26. října – Miláno

Na podzimní prázdniny jsme tradičně vyráželi na cesty, letos opravdu jen na skok. Míříme do Itálie, konkrétně do Milána. Páteční odlet z Vídně nám zkomplikoval pozemní personál na milánském letišti, protože se rozhodl, že nastala ideální doba pro stávku. Náš let se dvakrát o hodinu posunul, ale proběhl. Díky tomu jsme se dostali na ubytování až kolem jedné hodiny v noci, a to jsme si cestu trochu zkrátili. Ceny za ubytování v Miláně nám připadaly neúnosné, tak jsme zvolili jako naše místo pobytu Saronno, které je na trati z letiště Malpensa do Milána. 

V sobotu ráno jsem tedy vyrazili příměstským vláčkem do centra Milána (jízdenka 2,90 €). Nádražní Cadorna leží v centru, hned vedle  renesančního hradu Castello Sforzesco. Z jedné strany ho obklopuje velký anglický park, z druhé Piazza Castelle s fontánou. Odkazy na slavné osobnosti italské historie najdete na každém kroku, takže jsme se přes Via Dante dostali k jednomu z nejvíc navštěvovaných míst Milána – nákupní galerii nazvané po zakladateli moderního italského státu Viktoru Emanuelovi II. Zvláštní pasáž je už 150 let sídlem nejluxusnějších módních obchodů a vzorem pro podobné pasáže. Naše pohledy směřovaly místo na výkladní skříně nahoru na unikátní skleněné zastřešení  obou ulic ve tvaru kříže, které se spojuje ve 40 metrů vysokou kopuli. Největší hlouček turistů stojí kolem býka vyvedeného na mozaikové podlaze a postupně se otáčejí po jedné noze na býkových genitáliích, což má dotyčnému přinést štěstí. 

Pasáž ústí na Piazza Duomo, kterému vévodí Doumo, neboli katedrála Narození Panny Marie, pátá největší na světě vůbec. Do interiéru pětilodního kostela s dalšími třemi příčnými loděmi s má vejít neuvěřitelných 40 tisíc lidí. Věděli jsme, že si ho chceme prohlédnout, ale stál, fronty na vstupenky i na samotný vstup, protože místní ochranka prohlížela tašky i kontrolovala každého detektorem kovů. Chvíli jsme otáleli, došli jsme si koupit pitíi poseděli v kostele sv. Bartoloměje. Když jsme se vrátili, u vstupenek stálo jen pár lidí. Bohužel, museli jsme zakoupit vstupenky, které umožňovaly vejít do katedrály až o dvě hodiny později. Už jsme uvažovali, čím ten čas strávíme, když jsme zjistili, že také dlouhá fronta u vstupu se rozpustila. S myšlenkou, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, jak říkali naši předci, jsme  nechali zkontrolovat lístky (dvakrát 😁) a nikdo nic neřešil. Tak jsme se ocitli v potemnělém obrovském prostoru.

Jako první mě upoutala veliká plátna zavěšená mezi sloupy hlavní lodi dokonce ve dvou řadách nad sebou. A jako druhé krásně vykládaná podlaha z různých druhů kamenů. V celém kostele je spousta soch a náhrobků např. milánských arcibiskupů, ale naprosto nezvykle vypadá socha sv. Bartoloměje, který byl podle legendy stažen z kůže a přesně tak je i vytesán. Kryptu sv. Karla jsme vynechali, ovšem archeologické nálezy v západní části katedrály jsme vidět museli, zvláště proto, že jsou zde odkryté pozůstatky kostela už z 3. století a trochu mladší osmiboké baptisterium, do kterého se křtěný úplně ponořel jako do bazénku.

Ale nejvíc nás přitahovala procházka po střeše gotické katedrály s výhledem na město. Sice jsem po zdolání 250 schodů funěla jak sentinel, ale stálo to za to. Kolem mne všechny ty ozdobičky, které ze spodu vypadají malinkaté a nedůležité, doopravdy tvoří tvář dómu. Více než stovka věží a věžiček, kamenných ornamentů, sochy na pilířích (dohromady spolu s těmi na fasádě jich má být těžko představilelných 3400), roztodivní chrliči připraveni vzlétnout a nad tím vším se tyčí zlatá socha Panny Marie. Celou střechu jsme obešli po ochozu a vystoupali na střešní terasu. Na zvolna stoupající terase lidé posedávali a kochali se výhledem na město v krásných kulisách, přestože na náměstí Piazza Doumo byl výhled trochu zakrytý.

Mimo Doumu jsme chtěla vidět ještě budovu světoznámé opery La Scala, která leží hned za Galerií, ovšem zvenku nic moc a dovnitř jsme nešli. Měli jsme vyhlídnutý ještě jeden cíl, viditelný i ze střchy dómu. Kousek od centra města vzniká moderní čtvrť nazvaná Porta Nuova, které vévodí mrakodrap Unikredit Tower, nejvyšší stavba v Itálii s výškou 231 metrů. V okolí něj se hodně staví, všude kolem vznikají supermoderní budovy ze skla a betonu, ale také netradiční stavby využívající na fasádě přírodní materiály. Celá čtvrť nepůsobí studeně, lidé posedávají na lavičkách na náměstích, užívají si nezvykle fungující fontány, navštěvují restaurace a kavárny, i když největší fronta byla (jako tradičně) u zmrzlinárny.

Vznikl tady i nesmírně zajímavý rezidenční projekt – Bosco Verticale neboli Vertikální les. Na fasádě a na terasách jeho dvou věží totiž opravdu roste na 700 velkých stromů, 5 tisíc keřů a nespočet jiných trvalek, které by normáně tvořily „horizontální“ les o rozloze 1 hektaru. Celá čtvrť nedaleko nádraží Porta Garibaldi je skvělá, určitě stojí za prozkoumání.

Vypadá to jako skica architekta, ale je to realita