7. července – Catlins coast

Noc na parkovišti jsme zvládli dobře, dokonce opravdu bylo ve městě tepleji. Vydali jsme se na nákup a také na průzkum Dunedinu za světla. Na hlavím náměstí zvanému Oktagon se nachází radnice, katedrála sv. Pavla, divadlo i dostatek odvěžoven – hospod i fontány, ve které prováděli ranní údržbu rackové. Večer i po ránu tady byl klid, ale v létě to tady musí kypět životem. Kapacity tu jsou připraveny. Odevšad viditelná věž kostela nepatří katedrále, ale kostelu First church of Otago. V neděli ráno v ní právě začínala bohoslužba, tak jsem odolala vstoupit. Zajímavě působila moderní budova Settlers Musea, kde se představuje historie města starého 200 let. Mé pohledy přitáhla nádjerná stará parní lokomotiva z roku 1872, která je nejstarší na Novém Zélandu. Víc mě mrzí, že jsem v průvodci přehlédla upozornění na nejstrmější ulici světa, tam bychom se určitě podívat dojeli.

Všude viditelná věž kostela First Church
Katedrála na Oktagonu

Neminuli jsme vyhlídkovou silnici Southern Scenic Route procházející divokým pobřežím Catlins Coast. Ostrý studený vítr, prudké vlny a divoké skály, to vše nás pronásledovalo na Catlins. Pobřeží mělo být plné zvířat, ale měli jsme smůlu. A nebo byla zima i jinak otužilým drsňákům. Nám tedy zima byla. První zastávkou byl Kaka Point, kde se nacházejí nádherné písečné pláže, ovšem na koupání nebo surfování neměl nikdo ani pomyšlení. Dokonce po pláži nikdo nechodil. 

Na více turistů jsme narazili u majáku na vyhlášeném Nugget Pointu. Maják zde funguje od roku 1870, ale lachany, kteří mají žít hned pod ním, jsme nezahlédli. Stejně jsme dopadli s tučňáky v sousedním Roaring Bay.

Jako poslední zastávku jsme si vybrali zastrčenou zajímavost – Jack’s Blowhole. Sice jsme několikrát bloudili a otáčeli jsme se, ale stále jsme viděli na dohled duhu. Já doufala, že je to symbol překonání obtíží a hezkého počasí, ale spíš to bylo upozornění, že blízko nás dost prší a moc nechybí, aby pršelo i nám. Když jsme zaparkovali na konci světa v Jack’s Bay, už na nás dopadaly první kapky. Dvacetiminutová procházka v silném větru a dešti k Blowhole nebyla nic příjemného. Původně zde byla jeskyně vyhloubená silným příbojem. Když se strop jeskyně zřítil, zůstala otevřená prohlubeň, kudy 200 metrů dlouhým tunelem jsou vháněny mořské vlny. Z nadhledu 50 metrů nad hladinou fascinující podívaná. Kdyby byl ještě příliv, vše se ještě zvýrazní. My ovšem byli mokří a prokřehlí, takže bylo rozhodnuto – otáčíme na sever. Na noc jsme skončili v městě Gore v zajímavém kempu kolem rugbyového hřiště.