rekontrukcí a v hlavě mi zůstal zajímavý sál s vycpaninami a nekonečné místnosti se šutry. Od té doby se hodně změnilo. Do podzimu 2018 prošla Historická budova muzea zásadní rekonstrukcí zvenku i zevnitř.

Opravdu prokoukla. Jen se bohužel zatím nezaplnila expozicemi, ty budou přibývat postupně celý rok 2020. Ze zvířat je k vidění pouze obrovská kostra plejtváka myšoka (a i ta je od 20. ledna pouze k nahlédnutí, protože i ona bude procházet rekonstrukcí). Zbytek sálů byl prázdný nebo v nich byly malé dočasné expozice. Na podzim, kdy jsme muzeum navštívili, tu byla především zajímavá výstava Rytíři nebes o českých letcích v době 2. světové války. Dnes by mě k návštěvě nalákala výstava velkoformátových fotografií zachycující předměty z přírodovědecké sbírky, jak je zachytil můj oblíbený fotograf Petr Jan Juračka, která bude k vidění do konce dubna. Druhou zajímavostí je nově vybudovaná více než 50ti metrová spojovací chodba mezi Starou a Novou budovou, kde je na plochu 270m2 promítána projekce o vývoji Václavského náměstí a událostem, které se zde uskutečnily.

ALE…Za vstupné 200 Kč pro dospělého (130 Kč pro děti do 15ti let, studenty a seniory nad 65 let; rodinné vstupné 350 Kč) se vám neotevře pouze Historická budova Národního muzea, ale rovnou 9 muzeí, kam lze zavítat v průběhu 5 dní. K návštěvě zvou:

  • Historická budova Národního muzea
  • Nová budova Národního muzea
  • Náprstkovo muzeum
  • Národopisné muzeum Národního muzea
  • Národní památník na Vítkově
  • Lapidárium Národního muzea
  • České muzeum hudby
  • Muzeum Antonína Dvořáka
  • Muzeum Bedřicha Smetany

A to je naprostá bomba. My jsme vstupenku využili ještě v Nové budově a poté i v Náprstkově muzeu, které se věnuje asijským, africkým a americkým kulturám. Celé vrchní patro zabírá zajímavě představená stálá expozice věnovaná Austrálii a Oceánii.

Vstupenku jsme využili i druhý den, kdy jsme zamířili na vrch Vítkov do Národního památníku. Mohutná funkcionalistická budova je viditelná z řady míst v Praze a určitě jste ji zahlédli při průjezdu Prahou po magistrále. Před stavbou architekta Zázvorky, která byla budována od roku 1928, stojí také s výškou 9 metrů největší jezdecká socha ve střední Evropě – Jan Žižka od Bohumila Kafky. Díky umístění Památníku je z jeho střešní terasy nádherný výhled na Staré Město i s Hradčany v pozadí. Původní záměr uctít památku legionářů a odbojářů z 1. světové války se časem rozšířil o bojovníky 2. světové války. Součástí je také tzv. hrob neznámého vojína s ostatky bojovníků od Zborova a z Karpatsko-dukelské operace, kam představitelé státu kladou věnce při výročích. V Památníku samém jsem nikdy nebyla, takže mě úplně mrazilo z chmurného Velkého sálu a ještě víc po vstupu do podzemí, kde bylo zázemí pro mauzoleum komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Obojí vypadá jak z drsného hororového filmu, také proto ho často využívají filmaři i z Hollywoodu. Celkový pocit?? Monumentální architektura ve mně vyvolávala stísněnost, ale určitě stojí za návštěvu.

Na konec důležité praktické věci…Vstupenky můžete koupit přímo na pokladně v kterémkoliv z devíti muzeí, jen nedoporučuji Historickou budovu, kde bývají o víkendu dlouhé fronty (zvlášť když si vyberete k návštěvě deštivý den). Není ale problém koupit si vstupenku online https://www.nm.cz/navstivte-nas/vstupenky-a-rezervace, klidně těsně před vstupem, a ukázat ji na mobilu. Mě láká výstava Juračkových fotografíí a spojovací chodba, doufám, že stálé expozice v Historické i Nové budově budou rychle plnit. K nim bych přidala nejspíš Národopisné muzeum, které vůbec neznám.

Vzhůru na Prahu!!!

Trek na Ötscher

V jedno horké léto, kterých je v poslední době hodně, jsme hledali ochlazení… v Alpách, kontrétně v Ybbstalerských Alpách, které se rozkládají 150 kilometrů od českých hranic. Jako cíl jsme si vybrali výraznou horu Ötscher s vrcholem v nadmořské výšce 1893 m n. m.  Protože jsme chtěli někde nahoře přenocovat, vyrazili jsme na „na těžko“, s velkým batohem se spacákem, karimatkou a jídlem na dva dny.

Začátek cesty představovalo stoupání lesem, prudké, ale v pohodě. Pak postupně zmizely stromy a přibyly skalky, které bylo potřeba přelézat a pak i slézat. Později se objevily i skoby a žebříky, což mi velký batoh na zádech příliš neusnadňoval. V jednom místě jsme se zasekla, protože mě cestička nutila zdolat skoby a pod mýma nohama skála spadala příkře dolů několik set metrů. Naštěstí zrovna procházeli kolem dva turisté, kteří nesli v batůžku i krátké lano. Pak už to bylo jednoduché…aspoň jsem nemusela volat vrtulník, aby mě zachránil.

Na vrcholu stojí velký železný kříž, od kterého jsou krásné výhledy do širokého okolí. Běžní turisté se na vrcholek dostávají lanovkou z druhé strany od turistické vesničky Lackenhof, která má pouze 290 obyvatel, ale 1100 lůžek pro turisty, protže v okolí je dostatek lyžařských terénů. Lanovka má horní stanici poblíž horské chaty ve výšce 1410 m.n.m. Samozřejmě se tu dá najíst a také přespat, ale my zamířili ještě asi kilometr dolů a pěkně „na divoko“ jsme přespali.

Druhý den jsme klesali dolů, tudíž teploty začaly rychle stoupat a brzy se blížily k třicítkám. V lese byl stín, ale přechody horských luk nás hodně zavařily. Zachránilo nás ovšem nádherné místo – kaňon říčky Ötscherbach, která se zařezává do vápencového masivu. Tomuto místu se někdy – s velkou nadsázku – říká „Grand Canyon Rakouska“. Do soutěsky Ötschergräben ústí další potůčky, které vytvářejí vodopády Mirafall a Schleierfall. Cesta místy vede po dřevěných chodnících nad řekou, místy po jejím břehu. V letním vedru většina turistů zamířila do nádherně tyrkysové vody, které ideální teplotu na zchlazení, a strávili v ní hodně času.

Celá trasa má 18 kilometrů a k návratu můžete využít i panoramatický vláček Mariazellerbahn z Mitterbachu do Wienerbrücku. Procházku kaňonem Ötschergräben můžu jen doporučit – krásné místo a kousek od hranic.

https://www.horydoly.cz/turiste/turistika-pod-horou-otscher-a-historicka-zeleznice-mariazellerbahn.html

Českosaské Švýcarsko

Českosaské Švýcarsko je nádherným koutem naší země, který mě I při několikáté návštěvě nepřestává fascinovat. Tentokrát k tomu přispělo i krásné babí léto, které ozářilo všechny barvy podzimního listí. Odložili jsme výlet z konce září až skoro na konec října a risk se vyplatil. Přes den šplhaly teploty přes 20 st., noční teploty na spaní ve stanu moc nebyly, ale dalo se to vydržet. Nocovali jsme v kempu Jetřichovice, touhle dobou už působil jako Balaton po sezóně – asi deset karavanů a dva stany, ale stačilo.

Kemp a koupaliště Jetřichovice

První okruh jsme zamířili po červené do Jetřichovických stěn. Popis „pořád nahoru a dolů“ není úplně výstižný. Bylo to ostře nahoru a prudce dolů, z turistické značky vedly ještě odbočky na vyhlídky, které jsme nechtěli minout, a pak jsme museli stoupat po schodech, místy i šplhat po žebřících. Mariina vyhlídka, Vilemíniny stěny i Rudolfův kámen určitě stály za tu námahu. Těžko přístupný skalní hrádek Šaunštejn obývali prý loupežníci,  my jsme se protahovali úzkými skalními průrvami po kolmých žebřících, abychom ho dobyli. Na Mezní louce jsme odbočili na modrou značku, která směřuje k Divoké soutěsce, kde je možné projet na lodičce až do Hřenska. My ale pokračovali podzimními lesy po modré dál přes vyhlídku Ptačí kámen a pivo ve Vysoké Lípě až k zřícenině Dolského mlýna. Poslední část cesty jsme prošli po žluté značce podél malebného potoka Jetřichovická Bělá. Celodenní trasa představovala necelých 25 km se stoupáním 1000 metrů a byla skvělá – skály a skalky, barevné lesy, lesní potůčky i neuvěřitelné vyhlídky do krajiny.

Druhý den jsme museli odjet už po obědě, takže jsme vyrazili na kratší kolečko, které mělo začátek hned u kempu. Červená značka kopíruje zákruty Chřibské Kamenice a přináší spoustu různých pohledů na její tok a okolní lesy.
Říčku jsme opustili v Pavlinině údolí a po modré vystoupali do Rynartic a dál po lesních cestách pod Suchý vrch, kde jsme naposledy přestoupili, tentokrát na žlutou. Ta nás mezi vysokými skalními stěnami dovedla zpátky do Jetřichovic. Kousek před nimi na nás čekala poslední výzva – zřícenina skalního hradu Falkenštejn. Nahoře byly vybudovány plošiny z póroroštů, které umožňují bezpečný pohyb po jednotlivých částech a je z nich krásný výhled do okolí až na německou stranu, ze které výrazně ční stolová hora Königstein, kterou jsme už stihli navštívit před třemi roky (moje krátké vypprávění z cesty je na právě předělávaných starých stránkách https://sites.google.com/site/karinnohamanazemi/denicek/26brezna?authuser=0)

Falkenštejn

I v jiném ročním období zde tude krásně, ale podzim byl na tomto místě určitě top. Tak třeba za rok znovu…

Antequerra – neznámé bílé městečko

Přiznam se, že do tohoto malebného španělského městečka jsme dorazili čistě náhodou, protože jim v průvodci nestálo za zmínku. Hledali jsme nějaký nocleh zhruba na půlce cesty po silnici A92 mezi Sevillou a Granadou, tak se nabízela. Po příjezdu jsme narazili na velký problém. Úzké uličky Antequery jsou průjezdné jen jednosměrně a nedá se v nich vůbec zaparkovat. Díky tomu jsme byli nuceni projet ho několikrát kolem dokola než jsme našli podzemní parkoviště (draze placené na Plaza de Castilla, neplacená jsou dál od centra za hradbami) a pak se celkem daleko přesunuli pěšky na ubytování zamluvené o den dříve přes Booking. Neodradilo nás to, ale naopak jsme měli možnost toto zajímavé městečko lépe poznat. Zalíbilo se nám. Tak moc, že jsme si prodloužili pobyt o ještě jednu noc. 

Městečko má asi 45tis. obyvatel. Bíle omítnuté domky jsou postaveny ve svahu směrem k dominantě města –  původně arabskému hradu Alcazaba, od kterého je krásný rozhled po krajině.To ale nejsou nejstarší památky v Antequeře. Těmi jsou tři dolmeny – Viera a Menga na východě města a  El Romeral směrem na sever. Jsou sice v oploceném areálu, ale vstupné se neplatí, návštěva těchto památek starých 4,5tis. let určitě stojí za to.

  Město bylo osídleno Římany (jsou zde vykopány římské lázně a vila), později Araby, kteří vybudovali na kopci nad městem hrad Alcazaba (placené prohlídky jsou dvakrát denně v pátek, sobotu a neděli, takže jsme tam nebyli). Po vyhnání Arabů bylo zbořeno mnoho domů a strženy mešity, na jejich místě vznikaly domy a paláce nové a také mnoho kostelů a klášterů. Ten nejstarší už v roce 1500 v renesančním stylu. Dodnes je zde 32 kostelů (prý je to nejvíc v celém Španělsku), za nejzajímavější se považují El Carmen nebo Colegiata de Santa María. Byla zde založena i humanistická univerzita, kterou navštěvovalo mnoho španělských renesančních umělců, takže dnes trochu zapomenutá Antequera byla centrem vzdělanosti nově vzniklého Španělska. Městečko samo je moc hezké, dá se jen tak toulat jeho klikatými uličkami a vstoupit do kostela, který nás zaujme (pozor – někde se platí malé vstupné), nebo posedět v dobré restauraci.   

Pokud by se vám už zajídalo opalování a koupání na hojně navstěvovaných plážích Costa del Sol u Malagy, můžete si udělat zajímavý výlet. Z Malagy do Antequerry je to jen 50 km a vlaku to trvá přes hodinu. Já doporučuji spíše auto, protože další poklady se skrývají v okolí města. Pro milovníky přírody je nedaleko rozsáhlé skalní město El Torcal nebo laguna Fuente de Piedra, kam přilétají největší hejna plameňáků v Evropě, aby zde hnízdili. O obojím zase jindy 

.  

Tuktuk

Doprava v Asii velmi složitá. Silnice a ulice jsou totiž určeny nejen pro auta, autobusy a náklaďáky, ale pohybuje se zde i neuvěřitelné množství motocyklů, kol (i nákladních), chodců i volně se potulujících zvířat. Místní jsou na tenhle šrumec zvyklí, ovšem půjčit si zde auto pro Evropana se rovná téměř sebevraždě .

Pohyb v tomto provozu vyžaduje někdy originální řešení. Je potřeba vozítko, které je levné, obratné a uveze co nejvíce. Pro rodinné použití většinou dostačuje motorka, ale pro taxík?? A tak se zrodil tuktuk. Je to vlastně tříkolka s jedním kolem vpředu a dvěma koly vzadu, díky čemuž se s ním dá lehce manévrovat a dokáže se otočit téměř na místě. V hustém provozu si lépe razí cestu, do cíle určitě dorazí dříve než taxíky v podobě auta (a navíc i mnohem levněji). Tuktuk je velmi lehký, prý zvládne jezdit rychlostí až 90 km/hod, tedy pokud by se k tomu naskytly příhodné podmínky.

Původně benzínový motor o objemu 150 kubických centimetrů někde nahradil i elekromotor, i když pak se jeho maximální rychlost sníží na padesátku. Největší problémy přináší vozítku kopcovitý terén, tudíž se s ním např. v indických Himalájích nepotkáte.

Vpředu za řidítky jako od motorky sedí řidič a za ním je místo pro dva až čtyři cestující podle typu tuktuku. Místní dokáží obsadit každé volné místo nákladem, ale i lidí se do něj nacpe klidně trojnásobně. Někdy zastupuje školní autobus, do kterého se nacpe celá třída, jindy převezou obsah celého stánku s košíky. I my jsme se dokázali narvat do dvojmístéto tuktuku tři dospělí s třemi opravdu velikými batohy, chce to jen chtít  (nebo když nezbývá jiná možnost).

Protože se používá v zemích s velmi teplým podnebím, kde je proudění vzduchu určitě výhodou, chrání tuktuk pouze měkká střecha. Dveře neexistují, ale pro případ deště se dají strany zakrýt koženkovými „stěnami“ připevněné na lehké trubkové konstrukci.

 

Jak si zajistit svezení v tuktuku? Otevřená konstrukce umožňuje jednoduchou komunikaci s řidičem. Většinou sami zastaví u kraje silnice nebo aspoň přibrzdí a nabízí své služby, pokud aspoň trochu vypadáte, že byste je mohli potřebovat. A pak už přijde na řadu smlouvání ceny. Někdy je to hodně úmorná záležitost…

Dobrý tuktukář může ovšem velmi pomoci. Zná místní prostředí, takže najde skrytý stánek s kořením nebo levný hotel. Ale pozor – bývají to podniky, od kterých dostane pár peněz za to, že přivedl zákazníky. V turistických městech se nabízí tuktukáři jako taxíkáři a průvodci v jedné osobě. Moc často jsme je nevyužili, většinou si stačíme projít vše sami. S jednou výjimkou….Na Srí Lance ve městě Anuradnapura jsme natrefili na výborného člověka. Památky jsou zde dost daleko od sebe, takže si turisté často půjčují bicykly, ale vyšlo by nás to na podobnou cenu. Tuktukář se nám celý den věnoval, mluvil velmi dobrou angličtinou, zavezl nás na místa, kam se turisté často nedostanou a navíc nám vysvětlil hodně z buddhismu, meditací i tradičního lékařství ayurvédy. To pak byl nezapomenutelný zážitek!

Historie vzniku tuktuku je docela zajímavá. Tříkolové náklaďáčky vyráběla v Itálii firma Piaggio pod názvem Ape už od roku 1945. Dodnes se s ním můžete setkat na Apeninském poloostrově, kde ho často využívají motorizovaní zmrzlináři. Později prodala licenci indické firmě Bajaj, která začala vyrábět a vyvážet do celé Asie a většiny Afriky. Setkáte se s ním tedy pod pojmem bajaj, ale častěji se mu říká tuktuk. Prý podle zvuku, který vydává jeho motor.

Nepříhází v úvahu, abyste jízdu v tuktuku v Asii minuli. Vzhůru za zážitky!

 

 

Tivoli – luxusní letovisko Římanů

Chaty a chalupy nejsou fenoménem jen pro současnost, ale víkendová a letní sídla zakládali už staří Římané, především proto aby mohli opustit rozpálené město. Císař Hadrián si vybral pro své letovisko kopce na východ od Říma, konkrétně vesnici Tibur, kde nakonec strávil většinu svého života. Dnes ji můžeme znát pod názvem Tivoli a z centra města je to necelých 30 km. Používá se pro ní název Hadriánova vila, i když v zahradách o rozloze přes 100 ha se nachází pozůstatky mnoha honosných budov – paláce, knihovny, chrámy, amfiteátr, lázně, tělocvičny, promenády a bazénky s vodotrysky. Císař Hadrián hodně cestoval po své veliké říši a vše, co viděl, ho inspirovalo, takže na ní můžeme vidět řecké i egyptské vlivy. Vila bývá považována za nejluxusnější stavbu Římské říše. Někdejší velkolepost je vidět na mozaikových podlahách, freskách i na více než pětistovce dochovaných soch. Dnes je tato rezidence pod ochranou UNESCO.

Zajímavé je, že v tak malém městečku jako Tivoli, se nachází ještě jedna památka UNESCO. S koncem Římské říše neztratilo toto místo nic ze své atraktivity. Přímo v centru na vrcholku kopce najdeme renesanční Villu d´Esté s nádherně zrekonstruovanými nástěnnými malbami. Villa byla vybudována v 16. století v prudkém kopci. Nejkrásnější jsou ovšem terasovité zahrady s spoustou prýštící vody. Složité umístění zahrad do svahu se nakonec změnilo v přednost. Schodiště spojují jednotlivé terasy a umožňují nezvyklé průhledy. Ale největší zajímavostí je spojení s vodou. V parku najdeme 250 vodotrysků, 60 vřídel, 255 kaskád, 100 nádrží, 50 fontán, což s něj činí jednu největších vodních zahrad v Evropě. Vodní živel doplňují zajímavé stromy, keře a květiny (tedy pokud zde nejste v únoru jako my ), ale také různé branky, altánky a sochy. Její krása byla oceněna v roce 2007, kdy získala titul Nejkrásnější evropské zahrady.

V městečku se s Tivoli by stálo za návštěvu i tak. Jeho malebné úzké uličky, gotické domy i původní středověké obytné věže. Z kopce je krásný výhled po okolí, např. na velké travertinové lomy. Navíc se zde skrývá ještě park u Villy Gregoriana, který obsahuje starořímské památky, vodopády i umělé jeskyně. Pokud by vám název toho místa byl povědomý, bude to nejspíš díky stejnojmennému zábavnímu parku v dánské Kodani. Ale spojitost tady je. Podle italského Tivoli byl pojmenován pařížský park Jardin de Tivoli, odtud se inspirovalo dánské zábavní centrum.

Takže pokud budete hledat cestu z rozpáleného Říma, zamiřte jako římští patriciové k moři (třeba do Ostie) a nebo do kopců do Tivoli. Obojí stojí za to!

Krása bělostného Tádž Mahalu

Staří Řekové sestavili někdy v 2. století našeho letopočtu Sedm divů světě – staveb, které považovali za naprosto jedinečné a nenapodobiltelné. Už jsem zmiňovala, jakým propadákem byla pro mne návštěva Artemidina chrámu v Efesu. Tedy toho, co z něj zbylo (Efes a jeho bývalá sláva)….

Protože od té doby uteklo už hodně vody, byl v roce 2007 vytvořen nový seznam – Nových sedm divů světa. Nejedná se o výběr expertů, ale běžní iidé hlasovali prostřednictvím internetu. Z Evropy se v něj objevilo pouze římské Koloseum. To jsme pochopitelně viděli. Vždyť Řím je moje zamilované město. V minulém životě jsem musela být Říman . V seznamu se objevila Velká čínská zeď, socha Krista v Riu, Chitzen Itzá v Mexiku, Machu Picchu v Peru, skalní chrám v jordánské Petře. A Tadž Mahal….Tuto ikonickou památku jsme nemohla minout už při své první návštěvě Indie. Nachází se v městě Ágra, asi 200 kilometrů jižně od hlavního města Díllí. Míří sem takové množství turistů, že místní si na tom postavili živnost. A to je něco, s čím mám velký, opravdu velký problém.

Snažili jsme se dostat do Agry co nejlaciněji, tady místní veřejnou dopravou. Věděli jsme, že jízdenky na vlak pro cizince (ano, opravdu je to oddělené) se kupují někde na hlavním nádraží, ale cedule nás nenavigovaly a místní na chvíli ztratili znalost angličtiny. Posílali nás různě, pak nás dokonce taxík převezl do nějaké cestovky, kde nám po chvíli nabídli, že pro nás bude nejlepší auto s řidičem, který se nám bude věnovat. Vše jsme odmítli a opět jsme zamířili ve vedru pěšky ke vzdálenému nádraží. Podobnéých pokusů jsme učinili ještě několik, kdy nám moudří úředníci železnic i cestovek zjistli, že tímto směrem je vše vyprodáno (a možná ani nejezdí a nikdy nejezdilo ). Takhle mám představu, že vypadá Kafkův proslulý Zámek…Nakonec se nám podařilo najít správný vchod do patra hlavní nádražní budovy. Ta úleva…V krásně klimatizovaném salonku jsme vyplnili potřebné formuláře a skoro hodinu jsme čekali, než vyvolají naše číslo. Paní za přepážkou nám vyhledala vhodný spoj, ovšem museli jsme se přesunout o pár stanic vlaku jižnějí po trase. To byl po našem martýriu už ten nejmenší problém. Ovšem díky této anabázi jsme získala hodně nepříjemný pocit z Díllí a ten se přenesl i na Ágru. A po celou dobu v obou městech se nezměnil….Turista je prostě dojná kráva .

Proslulý Tádž Mahal není mešita, jak se občas dočtete (možná k tomu svádějí ty čtyři minaretu okolo), ale vlastně mauzoloum. Mughálský panovník Šahdžahán natolik oplakával smrt své manželky Mumtáz, že se rozhodl vybudovat hrobku, do které se jí chystal pohřbít a poté být uložen po jejím boku. Roku 1632 započal se stavbou, na které se podílelo v průběhu dvaceti let několik známých architektů (prý i Benátčan Veroneo) a dvacet tisíc dělníků. Hlavní krásu dodává hrobce bílý poloprůhledný mramor z Radžastánu, který nádherně mění barvu podle osvětlení. Mramor doplňuje červený pískovec. Zdi jsou zdobeny vykládáním polodrahokamů, především japisu, lazuritu a nefritu, do kamenů tvořících zdi, a jemnou řezbou do kamene. Bílá barva stavby je dnes narušována znečištěním ovzduší a kyselými dešti, takže k areálu se nedá přiblížit běžnám tuktukem, ale pouze pěšky, na vozíku taženém zvířaty nebo v elektroautíčku, aby alespoň nejbližší okolí bylo co nejčistší.

Do prostoru parku kolem Tádže je potřeba si na jednom místě koupit lístek (1000 Rs pro cizince), projít bezpečnostní kontrolou, příp. odložit batoh do úschovny. Budova mauzolea je vystavěna na vyvýšené plošině, v každém rohu stojí jeden minaret. Na tuto plochu se může jen bosky, boty je nutné zout a nechat je dole pod schody. Na kamenech rozpálených sluncem jsou rozpoženy dlouhé jutové rohoře, protože jinak hrozí popálení. Je otevřeno od svítání do soumraku, my jsme svítání nestihli, ale stejně jsme zde byli poměrně brzy, takže nebylo příšerné vedro a také lidí bylo celkem pomálu. Uvnitř se nesmí fotit, ale ochranka neměla moc práce, tak se poflakovala venku. Takže máme i pár záběrů ….Je na nich krásně vidět zručné tvarování abstraktních a květinových vzorů, místy můžete rozeznat i kaligrafii. Vnitřní prostora je ve tvaru osmiúhelníku, ve středu kterého leží dva náhrobky – Mumtáz a Šahdžahána.

Než došlo k pohřbení Šahdžahána vedle milované Mumtáz, život si s ním ještě jednou krutě pohrál. Na sklonku života byl svržen z trůnu svým vlastním synem Aurangzebem a byl držen v domácím vězení v nedaleké pevnosti. Na bělostnou hrobku milované manželky se mohl dívat pouze z okna. Pevnost sama mně hodně překvapila, rozlehlá stavba z červeného kamene vevnitř je zdobená podobnými inkrustacemi jako Tádž, i když její základ je o minimálně pět set let starší. Pokud byste se v těchto zeměpisných šířkách vyskytli, Tádž Mahal je must-see, ovšem můžete být lehce zklamáni. Spousta turistů, restrikce a ani stavba není tak fantastická jako na profesionálních reklamních snímcích. A určitě nesmíte minout Pevnost (Fort), v jistém směru je zajímavější, i když není tolik populární.

Neuvěřitelné jezero Pangong Tso

Největší jezero v Himaláji se nazývá Pangong Tso. Podle jména se dá odhadnout, že patří Číně, tedy doopravdy jen jeho dvě třetiny. Poslední třetina náleží Indii, ale ani z této strany se ještě donedávna nedalo dostat vůbec. Indie s Čínou nemá ideální vztahy, a tak omezuje přístup do pohraničí. Dnes stačí zaplatit permit opravňující ke vstupu.

Podle map je vzdálenost mezi Léhem a jezerem zhruba 150 km, ovšem v  jízda trvá šest hodin, pouze pokud jde vše bez problémů. Léh opouští celkem kvalitní asfaltová silnice, ovšem brzy se změní v prašnou cestu s spoustou výmolů, která se kroutí v nekonečných zatáčkách do nadmořské výšky 5.380 metrů nad mořem. Tento důležitý bod představuje průsmyk Chang-la, který má být jedním z nejvyšších průsmyků na světě průjezdných autem. Na půl roku je cesta naprosto zapadaná sněhem nebo provoz přeruší sesuvy půdy a kamení, takže časté vojenské posádky nepřehlídnutelné velikosti i místní obyvatelé si musí vytvořit během pár měsíců zásoby na celou zimu. A to včetně pohonných hmot pro armádu. My jsme míjeli kolonu snad padesáti vojenských cisteren, které rozvířily kolem sebe nedýchatelný oblak prachu. Předjet se nedají, i pokud jedete v protisměru, je výhodnější zastavit na bezpečném místě na krajnici se zavřenými okny a čekat. A čekat…Neumím se představit, co v této v této chvíli dělají cyklisté, kteří se pomalounku sunou vzhůru…

Jezero samo se rozkládá v nadmořské výšce 4.200 metrů. Jeho voda má neuvěřitelnou modrozelenou a naprosto průhlednou vodu. V kombinaci s holými horskými hřebeny kolem je fantasticky fotogenické, navíc se jejich barvy a nasvícení mění neustále během dne. Největší zajímavostí jezera ovšem není barva. Jezero v této nadmořské výšce je lehce slané! Podobné, tzv. brakické, vody jsou časté v místech, kde se mísí sladká voda s vodou mořskou, např. v ústí Temže. Ale tady? Nejbližší moře je vzdálené 1000 kilometrů!

 

Jezero je podivuhodné i svojí velikostí. V nejširším místě jsou jeho břehy vzdálené 5 kilometrů, ale jeho délka je 134 kilometrů. Z indické strany se dá dojet kousek za vesničku Spangmik, kde je připravené ubytování pro turisty. Na výběr je od vlastního stanu v kempu, stabilních velkých stanů s koupelnou a záchodem (tzv. glamping = glamour + camping), dřevěných chatek, hotýlků i homestayů (ubytování v soukromých domech domorodců). Už kvůli západu východu slunce to stojí za to. Ubytování je možné i ihned po příjezdu k jezeru, kde je víc možností, kde se najíst. Pokud se ocitnete v indických Himalájích, jezero Pangong určitě doporučuji k návštěvě. Je neuvěřitelné!