25. února – Čaj, čaj a zase čaj

Město Munnar se nachází v horách a kolem něj se mají rozkládat nejvyšší čajové plantáže na světě. A pro nás má ještě jednu přitažlivost – díky vyšší nadmořské výšce se zde teploty pohybují kolem 25° a v noci klesají na 14°. Zatím nás tedy nedostihlo zběsilé indické vedro.
Včera při příjezdu nám pomáhal hledat ubytování jeden tuktukář, který mluvil slušně anglicky. Protože to tady není úplně samozřejmostí, souhlasili jsme, že s ním vyrázíme druhý den na místa, která jsme toužili navštívit. Ráno na nás čekala dvě překvapení. I snídani v restauraci, která byla od našeho hotelu (a dodatečně jsme zjistili, že je doporučována i v LP), podávali také na banánovém listu, takže to včera nebyla rarita, ale spíše standard. A druhé – celý den nás bude doprovázet jiný taxikář, jehož angličtina je hodně bídná a a výslovnost hodně indiánská. Mohli jsme ho sice odmítnout, ale stejně bychom museli sehnat jiného…

Nejdříve jsme dojeli na nejvzdálenější bod  naší cesty, 35 km vzdálený Top Station View point. Nachází se už v sousedním státu  Tamilnád  a je odsud krásný výhled na okolní hory. Cestou zjišťujeme, že stejný nápad na výlet měly i stovky Indiánů, kteří si přijeli užít neděli. Úzká silničkase se při návrhu změnila spíše na parkoviště. Byla tak zacpaná, že bylo mnohem rychlejší jít pěšky. Autobusy proti sobě se míjely o centimetry a potřebovaly velmi šikovné řidiče, navigátory i pomoc kolemjdoucích.

Lidé nakupovali u mnoha stánků občerstvení, Masala čaj i tradiční pouťové zbytečnosti. Prochazeli se po břehu dvou přehrad, které nechaly vybudovat Britové, aby zásobovali Tamilnád i Kéralu vodou. Ti nejodvážnější nás přišli požádat o selfie s námi. Pořád mi přijde vtipný, že já sama selfíčka nefotím, ale vyskytuji se na řadě fotek s Indiány 😂 .
Cestou jsme ochutnali čerstvý ananas, mladý kokos i něco, co vypadalo jako žluté kiwi a  chutnalo jako angrešt.
Navštívili jsme „botanickou“ zahradu, kde měly rostliny ještě menší péči, než moje kytky doma, květinovou zahradu s květinami podobnými evropským i vstup do Elephant Parku, kde se turisté mohou svézt na slonovi kousek do džungle. Po tom jsme netoužili, ale stát na metr od slona byl stejně zážitek.

Nejkrásnější byl  ale pohled na pravidelně tvarované keříky čajovníku, které rostly všude kolem a vytvářely nádhernou zelenou mozaiku. Nakonec jsme zamířili i do továrny na čaj Lockhart. Jak budova, tak skoro všechny stroje vypadaly, že pamatují ještě Brity. A také informační cedule. Provázela nás slečna s mikrofonem, která vypadala velmi profesionálně. Ovšem musím přiznat, že jsem si prvních minutách myslela, že mluví indiánsky, ale ve skutečnosti to  byla angličtina. S tak strašným přízvukem, že nebyla k poznání.

Celý výlet proběhl tak „po indickou“, ale výsledný dojem… super 😁