Archiv rubriky: Kérala 2018

Filmeček z Kéraly

Od mala jsem toužila po foťáku a když jsme si ho někdy ve dvaceti pořídila, nedala jsem ho z ruky. Kinofilm jsem kupovala v dlouhých svitcích a sama si ho převinovala do cívek, nafocený kinofilm jsem si vyvolávala doma v koupelně na vaně. Velká nostalgie .

Dnes už mám samozřejmě několikátý digitální foťák, v současnosti používám malý Panasonic Lumix GF3, protože fotí slušně na svoji velikost a váhu (při stoupání do hor je znát každý gram). V poslední době fotím hodně i na mobil, který mám stále po ruce a kvalita optiky se velmi zvedla. Miluju pozorovat situace a krajinu kolem sebe a představuji si, jestli by se daly zachytit na fotce. Většinou výsledný záběr ještě doladím a oříznu, prostě si s ním hraju, dokud nejsem spokojená.

Pohyblivé obrázky v podobě filmu mě nikdy nelákaly. Videokameru jsem nikdy neměla a přestože moderní foťáky umí zaznamenávat i film, nepoužívala jsem to. Přijde mi, že film zachycuje moc věcí, které ve výsledku působí rušivě. Až rozvoj sociálních médií mě zviklal. Ráda se podívám na krátký filmeček z místa, kde jsem nikdy nebyla. Dokonce jako první v přípravě na další cestu nepředstavuje cesta do knihovny, ale probereme se sbírkou na youtube a pustíme si dokumenty z místa, kam se chystáme. Pomůže nám to naplánovat cestu lépe, když místa vidíme ve filmu.

Nakonec i já jsem natočila pár záběrů na naší poslední cestě do Indie, náhodně a bez rozmyslu. Nebyly úplně první, ale jsou první, které jsem se rozhodla ukázat veřejně. Stáhla jsem si Movie Maker a poprvé v životě jsem stříhala svoje pohyblivé obrázky do podoby videa. Doplnila jsem je fotkami, které zachycují naše zážitky (běžné situace, lidé, jídlo…). Část z nich se ještě nikde neobjevila. Výsledkem je můj první cestovatelský filmeček. Přiznám se, že jsem na něj hrdá, i když je velmi amatérský. Věřím, že mi pomůže být příště lépe připravená něco natočit. Co vy máte radši??? Fotky nebo film???

Jsem stále pravověrným zastáncem fotek, ale připouštím, že i obrázky pohyblivé (zvlášť z daleké ciziny) mají něco do sebe. Jste zvědaví, jak můj první pokus dopadl? Koukněte na youtube a dejte mi vědět, jak se vám líbí.

Indie pod srpem a kladivem (a s křížem)

Zažila jsem dobu, kde štíty domů a továren byly polepeny komunistickýmmi hesly a nápisy o smrti všech imperialistů. Jména jako Marx, Engels a Lenin byla stále přítomna. Rudá komunistická vlajka se srpem a kladivem vlála na každém rohu a při každé příležitosti. Jsem ráda, že je tahle doba za námi…O to víc mě překvapilo, když jsem v indické Kérale objevila stejné vlajky na zastávkách autobusů, na stromech i spolu s rudými fáborky natažené v ulicích městeček. Prostě – Kérala je komunistická. Komunisté zde vyhrávají demokratické volby zhruba od roku 1957.

Jo, a abych nezapomněla – největší hrdina je zde Che Guevara.

Kérala je jedním z 29 indických svazových států. Každý ze států má vlastní autonomní vládu, která vzniká podle výsledků regionálních voleb. A zde v Kérale většinou vítězí Komunistická strana Indie (Marxistická) s často viditelnou zkratkou CPI (M). -komunisté v Kérale se neprojevují zákazem politických svobod ani omezováním soukromého vlastnictví. S hlavní myšlenou rovnosti všech lidí nabourávají tradiční dělení na kasty podle původu, což se ve zbytku Indie dodnes nepodařilo. Prosadili dostupnost vzdělávání pro všechny, proto také dosahují nejvyšší míru gramotnosti v celé Indii, kde průměrně činí 74%. V Kérale umí číst a psát 94% jejích obyvatel. Ve více než miliardové Indii představuje kéralských 30 milionů jen trošku, ale její obyvatelé se navíc dožívají nejvyššího věku a mají nejméně dětí. Kérala tak má nejvyšší index lidského rozvoje z celé Indie,

Rudá vlajka se srpem a kladivem na každém rohu
Průjezd městečkem…a komunistické fáborky

Když jsme projížděli autobusem městečka a vesničky, asi nejvíc mě překvapily části připomínající naše satelitní městečka – obrovské moderní domy, bazény, garáže pro několik aut, udržované záhonky s květinami. Tady?? V Indii…kde většina lidí bydlí v nuzných domcích a spousta z nich nemá přístup k tekoucí vodě (o splachovacím záchodu nemluvě). Pak se vyjasnilo, že jsou to sídla lidí, kteří odešli za prací do zemí Perského zálivu. O levné a zároveň vzdělané pracovníky je velký zájem. Tím se ovšem vysvětlilo, proč jsme na palubě letadla z Dubaje do Kochi byli jediní bílí, ostatní představovali Indové obtěžkáni spoustou zavazadel, takže i palubní zavazadla před vstupem na palubu měřili a vážili. Prostě vozí domů z bohaté ciziny spoustu dárků. Jejich počet se odhaduje na 2 miliony, proto také v tak malém státě jako je Kérala můžete přistát dokonce na třech mezinárodních letištích a uvažuje se o čtvrtém. Mimochodem – letiště v Kochi se chlubí, že je první na světě, které je napájeno pouze z obnovitelných zdrojů, takže na Indii opravudu nezvyklý ekologický přístup.

Vila u cesty – omlouvám se za kvalitu – je to cvakané za jízdy z autobusu.

Další věcí, která mě tady překvapila, bylo množství kostelů. Podle statistik má žít v Kérale 50% hinduistů a asi 20% křesťanů, ale podle letmého pohledu to vypadalo úplně opačně. V každé vesnici stál kostel, kostelík nebo aspoň kaplička, barevné hinduistické chrámy jsme neviděli. Leda tak velký strom ozdobený barevnými vlaječkami a malou soškou. Ale třeba jsem vnímala hlavně křesťanské symboly. Vyznavačů islámu zde žije asi čtvrtina, ale ani jejich typické kopule mešit a věže minaretů jsem moc nezaregistrovala. Původně zde měla žít ještě židovská komunita, ale ta se nedávno přestěhovala do Izraele.

Ze zeměpisného pohledu Kérala představuje 600 kilometrů dlouhou „nudli“ kolem Malabarského pobřeží Arabského moře. V nejširším místě měří jen 120 km. Pohoří Západní Ghát zachycuje spoustu vody, takže zde můžete v období dešťů můžete zažít velmi silné monzuny. Ovšem na druhou stranu je díky nim Kérala neuvěřitelně zelená. Daří se zde čaji i koření, které tradičně vyváží.

Krásná Kérala – zelená, i když rudá.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Malabarsk%C3%A9_pob%C5%99e%C5%BE%C3%AD#/media/File:Kerala_topo_deutsch.png

 

Fotky Kérala + Dubaj 2/2018

Docela dost dlouho trvalo, než jsem se probrala všemi fotkami, které jsem udělala na cestě po indické Kérale. Za deset dní se mi podařilo nacvakat neuvěřitelných 1800 fotek všeho možného i nemožného. Objevuje se na nich krajina, lidé, jídlo, zvířata, architektura, prostě všechno, co mne zaujalo a mohlo by případně zajímat i někoho dalšího. Je docela složité zpracovat je do použitelné podoby, ale úplně nejhorší je pro mne udělat zajímavý výběr slušných fotek, který naší cestu reprezentativně představí. Definitivní podobu najdete na Picase. Snažila jsem se, aby jich nebylo moc, ale stejně jsem nedokázala zmenšít jejich počet pod dvě stovky . Tak ať se vám líbí..

4. března – Opět Dubaj!

Ještě předchozího večera jsme odletěli z indického Kochinu, kam jsme se dostali po dvouhodinovém kodrcání tuktukem (inu – překonání 50 km něco zabere). A někdy po půlnoci jsem se ocitli na dubajském letišti. Bylo potřeba zůstat zde do rána, tak jsme se opět zkroutili na sedačce v příletové hale. O spánku se mluvit nedá, ale trochu jsme si přece jen odpočinuli. Ráno jsme ještě odložili naše těžká zavazadla do letištní úschovny a vyrazili jsme do města.

Možná si vzpomínáte na jeden z dílů Mission Imposible, kde Tom Cruise šplhá po fasádě obrovského mrakodrapu a pak se posadí na vršek antény (je vidět třeba v krátkém dokumentu na Youtube).

http://www.nydailynews.com/entertainment/tv-movies/dangling-tom-cruise-1-700-feet-dubai-mission-impossible-ghost-protocol-article-1.988566

Tahle fantastická scéna se odehrává v Dubaji na nejvyšší budově světa – mrakodrapu Burdž Chalífa (anglicky se přepisuje jako Burj Khalifa). Byl otevřen v roce 2010 a nese jméno po prezidentovi Spojených arabských emirátů, jehož jméno zní Chalífa bin Saíd Ál Nahján. Jeho nejvyšší místo ční do výšky 828 metrů a až do 189. patra se dá dostat výtahem, zbytek je anténa. Stavba drží ještě daších čtrnáct rekordů, např. jsou zde i nejrychlejší výtahy na světě, které jezdí rychlostí až 65 km/hod. Byla také první, kterou představil Street view v Google mapách, takže si i doma můžete prohlédnout veřejné prostory. A nebo je to místo, odkud jeden šílenec podnikl nejvyšší basejump (na tuhle parádičku se můžete podívat tady).

https://cs.wikipedia.org/wiki/Burd%C5%BE_Chal%C3%ADfa#/media/File:BurjDubaiHeight.png

Jeho návštěvu jsme si nemohli nechat ujít, přestože pro turisty je možné navštívit „jen“ 124. a 125. patro. Plošina se nachází ve výšce 425 metrů, což je pořád víc než vrcholek nejvyšší budovy v Evropě, který má 375 metrů. Věděli jste, že je jí Věž Federace v Moskvě???? Já to zjistila před pár okamžiky . Výše se dá dostat už jen v Šanghaji!

Přestože jsme měli lístky objednané už z domu, stejně nám trvalo zhruba půl hodiny, než jsme dosáhli vyhlídkové plošiny. Ovšem samotná jízda výtahem trvala přes minutu. Celé město leželo kdesi dole za prašným závojem. Z této výšky i veliké mrakodrapy vypadaly jako malé krabičky. Všude pod našima nohama vyrůstaly další a další moderní stavby, tady je jasně vidět, že Dubaj je jedno velké staveniště. Prý tady najednou funguje celá čtvrtina stavebních jeřábů na světě!

Fotit na vyhlídkové plošině bylo občas téměř nemožné – selfie šílenství v maximálním rozsahu.
Město zhora – bez elektronické úpravy
Počítačem „očištěný“ pohled bez prašného závoje

U paty Burdž Chalífa se rozkládá další budova s NEJ – Dubai Mall, což je největší obchodní centrum na světě z hlediska celkové plochy, kde můžete nakoupit ve více než 1200 obchodech. A také nejnavštěvovanější, protože sem zavítá více než 100 milionů návštěvnéků za rok. Jedna část vypadá jako tradiční arabský trh – souk. Ale nákupy jsou jen jednou součástí. Je zde luxusní hotel, 200 kinosálů, 120 restaurací a také kluziště olympijských rozměrů. V době naší návštěvy zde trénovala pouze jedna evropská krasobruslařka, a tak měla celou plochu jen pro sebe. Přímo v obchodním centru se nachází ještě jedna placená zajímavost – Akvárium, které je jedno z největších akvárií na světě. V obřích nádržích žije více než 3300 živočichů, včetně 400 žraloků. Dovnitř jsme se ovšem podívat nešli – akvárium v Ósace může těžko něco překonat.

Malé prodejničky s různým sortimentem v podobě tradičních britských telefonních budek hned vedle ledové plochy.
Malá část vodopádu odzdobeného letícími postavami

 

Jinou vodní atrakci jsme ovšem vynachat nemohli. Před Burdž Chalífa a Dubai Mall bylo vybudováno umělé jezero Burdž Chalífa Lake o rozloze 12 ha. Už jenom takové množství vody v tomto pouštním státě je unikátní, ovšem to nestačí. Součástí je i Dubai Fountain, jedna z největších tančících fontán na světě. Z mnoha trysek stříká voda až do výšky 150 metrů za různého hudebního doprovodu. Po setmění tryskání vody doplňuje světělná show, ale my jsme zde byli v pravé poledne, takže jen voda a hudba…Ale i tak to bylo super.

Pak už jsme jen stihli projít okolí jezera, kde se nachází třeba i Dubajská opera a spousta kancelářských budov i hotelů. Celé nově vznikající oblasti se říká Downtown Dubai a s červenou linkou metra ji spojuje přes kilometr dlouhá spojovací chodba s navazujícími pojízdnými chodníky, jaké znáte třeba z velkých letišť. Z klimatizovaného letiště lze odjet klimatizovananým metrem přes spojovací chodbu do Dubai Mall (pochopitelně klimatizovaným), odkud se návštěvníci (opět vnitřkem) dostanou až na vyhlídkovou plošinu. Inu – moderní civilizace! Možná je to rozmar, ale stojí za to vidět.

Celkově jsme v Dubaji viděli asi tak pětinu všeho, co jsem si naplánovala. Co se dá dělat…Budu se sem muset podívat znova .

3. března – Indie v koloniálním stylu

Zatím jen pár fotek, brzy se objeví další
Dnešní den jsme strávili průzkumem historického města Kochi. Na začátku 16. století ho získali do držení Portugalci, konkrétně známý Vasco da Gamma ho připojil ke koruně a byl za to jmenován indickým místokrálem. Po Portugalcích přišli Holanďané a ti na začátku 19. století směnili oblast s Brity. Většinou procházíme město sami, ale tady nás tlačil čas, navíc teploty se pohybovaly kolem 35°, a to není na courání po městě nic moc. Souhlasili jsme proto s nabídkou tuktukáře, který nás vezl na ubytování, že nám bude dělat celý den průvodce. Co vše jsme zažili?
  • Snídani v místním „hotelu“, kam chodí opravdu jen místní, s takovou výškou, že Nika větrák na stropě téměř trefil do čela.
  • Kostel sv. Františka, který je nejstarší ve městě i v celé Indii.  Původně zde byl pohřben i Vasco da Gamma, který tady zemřel, později bylo jeho tělo převezeno zpět do Portugalska. Zvláštní „závěsy nad lavicemi sloužily jako větrák poháněný lidskou silou.
  • Bývalé tržiště se zázvorem, které možná brzy spadne. Přesto zde ještě milá paní a její muž vyrábějí ručně bedýnky na zázvor.
  • Prádelnu, kde se pere pouze ručně, prádlo se suší na slunci a žehlí ho i v žehličce na dřevěné uhlí
  • Kostel svatého Kříže, kde vyprávění o životě Ježíše je na stropě a nikoliv na zdech a vedle něj stojí zvláštní kaplička z midrých ornamentálních cihel
  • Naprosto čerstvou rybu, kterou jsme si vybrali u pultu a tu nám přinesli k obědu potřenou hodně pálivou omáčkou a opečenou. Mňam
  • Skvělé vystoupení čtyř mladíků se zvláštním indickým bojovým uměním kalaripayattu, které je prý předchůdce kung-fu i karate a možná i nejstarším bojovým uměním na světě.
  • Tradiční Zdeňkovo stříhání a holení od indického mistra lazebníka zahrnující i masáž hlavy.
  • Procházku po přímořském korzu s ochutnávkou na místě dělaných ovocných džusů (z pravého ovoce 😂 – pomerančový pomerančový 🍊 i ananasový 🍍 byly výborné).
  • Palác  Mattancherry, řečený holendský, kde sídlil až do roku 1948 král Kochinu a dnes je zde muzeum se zajímavými nástěnnými malbami (vstupné 5 rupií na osobu, tj. necelé 2 Kč 😀)
  •  Pět prodejen s cetkami pro turisty, kam jsme se „museli“ jít podívat a kam se došel náš průvodce nahlásit, že nás dovedl (a v rámci speciální akce za to dostane tuktukářskou khaki uniformu zdarma 🤔).
  • Zjistění, že jsou v Indii místa, kde domluvený čas přesně platí, ale zase se tu nedá smlouvat.

2. března – Směr Kochi

Kdo někdy jel s indickými železnicemi, potvrdí, že je to zážitek. Indie je obrovská země a lidé se zde přesouvají hlavně po železnici. Mezi vzdálenými městy trvá cesta i několik dní.

Zpoždění je běžné. My jsme dnes použili obyčejný courák a i ten přijel o půl hodiny později. Tento vagón byl nový, takže měl i skla v oknech, častější je kombinace kovová roleta na déšť a otevřené okno s kovovými příčkami v horkých dnech. Při jízdě to krásně větrá, navíc místní stejně sklo v oknech nestahují. Horší situace nastane, když vlak déle stojí, protože větráky na stropě toho moc nesvedou. Vlakem neustále procházejí prodejci s čajem, občerstvením, dokonce i se zmrzlinou. Naše dráhy by se asi zbláznily, vlak normálně jezdí s otevřenými dveřmi, ze kterých vyskakují pasažéři na perón ještě v docela slušné rychlosti. Největší výhodou indické železnice není spolehlivost, ale její cena. Za zhruba 60 kilometrů (celkem to trvalo 1,5hodiny) jsme zaplatili 45 rupií…  V přepočtu to dělá 15 Kč…za všechny tři 😁.

Vlak nás převezl do hlavního města Kéraly Kochi. Tedy respektive do jeho nové části, která se jmenuje Ernakulam. Staré Kochi – Fort Kochi – se totiž nachází na ostrově. Sice na něj vedou mosty, my jeli stylově přívozem, který využívají místní pěší. I tady byla cena překvapivá – 12 rupií za nás tři (tj. 4 Kč 😂). Koukala jsem z otevřených dveří a snažila se fotit město směrem od vody, když jsem uviděla vyskočit na hladinu zvláštní velkou rybu. A za chvíli znovu. Byl to delfín 🐬. Že se mi to nezdálo, mi potvrdili i místní, prý je jich tady hodmě.
Na městě je vidět, že bylo původně holandskou a britskou pevností, domů z koloniální doby se tu nachází spousta a některé vypadají i pěkně. To láká mraky turistů, takové množství jsem už dlouho nepotkala. Ubytovali jsme se v krásném domku s klimatizací a předpokládali jsme, že už nic moc podnikat nebudeme. Venku byly teploty na padnutí, 35° ve stínu je na nás hodně.

Největší ovoce na světě – jackfruit – nám rostlo na zahradě před hotelem.
Nakonec jsme se přeci jenom odhodlali a dobře jsme udělali. Nějak nám unikla informace, že největší indický svátek Hólí připadá právě na 2. března. Jsou města, kde se tento svátek barev, slaví víc. My jsme viděli už jen dozvuky, hlavně lidi posypané pestrými barvami, ale i tak to bylo zajímavé. Barevné prášky představují příchod jara a vítězství dobra nad zlem. Takže takové naše Velikonoce. V téhle veselé podobě by se mi líbily mnohem víc. Prošli jsme se po přímořském korzu, prostudovali, jak se chytají ryby do tzv. čínských sítí, které se už jinde nevyužívají, a museli jsme si dát zdejší vyhlášené rybí curry.

A zítra poslední den v Indii 😑.

1. března – Backwaters

Je skvělé začít den cachtáním v krásně teplém moři a houpat se na vlnách. A teprve pak se vydat dál.

Dneska jsme se vyrazilu do centra Alappuzhy, abychom našli způsob, jak prozkoumat Backwaters. Jedna možnost je ubytovat se na turistickém hausbótu, který projíždí kanály a zastaví, kde si zákazník usmyslí. Pro nás pochopitelně moc drahé a turistické 😀. Druhou možnost představuje vyhlídková lodička pro pár lidí, ale ani to není pro nás to pravé. Tou je třetí varianta – s místními. Do mnoha částí Backwaters se dá dostat jen lodí, proto tady jezdí spousta lodí jako přívoz, který místní doveze, kam potřebují, a třeba děti s ním jezdí do školy. Nakonec jsme našli právě takovou loď, která jela na zhruba čtyř hodinový okruh. Na spodní palubě se střídali místní, my seděli na vrchní palubě spolu s dvěmi většími Indickými rodinkami, které pojaly výlet podobně. Koukali, fotili i točili jsme ten šrumec kolem. Hráze kanálů bývají úzké, takže kolem vody vede vyšlapaná cestička, vedle ní stojí maličký domek a za ním je další kanál nebo pole s rýží. Mezi domky jsou obchůdky, stánky s občerstvením i větší restaurace pro turisty i ayurvédské masáže. Kanály ústí do moře, voda se v nich míchá a je částečně slaná. V době dešťů méně, v době sucha více.
Bylo skvělé, to tu vidět. Nacvakala jsem tu snad pět set fotek a natočila spoustu videí. Uvidíme, kdy se mi je povede probrat. Doufám, že z nich bude jasné, proč je to taková rarita, za kterou míří lidé z celého světa.
Výborný den měl jednu nepříjemnou tečku. Je dry day…. takže nikde není  možnost koupit pivo. Ani studené, ani teplé 😶. Večeři jsme poprvé absolvovali v předražené turistické restauraci, abychom konečně ochutnali rybu a krevety. Oboje bylo dobré, i když kombinace s  rýží působila nezvykle.
Zítra poslední přesun….

28. února – My a na pláži??

Tak si ležím v posteli, nade mnou vrčí větrák, aby aspoň rozpohyboval horký vzduch, a z povzdálí je slyšet hučení mořských vln. Bydlíme hned u pláže a k moři nám stačí překonat 30 metrů bílého písku. Hotel není žádný luxus, ale stačí.
V Indii už jsme poněkolikáté, ale k moři jsme ještě nezavítali. Na polehávání na pláži a sebegrilování nás fakt neužije. Ovšem milovníci plážové exotiky do Indie jezdí – na Goa, což je vyhlášené přímořské letovisko. A zázemí tomu odpovídá. Podle videí na YouTube – diskotéky, kluby, paření až do rána. Takže nic pro nás. Tentokrát máme moře cestou…
Ráno jsme úplně náhodou trefili nejlepší autobus, jaký jsme mohli. Rychlík a bez přestupu. Zeptali jsme se na bus, nastoupili jsme, dali batohy na místo vedle řidiče a hned  vyrazilo.  I když v průběhu cesty bych byla radši, aby byl pomalejší. Jel, jako by nás ukradl. Sjížděli jsme v prudkých serpentýnách z nadmořské výšky kolem 1000 metrů k moři. Kolem nás prudké srázy, čajovníkové a gumovníkové plantáže. A v každé vesničce kostelík, kostel nebo velký kostel. Vypadá to, že většina obyvatel jsou křesťané.

Naším cílem bylo město Alappuzha. Hlavní jeho atrakci nepředstavuje moře, ale obrovská oblast v jeho okolí, která je protkána stovkami kanálů, kterým se říká Backwaters. Ty prozkoumáme zítra.
Dneska jsme se jen ubytovali a vykoupali se v nádherně teplém moři na liduprázdné pláži.  Společnost nám dělali jen krabi 🦀 různych velikostí.
Po zchlazení nastal čas na tzv. generální průzkum. Mimo jiné jsme zjistili, že kousek po pláži je bar se studeným pivem, i když je to jen místní Kingsfisher 😐.
Pláž se zaplnila místními, až když se začalo slunce klonit k západu. Šplouchali si nohy po kotníky a fotili selfíčka se zapadajícím sluncem 🌅. Zapadalo s velkou parádou 😁.
A my brzy taky, i když bez parády.


27. února – Periyar NP

Dneska jsem byla poprvé zavřená v kleci. Normálně jsou v kleci zvířata, aby se nedostala ven, my jsme byli zavření, aby se zvířata nedostala k nám. Na jedné zastávce v národním parku Periyar byly velmi otravné a nenechavé opice, a tak místní vybudovali občerstvení v kleci. Jen je potřeba důkladně zavírat dveře. I tak měly snahu natahovat ruce skrz pletivo a vzít si něco z talíře. Jednomu neopatrnému turistovi sebrala oprsklá opička flašku s vodou a hned s úlovkem upalovala do větví.

My jsme se sem nepřišli najíst, ale čekali jsme, až na nás přijde řada k nástupu na loď. Velkou část národního parku Periyar totiž tvoří stejnojmenné jezero (správně je to tedy přehrada), ke kterému se chodí divoká zvířata napít, je proto slušná šance nějaké uvidět z paluby lodi.

Krajina kolem jezera byla sice nádherná, na zbytcích stromů hnízdilo mnoho ptáků, ale velká zvířata, kvůli kterým všichni přišli, tu chyběla. V jednom momentu si ode mne vypůjčil foťák s větším objektivem jeden z členů posádky, aby vyfotil trojici slonů kdesi v dálce na vrcholku kopce. Ostatní se pak chodili dívat, že tam fakt sloni jsou. Celkově – propadák.

Na kopci v dálce tři sloni 🤔

Mnohem úspěšnější jsme byli, když jsme se rozhodli nevrátit se do města autobusem, ale jít po svých. Zahlédli jsme opice ve větvích, vyplašili jsme zajíce i takové větší srnky, ovšem nejvíce nás překvapilo, že kousek před námi začaly přecházet silnici divoká prasata se spoustou malých selátek.
Odpoledne jsme si naplánovali ještě jeden výlet do divočiny. Věnoval se nám průvodce Srí, který nás zavedl kousek do džungle a ukázat zvířata, kterých bychom si sami nevšimli. Nakonec jsme opustili běžné cestičky pro turisty a našli tam dva velké slony 🐘, kterým u nohou spalo maličké slůně. Mohlo mu být prý maximálně měsíc 🤗.

O kousek dál se pásli ještě čtyři další sloni. Zahlédli jsme ještě vodní bůvoly, ty velké srnky, dva druhy opic, zvláštní velkou veverku a několik druhů ptáků. Prý jsme měli abnormální štěstí (tedy jestli to neříká všem 🤔). V rezervaci mají žít i tygři, ale ty jsme neočekávali.
Výsledný dojem z Periyar?? Výborný. Velmi doporučuji!

Národní park na konci suchého období

 

26. února – Cestou do Kumily

Jako nezávislí cestovatelé potřebujeme spoustu informací. Před odjezdem musíme prostudovat průvodce, většinou z nakladatelství Lonely Planet nebo i Rough Guide. V poslední době jsme si zvykli podívat na YouTube na dokumenty z míst, kam se hodláme podívat. Někdy čistě pro inspiraci, někdy jsou přínosné postřehy ostatních cestovatelů.
Ale na místě je to něco jiného. Přístup k internetu nemusí být jednoduchý, navíc v takové Asii ani strejda Google neví vše. Tady v Indii mě překvapilo, že existuje elektronický záznam odjezdů autobusů, podobný jednoduché verzi Idosu, i když neplatí.  Ale stejně nejvíc se dá spolehnout na informace místních. Zjistit, kdy odjíždí autobus z Munnaru směr Kumily, byl opravdu oříšek. Na čase 6:30 se nakonec zdroje shodly (internet ne), místo odjezdu tak jednoduché nebylo. Možnosti byly dvě asi 300 metrů od sebe, tak jsme se vyptávali a přebíhali mezi nimi. Trefili jsme se, takže jsme mohli v starém, rozhrkaném autobuse strávit 5 hodin. Moderní busy vypadají jak u nás a jsou navíc klimatizované, staré nemají ani skla, místo nich je pevná plastová roletka. Ráno tedy vyjel autobus zatemněný, s přibývajícím teplem a dalšími cestujícími (hlavně slečnami do školy, pro některé byla vzdálená i hodinu a půl) byly roletky vytažený, aby mohl vzduch volně proudit. Cesta vedla nádhernou přírodou Kardamomových hor, řídkou gžunglí se spoustou kávovníků a gumovníků, se spostou výhledů.

Autobusy mívají zhruba po dvou hodinách přestávku na záchod a na rychlé koupení svačiny v okolních stáncích, takže je to zvládnutelné. Jen záda strašně trpí. Celou cestu totiž sedí člověk nějak zkroucený. Sedačky jsou normované na běžnou indickou váhu a výšku, a ta je mnohem nižší než u nás. Navíc ve snaze nacpat do autobusu co nejvíc lidí, jsou na jedné straně dvojsedačky a na druhé trojsedačky s docela širokou uličkou.

Opravdu se vám to nezdá – rudé vlajky se srpem a kladivem jsou tu běžné. Kérale už docela dlouho vládnou komunisté.
Kumily je turistické městečko u bran národního parku Periyar. Turistů jsme tu sice mnoho nepotkali, ale infrastruktura je připravena na velký nápor. Snad v životě se mi v Indii nestalo, abychom se ubytovali na první pokus. Hezký, moderní hotel s čistým pokojem, skvělou terasou, wifinou i teplou vodou…za velmi příznivou cenu. Nevídané.
Odpoledne jsme si prošli město, nakoupili koření (prodejci z nás měli opravdu velký zážitek) a snažili jsme se zjistit, jak si co nejvíc užít zdejší národní park. S odstupem můžu říct, že jsme to pochopili trochu jinak, než jak vypadala dnešní realita. Takže pro zájemce o návštěvu (kterou velmi doporučuji) co nejdřív sepíšu návod. Pro ostatní se aspoň brzy objeví naše zážitky na vlastní kůži.
Na ulici smažené zelené banány