1. prosince – Valencie

Na rozhodnutí, že musím navštívit Valencii, si pamatuji naprosto přesně. V jednom časopise jsem objevila obrázek Města umění a věd architekta Santiaga Calatravy. Přišlo mi úplně fantastické, jako z jiného světa. Když jsem zjistila, že to není jen model z papíru, ale skutečně stojí, okamžitě jsem ho přidala na svůj to-visit list. Nějaká doba sice uplynula, ale teď stojím na mostě a pode mnou Calatravův Ciudad v plné kráse. Z ranního šera vystupují ladné křivky bílých budov, které se zrcadlí ve světlé modré vodě nádrží. Doufala jsem, že tady po ránu skoro nikdo nebude, abych mohla v klidu fotit, ale je tu hodně lidí. Tedy lidí… přesněji běžců. Zjišťujeme, že zítra na tomto místě startuje jeden z největších maratonů v Evropě a s ním i desetikilometrový městský běh. Probíhá tu registrace, fasování reklamních balíčků a také se dostavují cílové tribuny a připravují kamery. 

Jsme ve Valencii jen na skok na víkend, takže jsme jednotlivé stavby jen důkladně obešli, i když i interiéry stoí určitě za vidění. Hezký výhled na celý komplex je od zvláštní kovové konstrukce zimní zahrady. (Umbarcle).Valencijská opera (Palau de les Artes Reina Sofia – Palác umění královny Sofie) připomíná fantastickou plachetnici. Muzeum vědy (Muzeu de les Ciencies) z betonu se spoustou skla vypadá jako kostra pravěkého zvířete. Mezi nimi stojí L´Hemisferic, první stavba z tohoto „Města“, ve kterém se nachází prostorové kino, připomíná oko včetně pohyblivého víčka ze zvedající se skleněné konstrukce.  Další stavbou směrem na jih je multifunkční prostor v modré barvě nazvaný Agora.

Poslední stavby tvoří uzavřený komplex Oceanografic, největší podobné muzeum v Evropě. Nachází se zde sedm akvárií s živočichy z celého světa i delfinárium, kde se předvádí cvičení delfíni. V zajímavé stavbě připomínjící iglů je epozice tučňáků, lachtanů mrožů i malých bílých velryb – běluh. Celkem přes 500 druhů živočiců v nádherně vymyšleném areálu. Určitě stojí za návštěvu, i když vstupné není nejlevnější.

Odpoledne jsme zamířili městským autobusem na pláž. Za přístavem se nacházejí krásné pláže, nejbližší je Playa de Malvarrosa s více než 100 metrů nádherného písku, lemovaného restauracemi a kavárnami. Na koupání nedošlo, ale pozdní oběd s výhledem na moře jsme si dali. Tradiční španělská paella má svůj původ ve Valencii, takže je povinností jí tady ochutnat. Valencijská podoba obsahuje zároveň kuřecí a králičí maso, navíc jsou v ní i bílé fazole. Mně nejvíc chutná paella s mořskými plody, které jsou tady úplně čerstvé.

Brzké prosincové stmívání nás zastihlo na jediné vyhlídce na město. Součástí katedrály ve staré Valencii je věž Torre de Micalet.  Po náročném zdolání 207 schodů velmi příkrého a úzkého točitého schodiště jsme měli celou starou i novou Valencii jako na dlani. Světla se pomalu rozsvěcela a město získalo zcela jinou podobu než za dne. Nahoře je také zvonice typická pro celé Španělsko. My odešli těsně před šestou, ale hlasité vyzvánění se neslo velmi daleko. Musí být zajímavé zažít ho nahoře. Na nás čekala už jen procházka nočními ulicemi a posezení nad tapas