7. července – Yssyk kul



Po návratu z divočiny je vždy potřeba chvilka klidu. Usušit spacák, přeprat pár svršků, umýt se i pořádně vyspat. Já k tomu ještě zalepit utrženou podrážku….A začít plánovat další trek. Ten následující by měl vést až k hranicím s Čínou. Povolení vstoupit do této oblasti jsme vyřídili z domu, ale větší problém se ukazuje doprava na začátek treku. No, uvidíme.

Teploty v Karakolu stoupaly nad 25°C, takže se nabízelo po tom všem odpočinku ještě schlazení se v jezeře. Město leží u jezera Yssyk kul, i když ne přímo na jeho břehu. Popojeli jsme taxíkem pár kilometrů a najednou jsme se ocitli na pláži jako někde v Bulharsku. Obrovské hranaté slunečníky, lidé povalující se po dekách, děti stavějící z písku, všude se batolící drobotina.
Abych nezapomněla na moře, tedy vlastně na jezero. Ono jezero Yssyk kul moře ve spoustě věcí připomíná – je trochu slané (správně brakchické), je tak velké, že se na něm dělají vlny a na to, že se nachází v nadmořské výšce 1600 metrů nad mořem i slušně teplé. Neodpustím si pár zjištěných zajímavostí: z jezera nevytéká žádná řeka, je druhé největší horské jezero na světě po jezeru Titicaca, průměrnou hloubku má 280 metrů, ale v nejhlubším místě naměřili i 700 m.
Voda mi nepřišla ani zvlášť teplá, ani čistá, ale smočila jsem se.
Odškrtávám: vykoupat se v Yssyk kulu – splněno.

Zpět jsme jeli narvanou maršrutkou s ostatními plážovníky. Cestou jsme míjeli muzeum ruského cestovatele Nikolaje Prževalského (ano, je to ten samý, po kterém je pojmenovaný druh koně chovaného v pražské ZOO 😀😀), který zemřel brzy po založení města coby ruské vojenské základny. Město bylo přejmenováno po něm – Prževalsk a vydrželo mu toto pojmenování až do roku 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz a vznikl samostatný Kyrgystan. Na muzeu nezbyl už čas, i když nám ho pan domácí doporučoval.

Město, kde dnes žije na 70 tisíc lidí, bylo navrženo velmi velkoryse – spousta parků, široké ulice, po kterých by mohla jezdit auta v šesti pruzích, i když dnes bohatě stačí jeden pro každý směr. Na vedlejších ulicích leckde chybí asfalt. Jedinou památkou Karakolu představuje dřevěný pravoslavný kostel Svaté Trojice z konce 19. století.Ve městě žije silná menšina národnostních Rusů, kteří se o kostel starají.

Ostatní obyvatelstvo se hlásí k islámu, nejspíš hodně volnému. Žádné zahalené ženy, vyjímečně jsme potkali ženy s šátky na hlavách. Ve městě je několik nových mešit, nejstarší je dřevěná národa Dunganů, ale zatím jsme ji neobjevili.

 

Hned za městem se zvedá hradba hor
Rudá není rudá – vlajka je kyrgyzstánská a světlo je zapadající slunce
Osvícený (zapadajícím sluncem) soudruh Lenin

Zítra nebo pozítří bychom se měli vydat na druhý trek k ledovci Inylchek, rozplánován je na pět dní.