27. října – Lago di Como

Miláno bylo zajímavé, ale velkou (jestli ne větší) přitažlivost má i jeho okolí. Leží sice v rovině, ale na dohled od něj se už stoupají vrcholky Alp a v jejich údolích se rozhládají jezera podobná norským fjordům. Největší z nich jsou Lago di Garda, Lago Maggiore a Lago di Como. Poslední z nich je naším cílem, protože k němu směřují vláčky, které se prohánějí kousek od našeho bydliště. Končíme na jižním konci jezera, které z vrchu připomíná písmeno Y, v městečku Como, podle něhož získalo pojmenování. Jezero má zvláštní příjemné mikroklima, takže funguje jako klimatické lázně. Na 170 km dlouhém členitém pobřeží se rozkládají malebná městečka s úzkými uličkami, barevnými domy a nádhernými zahradami. A také se spoustou vyhlášených pláží, přístavů a kotvišť pro všechna plavidla, která neustále křižují vodní hladinu.

Nad hladinu jezera v nadmořské výšce kolem 200 metrů nad mořem stoupají prudké kopce, které dále přechází do alpských vrcholů. A jeden z těchto kopců byl naším dnešním cílem – Monte Bisbino. Městečko Como jsme jen prosvištěli, protože pro nás představovalo jen přestupní stanici, kde jsme přesedli na místní autobus do městečka Cernobbio. Odtud už jsme jen stoupali po svých po staré štětované cestě příkře vzhůru přes horskou vesničku Madrona. Kolem nás barevné (inu, konec října. i když teploty připomínaly spíše naše léto) listnaté lesy se spoustou jedlých kaštanů a nádherné výhledy na jezero pod námi, které se měnily v každé zákrutě. Stoupání mě stálo hodně sil, protože vrcholek Monte Bisbino ční do výšky 1325 metrů nad mořem, takže jsme museli vystoupat více než 1100 metrů. V teplém a slunečném počasí ze mě tekly čůrky potu a v kapičkách stékaly z nosu. Určitě jsem se zpotila nejvíc z celého roku, a to byl letošek opravdu teplý.

Na vrcholku se nachází kostelík a alpská restaurace, kde jsme se chvíli občerstvili pivem a pořádným italským espresem, pak jsme spěchat zase dolů, protože dny jsou již krátké a před námi ještě 14 km pozvolného klesání. Dvě stě metrů pod vrcholem probíhá švýcarská hranice, takže jsme se kousek prošli i ve státě, který jsme ještě nenavštívili. Cestičky v lese plném spadaného listí se hledaly špatně, takže v jednu chvíli jsme zjistili, že se jdeme po jiné cestě, na tu správnou jsme museli sklouznout dolů asi 100 metrů po klouzajícím listí plném ostrých ježatých slupek jedlých kaštanů. Přežili jsme, ale bylo by to návrh na speciální adrenalinovou sportovní disciplínu.

Někde v dáli i Mont Blanc

Dolů na břeh jezera Como jsme se dostali, až když se začalo rozsvěcet pouliční osvětlení. Pokusili jsme se zrychlit nastoupením do autobusu, abychom stihli dřívější vlak, ale silnice kolem jezera prožívaly dopravní špičku, takže bychom byli rychlejší i pěšky. Velký podíl měl na tom nejspíš i probíhající fotbalový zápas místních Como 1907, hrajících třetí nejvyšší italskou soutěž. Diváci dokázali udělat takový hluk, že si neumím představit atmosféru Série A. V městě policie regulovala dopravu, supermarkety neprodávali alkohol, všude zmatek. My jsme ovšem využili volnou hodinu do odjezdu vláčku ke korzu podél břehu krásného jezera Lago di Como.