Archiv rubriky: Okamžiky

Českosaské Švýcarsko

Českosaské Švýcarsko je nádherným koutem naší země, který mě I při několikáté návštěvě nepřestává fascinovat. Tentokrát k tomu přispělo i krásné babí léto, které ozářilo všechny barvy podzimního listí. Odložili jsme výlet z konce září až skoro na konec října a risk se vyplatil. Přes den šplhaly teploty přes 20 st., noční teploty na spaní ve stanu moc nebyly, ale dalo se to vydržet. Nocovali jsme v kempu Jetřichovice, touhle dobou už působil jako Balaton po sezóně – asi deset karavanů a dva stany, ale stačilo.

Kemp a koupaliště Jetřichovice

První okruh jsme zamířili po červené do Jetřichovických stěn. Popis „pořád nahoru a dolů“ není úplně výstižný. Bylo to ostře nahoru a prudce dolů, z turistické značky vedly ještě odbočky na vyhlídky, které jsme nechtěli minout, a pak jsme museli stoupat po schodech, místy i šplhat po žebřících. Mariina vyhlídka, Vilemíniny stěny i Rudolfův kámen určitě stály za tu námahu. Těžko přístupný skalní hrádek Šaunštejn obývali prý loupežníci,  my jsme se protahovali úzkými skalními průrvami po kolmých žebřících, abychom ho dobyli. Na Mezní louce jsme odbočili na modrou značku, která směřuje k Divoké soutěsce, kde je možné projet na lodičce až do Hřenska. My ale pokračovali podzimními lesy po modré dál přes vyhlídku Ptačí kámen a pivo ve Vysoké Lípě až k zřícenině Dolského mlýna. Poslední část cesty jsme prošli po žluté značce podél malebného potoka Jetřichovická Bělá. Celodenní trasa představovala necelých 25 km se stoupáním 1000 metrů a byla skvělá – skály a skalky, barevné lesy, lesní potůčky i neuvěřitelné vyhlídky do krajiny.

Druhý den jsme museli odjet už po obědě, takže jsme vyrazili na kratší kolečko, které mělo začátek hned u kempu. Červená značka kopíruje zákruty Chřibské Kamenice a přináší spoustu různých pohledů na její tok a okolní lesy.
Říčku jsme opustili v Pavlinině údolí a po modré vystoupali do Rynartic a dál po lesních cestách pod Suchý vrch, kde jsme naposledy přestoupili, tentokrát na žlutou. Ta nás mezi vysokými skalními stěnami dovedla zpátky do Jetřichovic. Kousek před nimi na nás čekala poslední výzva – zřícenina skalního hradu Falkenštejn. Nahoře byly vybudovány plošiny z póroroštů, které umožňují bezpečný pohyb po jednotlivých částech a je z nich krásný výhled do okolí až na německou stranu, ze které výrazně ční stolová hora Königstein, kterou jsme už stihli navštívit před třemi roky (moje krátké vypprávění z cesty je na právě předělávaných starých stránkách https://sites.google.com/site/karinnohamanazemi/denicek/26brezna?authuser=0)

Falkenštejn

I v jiném ročním období zde tude krásně, ale podzim byl na tomto místě určitě top. Tak třeba za rok znovu…

Antequerra – neznámé bílé městečko

Přiznam se, že do tohoto malebného španělského městečka jsme dorazili čistě náhodou, protože jim v průvodci nestálo za zmínku. Hledali jsme nějaký nocleh zhruba na půlce cesty po silnici A92 mezi Sevillou a Granadou, tak se nabízela. Po příjezdu jsme narazili na velký problém. Úzké uličky Antequery jsou průjezdné jen jednosměrně a nedá se v nich vůbec zaparkovat. Díky tomu jsme byli nuceni projet ho několikrát kolem dokola než jsme našli podzemní parkoviště (draze placené na Plaza de Castilla, neplacená jsou dál od centra za hradbami) a pak se celkem daleko přesunuli pěšky na ubytování zamluvené o den dříve přes Booking. Neodradilo nás to, ale naopak jsme měli možnost toto zajímavé městečko lépe poznat. Zalíbilo se nám. Tak moc, že jsme si prodloužili pobyt o ještě jednu noc. 

Městečko má asi 45tis. obyvatel. Bíle omítnuté domky jsou postaveny ve svahu směrem k dominantě města –  původně arabskému hradu Alcazaba, od kterého je krásný rozhled po krajině.To ale nejsou nejstarší památky v Antequeře. Těmi jsou tři dolmeny – Viera a Menga na východě města a  El Romeral směrem na sever. Jsou sice v oploceném areálu, ale vstupné se neplatí, návštěva těchto památek starých 4,5tis. let určitě stojí za to.

 
Město bylo osídleno Římany (jsou zde vykopány římské lázně a vila), později Araby, kteří vybudovali na kopci nad městem hrad Alcazaba (placené prohlídky jsou dvakrát denně v pátek, sobotu a neděli, takže jsme tam nebyli).
Po vyhnání Arabů bylo zbořeno mnoho domů a strženy mešity, na jejich místě vznikaly domy a paláce nové a také mnoho kostelů a klášterů. Ten nejstarší už v roce 1500 v renesančním stylu. Dodnes je zde 32 kostelů (prý je to nejvíc v celém Španělsku), za nejzajímavější se považují El Carmen nebo Colegiata de Santa María. Byla zde založena i humanistická univerzita, kterou navštěvovalo mnoho španělských renesančních umělců, takže dnes trochu zapomenutá Antequera byla centrem vzdělanosti nově vzniklého Španělska.
Městečko samo je moc hezké, dá se jen tak toulat jeho klikatými uličkami a vstoupit do kostela, který nás zaujme (pozor – někde se platí malé vstupné), nebo posedět v dobré restauraci. 

 

Pokud by se vám už zajídalo opalování a koupání na hojně navstěvovaných plážích Costa del Sol u Malagy, můžete si udělat zajímavý výlet. Z Malagy do Antequerry je to jen 50 km a vlaku to trvá přes hodinu. Já doporučuji spíše auto, protože další poklady se skrývají v okolí města. Pro milovníky přírody je nedaleko rozsáhlé skalní město El Torcal nebo laguna Fuente de Piedra, kam přilétají největší hejna plameňáků v Evropě, aby zde hnízdili. O obojím zase jindy .

Tuktuk

Doprava v Asii velmi složitá. Silnice a ulice jsou totiž určeny nejen pro auta, autobusy a náklaďáky, ale pohybuje se zde i neuvěřitelné množství motocyklů, kol (i nákladních), chodců i volně se potulujících zvířat. Místní jsou na tenhle šrumec zvyklí, ovšem půjčit si zde auto pro Evropana se rovná téměř sebevraždě .

Pohyb v tomto provozu vyžaduje někdy originální řešení. Je potřeba vozítko, které je levné, obratné a uveze co nejvíce. Pro rodinné použití většinou dostačuje motorka, ale pro taxík?? A tak se zrodil tuktuk. Je to vlastně tříkolka s jedním kolem vpředu a dvěma koly vzadu, díky čemuž se s ním dá lehce manévrovat a dokáže se otočit téměř na místě. V hustém provozu si lépe razí cestu, do cíle určitě dorazí dříve než taxíky v podobě auta (a navíc i mnohem levněji). Tuktuk je velmi lehký, prý zvládne jezdit rychlostí až 90 km/hod, tedy pokud by se k tomu naskytly příhodné podmínky.

Původně benzínový motor o objemu 150 kubických centimetrů někde nahradil i elekromotor, i když pak se jeho maximální rychlost sníží na padesátku. Největší problémy přináší vozítku kopcovitý terén, tudíž se s ním např. v indických Himalájích nepotkáte.

Vpředu za řidítky jako od motorky sedí řidič a za ním je místo pro dva až čtyři cestující podle typu tuktuku. Místní dokáží obsadit každé volné místo nákladem, ale i lidí se do něj nacpe klidně trojnásobně. Někdy zastupuje školní autobus, do kterého se nacpe celá třída, jindy převezou obsah celého stánku s košíky. I my jsme se dokázali narvat do dvojmístéto tuktuku tři dospělí s třemi opravdu velikými batohy, chce to jen chtít  (nebo když nezbývá jiná možnost).

Protože se používá v zemích s velmi teplým podnebím, kde je proudění vzduchu určitě výhodou, chrání tuktuk pouze měkká střecha. Dveře neexistují, ale pro případ deště se dají strany zakrýt koženkovými „stěnami“ připevněné na lehké trubkové konstrukci.

 

Jak si zajistit svezení v tuktuku? Otevřená konstrukce umožňuje jednoduchou komunikaci s řidičem. Většinou sami zastaví u kraje silnice nebo aspoň přibrzdí a nabízí své služby, pokud aspoň trochu vypadáte, že byste je mohli potřebovat. A pak už přijde na řadu smlouvání ceny. Někdy je to hodně úmorná záležitost…

Dobrý tuktukář může ovšem velmi pomoci. Zná místní prostředí, takže najde skrytý stánek s kořením nebo levný hotel. Ale pozor – bývají to podniky, od kterých dostane pár peněz za to, že přivedl zákazníky. V turistických městech se nabízí tuktukáři jako taxíkáři a průvodci v jedné osobě. Moc často jsme je nevyužili, většinou si stačíme projít vše sami. S jednou výjimkou….Na Srí Lance ve městě Anuradnapura jsme natrefili na výborného člověka. Památky jsou zde dost daleko od sebe, takže si turisté často půjčují bicykly, ale vyšlo by nás to na podobnou cenu. Tuktukář se nám celý den věnoval, mluvil velmi dobrou angličtinou, zavezl nás na místa, kam se turisté často nedostanou a navíc nám vysvětlil hodně z buddhismu, meditací i tradičního lékařství ayurvédy. To pak byl nezapomenutelný zážitek!

Historie vzniku tuktuku je docela zajímavá. Tříkolové náklaďáčky vyráběla v Itálii firma Piaggio pod názvem Ape už od roku 1945. Dodnes se s ním můžete setkat na Apeninském poloostrově, kde ho často využívají motorizovaní zmrzlináři. Později prodala licenci indické firmě Bajaj, která začala vyrábět a vyvážet do celé Asie a většiny Afriky. Setkáte se s ním tedy pod pojmem bajaj, ale častěji se mu říká tuktuk. Prý podle zvuku, který vydává jeho motor.

Nepříhází v úvahu, abyste jízdu v tuktuku v Asii minuli. Vzhůru za zážitky!

 

 

Tivoli – luxusní letovisko Římanů

Chaty a chalupy nejsou fenoménem jen pro současnost, ale víkendová a letní sídla zakládali už staří Římané, především proto aby mohli opustit rozpálené město. Císař Hadrián si vybral pro své letovisko kopce na východ od Říma, konkrétně vesnici Tibur, kde nakonec strávil většinu svého života. Dnes ji můžeme znát pod názvem Tivoli a z centra města je to necelých 30 km. Používá se pro ní název Hadriánova vila, i když v zahradách o rozloze přes 100 ha se nachází pozůstatky mnoha honosných budov – paláce, knihovny, chrámy, amfiteátr, lázně, tělocvičny, promenády a bazénky s vodotrysky. Císař Hadrián hodně cestoval po své veliké říši a vše, co viděl, ho inspirovalo, takže na ní můžeme vidět řecké i egyptské vlivy. Vila bývá považována za nejluxusnější stavbu Římské říše. Někdejší velkolepost je vidět na mozaikových podlahách, freskách i na více než pětistovce dochovaných soch. Dnes je tato rezidence pod ochranou UNESCO.

Zajímavé je, že v tak malém městečku jako Tivoli, se nachází ještě jedna památka UNESCO. S koncem Římské říše neztratilo toto místo nic ze své atraktivity. Přímo v centru na vrcholku kopce najdeme renesanční Villu d´Esté s nádherně zrekonstruovanými nástěnnými malbami. Villa byla vybudována v 16. století v prudkém kopci. Nejkrásnější jsou ovšem terasovité zahrady s spoustou prýštící vody. Složité umístění zahrad do svahu se nakonec změnilo v přednost. Schodiště spojují jednotlivé terasy a umožňují nezvyklé průhledy. Ale největší zajímavostí je spojení s vodou. V parku najdeme 250 vodotrysků, 60 vřídel, 255 kaskád, 100 nádrží, 50 fontán, což s něj činí jednu největších vodních zahrad v Evropě. Vodní živel doplňují zajímavé stromy, keře a květiny (tedy pokud zde nejste v únoru jako my ), ale také různé branky, altánky a sochy. Její krása byla oceněna v roce 2007, kdy získala titul Nejkrásnější evropské zahrady.

V městečku se s Tivoli by stálo za návštěvu i tak. Jeho malebné úzké uličky, gotické domy i původní středověké obytné věže. Z kopce je krásný výhled po okolí, např. na velké travertinové lomy. Navíc se zde skrývá ještě park u Villy Gregoriana, který obsahuje starořímské památky, vodopády i umělé jeskyně. Pokud by vám název toho místa byl povědomý, bude to nejspíš díky stejnojmennému zábavnímu parku v dánské Kodani. Ale spojitost tady je. Podle italského Tivoli byl pojmenován pařížský park Jardin de Tivoli, odtud se inspirovalo dánské zábavní centrum.

Takže pokud budete hledat cestu z rozpáleného Říma, zamiřte jako římští patriciové k moři (třeba do Ostie) a nebo do kopců do Tivoli. Obojí stojí za to!

Krása bělostného Tádž Mahalu

Staří Řekové sestavili někdy v 2. století našeho letopočtu Sedm divů světě – staveb, které považovali za naprosto jedinečné a nenapodobiltelné. Už jsem zmiňovala, jakým propadákem byla pro mne návštěva Artemidina chrámu v Efesu. Tedy toho, co z něj zbylo (Efes a jeho bývalá sláva)….

Protože od té doby uteklo už hodně vody, byl v roce 2007 vytvořen nový seznam – Nových sedm divů světa. Nejedná se o výběr expertů, ale běžní iidé hlasovali prostřednictvím internetu. Z Evropy se v něj objevilo pouze římské Koloseum. To jsme pochopitelně viděli. Vždyť Řím je moje zamilované město. V minulém životě jsem musela být Říman . V seznamu se objevila Velká čínská zeď, socha Krista v Riu, Chitzen Itzá v Mexiku, Machu Picchu v Peru, skalní chrám v jordánské Petře. A Tadž Mahal….Tuto ikonickou památku jsme nemohla minout už při své první návštěvě Indie. Nachází se v městě Ágra, asi 200 kilometrů jižně od hlavního města Díllí. Míří sem takové množství turistů, že místní si na tom postavili živnost. A to je něco, s čím mám velký, opravdu velký problém.

Snažili jsme se dostat do Agry co nejlaciněji, tady místní veřejnou dopravou. Věděli jsme, že jízdenky na vlak pro cizince (ano, opravdu je to oddělené) se kupují někde na hlavním nádraží, ale cedule nás nenavigovaly a místní na chvíli ztratili znalost angličtiny. Posílali nás různě, pak nás dokonce taxík převezl do nějaké cestovky, kde nám po chvíli nabídli, že pro nás bude nejlepší auto s řidičem, který se nám bude věnovat. Vše jsme odmítli a opět jsme zamířili ve vedru pěšky ke vzdálenému nádraží. Podobnéých pokusů jsme učinili ještě několik, kdy nám moudří úředníci železnic i cestovek zjistli, že tímto směrem je vše vyprodáno (a možná ani nejezdí a nikdy nejezdilo ). Takhle mám představu, že vypadá Kafkův proslulý Zámek…Nakonec se nám podařilo najít správný vchod do patra hlavní nádražní budovy. Ta úleva…V krásně klimatizovaném salonku jsme vyplnili potřebné formuláře a skoro hodinu jsme čekali, než vyvolají naše číslo. Paní za přepážkou nám vyhledala vhodný spoj, ovšem museli jsme se přesunout o pár stanic vlaku jižnějí po trase. To byl po našem martýriu už ten nejmenší problém. Ovšem díky této anabázi jsme získala hodně nepříjemný pocit z Díllí a ten se přenesl i na Ágru. A po celou dobu v obou městech se nezměnil….Turista je prostě dojná kráva .

Proslulý Tádž Mahal není mešita, jak se občas dočtete (možná k tomu svádějí ty čtyři minaretu okolo), ale vlastně mauzoloum. Mughálský panovník Šahdžahán natolik oplakával smrt své manželky Mumtáz, že se rozhodl vybudovat hrobku, do které se jí chystal pohřbít a poté být uložen po jejím boku. Roku 1632 započal se stavbou, na které se podílelo v průběhu dvaceti let několik známých architektů (prý i Benátčan Veroneo) a dvacet tisíc dělníků. Hlavní krásu dodává hrobce bílý poloprůhledný mramor z Radžastánu, který nádherně mění barvu podle osvětlení. Mramor doplňuje červený pískovec. Zdi jsou zdobeny vykládáním polodrahokamů, především japisu, lazuritu a nefritu, do kamenů tvořících zdi, a jemnou řezbou do kamene. Bílá barva stavby je dnes narušována znečištěním ovzduší a kyselými dešti, takže k areálu se nedá přiblížit běžnám tuktukem, ale pouze pěšky, na vozíku taženém zvířaty nebo v elektroautíčku, aby alespoň nejbližší okolí bylo co nejčistší.

Do prostoru parku kolem Tádže je potřeba si na jednom místě koupit lístek (1000 Rs pro cizince), projít bezpečnostní kontrolou, příp. odložit batoh do úschovny. Budova mauzolea je vystavěna na vyvýšené plošině, v každém rohu stojí jeden minaret. Na tuto plochu se může jen bosky, boty je nutné zout a nechat je dole pod schody. Na kamenech rozpálených sluncem jsou rozpoženy dlouhé jutové rohoře, protože jinak hrozí popálení. Je otevřeno od svítání do soumraku, my jsme svítání nestihli, ale stejně jsme zde byli poměrně brzy, takže nebylo příšerné vedro a také lidí bylo celkem pomálu. Uvnitř se nesmí fotit, ale ochranka neměla moc práce, tak se poflakovala venku. Takže máme i pár záběrů ….Je na nich krásně vidět zručné tvarování abstraktních a květinových vzorů, místy můžete rozeznat i kaligrafii. Vnitřní prostora je ve tvaru osmiúhelníku, ve středu kterého leží dva náhrobky – Mumtáz a Šahdžahána.

Než došlo k pohřbení Šahdžahána vedle milované Mumtáz, život si s ním ještě jednou krutě pohrál. Na sklonku života byl svržen z trůnu svým vlastním synem Aurangzebem a byl držen v domácím vězení v nedaleké pevnosti. Na bělostnou hrobku milované manželky se mohl dívat pouze z okna. Pevnost sama mně hodně překvapila, rozlehlá stavba z červeného kamene vevnitř je zdobená podobnými inkrustacemi jako Tádž, i když její základ je o minimálně pět set let starší. Pokud byste se v těchto zeměpisných šířkách vyskytli, Tádž Mahal je must-see, ovšem můžete být lehce zklamáni. Spousta turistů, restrikce a ani stavba není tak fantastická jako na profesionálních reklamních snímcích. A určitě nesmíte minout Pevnost (Fort), v jistém směru je zajímavější, i když není tolik populární.

Neuvěřitelné jezero Pangong Tso

Největší jezero v Himaláji se nazývá Pangong Tso. Podle jména se dá odhadnout, že patří Číně, tedy doopravdy jen jeho dvě třetiny. Poslední třetina náleží Indii, ale ani z této strany se ještě donedávna nedalo dostat vůbec. Indie s Čínou nemá ideální vztahy, a tak omezuje přístup do pohraničí. Dnes stačí zaplatit permit opravňující ke vstupu.

Podle map je vzdálenost mezi Léhem a jezerem zhruba 150 km, ovšem v  jízda trvá šest hodin, pouze pokud jde vše bez problémů. Léh opouští celkem kvalitní asfaltová silnice, ovšem brzy se změní v prašnou cestu s spoustou výmolů, která se kroutí v nekonečných zatáčkách do nadmořské výšky 5.380 metrů nad mořem. Tento důležitý bod představuje průsmyk Chang-la, který má být jedním z nejvyšších průsmyků na světě průjezdných autem. Na půl roku je cesta naprosto zapadaná sněhem nebo provoz přeruší sesuvy půdy a kamení, takže časté vojenské posádky nepřehlídnutelné velikosti i místní obyvatelé si musí vytvořit během pár měsíců zásoby na celou zimu. A to včetně pohonných hmot pro armádu. My jsme míjeli kolonu snad padesáti vojenských cisteren, které rozvířily kolem sebe nedýchatelný oblak prachu. Předjet se nedají, i pokud jedete v protisměru, je výhodnější zastavit na bezpečném místě na krajnici se zavřenými okny a čekat. A čekat…Neumím se představit, co v této v této chvíli dělají cyklisté, kteří se pomalounku sunou vzhůru…

Jezero samo se rozkládá v nadmořské výšce 4.200 metrů. Jeho voda má neuvěřitelnou modrozelenou a naprosto průhlednou vodu. V kombinaci s holými horskými hřebeny kolem je fantasticky fotogenické, navíc se jejich barvy a nasvícení mění neustále během dne. Největší zajímavostí jezera ovšem není barva. Jezero v této nadmořské výšce je lehce slané! Podobné, tzv. brakické, vody jsou časté v místech, kde se mísí sladká voda s vodou mořskou, např. v ústí Temže. Ale tady? Nejbližší moře je vzdálené 1000 kilometrů!

Jezero je podivuhodné i svojí velikostí. V nejširším místě jsou jeho břehy vzdálené 5 kilometrů, ale jeho délka je 134 kilometrů. Z indické strany se dá dojet kousek za vesničku Spangmik, kde je připravené ubytování pro turisty. Na výběr je od vlastního stanu v kempu, stabilních velkých stanů s koupelnou a záchodem (tzv. glamping = glamour + camping), dřevěných chatek, hotýlků i homestayů (ubytování v soukromých domech domorodců). Už kvůli západu východu slunce to stojí za to. Ubytování je možné i ihned po příjezdu k jezeru, kde je víc možností, kde se najíst.
Pokud se ocitnete v indických Himalájích, jezero Pangong určitě doporučuji k návštěvě. Je neuvěřitelné!

Island – trek přes Barevné hory

Island je možná nejfantastičtější země, kterou jsem navštívila. Sopky, bublíci, horké prameny, sníh, vodopády, ledovce, skály neuvěřitelných tvarů a barev. Lidé žijí vlastně jen na pobřeží, celé vnitrozemí je pusté a plné krásné a nedotčené přírody. Také turisté se zdržují na okružní silnici, protože se dá projet osobním autem. Kdo se chce podívat do vnitrozemí, musí si půjčit terénní auto, které může překonávat brody, a nebo vyrazit zvláštním terénním autobusem s vyšším podvozkem a odpruženými koly.

http://mapaonline.cz/mapa-islandu/

Nejznámějším trekem skrz vnitrozemí je stezka Laugavegur, které se také říká Trek přes Barevné hory. Ty hory jsou opravdu barevné, hodně barevné…

Začíná u  termálních pramenů v Landmannalaugar a po 53 kilometrech přes duhově zbarvené liparitové hory končí v údolí Thorsmörk. Do obou míst se dá dostat veřejným autobusem. Nejvhodnější obdobím, kdy se na trek vydat, jsou červenec a srpen, ale i tak jsou na cestě sněhová pole a je nutné přebrodit řadu ledovcových říček. Jinak trek není příliš náročný, místy se prudce stoupá nebo se překonávají trhliny v ledovci (zvládla jsem ho i já, a to moje fyzička bývá na pováženou ).  Každou chvíli se krajina kolem vás mění, jiné barvy, odlišné tvary.

Celý trail je rozdělen na čtyři etapy, které se dají zvládnout i na těžko s veškerým vybavením. Kdo má dost sil, může jít i rychleji. Na trase se dá přespat v chatách, které je ovšem potřeba zarezervovat dlouho dopředu, takže stan je jistota. Ovšem na místech, kde by se dal postavit, visí cedule, že je zde zakázáno stan postavit. Tudíž zbydou jen draze placené kempy, nebo s dostatkem drzosti se zašít někam mezi skály a nebrat na cedule ohled. Skvělý je start. Nezapomeňte se vykoupat v přírodním termálním koupališti v kempu Landmannalaugar, kde se slévají teplé i ledovcové říčky, jen je potřeba najít správné místo, kde se voda smíchala tak akorát.

Zdejší krásu si určitě vychutnáte. Než se tam vydáte, prohlédněte  pár fotek jako závdavek . Koho by zaujaly, celé moje album z Islandu najdete na Picase.  Měla jsem problém vybrat sem ty nejzajímavější, zkuste mi případně navrhnout jiné .

Podrobný popis cesty i další zajímavosti z Islandu naleznete na skvělé stránce FIJALKA.

http://fijalka.cz/laugavegur-trek-island/

Balkán tour 2011 aneb strašáci ve vlastní hlavě

Musím přiznat, že mne léta cestování hodně změnila. Jedna věc je tvrdit doma na gauči, že je člověk tolerantní k jiným, druhá věc se dennodenně potkávat s neznámými lidmi, potýkat se s neznámými zvyky, tradicemi, náboženstvím. Stále se učím být otevřená novým situacím, lidem, prostředí. Ověřila jsem si, že paušalizování neplatí, nálepky jsou zbytečné na lidech i na zemích. Prostě bojovat s vlastním strachem z neznáma, s předsudky a zažitými  představami. Myslím si, že právě tím se dost měním i rozvíjím.

Uvědomuji si, že poprvé jsem tenhle boj s vlastním strachem z neznáma prožila docela překvapivě kousek od nás – v Evropě.

Velký kus západní a střední Evropy jsme projeli autem, k opuštění bezpečí Evropy jsem odhodlala až na podzim v roce 2011. Naši poslední delší cestu autem jsme podnikli ten samý rok během prázdnin a zamířili jsme na jih.  Tuhle naši „expedici“ nazývám Balkán tour, protože jsme za 17 dní projeli většinu balkánských zemí od severu k jihu a zase zpět. Rakousko, Slovinsko, Itálii, Chorvatsko, Bosnu, Černou Horu, Albánii, Řecko, Makedonii, Srbsko, Maďarsko a Slovensko. Mapy mi změřily, že jsme ujeli minimálně 4 200 kilometrů. Prošli jsme si historická města, muzea i chrámy, koupali se v moři (tedy mořích 😀), podnikli treky ve slovinských Alpách i černohorských horách. Mám na tuhle cestu skvělé vzpomínky, i když jsme si hrábla místy na dno – fyzicky v horách, teplotně v Řecku i psychicky v Albánii.

Cesta probíhá v pohodě až do příjezdu do Albánie. Země byla skoro padesát let v izolaci a ani dodnes tam mnoho lidí necestuje. Neuměla jsem si představit, co mám čekat. Lehce zaostalou a chudou Evropu, nebo pro mne neznámý svět Blízkého Východu?? Civilizaci nebo divočinu?? Ovládly mě velké obavy a nejistota…

Do Albánie jsme se dostali z Černé Hory přes přechod Muriqan. Už příjezd k němu působil spíše jako zapomenutá cestička, na druhé straně hranice to bylo ještě horší. Jedna z nejdůležitějších příjezdových silnic do země je bez asfaltu! Místy se rozšiřuje na možná 20 metrů udusané hlíny s pořádnými dírami, která auta objíždějí v celé šířce „silnice“, klidně do protisměru. Kolem ní rozeseté nuzné špinavé domky i velké haciendy. A desítky myček aut!  Pod velkým nápisem Lavaza sedí kluk pod přístřeškem z vlnitého plechu ochotný ručně omýt auto hadicí. Všechna voda stéká na silnici a vytváří na ní obrovské kaluže. Všude se víří prach a do toho je nesnesitelné vedro, teploměr v autě ukazuje 35 stupňů. Hlavou mi běží jen: Kde jsem se to proboha ocitla??? Je tu bezpečno? Neokradou nás zloději a mafiáni? Domluvíme se tu vůbec? Jak asi můžou vypadat jejich záchody? Kde vyměníme peníze?

http://www.celysvet.cz/galerie/foto-33184-silnice-v-albanii

35
http://x3me.eu/i-cycleast-o-balkanskych-nocich/

Po necelých dvaceti kilometrech se objevuje město Skodar, ve kterém žije přes 100tisíc obyvatel a je čtvrtým největším v Albánii. V sobotu odpoledne jsou jeho ulice prázdné, možná díky tomu vedru. Potřebujeme vyměnit albánské leky, známe směnný kurz, ale nevíme, kolik jich budeme potřebovat, jak je tady draho…Náhodně zastavujeme na hlavní ulici a kousek od nás je funkční bankomat. A hned vedle auta v řadě zavřených obchodů svítí nápis Bar. Vstupujeme. Uvnitř je příjemné chladno díky klimatizaci. Mladík za barem mluví slušnou angličtinou a točí nám docela dobré a studené pivo. Záchod je sice turecký, ale čistý a voňavý. A na velké televizi na stěně běží přímý přenos z fotbalu, anglická Premier League. A najednou je po obavách. Jak málo stačí ke spokojenosti!  Od té doby jsem byla na místech, kam civilizace zasáhla mnohem méně, ale mé největší obavy byly už dávno minulostí – zůstaly na severu Albánie .

http://www.panacomp.net/shkoder/

Efes a jeho bývalá sláva

Jediné, co se dochovalo ze starověkých divů světa do dnešních dní, jsou egyptské pyramidy. Chtěla bych je vidět a moc, ale zatím se nám to nepodařilo. S cestovkou nechceme a samotným nám to nepřišlo zatím bezpečné. V roce 2012 jsme projížděli Turecko také po pobřeží Malé Asie. Jedna naše zastávka byla v městě Selcuk, vedle kterého se nacházelo starověké město Efesos (dnes je to z centra asi 3km ke vstupu do areálu). Tohle město bylo v římské době jedno z nejbohatších v celé říši a podle tradice zde měla dožít Panna Maria. Mě ovšem nejvíce zajímal div světa – Artemidin chrám v Efesu. V průvodci je o něm napsáno, že se nedochoval a ani místo nestojí za návštěvu. Ani to mě neodradilo…co kdyby neměl pravdu.. Bohužel, měl pravdu. Z jednoho z největších chrámů antického světa, který představoval normu iónského řádu, nezbyl kámen na kameni. Tedy zbylo pár části různých sloupů, které sestavené na sebe tvoří kulisu podmáčenému místu, na kterém se pasou husy. Nejdříve byl podpálen cvokem toužícím vstoupit do historie, definitivně ho zničili Gótové ve 3. století. Dnes jeho slávu a velkolepost připomíná pouze ošuntělá informační tabule.

Jediný pozůstatek po Artemidině chrámu v Efesu

Město Efes dopadlo trochu lépe. Bylo částečně vykopáno archeology a je druhým nejnavštěvovanějším místem v Turecku, hned po Istanbulu. Průvodce Lonely Planet varuje před davy turistů, vedrem, otravnými prodavači suvenýrů a doporučuje dostatek vody, protože jsou vykopávky města rozpálené. Tahle pasáž „elpéček“ zanechala stopu v rodinných vzpomínkách, ujalo se u nás rčení „zima jako v Efesu“. Uvozovky nepředstavují ironii. My jsme se totiž zde ocitli v době jarních prázdnin, tj. v únoru. Vrcholky nad Selcukem byly zasněžené (zvláštnost i  pro místní) a teploty se pohybovaly kolem nuly. Takže jsme v Efesu byli téměř sami, jen s jednou skupinou Japonců, v ledovém větru jsme se klepali zimou a prodavač suvenýrů nebyl jediný, protože všichni byli zalezlí v restauraci pro teplý čaj. Prostě při cestování proti davům sbíráme i netradiční zážitky.

Teploty kolem nuly celý den, inu Turecko 😀

Město Efes je zajímavé, takže se do jeho areálu platí slušné vstupné. Ale stojí za to. Některá místa mi zůstala v paměti. Dobře dochované divadlo-amfiteátr z římské doby, kde měl být napaden místními vyznavači bohyně Artemis apoštol Pavel, což se objevilo i v Novém zákoně v Listě Efezským. Zachovala se i horní Agora s některými veřejnými stavbami, Mramorová ulice i ulice Kurétů se zbytky domů, záchodky i nevěstincem. Některé vykopávky jsou zastřešené a platí se do nich zvláštní vstupné. Největší lákadlo Efesu představuje Celsova knihovna.  Ovšem tato budova není autentická, při jejím vykopání v 19. století vypadala stejně jako ostatní stavby okolo. Podle převládajícího názoru archeologů doby minulé byla pečlivě znovusestavena do úplné podoby, takže jen asi tři čtvrtiny „dílků“ jsou původní. Ovšem asopň si člověk udělá představu o velkoleposti celého Efesu, ze kterého jinak zůstaly jen trosky.

Celsova knihovna – rekonstrukce

Veřejné toalety ve starověku

Ulice Kurétů

 

Vykopávky Efesu

Pohled na Efes na Google mapách

Tenerife – Pico de Teide za svítání

Naši kamarádi Petr a Hanka se rozhodli nezůstávat na Vánoce doma a vyrazit za teplem. Naše plány byly podobné, ale podařilo se nám najít levné letenky jen na 23. prosince. Takže my budeme trávit Štědrý večer doma (snad se sněhem venku), zatím co naši sousedé si budou místo kapra pochutnávat na čerstvých mořských plodech na pláži na Kanárech! Závidím jim to, ale také přeju…Už jsme zde byli před čtyřmi roky. Počasí bylo velmi příjemné tak na tričko, kolem 20ti stupňů, Zdeněk se dokonce na Nový rok koupal (já si v patrnáctistupňové vodě možná namočím nohy po kotníky ). Pokud si ale představujete Kanárské ostrovy jen jako pláže, chyba lávky. My jsme podnikli třídenní trek divočinou i výstup na nejvyšší horu Španělska Pico de Teide. A právě tomuto vrcholu bych se chtěla ve vzpomínkách vrátit.

V pevninském Španělsku je uváděn nejvyšší vrchol Mulhacén s výškou 3479 m.n.m. Na kanárském ostrově Tenerife se ovšem nachází Pico de Teide, který měří 3718 metrů nad mořem, a je tudíž nejvyšší horou Španělska. Bývalá sopka tvoří dominantu celého ostrova a je viditelná prakticky odkudkoliv. Většina „plážáků“ se sem dostane autem a dvě stě metrů pod vrchol je vyveze lanovka (Teleferico). To jsme samozřejmě nepodnikli.

Do města Puerto de la Cruz jsme se dostali autobusem ze Santa Cruz de Tenerife a dál jsme si stopli auto s mladým německým párem. Dovezli nás do výšky asi 2000 metrů nad mořem silnicí plnou serpentýn. Odtud jsme už stoupali pěšky hezky „natěžko“, tedy s veškerým vybavením. Nechyběl nám stan, karimatky, spacáky ani plynová bomba. Byli jsme tedy úplně soběstační a využili jsme toho při následujím treku vedoucím zpět do Santa Cruz.

Cesta na vrchol vede sopečnou krajinou plnou zajímavých velkých kamenů, kterým se říká Teidské vejce. Všude kolem nás se rozkádá svět fantastickch barev. Závěřečný úsek k chatě Refugio Altavista ve výšce 3200 metrů nad mořem byl hodně ostrý a dal mi zabrat. Všude byl sníh nebo led, cesta hodně klouzala. Chatu jsme neměli zamluvenou dopředu (což doporučuji), protože jsme nedokázali dopředu udělat přesný časový rozpis, ale nakonec se na nás volná postel ve velké ložnici našla. Poprvé v životě jsme nocovala ve výšce přes 3000 metrů a také poprvé v životě jsme pocítila, že mi chybí kyslík. Měla jsem problém se nadechnout a srdce mi bušilo jak o závod, v noci jsem skoro nespala. Kdo to zažil, pochopí. Mne to později potkalo několikrát v Himalájích, ale na Kanárech…Za mne neuvěřitelná skutečnost…

Špatný spánek mi nevylepšilo brzké ranní vstávání. Všichni spolubydlící se totiž budili tak, aby mohli kolem čtvrté ranní vyrazit na posledních pět set výškových metrů. Jen s lehkým batůžkem na zádech a s úzkým kuželem světla z čelovky na hlavě jsme stoupali ve „štrůdlu“ cikcak pěšinkou vzhůru. Největší atrakcí je totiž svítání na vrchlu a stín Teide, který v té chvíli vrhá k sousednímu ostrovu Le Palma. Připomíná to stín Adams peaku na Srí Lance, jen blíž Evropě. Barvy, které doprovázely vycházející slunce nad mlhou, byly skvělé. Teide se změnilo v trojúhelníkový stín směřující přes moře. Fantastické!!!

Na výstup na vrchol  je potřeba permit, který se dá koupit v Puerto de Santa Cruz, ale hlídači přijíždějí až lanovkou, která začíná v 9, do té doby už budete dávno pryč. Pokud budete trávit dovolenou na Kanárech, určitě si tento zážitek nenechte ujít.