9. – 13. července – Zakletý trek k ledovci Enylchek

V pondělí jsme vyrazili na druhý trek k ledovci Enylchek. Protože Zdeněk tvrdí, že píšu moc zdlouhavě, tak tohle bude krátké vyprávění:
Odjezd před obědem místo ráno, bez slušné mapy, choďák kolem řeky, do sedla Tuz pass 4001 m.n.m., místo výhledů bouřka, přes morénu ledovce, třikrát za den stavíme stan, brodění řeky, která nejde brodit,  23 km v hicu, na svačině u pastevců a jejich Toyotou zpátky.

 

 

 

Komu by to nestačilo, zde rozsáhlejší verze :
Ledovec Enylchek leží v naprosto odlehlé oblasti u samých hranic s Čínou. Vjezd sem si kontrolují vojáci a je potřeba požádat dopředu o povolení (permit, po rusky позволение). A pak ještě sehnat dopravu…a ne ledajakou. Terén je místy složitý, takže je nutný Gažík nebo velké terénní auto. Po lehkých komunikačních problémech se náš řidič Roman se svým gazem se objevil až v 11, i když se běžně vyráží brzy ráno. Tím se nám zkrátil o půl dne oproti rozpisu, který jsme měli, že to takhle někdo šel. Proto jsme také nedokázali odhadnout, kdy budeme potřebovat odvézt z konce treku. V kyrgystánských (ale stejně i ve všech ostatních) horách není telefonní signál, natož internetový. Od chvíle, kdy do nich vstoupí, musí si každý poradit sám. Nám se hned na začátku objevila ještě jedna komplikace – Zdeňkovi zmizely (možná v rámci čištění mobilu) offline mapy, takže nám na veškerou navigaci zůstaly dvě nekvalitní papírové mapky. Už jsem někde psala, že Zdeněk byl v minulém životě Sicilany, tak ne…Opravuji – Zdeněk byl indián. Jeho schopnost sledovat tu správnou cestičku mezi spoustou vyšlapaných zvířecích stezek je až nepochopítelné.
První část nebyla náročná, prostě choďák kolem řeky. Druhý den jsme tuto řeku přebrodili a začali stoupat k sedlu Tuz pass  ve výšce 4001 m. Tímto sedlem jsme se dostali do druhého údolí k ledovci Enylchek. Po vyběhnutí dalších asi 200 výškových metrů nad sedlo měl být výhled (za hezkého počasí a dobré viditelnosti) na sedmitisícové vrcholy Tian Šanu. Ráno to nevypadalo moc dobře, bylo zataženo po nočním dešti, tak jsme docela dlouho čekali, než jsme se vypravili do sedla. Nahoře chvíli svítilo i sluníčko, tak Zdeněk začal stoupat vzhůru spolu s partičkou pěti mladých Čechů, která nás ráno dohnala. Čekala jsem s Nikem v sedle, když se začala (nejen obrazně) stahovat mračna. Za malý moment už padaly ledové krupičky, foukalo a párkrát zahřmělo. Museli jsme se dostat co nejrychleji dolů. Před námi bylo tisíc výškových metrů ostrého klesání za mlhy, větru a deště. Řekla bych, že jsem udělala světový rekord v sestupu. Dobře, tak ne… ale osobní mám určitě. Dlouho jsem se takhle nebála. Dole v údolí déšť pomalu přestal, ale my po hodině pršení byli úplně „nažmach“. Do bot nám nateklo vrchem, kalhoty se daly ždímat, později jsme zjistili, že Zdeňkovi se namočil i spacák. Sice jsme ještě chvíli pokračovali, ale brzy jsme postavili stan na tábořišti u řeky.


Čtvrtý den začal drsně – broděním ledovcové (a tedy ledové) řeky. Pak už jen překonat kamennou morénu ledovce a už zase choďák pouze zpestřený občasným průchodem vodou nebo bahnem. Kolem poledne se obloha zase hrozivě zatáhla a my na poslední chvíli postavili stan, abychom nedopadli jak předešlý den. Po hodině strávených obědem a pospáváním jsme zase pokračovali. Cesta se najednou nečekaně vydala do prudkého kopce vlastně kolmo. Nastoupali jsme nekonečných asi 150 výškových metrů, když se cesta  obrátila – začala prudce klesat. A do toho se nad námi začaly honit další bouřkové mraky. Včerejší rekord jsem sice nepřekonala, ale moc nechybělo. S prvními kapkami se nám podařilo najít místo na postavení stanu. Po hodině jsme ho zase sbalili a přesunuli se na tábořiště u jednoho z přítoků. Podle zpráv, co jsme měli, je řekla hluboká a špatně se brodí. My ovšem ještě před setměním, kdy mají ledovcové řeky nejvíc vody, jsme viděli přebrodit ji bandou polské mládeže. Sice měli vodu skoro pod zadek, což je na hranici opravdového nebezpečí a určitě si zmáčkli spodek batohu, ale dali to. Druhý den ráno jsme měli vodu pod kolena, i když i tak byl proud silný a nepříjemný. Naivně jsem si myslela, že přebroděním nebroditelné řeky naše starosti skončily. Stačí počkat na auto, které přiveze nové turisty a jedeme do civilizace. Skupinu čínských seniorů jsme potkali hned za řekou, ale autobus už ne. A nic jiného se už neobjevilo. Vlekli jsme se vedrem (mraky se předvedly v uplynulých dnech a teď si zrovna daly pauzu) rozpálenou polní cestou kamsi dolů po řece. Bez map jsme věděli, že „město“ Enylchek leží asi 40 km před námi a někde mezi se nachází pastevecká vesnice, kde by nám mohli půjčit koně, pokud by měli auto, mohli by nás i odvézt. Trvalo nám to nekonečných 23 kilometrů. U prvního sroubeného domku právě stříhali ovce ze svého čtyřsethlavého stáda. Paní nás pozvala na čaj a k němu nabídla i výborný, na kamnech čerstvě pečený chléb, domácí malinovou zavařeninu, zakysanou smetanu. Lahoda. Koně neměli, ale domluvili jsme se, že nás pán odveze zpátky do Karakolu.
Mám pocit, že celý trek by zakletý. Máme pár krásných fotek, viděla jsem nepopsatelnou noční oblohu s miliony hvězd a potvrdili jsmesi, že dokážeme být naprosto soběstační. To je něco, co mě na trekování baví, i když stojí spoustu sil ( a tentokrát i psychických). A ještě moje nohy protestují. Měla bych je jít ukázat na pedikúru, ať mají také nějaké zážitky z Kyrgystánu.
Afakt…text je dlouhý. Díky všem, kdo jste to dočetli až sem 😀.

Dešťové mraky se na nás řítí a my stavíme stan 😶