13. února – San Francisco

Přesvědčila jsem se, že Spojené státy jsou krásnou zemí. Krajina je kouzelná a národní parky opravdu neuvěřitelné. Letos jsme jich stihli pět – Joshua Tree, Grand Canyon, Death Valley, Sequoia a Yosemity –  jeden zajímavější než druhý. Ještě spousta nám jich zůstává, především Yellowstone toužím vidět.. Co mě naopak nikdy nelákalo, to jsou americká města. S jedinou výjimkou… a tou je San Francisco. A právě slavné Frisco máme teď před sebou.  Stojíme před mostem Oakland Bay Bridge jako jedno z mnoha aut v deseti pruzích a čekáme až nás město pustí do svého středu. Tento most je vlastně starší, delší i vytíženější než jeho slavnějš kolega12. listopadu 1936. Je více než dvakrát vytíženější a delší než jeho slavnější kolega – denně přes něj projede přibližně 260 000 aut a jeho celková délka je 7180 metrů.

Kam zamířit nejdřív po příjezdu do města… Pochopitelně k vyhlídce na ikonický most Golden Gate Bridge, který je nejfotografovanějším mostem na světě. Jako obvykle byla mlha hustá tak, že by se dala krájet…No, možná ne tolik, ale vidět nebylo nic, tak aní z focní z Mile Rock Beach nebylo nic. Tak jsme si trochu zajeli a podívali jsme se do Golden Gate Parku, překonali několik opravdu prudkých sjezdů, snědli pořádný hamburger na Haight Street a pak jsme zastavili kousek od pláže. Doufali jsme, že se mlha mezitím rozplyne a my budeme mít možnost si most vyfotit, než ho přejedeme autem.

Pohled na SF od Mostu
Slavný Alcatraz před námi
Moc teplo není, ale děti řádí v zálivu stále
Typické dřevěné domy

Mlha polevila, takže jsme se k němu pěšky postupně blížili, až jsme došli k návštěvnickému centru na jeho počátku. Pak už to bylo jen kousek, takže jsme skončili přímo na něm. Dohodli jsme, že nebudeme řešit placení přejezdu a přejdeme po něm po svých. Je to opravdu jedinečný zážitek… Silnice se svými šesti jízdními pruhy a chodníkem vede ve výšce 67 metrů nad mořem. Most, který byl otevřen v roce 1937, spojuje San Francisco s Marin County přes průliv nazvaný Zlatá brána – Golden Gate Strait Ta své jméno převzala od topografa, kterému v polovině 19. století připomínala Zlatou úžinu v Istanbulu. V nejužším místě má dva kilometry, proto byl považován za těžko překonatelný. Mlhy jsou tu velmi časté, jak jsme se ráno přesvědčili, proto byl natřen oranžovou barvou, která zvyšovala jeho viditelnost pro proplouvající lodě i přelátající letadla.

Ubytování na poslední noc v Americe jsme si zamluvili už z domu. Motel jsme si vybrali nejlevnější, jaký se nabízel, a podle toho také vypadal, přesto byl celkově nejdražší z celé naší cesty. Nejvíc mi vadil všeprostupující cigaretový kouř v pokoji, přestože jsou všechny pokoje nekuřácké a v podmínkách vyhrožují drsnými pokutami za „odkouření“… Cestou do hostelu jsme si vymyslela, že si projedeme Lombard Street, na které je i vyhlášený úsek nejstrmější ulice na světě, a ten určitě nemůžeme minout. Bohužel – špatně jsem odhadla odpolední turistickou špičku. Na prudkém kopci vzhůru jsme strávili přes půl hodiny, ještě než jsme tam dojeli k vyhlášeným serpentýnám, které se jezdí směrem dolů. Pak už jen skoro krokem sklesat sedm ostrých zatáček a je po zážitku. Popravdě? Nic moc…

Prudké svahy v SF
Vyhlášená Lombard Street

Už skoro za šera jsme se šli projít do centra – po Market street k Ferry Building a pak podél přístavních mol. Cestou jsme minuli tuleně na plovoucích paletách na molu 39, ale už jsme z nich viděli jen velké tmavé stíny a slyšeli zvláštní zvuky. Ovšem stánky s různými rybími specialitami stály za návštěvu. Od konce Fishermans Wharfu jsme měli v plánu vyjet k motelu největší zvláštností San Francisca – starou tramvají (tedy ve skutečnosti lanovkou, protože je poháněna lanem v zemi – takže cable car), ale i před devátou večer zde stála pořádná fronta lidí, kteří měli podobný nápad. Tak jsme vyrazili pěšky do brutálního kopce, podél zatáček Lombard street (kde naopak teď nikdo není) až k motelu, celkem jsme ušli skoro 20 kilometrů. A zítra musíme projít zbytek a zbylo nám na to jen dopoledne…

Umělci na nábřeží