Lisabon

Nejspíš jsme měli v Portugalsku nečekané štěstí na počasí. Podle dlouhodobého sledování touto roční dobou hodně prší, nejvyšší teploty bývají maximálně 12 až 14 stupňů ve dne, okolo 8 v noci (na jihu je to pochopitelně lepší). My jsme měli neustále slunce, oblohu skoro bez mráčku, teploty kolem 17 st. i výš, klidně na tričko. V Lisabonu nám počasí v poslední den roku 2019 ukázalo horší tvář, 11 st. a lezavá mlha. Lisabon se rozkládá v hodně kopcovitém terénu, takže z výhledů, kterými je vyhlášený, nebylo nic. Město leží u břehu Atlantického oceánu v místě, kde se do něj vlévá obrovská řeka Tejo, která má v nejužším místě skoro 2 kilometry. Podle něktrých připomíná San Francisco, jak kopci, tak mostem, který hodně připomíná právě Golden Gate Bridge. Ten portugalský se jmenuje Most 25. dubna a celou dobu se schovával v mlze. Dvoupatrový most, kde v jednom patře jezdí auta a v patře pod ním železnice, měří 2 277 metrů a v nejvyšším místě se nachází 70 metrů nad hladinou. O kousek dál na sever spojuje oba břehy řeky Tejo most Vasco da Gamy, což je se svými 17 kilometry nejdelší most v Evropě. Pro nás byl daleko a výhledy na něj opět skyté v mlze.

Promenáda kolem Tejo a kdesi za lodí nejdelší most v Evropě

Lisabon je velmi staré město, předpokládá se, že ho před více než 3mi tisíci let založili Féičané. Jejich název pro bezpečný přístav – allis ubbo – dal pravděpodobně městu i jméno. Řekové mu říkali Olissipo, Římané Olissipona. Pak ho na čtyřista let ovládali Arabové a po úspěšné reconquistě se v roce 1255 se stal hlavním městě znovuzrozeného Portugalska. Největší vzestup zaznamenalo Portugalsko i samotný Lisbon v 16. století, kdy portugalští mořeplavci dobývali nové světy a jejich poklady přiváželi zpět do vlasti. Na výstavnosti především kostelů je to hodně vidět. Město mi však připadalo zanedbané, ale přesto má svoje kouzlo. Živé a autentické.

Alfama
Lisabonská katedráal a Casa dos Bricos (Diamantový dům – první zprava)
Domy i domečky
Malebné uličky

Za centrum Lisabonu je považováno náměstí Praca do Comersio, tedy Obchodní náměstí. Z jižní strany teče řeka Tejo a ze tří stran ho uzavírají stejné bloky žlutých domů s arkádami v přízemí. Do náměstí ústí hlavní obchodní ulice v působivém vítězném oblouku uprostřed severní strany. Uprostřed náměstí stojí na vysokém podstavci jezdecká socha krále Josefa I., za jehož života postihlo Portugalsko velké zemětřesení, jež v roce 1755 zabilo na 60tisíc lidí a město zničila i velká vlna tsunami, která následovala. Na zbořeném místě vzniklo nové náměstí i celé čtvrti města. Dnes zde stavěli pódium na večerní oslavu Nového roku, je vidět, že je to opravdový střed města, takový lisabonský Václavák.

Obchodní náměstí
Vítězný oblouk jako brána na náměstí
Příprava na večer

Starou čtvrtí Alfama jsme začali stoupat kolem katedrály (placené) přes vyhlídku Portas do Sol až k hradu svatého Jana (Castelo de São Jorge). Turistů postupně přibývalo, ale hrad byl nečekaně zavřený. Překvapení turisté zastavili u zavřeného vchodu, chvíli nešťatně postáli a pak se postavili do fronty na zdejší specialitu – vyhlášené portské a pastéis de bacalhau, což jsou smažené kuličky ze sušené tresky. Co si ale nemohli odpustit je vyhlášený městký výtah Elevador de Santa Just, který posouvá kabinky o 45 metrů výše, ušetří tak spoustu kroků do kopce na náměstí Carmo. Vytvořil ho Eiffelův žák Raul Mesnier de Ponsard. Ve městě na prudkých kopcích funguje i několik dalších „elevator“, ale to jsou ve skutečnosti pozemní lanovky. Ve městě většinou nevyhledáváme vyhlášené pamětihodnosti plné turistů, spíš se jen tak touláme a čekáme, co nás zaujme. Tady to byly čtvrti kolem centra, živé, pro místní, kteří byli ze všech koutů světa. Kavárničky, malé pekárny, bistra čínská i indická, krámky s oblečením či „starožitnostmi“. Místní posedávali v parku nebo před kavárnou, živě diskutovali.

Výhled na obrovské turistické lodě hned pod hradem
Výtah Elevador de Santa Just z roku 1902
Slavná tramvaj č. 28
Miradouro da Graça a mlha

Ve 4 odpoledne se slunce prodalo mraky a mlhou, to už jsme mířili maličkou dřevěnou tramvají do části Belém. Tam se nachází dvě lisabonské památky zapsané na seznam UNESCO – velký klášter sv. Jeronýma i vyhlášená Belémská věž. Ta byla vybudována jako součást opevnění v pozdním gotickém stylu, takže je zároveň obranná i krásná. Už byla zavřená, ale zase jsme si mohli vychutnat západ slunce do moře za ní. Mezi klášterem a věží ční do výšky 50 metrů nepřehlédnutelný betonový Památník objevitelům. Na jeho bocích je zpodobněno 33 mořeplavců, kteří pomáhali poznat svět a ovládnout ho pro portugalskou korunu. Jejich výpravy často začínaly právě na tomto místě. Je tu zachycen i Vasco da Gamma, který první doplul do Indie okolo Afriky a jako poděkování za úspěšnou cestu byl založen sousední klášter sv. Jeronýma. 

Stařičké tramvaje
Jeronýmský klášter
Pomník objevitelům
Most 25. dubna a obrovská socha Ježíše na 75 metrů vysokém pdstavci v pozadí na druhé straně řeky
Poslední paprsky slunce roku 2019

Zjistila jsem, že mám čím dál tím větší nechuť radovat se na pokyn. Jásat, když mám výročí narození nebo když se změní číslo v letopočtu. Oslavy Silvestra budeme ignorovat i letos. Po grilovaných sardinkách k večeři jsme zamířili bydlet a neplánovaně usnuli už během filmu.  O půlnoci mě vzbudily rány z ohňostroje, chvíli jsem z okna koukala směrem k řece.

Štastný nový rok 2020! Ať je aspoň tak dobrý, jako rok uplynutý.