14. července – Palmerston North

Byli jsme rádi, že nás nepřízeň počasí nezastihla včera při překonávání Cookova průlivu, protože trajekt plul klidně jako po silnici. Odpolední vítr nebo noční bouřku bych na trajektu zažít opravdu nechtěla, i když pytlíky na zvracení byly připraveny k použití. Ovšem půl dne slušného počasí nám přišlo jaksi málo. Po bouřlivé a fičivé noci se vše trochu uklidnilo, ale i tak šedé nebe bylo hodně nízko a neustále z něj něco padalo. Džusík neustále předváděl své přednosti. Dalo se v něm spát, realtivně normálně jíst u stolu, v pohodě stát, vařit, čistit zuby a pokud bychom chtěli určitě i tančit nebo provozovat tabatu. Byla jsem moc ráda, že v takovémhle počasí na nás nečeká malinký stan, kde se musí všichni otáčet naráz, nebo obyčejné auto, kde nezbývá nic jiného než sedět. Džusík je skutečně slušně vymakaný a každý den objevujeme nějaké z jeho udělátek. Třeba už umíme zhasnout jednotlivá světla ve stropě…Nahmatat tu správnou prohlubeň přímo ve světle dalo trochu snažení.

Náš Džusík

Udělali jsme si dlouhé a klidné ráno, ale pak už bylo jasné, že nás nic lepšího nečeká, a tak není na co čekat. Vyjeli jsme směrem na sever podél pobřeží. Znáte něco lepšího než se za deště koupat. Tedy koupat v teplém bazénu v plaveckém centru…Našli jsme jeden z mnoha po cestě v městě Paraparaumu. Důkladně jsme prohřáli zmzlé kosti v bublinkové vířivce a došlo i na protažení svalů v plaveckém bazénu. Sklouznutí se na dlouhém tobogánu za příplatek jsme oželeli. Vstupné nám připadá srovatelné jako u nás, ale není tu omezený čas. Pokud se tu budete chtít poflakovat celý den, je to na vás. Zaujalo mě, že je zvláštní cena pro rodiče, kteří se nejdou sami koupat, jen doprovázejí skotačící dítě. Takový doprovod se ani nepřevléká, a dokonce ani nezouvá…

Výhled na pláž, když chvíli neprší

Protože ani dvě hodiny v bazénu nestačily na uklidnění počasí, zbývala ještě jedna oblíbená aktivita – návštěva nákupního střediska. My jsme se najedli (indiáni to jistí) a dali si kafe. Ten čas ovšem stačil, aby přeci jen déšť skončil. Veřejná wifi v nákupním centru nám pomohla naplánovat další dnešní program. V příštím roce se má na Zélandu pořádat Mistrovství světa juniorů do 18ti let v softballu a my v naprosto dokonalou chvíli zjistili přesné místo – Palmerston North. Město se nachází o 80 km dále po HW 1 (nejdůležitější silnice celého Zélandu, která se táhne od jihu Jižáku až po sever Severáku, někde v parametrach dálnice, jinde jen větší silnice). Hodina cesty a jsme tam.

Konečně kousek modré oblohy

Co si představit pod popisem centrální město zemědělské oblasti, jak ho popisuje Wikipedie? Nemám lepší pojmenování než zapadákov. Sedmé největší město Nového Zélandu, kde žije skoro 90 tisíc obyvatel, má jen pár vyšších budov a zbytek jsou dvoupatrové domy. Nezkoumali jsme ho podrobně, ale působilo velmi nudně. Podrobně se jsme naopak věnovali hřišti, na kterém se má MS uskutečnit. Našli jsme ho bez problémů, ale dlouho jsme googlili, jestli je možné, že jsme správně. Softballová hřiště tu byla dvě, tedy vlastně dvě vnitřní pole z těžko identifikovatelného materiálu a obrovská travnatá plocha, na kterém ovšem stálo několik rugbyových bran, jedna hned za hranicí vnitřního pole. Tak jsem si snažila vzpomenout na některé z českých hřišť, které by vypadalo podobně hrozně, ale žádné mě nenapadlo…Drátěné dugouty, nízké backstopy, místo tribun hliněný kopeček. Jasně, objevili jsme se tady po deštích, ale vody po kotníky kdekoliv na trávě, to bylo překvapení. Nakonec jsme dohledali, že stojíme na správném místě. Do února 2020, kdy se tu očekávají nejlepší juniorské týmy z celého světa, vybudují celý areál. Práce jak na kostele…Budu opravdu zvědavá, jak vše zvládnou.

Romantický západ slunce nad hřištěm působil jako příslib, že přichází lepší počasí. Stejně jsem se pojistili a zamířili směrem na východní pobřeží Severního ostrova, kde bývá počasí lepší. Než tam dojedeme, ještě přenocování zhruba uprostřed Severáku na březích řeky Mangatainoka hned vedle pivovaru Tui. Pokud bude možné, zítra se podíváme i dovnitř.