Archiv rubriky: Portugalsko 2019

Lisabon

Nejspíš jsme měli v Portugalsku nečekané štěstí na počasí. Podle dlouhodobého sledování touto roční dobou hodně prší, nejvyšší teploty bývají maximálně 12 až 14 stupňů ve dne, okolo 8 v noci (na jihu je to pochopitelně lepší). My jsme měli neustále slunce, oblohu skoro bez mráčku, teploty kolem 17 st. i výš, klidně na tričko. V Lisabonu nám počasí v poslední den roku 2019 ukázalo horší tvář, 11 st. a lezavá mlha. Lisabon se rozkládá v hodně kopcovitém terénu, takže z výhledů, kterými je vyhlášený, nebylo nic. Město leží u břehu Atlantického oceánu v místě, kde se do něj vlévá obrovská řeka Tejo, která má v nejužším místě skoro 2 kilometry. Podle něktrých připomíná San Francisco, jak kopci, tak mostem, který hodně připomíná právě Golden Gate Bridge. Ten portugalský se jmenuje Most 25. dubna a celou dobu se schovával v mlze. Dvoupatrový most, kde v jednom patře jezdí auta a v patře pod ním železnice, měří 2 277 metrů a v nejvyšším místě se nachází 70 metrů nad hladinou. O kousek dál na sever spojuje oba břehy řeky Tejo most Vasco da Gamy, což je se svými 17 kilometry nejdelší most v Evropě. Pro nás byl daleko a výhledy na něj opět skyté v mlze.

Promenáda kolem Tejo a kdesi za lodí nejdelší most v Evropě

Lisabon je velmi staré město, předpokládá se, že ho před více než 3mi tisíci let založili Féičané. Jejich název pro bezpečný přístav – allis ubbo – dal pravděpodobně městu i jméno. Řekové mu říkali Olissipo, Římané Olissipona. Pak ho na čtyřista let ovládali Arabové a po úspěšné reconquistě se v roce 1255 se stal hlavním městě znovuzrozeného Portugalska. Největší vzestup zaznamenalo Portugalsko i samotný Lisbon v 16. století, kdy portugalští mořeplavci dobývali nové světy a jejich poklady přiváželi zpět do vlasti. Na výstavnosti především kostelů je to hodně vidět. Město mi však připadalo zanedbané, ale přesto má svoje kouzlo. Živé a autentické.

Alfama
Lisabonská katedráal a Casa dos Bricos (Diamantový dům – první zprava)
Domy i domečky
Malebné uličky

Za centrum Lisabonu je považováno náměstí Praca do Comersio, tedy Obchodní náměstí. Z jižní strany teče řeka Tejo a ze tří stran ho uzavírají stejné bloky žlutých domů s arkádami v přízemí. Do náměstí ústí hlavní obchodní ulice v působivém vítězném oblouku uprostřed severní strany. Uprostřed náměstí stojí na vysokém podstavci jezdecká socha krále Josefa I., za jehož života postihlo Portugalsko velké zemětřesení, jež v roce 1755 zabilo na 60tisíc lidí a město zničila i velká vlna tsunami, která následovala. Na zbořeném místě vzniklo nové náměstí i celé čtvrti města. Dnes zde stavěli pódium na večerní oslavu Nového roku, je vidět, že je to opravdový střed města, takový lisabonský Václavák.

Obchodní náměstí
Vítězný oblouk jako brána na náměstí
Příprava na večer

Starou čtvrtí Alfama jsme začali stoupat kolem katedrály (placené) přes vyhlídku Portas do Sol až k hradu svatého Jana (Castelo de São Jorge). Turistů postupně přibývalo, ale hrad byl nečekaně zavřený. Překvapení turisté zastavili u zavřeného vchodu, chvíli nešťatně postáli a pak se postavili do fronty na zdejší specialitu – vyhlášené portské a pastéis de bacalhau, což jsou smažené kuličky ze sušené tresky. Co si ale nemohli odpustit je vyhlášený městký výtah Elevador de Santa Just, který posouvá kabinky o 45 metrů výše, ušetří tak spoustu kroků do kopce na náměstí Carmo. Vytvořil ho Eiffelův žák Raul Mesnier de Ponsard. Ve městě na prudkých kopcích funguje i několik dalších „elevator“, ale to jsou ve skutečnosti pozemní lanovky. Ve městě většinou nevyhledáváme vyhlášené pamětihodnosti plné turistů, spíš se jen tak touláme a čekáme, co nás zaujme. Tady to byly čtvrti kolem centra, živé, pro místní, kteří byli ze všech koutů světa. Kavárničky, malé pekárny, bistra čínská i indická, krámky s oblečením či „starožitnostmi“. Místní posedávali v parku nebo před kavárnou, živě diskutovali.

Výhled na obrovské turistické lodě hned pod hradem
Výtah Elevador de Santa Just z roku 1902
Slavná tramvaj č. 28
Miradouro da Graça a mlha

Ve 4 odpoledne se slunce prodalo mraky a mlhou, to už jsme mířili maličkou dřevěnou tramvají do části Belém. Tam se nachází dvě lisabonské památky zapsané na seznam UNESCO – velký klášter sv. Jeronýma i vyhlášená Belémská věž. Ta byla vybudována jako součást opevnění v pozdním gotickém stylu, takže je zároveň obranná i krásná. Už byla zavřená, ale zase jsme si mohli vychutnat západ slunce do moře za ní. Mezi klášterem a věží ční do výšky 50 metrů nepřehlédnutelný betonový Památník objevitelům. Na jeho bocích je zpodobněno 33 mořeplavců, kteří pomáhali poznat svět a ovládnout ho pro portugalskou korunu. Jejich výpravy často začínaly právě na tomto místě. Je tu zachycen i Vasco da Gamma, který první doplul do Indie okolo Afriky a jako poděkování za úspěšnou cestu byl založen sousední klášter sv. Jeronýma. 

Stařičké tramvaje
Jeronýmský klášter
Pomník objevitelům
Most 25. dubna a obrovská socha Ježíše na 75 metrů vysokém pdstavci v pozadí na druhé straně řeky
Poslední paprsky slunce roku 2019

Zjistila jsem, že mám čím dál tím větší nechuť radovat se na pokyn. Jásat, když mám výročí narození nebo když se změní číslo v letopočtu. Oslavy Silvestra budeme ignorovat i letos. Po grilovaných sardinkách k večeři jsme zamířili bydlet a neplánovaně usnuli už během filmu.  O půlnoci mě vzbudily rány z ohňostroje, chvíli jsem z okna koukala směrem k řece.

Štastný nový rok 2020! Ať je aspoň tak dobrý, jako rok uplynutý.

Abrantes a Santarém

Den před koncem roku byl přesunovací a návratový. Přes Coviňu jsme mířili po dálnici směrem k jihu. Přestávku jsme udělali v městě Abrantes, víceméně náhodou, prostě byl čas oběda. Za betonovým předměstím se tyčil na kopci hrad a kolem něj staré město s úzkými uličkami. Zajímavé je, že město zde existovalo už v římských dobách a jmenovalo se Aurantes, což by mohlo odkazovat na naleziště zlata (aurum). Hrad na plošině vysoko nad řekou Tejo (španělsky se jmenuje Tajo) založili ve 12. století Arabové, kteří toto území ovládali. Pak skončil v rukách portugalských králů a rytířského řádu svatého Jakuba, který ho rozšířil. Bylo pondělí, takže byl hrad zavřený, asi i kvůli tomu byl v celé staré čtvrti neuvěřitelný klid. Tak jsme jen pocourali kolem. V zahradě pod hradem kvetly kamélie a další stromy i květiny, zahradníci pilně sázeli další rostliny. Krása a pohoda…Hezká vpomínka. Ještě že nám náhoda pomohla…

Vesnička Vide
Starý most ve Vide
Horská vesnice
Vršek Torre zespodu
Poklidné Abrantes
Den před koncem roku a kvetou stromy
Malebná zákoutí

Druhou zastávku jsme udělali v Santarému, historickém městě plném kostelů. I toto město má za sebou zajímavý historický vývoj. Za Julia Caesara se stalo důležitým administrativním střediskem, které neslo název Praesidium Julium. Po příchodu Maurů se ze Santarému stala pevnost Xantarim. Maury v roce 1147 vyhnali portugalští králové a udělali ze Santarému sídelní město, kde se konala mnohá zasedání parlamentu, nazývaného „cortes“. Na místě bývalého královského hadu na náměstí Praça Sá da Bandeira byl postaven veliký jezuitský klášter Igreja do Seminário. Ale i další kostely a kláštery ukrývají mnoho zajímavého. Např. v Igreja da Graça je hrobka zdejšího rodáka Pedra Álvarese Cabrala, který objevil Brazílii, největší a nejvýznamnější portugalskou kolonii. K vidění by toho bylo ještě více, ale my jsme se musei rozloučit. Na šestou večerní jsme nahlásili návrat auta do půjčovny u lisabonského letiště. V Lisabonu se zdržíme dvě noci, ale jezdit po tak velkém městě autem (a zkoušet ho zaparkovat) nám přišlo jako nesmysl, takže budeme chodit po svých. Nechali jsme se odvézt zpět na letiště a pak už metrem do staré čtvrti Barro Alto. Zítra nás čeká poslední den roku 2019 a také den průzkumu Lisabonu.

Santarém
Jezuitský chrám Igreja do Seminário

Serra da Estrela

V neděli 29. prosince na nás čekaly hory, konkrétně pohoří Serra da Estrela. Ranní teploty 5 st. pod horami slibovaly drsný den. Jenže s přibývající výškou naprosto nepochopitelně stoupaly i teploty. V 1000 metrech už bylo slunečno a nádherných 17 st. ve stínu, což vydrželo celý den. První zastávkou bylo Valle do Rossim. To, co na mapě vypadalo jako horské jezero, byla ve skutečnosti přehrada. Hezká, ale přehrada. Rozhodli jsme se, že podnikneme asi šestikilometrovou „procházku“ k druhé nádrži – Covao Dos Conchos. Tam se dá dostat jen pěšky nebo pořádným terénním autem, ovšem z druhé strany. Takže jsme šli sami, složitě hledali cestu značenou jen kamennými mužiky a někde vybledlou červenou čárou. Cesta nebyla náročná, jen v tomto ročním období byla plná vody. Vedla totiž koryty potoků a potůčků (po zbytek roku asi vyschlých) a velmi podmáčenou loukou (která by se eufemisticky nazvat prameništěm). Znamenalo to, že jsem si záhy promáčela boty a pak znovu a znovu a pak ještě tolikrát, že jsem to přestala počítat. Voda byla ledová, místy ve stínu skutečně zůstávala na vodě ledová krusta. Ale nevadilo mi to, spíš to bylo nezvyklé chlazení za teplého dne. Covao Dos Conchos byla malá nádrž s naprosto zvláštním odtokem uprostřed vodní hladiny. Ten se stal vyhledávaným námětem instagramových fotografií a díky tomu i oblíbeným turistickým cílem.  Z přehrady odtéká voda betonovým trychtýřem, ze kterého není vidět, kam voda proudí. Trychtýř postupně zarostl travou, takže působí jako konec vesmírné černé díry, jež vás přenese do jiné dimenze. Ve skutečnosti voda směřuje podzemním vodním kanálem do 1500 metrů vzdálené vodní elektrárny Lagoa Comprida. Dost působivé. Zpátky jsme se vraceli k autu trochu jinou cestou, vody moc neubylo, zato vyšších vřesů, keříků a jiného šáší bylo víc. Ale pohledy na krásný horizont, rozeseté kameny a soulad vody s travou stál určitě za to.

Valle do Rossim
Covao Dos Conchos
Průchod do jiné dimenze
Najdete cestu??? A průchod suchou nohou???

Pak jsme dojeli do horského městečka Manteigas tisknoucí se na příkrý horský svah a začali jsme opět stoupat údolím Zazere. Uzoučká silnička kolem říčky Zazere, kde se místy nemohla minout dvě auta, se časem změnila na širokou kvalitní silnici, která prudce stoupala. Končila na vrcholku Torre, jenž se svými 1993 metry je nejvyšší horou kontinentálního Portugalska (vyšší je Ponta do Pico na Azorských ostrovech – 2351 m.n.m.). Král Jan VI. Portugalský tu nechal postavit věž s výškou 7 metrů, aby dorovnal výšku hory na rovné 2tisíce metrů. Podle této věže je celá hora pojmenovaná (torre znamená portugalsky věž). Nachází se tu také bývalá hvězdárna i jediná portugalská sjezdovka se sedačkovou lanovkou, ta ovšem při těchto současných teplotách nemá žádný sníh. Načasování se podařilo, stihli jsme ještě vidět, jak se slunce přehouplo přes obzor. Super zážitek. Za výhledů na proměňujici se barvy oblohy jsme sklesali až pod hory do vesničky Vide, kde na nás čekalo ubytování.

Horské město Manteigas
Údolí Zazere
Hvězdárna a uprostřed věž Torre
Lanovka
Sjezdovka
Pohled do krajiny u našich nohou

Aveiro a Costa Nova

Dopoledne jsme stihli prohlédnout si půvabné Aveiro i za denního světla. Ve středověku leželo na břehu moře a bylo významným portugalským přístavem, později ovšem ho zanesl písek a Aveiro se ocitlo ve vnitrozemí a na okraji pozornosti. V 19. století byla vybudována síť kanálů, které rozproudily obchod a město se rozrostlo o spoustu secesních domů. Na zaplavených půdách vznikly saliny, kde se sůl „těží“ do současnosti. Město dnes žije hlavně z turistického ruchu, i když teď v zimě to nebylo tak moc znát.

U moře vznikla nová osídlení. Na úzkém pásu pevniny mezi řekou a mořem vzniklo malebné Costa Nova s půvabnými pruhovanými domky. Selfíčko s nimi je Instagramové must-have. My více času straně mořské, protože písečné duny a bouřící moře se nám jen tak neomrzí. Koupat se tu opět nedalo, jen pár rybářů bezúspěšně házelo pruty do vln. 

dav

Po obědě nás už čekal přesun.do hor po dálnici na východ. Před námi se postupně kalizvedáky vrcholky pohoří Serra da Estrela. Ubytování jsme měli zajištěné ve městě Celorico da Beira. Průvodce ho ani neznal, takže nic zvláštního jsme nečekali. Už při příjezdu byl vidět hrad na kopci nad městem, ale ještě před tím jsme se rozhodli prozkoumat silniční navigaci s nápisem Necropole. Ve spolupráci s google navigaci jsme našli zajímavý středověký most, pozůstatky po římské vesnici a pohřebiště kolem zvláště tvarovaného kamene, který vypadal jako zvon. Hrad už tak zvláštní nebyl, jedna obytná věž obklopená masivními hradbami. Památky představovaly bonus, my jsme sem přijeli strávit noc co nejblíže horám, do kterých chceme zítra vyrazit i na kratší trek. 

Nazaré a Coimbra

Už to začíná vypadat na plážovou dovolenou. Opět jsme skončili v městě na břehu Atlantiku – v Nazaré. To se proslavilo jako místo, kde havajský surfař Garrett McNamara v roce 2011 sjel téměř 24metrovou vlnu a vytvořil tak světový rekord. V lednu 2013 se do Nazaré vrátil a svůj dosavadní rekord překonal pokořením třicetimetrové vlny. Do Nazaré směřuje hluboký podmořský kaňon, který zasiluje vlny mířící k pevnině, díky čemuž dosahují opravdu rekordních velikostí. My jsme tak obrovské vlny neviděli, ale aspoň jedna vlna z letošního podzimu (možná bude novým ženským rekordem).

https://www.redbull.com/cz-cs/justine-dupont-big-wave-surfing-nazare-rekord

Na hlavní korzo a pláž to máme z pokoje v nové části města asi 300 metrů. Původní Nazaré stojí nahoře na kopci. Do jeho uzounkých uliček jsme se zapletli večer ve snaze vyfotit nádherný západ slunce nad mořem. Než se nám to pomohlo, slunce zapadlo, protože místy jsme se s auty míjeli o centimetry a palubní senzory se mohly zbláznit. 

Ráno se Zdeněk i vykoupal, ale vlny byly opravdu veliké, takže žádné plavání. Procourali jsme se po veliké městské tržnici, kde prodávaly především postarší dámy, na sobě tradiční oblečení (široká sukně ke kolenům, místo svetru krátký vlněný plášť nebo „pončo“, na hlavě šátek, na nohou teplé vlněné podkolenky v malých pantoflích, vše v odlišných vzorech a barvách), nad sortimentem oči přecházely. Po výborné kávě jsme se prošli po širokánské pláži, kde připravovali oslavy Silvestra, které mají stát opravdu za to. Dlouho jsme pozorovali, jestli se surfařům podaří zdolat nějakou vlnu a nakonec jsme vyjeli lanovkou (úplně jako na Petřín) nahoru do starého města. Odtud byl super výhled, i když vše bylo zahaleno v oparu z kapiček mořské vody. Cestou k pevnosti na konci výběžku byla vidět i pláž na sever od města s opravdu pořádnými vlnami, které se hrnuly jedna za druhou. Ale surfaři nikde, asi to jsou už profi vlny, pro méně zkušené mohou být smrtelné… Dolů jsme nezamířili lanovkou, ale seběhli po svých. V Nazaré se nám líbilo, stará i nová část měly něco do sebe, pláž krásná, vlny velkolepé, sluníčko a teploty přes 20 st. Mimo top turistických letních měsíců (a Silvestra) moc příjemné místo. Neradi jsme se loučili. 

Podle mého itineráře nás ještě čekala historická Coimbra. Ta byla bohužel skoro přesným opakem Nazaré. Zácpy na silnicích, žádné místo na parkování, hodně chodců. Největší pozoruhodnosí je komplex středověké univerzity na nejvyšším a možná i nejprudším kopci v Coimbře nad řekou Mondego. V létě bych to stoupat opravdu nechtěla. Univerzita byla aložena už v roce 1290 jako nejstarší univerzita portugalsky mluvícího světa, kde se studovala především teologie, právo a lékařství. Dnes její areál patří k památkám UNESCO. Hlavní nádvoří stojí úplně na vrchu ze nad řekou, ze tří stran obklopené historickými budovami a zvonicí. Do všech zajímavých budov se platilo vstupné, a to i do kostelů. Nakonec jsme si vše prohlédnuli zvenku, vstoupili jsme pouze do městského muzea, které slibovalo panoramatický rozhled, ovšem moc přínosné nebylo. Asi nejzajímavější by bylo zažít cvrkot těch spousty studentů, kteří zde nejen chodí na přednášky, ale také tu i bydlí v různých domech v blízkém okolí univerzity, kterým se říká republicas, a baví se v místních klubech, barech a kavárnách. Studenti se ovšem na Vánoce vydali domů, takže Coimbra mi brzy vymizí z paměti. 

Zamluvila jsem ubytování v centru města Aveiro, kterému se kvůli řadě vodních kanálů přezdívá portugalské Benátky. I tady nás připravila o nervy hustá doprava bez možnosti zaparkovat. Auto jsme museli nechat asi kilometr od hotelu na velkém divokém parkovišti, ale zase jsme si hned prošli kus kolem vyhlášených kanálů ještě před ubytováním. Pěšky bylo už centrum příjemné a celkem bez lidí, historické domy obložené tradičními dlaždicemi se odrážely na hladině kanálů…Nejvíc mě ale stejně zaujaly ladné tvary moderní lávky pro pěší. První špatný dojem definitivně smazala výborná hospůdka s mořskými potvorami, dali jsme si mušle, krevety i kalamáry. Aveiro je naše nejsevernější destinace, návštěvu Porta si schováme na jindy. Takže zítra rychle k moři a pak už do hor. 

Peniche

Večer jsme se posledními slunečními paprsky ubytovali v holýlku pro surfaře, který zabíral dvě patra domu u pláže v Peniche. V sezóně to tady musí kypět životem, teď jsme byli jedinými hosty. Využili jsme klidu a kolem osmé jsme už byli v říši snů, protože jsme měli za sebou dlouhý den. Ráno jsme se věnovali průzkumu rybářského města ležícího za historickými hradbami na úzkém poloostrově.  Právem se mu říká Capital da Onda – „hlavní město vln“.Město se ráno probouzelo z vánoční nálady, začaly fungovat kavárny i obchůdky, někde otevřely také kanceláře, viděli jsme i pracující dělníky na stavbě.

Na břehu moře se nachází veliká pevnost Fortazela původně z 16. století, která měla sloužit na obranu před případnými pirátskými útoky. V 50. letech 20. století sloužila jako vězení pro politické odprce diktárora Salazara, později se stala útočištěm uprchlíků z afrických zemí. Dnes je z tohoto místa muzeum spojené s opevněním Baluarte Redondo, strážní věží a kaplí Santa Bárbara.  Pevnost je místy opravená, místy krutě syrová, na nádvoří kovoví holuby prchající z klece vytvořili zajímavý památník vězněným. 

Město působilo opravdově, žádný turistický skanzen. Na severní pobřeží poloostrova jsou krásné pláže s jemným zlatým pískem. Na koupání úplně nelákají, protože tu neustále fouká, ale to přesně zbožňují surfaři, hlavně ti s draky. Pár jich tu bylo i dneska. Peniche jsou považovány za jedny z nejlepších pláží na surfování v Evropě, možná na celém světě. Dál písek přechází v krásné skalnaté pobřeží. Prošli jsme kolem starého větrného mlýna až ke zbytků pevnost Papoa. Všude kolem skály neuvěřitelných tvarů, na kterých se podepsal bouřící příboj i fučící vítr. Velkou zvláštností je zajímavá skála u pobřeží nazvaná Nau dos Corvos („Havraní loď“), n.a které sídlí kolonie mořských ptáků

Na konci poloostrova stojí maják Cabo Carvoeiro a  skalní vyhlídka Veranda de Pilatos, kam se sestupuje po žebříku do skalní průrvy. Poskytuje výhled na ostrov Berlengas, který se nachází asi 10 km od pobřeží. Mezi městem a majákem lemuje moře geologická zajímavost – Ponta do Trovao velmi podobné zélanským Pancake rocks. 

Po obědovém pikniku jsme se přesunuli ještě o kousek vedle k vesničce Baleal. Původně ležela na ostrově, ale dnes ji s pevninou spojuje úzká silnička obklopená z obou stran plážemi. Neustálé foukání větru dělá krásné pravidelné vlny, které milují surfaři. Těch tady bylo opravdu požehnaně. Byla to taková paráda, že jsem až zalitovala, že jsem to nikdy nezkusila. Jestli někde, tak tady. Tady někdy příště… 

Kousek od Peniche se nachází město Óbidos, které se řadí mezi památky pod ochranou UNESCO. Už přeplněné obrovské parkoviště před městem bylo jasnou známkou, že se tu děje něco nezvyklého. Město je sice turistické, ale tohle byl masakr. Úzkou hlavní ulicí se valil proud lidí k hradu na jejím konci. Zde byla postavená Vánoční vesnička, kam se přicházely podívat hlavně rodiny s dětmi. A úplně změnily atmosféru. Vedlejší uličky byly skoro prázdné, na hlavní spojnici křičey děti a pískaly na hliněné ptáčky. Óbidos je vyhlášený višňovým likérem, který se nalévá do malých kalíšků z čokolády, ten jsme ochutnali a rychle pryč.

Na přenocování jsme si vybrali další surfové město – Nazaré. Cestou jsme se ještě zastavili ve městě Alcobaca, kde už v 12. století byl postaven největší a nejbohatší klášter v celém Portugalsku. Průčelí ozařovaly poslední sluneční paprsky, na prohlídku kláštera bylo už pozdě. Ale i hlavní kostel byl majestátní, sice skoro prázdný, ale i tak velkolepý. Velikost kláštera byla patrná z vyhlídky od zříceniny hradu nad městem. Byl opravdu impozantní. 

Sintra a Cabo da Roca

Letenky bývají v zimě levnější, protože ve většině míst to není ta správná top sezóna. Zásadní výjimku představuje období Vánoc, kdy letenky vychází mnohonásobně dráž všude po světě. Ještě třeba 20. prosince se vyplatí odletět, ale my jsme se ještě neodvážili porušit tradici Vánoc doma v kruhu rodiny (navíc jsme letos zase u stolu všichni). Jako nejlepší možnost jsme vyhodnotili letenky maďarského Wizzairu do Lisabonu. Jen ten termín…. odlet 25. prosince v 6 ráno… a z Vídně. Na loňské vánoční prázdniny jsme zamířili na jih – do Turecka, ale tepla jsme si moc neužili. Centrální Turecko se ukázalo být opravdu zimní destinací se sněhem a drsnými mrazy. Letos jsme, doufám, vybrali lépe. Vločky těžkého sněhu, které se začaly snášet z nebe na Štědrý večer, vytvořily krásnou vánoční atmosféru a ve mně vzbudily obavy, jak v noci zvládneme přesun do Vídně. Obavy se ukázaly zbytečné, cestou místy jen pršelo a provoz byl minimální, takže jsme už za dvě a půl hodiny stáli na parkovišti Mazur. Shuttle bus na letiště jsme dokonce dobíhali, takže jsme před vídeňským letištěm stáli v brutálních 3:30.

Let „dobytčákem“ Wizzairu trval přes 3 hodiny a snažila jsem se ho celý prospat. Přistávací jsme od ocánu, takže jsme krásně viděli celý Lisabon, ale ten mám v plánu procourat až na úplný závěr.

Vyzvedli jsme auto z půjčovny a pryč. Kousek za Lisabonem je městečko Sintra, které sloužilo jako letovisko, když portugalským králům bylo moc vedro. Město se rozkládá na kopcích a nachází se v něm spousta parků i velmi zvláštních staveb z rozličných dob. Ty se dají objet normálním městským autobusem, turistickým autobusem nebo dokonce vláčkem. My jsme se vydali vstříc prudkým kopcům pěšky, abychom si protáhli nohy zdřevěnělé sezením v autě a letadle. Město má být velkou turistickou atrakcí, ovšem působilo velmi ospalé. Místní právě rozbalovali dárky pod stromečkem, ale ani turistů moc nebylo. Nejspíš měli lepší informace, což jsem zjistila u první zajímavosti, kde na zamčené bráně visel papír, že 24. a 25. prosince mají zavřeno. Stejné to bylo i na dalších místech. Před odjezdem jsem se dívala na stránky, jestli bude otevřeno, ale buď to tam nebylo napsané, nebo jsem špatně hledala. Nedostali jsme se ani do parků, ani na cestu zpátky do města od bývalého maurského hradu, který ční nad městem. Vystoupili jsme po cestičce mezi dvěma betonovými ploty a pak pokračovali po klikatící se silničce, po které jednosměrně jezdila auta podobně ztracených turistů. Jinak Sintra vypadá velmi zajímavě, i když jsou placené i vstupy do parků, určitě stojí za návštěvu. Jen s davy turistů a vedrem si to neumím moc představit. 

Kousek od Sintry leží zeměpisná zajímavost. Cabo da Roca představuje nejzápadnější výběžek evropské pevniny, dál už prostě nic není. Stojí zde maják a pod ním na plošině kříž na podstavci s geografickými souřadnicemi. I v tento slavnostní den byl obsypán turisty z celého světa, kteří se snažili udělat si selfíčko v prudkém větru, drželi maják za špičku nebo podpírali slunce. Obvyklé taškařice bez originálního nápadu. Na ubytování jsme museli zamířit více než 100 km na sever do přístavního města Peniche, které je oblíbené hlavně u surfařů. My ale půjdeme nejdřív do hajan, na průzkum bude čas zítra. 

Nejzápadnější kout evropské pevniny – Cabo da Roca