Peniche

Večer jsme se posledními slunečními paprsky ubytovali v holýlku pro surfaře, který zabíral dvě patra domu u pláže v Peniche. V sezóně to tady musí kypět životem, teď jsme byli jedinými hosty. Využili jsme klidu a kolem osmé jsme už byli v říši snů, protože jsme měli za sebou dlouhý den. Ráno jsme se věnovali průzkumu rybářského města ležícího za historickými hradbami na úzkém poloostrově.  Právem se mu říká Capital da Onda – „hlavní město vln“.Město se ráno probouzelo z vánoční nálady, začaly fungovat kavárny i obchůdky, někde otevřely také kanceláře, viděli jsme i pracující dělníky na stavbě.

Na břehu moře se nachází veliká pevnost Fortazela původně z 16. století, která měla sloužit na obranu před případnými pirátskými útoky. V 50. letech 20. století sloužila jako vězení pro politické odprce diktárora Salazara, později se stala útočištěm uprchlíků z afrických zemí. Dnes je z tohoto místa muzeum spojené s opevněním Baluarte Redondo, strážní věží a kaplí Santa Bárbara.  Pevnost je místy opravená, místy krutě syrová, na nádvoří kovoví holuby prchající z klece vytvořili zajímavý památník vězněným. 

Město působilo opravdově, žádný turistický skanzen. Na severní pobřeží poloostrova jsou krásné pláže s jemným zlatým pískem. Na koupání úplně nelákají, protože tu neustále fouká, ale to přesně zbožňují surfaři, hlavně ti s draky. Pár jich tu bylo i dneska. Peniche jsou považovány za jedny z nejlepších pláží na surfování v Evropě, možná na celém světě. Dál písek přechází v krásné skalnaté pobřeží. Prošli jsme kolem starého větrného mlýna až ke zbytků pevnost Papoa. Všude kolem skály neuvěřitelných tvarů, na kterých se podepsal bouřící příboj i fučící vítr. Velkou zvláštností je zajímavá skála u pobřeží nazvaná Nau dos Corvos („Havraní loď“), n.a které sídlí kolonie mořských ptáků

Na konci poloostrova stojí maják Cabo Carvoeiro a  skalní vyhlídka Veranda de Pilatos, kam se sestupuje po žebříku do skalní průrvy. Poskytuje výhled na ostrov Berlengas, který se nachází asi 10 km od pobřeží. Mezi městem a majákem lemuje moře geologická zajímavost – Ponta do Trovao velmi podobné zélanským Pancake rocks. 

Po obědovém pikniku jsme se přesunuli ještě o kousek vedle k vesničce Baleal. Původně ležela na ostrově, ale dnes ji s pevninou spojuje úzká silnička obklopená z obou stran plážemi. Neustálé foukání větru dělá krásné pravidelné vlny, které milují surfaři. Těch tady bylo opravdu požehnaně. Byla to taková paráda, že jsem až zalitovala, že jsem to nikdy nezkusila. Jestli někde, tak tady. Tady někdy příště… 

Kousek od Peniche se nachází město Óbidos, které se řadí mezi památky pod ochranou UNESCO. Už přeplněné obrovské parkoviště před městem bylo jasnou známkou, že se tu děje něco nezvyklého. Město je sice turistické, ale tohle byl masakr. Úzkou hlavní ulicí se valil proud lidí k hradu na jejím konci. Zde byla postavená Vánoční vesnička, kam se přicházely podívat hlavně rodiny s dětmi. A úplně změnily atmosféru. Vedlejší uličky byly skoro prázdné, na hlavní spojnici křičey děti a pískaly na hliněné ptáčky. Óbidos je vyhlášený višňovým likérem, který se nalévá do malých kalíšků z čokolády, ten jsme ochutnali a rychle pryč.

Na přenocování jsme si vybrali další surfové město – Nazaré. Cestou jsme se ještě zastavili ve městě Alcobaca, kde už v 12. století byl postaven největší a nejbohatší klášter v celém Portugalsku. Průčelí ozařovaly poslední sluneční paprsky, na prohlídku kláštera bylo už pozdě. Ale i hlavní kostel byl majestátní, sice skoro prázdný, ale i tak velkolepý. Velikost kláštera byla patrná z vyhlídky od zříceniny hradu nad městem. Byl opravdu impozantní.