16. července

Dál táhneme na západ! Dnes jsme pokračovali po dálnici 84 přes Oregon až k jeho hlavnímu městu Portlandu. Společnost nám skoro celou dobu dělala řeka Columbia, přes kterou jsme se dívali do státu Washington.
Zajímavý zvedací železniční most
Portland jsme spíš potkali, než že by byl naším cílem. Nik si chtěl koupit něco na softball, tak nastavil na navigaci největší obchodní středisko v centru Portlandu – Lloyds. Sport v něm sice nebyl, ale stejně jsme tu strávili hodně času ( a Nik si i něco koupil 😀). Před Lloyd centrem se hromadili cyklisté, kteří pravděpodobně právě dokončili amatérský závod, a tak v parku na trávě polehávali, diskutovali, doplňovali ztracenou energii u stánků s jídlem z celého světa, pokud jim energie zůstala, tak tančili na živou country kapelu.
Klužiště v obchodním centru
 Centrum Portlandu představuje náměstí Pioneer Square (tedy pionýrů coby průkopníků dobyvatelů Západu, ne bývalé komunistické dětské organizace 😀), ale to je zrovna přestavováno, tak jsme jen projeli kolem. Nedalo se tady ani rozumně zastavit, tak jsme se jen pomalu propletli ulicemi Downtownu a zamířili pryč.
Podle map jsme na předměstí projížděli kolem velkého sportovního obchodu Sportsmen Warehouse, název byl ale matoucí. Tady měli představu, že mužskými sporty je jen fishing and hunting, tedy rybaření a lov zvěře. V obrovské hale měli všechno, co je potřeba k pobytu v přírodě a lovu, včetně oblečení, spaní a všech možných i nemožných udělátek. Rybáři by byli určitě na vrcholu blaha! Nám to příliš nepomohlo…
V obchodě se rybáři také mohou pochlubit svým úlovkem
Naším dnešním cílem bylo pobřeží Pacifiku. V neděli večer se proti nám posunoval souvislý proud aut, Portlanďanům skončil víkend. Proto jsme předpokládali, že v době mimo víkendu najdeme ubytování bez problémů. Hned v prvním „městečku“ na pobřeží jménem Seaside jsme našli Motel 6, ale připadal za 136$ drahý. Vrátili jsme se ještě kousek zpátky, že raději strávíme noc v kempu a ušetřené peníze utratíme jinak. Ale chyba – už u vstupu byl jasný nápis: No tento (žádné stany). Takže jsme museli jinam. Možností bylo víc, my si vybrali, že popojedeme ještě víc na jih do městečka Beach Canyon. Vypadalo to tu opravdu malebně, všechny domečky ve stejném stylu, spousta kytek, opravdu roztomilé. Už jsem se těšila, jak do dvou hodin budu z korza sledovat západ slunce nad mořem. Ale další chyba – u vjezdu do jediného kempu nápis Tents are not allowed (Stany nejsou dovoleny). Z map jsme našli další kempy, ale všude to samé. Blížila se noc a my stále nebydleli… Kolem tři čtvrtě na devět jsme našli kemp, který bral i stanaře a měl i volné místo. Ale byl drahý…Co se dalo dělat…
Vyplnili jsme veškeré náležitosti a ještě jsme stihli rychlý přesun na pláž, abychom viděli úplně poslední paprsky slunce zapadajícího nad mořem. Všechny problémy zapomenuty. To byla krása!
Stan jsme stavěli už za tmy, K místu pro stan se navíc nedalo dojet, museli jsme věci přenosit asi 50 metrů pod hustou korunou lesa.
Myslela jsem, že zážitkům je pro dnešek konec, ale čekal na mne ještě jeden. Po rychlém jídle se kluci uložili ke spánku a já se snažila s čelovkou na hlavě ještě napsal pár poznámek do mobilu. Po chvíli jsem slyšela, jak něco u houští kolem stanu šustí. Když jsem zvedla hlavu a osvítila zdroj toho zvuku, uviděla jsem před sebou tak na dva metry statného mývala. Chvíli jsme se na sebe dívali a po několika vteřinách se mýval otočil a důstojně odešel. Bohužel, na focení nebyl čas 😐. Po dalších deseti minutách mu to nedalo a přišel ještě jednou. Zase neuspěl. Potřetí jsem ho už jen slyšela ze stanu, jak venku šramotí mezi ešusy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.