8. února – Joshua Tree a Grand Canyon

V noci se otočil vítr, takže i když jsme hledali večer místo v zavětří (a našli), stejně nám byla v noci díky větru zima. Vstávali jsme něco po šesté, když se objevily první paprsky sluníčka. O půl sedmé jsme už opouštěli kemp, až to vypadalo, že chceme ujet bez placení. Strážce parku, který ráno kontroluje obálky, zda všichni zaplatili, jsme míjeli právě u schránek.

Hned několikrát jsme zastavovali, protože ranní světlo nad Mohavskou pouští bylo nádherné na focení. Trochu jsme se zamotali mezi skalami u Scull Rock, takže ještě nalačno a rozespalá jsem absolvovala celkem drsný bouldering, nahoru dolů přes skalky, skrz uzounké rozsedliny… Pak jsme zjistili, že je to skála hned vedle parkoviště, stačilo ujít asi pět metrů. Zamířili jsme o pár kilometrů dál k druhé z pouští – Coloradská, kde rostlo neuvěřitelné množství kaktusů rodu Cholla.

Pak už nás čekalo opuštění parku a nejdelší přesun celé výpravy. Měli jsme v plánu se dostat do Grand Canyonu, který je vzdálen 600km a minimálně 7 hodin jízdy. Hned za výjezdem z parku stále u silnice cedule – Next services 100 mil. To by znamenalo, že příštích 100 mil (160 km) nebude kde natankovat benzín. Radši jsme se otočili a vrátili jsme se pár mil zpátky do 29Palms, tentokrát nám stojan vydal benzín sám.

https://www.mccooltravel.com/california-road-trip-signs/

Cedule nelhala (nevyfotila jsem ji, tuhle jsem našla na webu), po pár mílích zmizely domy, auta a civilizace vůbec. Jen rovná silníce a kolem poušť, žádný signál telefonní, ani rádio nehrálo. Asi tak 100 mil rovně na východ, pak jedna zatáčka a 40 mil rovně na sever. Dál jsme se napojili na mezistátní silnici a opustili Kalifornii. Arizona nás přivítala dalšími suchými pláněmi, pak jsme začali stoupat až do 5000 stop (asi 1600 metrů nad mořem), kde rostly cypřiše a borovice a ležel sníh. Dost mě to vylekalo, protože Grand Canyon je ještě výš, kolem 2000 m. n. m. a my měli v plánu spát ve stanu v kempu. Cestou jsme nepotkali vlastně žádné město, jen na několika sjezdech byla zařízení pro kamioňáky – velké benzinky a pár jídelen a několikrát nás křižovala historická silnice 66.

Pozdní oběd jsme si dali až před vjezdem do národního parku, ochutnali jsme místní McDonald. Jídlo stejné, ceny vyšší, zařízení mnohem horší. Využili jsme místní wifi a stáhla jsem si do mobilu aplikaci, o které jsme netušila, že bych ji mohla potřebovat – převodník jednotek. Amerika funguje v mílích, což takový problém nebyl, ale Fahrenheity mi daly zabrat. Víte, například, že 1stupeň Fahrenheita = 5/9 stupně Celsia??

Vydali jsem se jako správní američtí turisté autem na Hermit point a vystupovali jsme jen na focení. Byla to paráda. Večerní slunce zostřilo každou hranu skály, kterou opracovala kdesi dole tekoucí řeka Colorado. Světlo zdůraznilo i neuvěřitelné barvy kaňonu. Byli jsme u vytržení, i když toho „Amazing!!!“ a „“Exciting!!!“ nebylo tolik jako od okolních Amíků… Grand Canyon je opravdu úchvatný. Největší zážitek by pro nás byla cesta na dno kaňonu a zpět, ale bohužel jsme na ní neměli čas, navíc mrazivé počasí stezku dolů uzavřelo jako neschůdnou. Takže jsme jen pocourali po hraně jižní strany. Neumím si představit, jak to tu musí vypadat v sezóně, protože mi přišlo, že lidí je tu takhle počátkem února tak akorát.

Poslední paprsky….

V kempu jsem zjistli, že spát tady bude až opravdu poslední možnost, protože tu všude leželo asi 10 cm sněhu, a na tom se nestanuje moc dobře. Těsně před západem slunce jsme se ubytovali v místním lodgi za rozumné peníze a s veškerým komfortem, jen wifi scházela. Aspoň nepřikrmíme naše nachlazení.