10. února – Údolí smrti (Death Valley)

Death Valley neboli Údolí smrti dostalo svoje pojmenování v polovině 19. století od kalifornských hledačů zlata. Je to opravdu zvláštní a nehostinné místo, severní okraj Mohavské pouště mezi horskými pásmy Amargosa a Panamint. Přestože jsme ještě včera zažívali na vlastní kůži teploty pod nulou, tady to bylo jíné kafe. Je to totiž nejteplejší a také nejsušší místo v celé Severní Americe. V roce 1913 tu byla dokonce naměřena teplota 56,7 °C ve stínu, která do dnešních dnů představuje rekordní nejvyšší teplotu na světě. Průměrná denní maxima se v létě šplhají přes čtyřicet stupňů, minima klesají ke třiceti. Teď, začátekm února, bylo ráno krásných 22 stupňů a teplota dál stoupala.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Adol%C3%AD_smrti

Nejprve jsme se pokochali pohledem na Death Valley zhora z vyhlídky Zabriskie Point. Už dlouho jsme seděli jen v autě při nekonečných přejezdech a počasí k procházce vysloveně vybízelo, takže jsme si z mapy vybrali krátký, asi 4 kilometrový, okruh v barevných skalách nad samotným údolím. Postupovali jsme dolů korytem vyschlého potoka tak dlouho, až jsme zjistili, že jsme určitě minuli odbočku a nezbývá nám nic jiného, než obejít okruh velký, tj. až do údolí a do kopce zpět, dohromady asi 12 km, a to v pořádném hicu. Mohlo být odhadem tak 27 st. ve stínu, které se mezi rozpálenými skalami jevily mnohem hůře. Ještě že jsem vzala „pro jistotu“ litr a půl vody, stejně z nás teklo. Neumím si představit, že by někdo tuhle vycházku absolvoval v letních teplotách kolem 50 stupňů (tedy ve stínu). Pohledy na údolí a na skály nádherných barev ovšem za to stoprocentně stojí. Od silnice procházející po dnu údolí zpět jsme postupovali vzhůru Gold Canyonem směrem k Rudé katedrále podél skal, různě zabarvených od světle béžové až po tmavě hnědou. Ještě fantastičtější barvy jsou k vidění na místě nazvaném Artist’s Palette, kde soli železa barví skály mimo tradiční žluté, růžové a červené i na nachovou a zelenou barvu.

Artist´s Palette

Na několika místech jsme viděli žluté nebo fialové květiny, důkaz toho, že asi před 14ti dny před naším příjezdem v Death Valley pršelo. Teprve po návratu domů jsme se dočetla, že to byla opravdu MIMOŘÁDNÁ událost. Průměrně za rok naprší 50 mm dešťových srážek, ovšem to znamená pár let ani kapka a pak vydatný déšť, který může přinést i povodně. Na déšť netrpělivě čekají semínka divokých květin a brzy vykvétají. Letos se objevily žluté květy Desert Gold po dlouhých jedenácti letech. My jsme jich viděli jen pár, ovšem do konce února se díky jejich květům zbarvilo do žluta celé Údolí.

Pak už na nás čekalo nejnižší místo v Severní Americe – Badwater Basin. Dno tohoto bezodtokového solného jezera je v 86 m pod hladinou moře. Z dálky vypadá, že uprostřed je voda, ale dno pokrývají všude jen krystalky soli. Po slané krustě se dá přejít až na druhou stranu údolí, která je ovšem vzdálená 15 kilometrů, přestože se to nezdá.

Klesáme pod hladinu moře

V údolí se nachází velká duna Mesquite Sand Dunes, podobná jako na Sahaře. Z historií Údolí se můžete seznámit v návštěvnické centrum ve Furnace Creek, kde se nachází také ranč s hotelem, kemp, restaurace a také jediná benzínová pumpa v celém údolí. My jsme ovšem zamířili dál do Slopepipe Wells, kde jsme si místním saloonu dali několik specialit mexického původu a také jsme si pochutnali na pálivých grilovaných křidýlkách. Na noc jsme zakotvili v jednoduchém kempu v Panamint Springs, daleko od civilizace, takže nic nerušilo pohled na oblohu plnou hvězd. To byla taková nádhera, jakou jsem v životě neviděla. Neuvěřitelné a nádherné!!