6. února – Směr USA

Až vám bude někdo tvrdit, že den má 24 hodin, tak mu nevěřte. Náš šestý únor 2016 měl hodin 33. A bylo to náročné…Vstávali jsme totiž ve 3 ráno, přesunuli se autem do Prahy, přeletěli do Amsterdamu, přeběhli z jednoho terminálu na druhý a pak se usadili do druhého letadla na 11 hodin. Bylo pro mne velkým překvapením, že to celkem šlo, resp. čekala jsem to mnohem horší. Přečetla jsem totiž skoro celou středověkou detektivku v mobilu (bohužel skoro, takže bych klidně letěla ještě hodinu, abych se dozvěděla vyřešení…). Pak nám trvalo ještě další dvě hodiny, než jsme se odjeli z letiště. Letiště v San Franciscu je velké, tak všechny přesuny trvají dlouho. Následovala dlouhá fronta na vpuštění do země. Na základě schválené ESTy (bez té by nás ani nepustili v Amsterdamu do letadla) se nás ještě vyptával imigrační úředník na další věci (třeba jestli v USA máme někoho příbuzného), u nás počítal na prstech, kolik je Nikovi (pravda – vypadá trochu starší), pak jsme si museli nechat oskenovat otisky prstů a duhovku. Ale prošli jsme…

Automatický vláček, který obsluhuje velký terminál letiště, nás odvezl k centru pronájmu aut. Po chvíli čekání jsme získali přístup do garáží půjčovny Alamo, kde jsme si mohli vybrat libovolné SUV, které se nám líbí (ve skutečnosti volíme pouze barvu, protože auta jsou všechna stejná – místo zamluvené Toyoty pouze Jeep). Teď v něm budeme trávit hodně času, čekají nás celkem dlouhé přesuny. Zdeněk se chvilku pral s automatickou převodovkou a vahou těžkého auta, ale zvládnut to rychle. Zamířili k zamluvenému ubytování v Motelu 6 asi 400 km jižněji. Cestou jsme projížděli ovocné sady, pastviny s kravami, ale také celkem pustou krajinu bez vody. Motel je úplně klasický, jako z nějakého filmu (doufám, že to nebyl horor), ale neužijeme si ho. Ráno brzy vstáváme a jedeme dál. Teď už padám na ústa, jdu spát.