16. července – Son kol

Po dvou hodinách stoupání po částečně nezpevněných silnicích jsme se dostali na sedlo se zbytky sněhu a za ním v plochém údolí se ukázalo rozlehlé jezero – Son kol. Kolem něj v nadmořské výšce 3000 metrů byly vidět nizoučké porosty spásané trávy a rozeseté skupinky jurt, ve kterých bydlí přes léto rodiny pastevců, a v dálce za nimi se zvedal horský hřeben.

Problém, jak tady budeme hledat ubytování, za nás vyřešil náš řidič, mladý domácí z Kočkoru. Jurty určené pro turisty jsou v západní části jezera, kam se dá dostat dvěmi vyjetými kolejemi v písčité půdě a přebrodit i jednu horskoku říčku, ale to vše se dá zvládnout i normálním autem a trochou odvahy. Dohodil nám jednu z jurt, kterou provozuje maminka jeho kamaráda, paní Dilbara. Pro turisty také vaří (ono by to ani jinak nešlo) a domlouvá další aktivity, třeba výlety na koních u jezera nebo do hor. Na oběd jsme zůstali i s pěticí Poláků, se kterými jsme se předtím potkali v Tosoru. Ochutnala jsem končeně kumys – zkvašené kobylí mléko, ale nijak mě nezaujalo.  Ovšem splněno – kumys ochutnán. Po jídle měla paní Dilbara chvíli, abychom si popovídali o rodině a tak. Zvláštní bylo, že tato vystudovaná hydroinženýrka během roku prodává oblečení na tržnici a v tři měsíce v roce se stará o turisty u Son kolu, protože stát platí špatně. Prostě peníze vládnou světu…

Vnitřek tradiční jurty

Odpoledne jsme si půjčili jednoho koníka, abych já i Nik vyzkoušeli jezdit sami, ale žádná sláva to nebyla. Jsem asi moc měkká. Koník byl líný, každou chvíli zastavil nebo chodil dokola, takže nás to brzy přestalo bavit. Jediný, kdo ho dokázal bez problémů ovládat, byl Zdeněk. Dostal se ním docela daleko i ho zrychlil z líné chůze. Na výlet na koních to tedy nevypadá. Já jsem šla raději fotit a Nik se přidal k mladíkům, kteří čutali do míče. Po příjezdu našeho domácího se jich tam brzy objevilo snad dvanáct, ale bylo vidět, že ce cítí lépe na koni než s míčem u nohy.

Večer se objevili další turisté a plechová bouda sloužící jako jídelna praskala ve švech – prostě správný turistický průmysl. A tedy nic pro nás. Zdeňka navíc začala bolet záda, takže jen s velkými obtížemi prošel dveřmi jurty, které měly na výšku tak 140 cm. Koně ne, jurta ne, moc turistů a bylo rozhodnuto. Je to tady hezké a zajímavé, ale jedna noc nám bude stačit. Zítra se přesuneme do Biškeku…

Já jsme si užila ještě krásného západu slunce ve společnosti koní a brzy na kutě. V jurtě byla postavena i malá kamínka, ale my se raději zachumlali do teplých dek. Když po nějaké chvíli přišla ještě paní Dilbara, aby odstěhovala jednu z našich prázdných postelí do druhé jurty, protože přijeli další turisté, naše rozhodnutí se utvrdilo…Zítra pryč!