13. července – Wellington

Po Jamesi Cookovi se jmenuje na Zélandu kde co. Sice ho neobjevil, ale obeplul oba ostrovy a udělal jejich mapu, čímž se ujasnilo, že to není očekávaný, zatím neznámý, velký kontinent – Terra Australis. Navíc ostrovy zabral ve prospěch britské koruny. Po Cookovi je pojmenován i průliv mezi oběma nejdůležitějšími ostrovy, sám ho v roce 1770 proplul. Průliv spojuje Tasmanovo moře a Tichý oceán a je považován za jednu z nejnebezpečnějších vodních tras na světě. Pro trajekty byla vybrána relativně bezpečná trasa, která začíná v městečku Picton na Jižním ostrově a směřuje do hlavního města Welingtonu na ostrově Severním. Nespojuje dva nejbližší body, takže cesta trvá více než tři hodiny, ale stojí za to.

Trasa trajektu Interislander
Tato fotografie místa Interislander byla poskytnuta s laskavým svolením webu TripAdvisor.
Moře má být klidné…

Už večer jsme si online zaplatili přejezd na Sever, protože je to levnější, ale i tak mě cena nepříjemně překvapila. Kdybychom neměli zabydlené auto, vyplatilo by se nechat auto na Jižáku, přeplout jako pěšáci a na Severu si půjčit jiné. Našeho Džusíka jsme neopustili a už hodinu před vyplutím jsme byli připraveni na nalodění. Museli jsme projít i další zvláštní bio security, kdy jsme museli potrvdit, že nepřevážíme rybářské náčiní, ani jsme se nikudy nebrodili. A ještě nám zkontrolovali uzavření plynové bomby, která by mohla způsobit na palubě hodně paseky. Bylo vidět, že mají vše zvládnuté na jedničku a naložení proběhlo rychle.

Picton od moře
Trajekt od Wellingtonu

Před samotným Cookovým průlivem nás čekalo proplutí tzv. Marlborough Sounds, severovýchodního cípu Jižního ostrova, bludiště plného hlubokých zátok, mořských zálivů a pláží. Scenérie se neustále měnila, takže jsem dlouho stála na palubě a kochala se krásnou krajinou (a samozřejmě fotila). Pak mě silnější vítr zahnal dovnitř, kde mě houpání na vlnách okamžitě uspalo, takže cesta rychle uběhla. V moři má být k vidění i hodně zvířat, ale my štěstí neměli.

Marlborough Sounds
Hluboké zálivy a zátoky

Za širším místem samotného průlivu se už rozkládá Wellington. Není to největší město Nového Zélandu, protože má jen 180tisíc obyvatel (a s aglomerací asi 400tis.), ale je to město hlavní. A také je nejjižněji položené hlavní město na světě, tohle zjištění mě docela překvapilo. Město je za tří stran obklopeno mořem a vše se sbíhá na východní straně v přístavu. Po vylodění jsme projeli okolo nové výstavby kolem moře a zamířili na západní pobřeží.

Vjíždíme do Wellingtonu
Pohled na město z paluby
Moderní nábřeží

Na průzkum jsme se vydali pěšky, ale nejdřív jsme se posilnili typickým zélandským jídlem. Pokud marně přemýšlíte, co by to mohlo být, tak je to britská fish and chips, tady smažená ryba a hranolky. Na tu narazíte v nabídce opravdu často, ale protože i Zéland je zemí přistěhovalců, ještě častěji jsou k vidění občerstvení indická, čínská či prodejny sushi (Nik tradičně vyhledává turecký kebab a těch je tu také hodně). Wellington se rozkládá na kopci, který se zvedá poměrně příkře od moře. My pochopitelně zamířili nahoru, abychom si udělali předstvu o městě. Vyhlídka na Mount Victoria byla skvělá, celé město nám leželo u nohou. Dá pohodně vyjet autem (a místní i turisté to tak samozřejmě dělali), my se vyškrábali na prudký kopec a zase ho náročně sestoupali.

Město pod dohledem tradiční maorského sloupu

Oproti Jižnímu ostrovu jsme byli příjemně překvapeni jasnou oblohou a teplotami nad dvacet stupnů, takže došlo i na svlečení do triček. Naše nadšení z počasí nemělo ale dlouhého trvání. Brzy poté, co jsme došli do města, se zatáhlo a začalo foukat. Teple, ale o to silněji. Město nám nepřipadalo zvlášť zajímavé, tak jsme ho jen prolétli. Tento obrazný popis se postupně měnil v realitu. Vítr natolik zesílil. že jsme měli problém jít proti větru a po větru nás rychle posouval vpřed. Rozhodli jsme se, že stačilo a navečer jsme hlavní město opustili. Vitr fičel celou noc a docela nebezpečně kýval Džusíkem, který má na výšku tři metry. V noci se k větru přidal opět déšť. To nám to počasí moc dlouho nevydrželo…..Plány na další den necháváme otevřené…..

Těžké mraky nevěstí nic dobrého…