12. února – Yosemity

Vjížděli jsme do Yosemitského národního parku a u silnice stál kojot a v klidu na nás koukal. Brali jsme to jako pozvání do divočiny….

Trasu cesty míváme připravenou před odletem, ale často ji upravujeme a přizpůsobujeme, nejčastěji kvůli chybějícímu času nebo počasí. Tentokrát jsme si nebyli jisti, jestli stihneme poslední naplánovanou zastávku před návratem do San Francisca, a tké jestli má vůbec smysl navštívit Yosemiský národní park v zimě. Celá jedna strana parku je v zimě neprůjezdná, do horského střediska Badger Pass potřebujete sněhové řetězy, všechny vyhlášené treky jsou uzavřené…Nakonec nám čas vyšel, počasí vypadalo příjemně, navíc ve Zdeňkovi převládla touha vidět na vlastní oči slavné lezecké stěny El Capitan a Half Dome, které jsou horolezeckou mekkou. Hlavní součásti parku tvoří jedno údolí, do kterého z obou stran padají dolů vodopády. Největší v celé Severní Americe, který měří přes 700m, je obrovský Yosemite Fall. Z první vyhlídky hned za tunelem (Tunnel View) je ale nejlépe vidět Bridaveil Fall, takže nejspíš bude na fotkách každého návštěvníka Yosemitů.

Pohled od Tunnel View – Yosemitské ůdolí a vodopád Bridaveil Fall

Yosemite Falls
Bridaveil Fall

Dole v ůdolí se nachází veškeré turistické zázemí – informační centra, kempy a lodge, občerstvení. Cedule všude upozorňují, že nelze nechávat jídlo ve stanu nebo v autě přes noc, protože by se na něj mohli dobývat medvědi, je třeba ho zamykat do připravených plechových skříněk. My doufali, že přes zimu budou medvědi v pelechu, ovšem v létě se tu běžně pohybují. Během roku může dojít i k tícísovce pokusů dostat se k jídlu.

Rohodli jsme se, že nám klasická americká autoturistika (parkoviště, kratičká chůze k vyhlídce, focení a zase zpět) nestačí. Počasí bylo příjemné, sluníčko svítilo, přestože i dole v údolí ležel sníh. Vydali jsme se na vycházku k jezeru Mirror, v jehož vodách se opravdu zrcadlily okolní velikány, především pověstný Half Dome. V poslední době se hodně omezuje výstup na jeho vrchol. Je potřeba požádat o permit a 1. března je vylosováno na každý den 225 lidí, kteří se mohou vydat vzhůru po strmé cestě jištěné lany s převýšením 1500 metrů. Sezóna výstupu začíná v půlce dubna a končí v půli října. Všechny informace o parku i žádosti o permity nadete na stránce https://www.nps.gov/yose/index.htm, kde jsou i moc hezká videa.

Původně jsme chtěli jít pouze asi dvě míle k jezeru Mirror lake a stejnou cestou zpět. Nik, který šel vepředu, ovšem hledal, kudy budeme moct jezero obejít, abychom udělali okruh. Takže jsme ho dostihli až na konci jezera a celý výšlap nám prodloužil více než dvojnásobně. Ale nevadilo. Byly tam hezké pohledy na okolní hory a žádní turisté. Neumím si přestavit, jak to tu musí vypadat v plné sezóně, kdy se v parku pohybuje turistů spousta a také mraky horolezců, pro které jsou nyní skály nepřístupné. Naprosto je všechny chápu – je tu nádherně.

Half Dome
Half Dome

Druhý z výjimečných velikánů Yosemit je hora nazvaná El Capitan. Její 900 metrů kolmá stěna byla dlouho horolezci považována ze nezdolatelnou. První, komu se ji podařilo překonat, byl v roce 1958 Warren Harding. Když jsem stála u její paty, přišlo mi naprosto nepochopitelné, že se to někomu mohlo podařit. Úplné šílenství je pak pokus (a navíc ůspěšný) z roku 2017 v podání Alexe Honnolda, jenž ji pokořil bez jištění. Přípravy i celý výstup jsou zachyceny v neuvěřitelném dokumentárním filmu Free Solo. Nezapomenu na dechberoucí záběry krajiny i mrazení v zádech z jeho odvahy. Není divu, že za něj jeho autoři obdrželi Oskara v kategorii dokumentů. Velmi doporučuji, nejen pro horolezecké nadšence. A Yosemity se svojí majestátností taktéž. Pokud se sem budete chtít jen podívat, tak klidně i v zimě, na nějaký trek nebo aspoň delší výlet je ale potřeba vyrazit v teplejší části roku.

El Capitane

Strávili jsme tu víc času, než jsme si mohli dovolit, takže následoval co nejrychlejšÍ přesun k San Franciscu. Bohužel, byl pátek a silnice byly plné aut, Amíci asi také míří na chaty a chalupy. Skončili jsme v kempu, který nám nabídla navigace v mobilu. Ležel na území regionálního parku Del Valle u jezera, asi 15 km od městečka Livermore. Tam jsme se vrátili na večeři, protože jsme zatoužili po něčem mexickém. Našli jsme ho v úplně plné restauraci Casa Mexico, což nás neodradilo, právě naopak – je známka kvality. Museli jsme se zapsat na čekatelský seznam a zhruba čtvrthodiny počkat, než nás usadí na uvolněná místa. Pak jsme si dali výbornou queasadillu, burito a chilli plate. Zítra už konečně San Francisco…