18.- 20. července – Ala Archa aneb jak jsem nezdolala Učitěľa

Na místo počátku našeho posledního kyrgyzského dobrodružství jsme nejeli z Biškeku daleko, stačil taxík, který jsme zastavili před hostelem. I z centra města je vidět pohoří Ala Archa jako vysoká bílá hradba. Do třiceti kilometrů na jih se rozkládá národní park s několika vrcholy, které šplhají až k pěti tisícům metrů. Krásná divoká příroda, kde se nesmí pást dobytek (a ani koně) je ideálním místem odpočinku pro obyvatele „rušného“ velkoměsta. Všude dobře značené stezky, údolím podél říček i strmě stoupající k zasněženým vrcholkům. Pro místní je to hlavně ráj pro horolezce.

Stoupáme….

První den jsme pouze vystoupali k chatě Racek. Obnášelo to zdolání 1000 výškových metrů, ale mně se šlapalo hodně špatně. Své udělala únava z předchozích dní, ale hlavně jsem šla extrémně na těžko. Předchozí treky jsme se vždy vraceli do stejného kempu, takže malý kousek věcí jsme si tam uschovali. Kdo by se chtěl tahat se špinavým prádlem na zádech. Tentokrát jsme ovšem věděli, že se do stejného hostelu vracet v žádném případě nebudeme. Malý pokojíček ve sklepě bez oken, kde rozehřátý vzduch rozhání jen malý větrák na stropě, to už nebudeme opakovat. Takže vše s sebou. Pro mě to mohlo být klidně i dvě kila navíc.Cesta k chatě vedla kolem Rozbitého srdce, přes divoké horské říčky, pod vodopádem i příkře do skalní stěny. Než jsem se vydrápala nahoru, měli kluci postavený stan na začátku úzkého údolí, po hraně kterého tekl malý potůček, tedy spíš stružka, která sváděla vodu z tajícího sněhu do údolí. Dozvěděli jsme se, že se v předešlých dnech vždy večer rozvodnila a zatopila přesně to místo, které jsme si vybrali. Nedalo se nic dělat – postavený stan i všechny vybalené věci jsme pro jistotu přestěhovali o kus nahoru proti proudu.Zbytek dne do setmění jsme se věnovali průzkumu. Tábořiště se ukázalo docela velké, bylo jasné, že je to oblíbená lokalita pro kyrgyzské horolezce, zahraniční turisté byli v menšině. Chatu představovala větší budova z vlnitého plechu, kde bylo možné se najíst, posedět na baru i přespat. Nám stačilo, že měli coca colu a pivo, přestože bylo teplé. Když si představím, že všechno musel někdo vynést zádech… Klobouk dolů.

Chata Racek

Další zvláštností bylo umístění záchodů. V naší části údolí pramenily zdroje pitné vody, tak se plechové kadibudky nacházely na druhé straně ledovcové morény – prudkým kamenitým svahem asi 15 výškových metrů. Zase byla příležitost kochat se v noci nádhernou oblohou s neuvěřitelným množstvím hvězd. Víc hvězd jsem nikdy neviděla.

Kadibudka visící nad údolím

Taky jsme našli místo, kde začíná náš trek, abychom ráno za šera nebloudili. Ráno jsme se zapojili do „vláčku“ ostatních turistů, kteří se vydali zdolat Učitel’a, tedy Pik Učitel’a, horu vysokou 4540 m. n. m.Zatím jsme fungovali tak, že mi chlapi brzy utekli a někde na mě čekali, brzy bylo jasné, že to dnes bude jinak. Nikovi nebylo dobře od žaludku, já se cítila pod psa víc než obvykle a Zdeňkovi byla brzy zima, když na nás čekal. Chvíli (tedy asi tři hodiny) jsme se s tím prali, ale pak jsme se s Nikem otočili zpět do údolí. Zbytek dne jsme prospali… Zdeněk se za nás vyškrábal až na vrchol a mohl se kochat nádhernými výhledy. Počasí přesvádělo svoji nejlepší tvář. V uplynulých dnech často pršelo dokonce nám říkali jiní turisté, že zde zažili jedenáct bouřek ve třech dnech….

Vláček začíná stoupat
Svítá
Nádherné výhledy na ledovec

Druhý den jsme už jen zklesali do údolí. Tedy…Počasí ví, že mě nejvíc zrychlí bouřka (stačí pouze výhružné hřmění), takže si ji na mě přichystalo… Dole jsme ještě složitě řešili přesun pět do Biškeku. Od hotelu Ala Archa je to ke vstupu do národního parku, odkud jezdí maršrutky do měst, necelých 12 km nudné cesty po silnici. Auta kolem nás téměř nejezdila, takže jsme se vlekli v slušném vedru sami. Nkonec nás zachránilo auto, do kterého jsme se vecpali ke dvěma Dubajčnům a jejich řidiči. Byli moc milí a ochotní, prý se sem vydali ochladit se od dubajských teplot…. :-))