30. prosince – Göreme

Počasí se od včerejška změnilo. Trochu se oteplilo, zatáhlo….a začalo sněžit. Na krásně uklizené chodníky (inu, Turecko 😀), připadlo dalších pár centimetrů.

Pojmenování Kappadokie je prý z perštiny a znamená Země krásných koní. Podle mě by se měla jmenovat Země krásných skal. Ty jsou tu všude a zvláštních tvarů. Kdysi dávno tady byly sopky a vyvržený popel se přeměnil na zvláštní měkkou horninu – sopečný tuf. Ten nakonec zvětral do podoby kuželů a sloupů s pokličkami, tak zajímavých, že se na ně jezdí dívat lidé z celého světa. Nejvíce na jednom místě je jich v okolí městečka Göreme, kam míříme i my.

Kappadokie bývala samostatným královstvím uprostřed Malé Asie, než ji spolkli Římané. Pak patřila dlouho k Byzantské říši, hodně jejích obyvatel tvořili řečtí křesťané. Ti byli vyhnáni během jediného týdne roce 1924 a část území zůstala neobydlená. Právě Řekové využívali od středověku zdejší skály jako útočiště a vybudovali si tu celá města zahloubená do skály. Jedno z těchto měst je zachované vedle Göreme, a tak z něj bylo vytvořeno muzeum pod širým nebem (open air muzeum). V měkké skále tu zůstaly vyhloubené domy i kostely, v některých nádherné byzantské nástěnné malby. Prohlídka byla zajímavá, ale bohužel – byla tu také spousta turistů snad z celého světa. Část se chovala, jako kdyby viděla sníh poprvé v životě (což je klidně možné 😁), a tak podstatě zvýšila počet nafocených selfíček. Navíc nově napadlý sníh nepříjemně klouzal (zvlášť když někteří měli na nohou boty podobné tanečním lakýrkám 🙄), takže všichni se pohybovali velmi pomalu a opatrně. Předpokládám, že teď je období hodně mimo sezónu, a i tak to byl mazec. Pro mě na hranici únosnosti (např. jediný dámský záchod pro celý areál 🙄), v sezóně bych se tomuhle místu určitě vyhnula.

Zdeněk byl davy natolik rozhozený, že hned u areálu opustil chodník a zamířil přímo mezi okolní skály, které jsou protkané spoustou cestiček. Tím jsme se ocitli úplně sami v nádherné krajině. Občas nám sice sníh znesnadňoval pohyb a dokonce nás donutil k sjezdu po zadku dolů, protože ani klouzání po nohách nepřicházelo v úvahu. Ale bylo krásně. Přestalo úplně sněžit a po chviličkách vykouklo i sluníčko. Dokonce byla otevřena i jedna „hospoda na mýtince“. Vedle nádherného kostelíka Cross church fungovalo občerstvení s čerstvými džusy a svařeným vínem.

Většina našeho plánu na dnešek zůstala nesplněná, takže se sem ještě zítra vrátíme a uvidíme…