10. a 11. července – West coast

Naše přání na den hezkého počasí nebyla vyslyšena. Od rána pršelo, takže i z rychlé procházky k vodopádu jsme se vrátili vyráchaní. Ještě hůř jsme dopadli, když po projetí průsmyku Haast se před námi otevřelo celé západní pobřeží. Vyrazili jsme za poprchávání na pláž a v tom se spustila průtrž. A pršelo celý den – od slabého deště po silný, prostě celý den voda z nebe. Západní pobřeží je velmi opuštěné, od jihu na sever vede jen jedna pobřežní silnice a zhruba 200 km neodbočuje, protože směrem na východ jí brání dlouhý hřeben Jižních Alp. To nejzajímavější, proč sem turisté zavítají jsou dva ledovce – Fow glacier a Franz Josef glacier. Pořádají se tu organizované výšlapy s průvodcem i přelety vrtulníkem. My jsme je netečně minuli, neboť v tomhle humusu to nemělo žádný smysl. Předpověď na zítra neslibovala žádanou slávu, ale vypadala přeci jen trochu lépe. Zakotvili jsme v jednom kempu v Greymouth, kde jsme si aspoň vyprali. 

Další ráno moc naděje neposkytovalo, ale jako zázrakem sluníčko vyšlo zpoza mraků, když jsme ho potřebovali. U městečka Punakaiki se nachází geologická zajímavost, tzv. Pancakes rocks neboli Lívancové skály. Působením eroze i chemických procesů vytvořily zdejší skály zvláštní vrstvy, opravdu jako kdyby někdo naskládal na sebe spoustu tenkých lívanců nebo palačinek. Někde dorážející moře vyhloubilo jeskyně, kterým na několika místech propadl strop, takže je vidět tu sílu vln zeshora. V létě to tady musí být přelidněné, ale teď super. Na zakončení asi půlhodinové procházky jsme si dovolili první rozmařilost – u Pancakes rocks jsme si poručili pancakes (tedy lívance) s čerstvým ovocem a šlehačkou. 

sdr
sdr

Další cesta na server pokračovala v serpentinách kolem moře a nabízela krásné výhledy. S pobřežím jsme se rozloučili ve městě Westport a údolím řeky Buller jsme zamířili do vnitrozemí. A i zde (z mého pohledu někde uprostřed ničeho) byla připravena jedna rarita – Buller Gorge Swingbridge. Oba břehy řeky Buller spojuje nejdelší závěsný most na Novém Zélandu. Vypadal bezpečně, ale stejně byl to adrenalin vydat se na jeho 110 metrů vzdálenou stranu. Na druhém břehu byl krátký okruh buší a pozůstatky zlatokopecké činnosti. A zpátky zase přes lehce se houpající most. Bobřík odvahy splněn. Když se z kaňonu řeky Buller stalo široké údolí, přebyly vinice, ovocné sady a poprvé taky chmelnice. Zatím jsem tady neměla dobré pivo, ale všechny měly určitě chmel odsud. My jsme se snažili dostat co nejvíc na sever, abychom ráno mohli vyrazit na pobřežní trek Národním parkem Abela Tasmana. Končíme někde před městem Motueka.