20. července

Už včera jsme se dohodli, že dnešní den začneme prohlídkou továrny Boeingu. A raději jsme si prohlídku objednali přes web hned na ráno na 9. To ale znamenalo, že musíme brzy vstávat, protože areál Boeingu je přes celý Seattle v ranní špičce. Zvládli jsme odjet v 7:15 a dobře jsme udělali. Po pár kilometrech na dálnici se provoz zahustil a postatně zpomalil. Z povolené stovky se stala místy třicítka. Trochu nám pomohlo zdejší opatření k zrychlení provozu. Jeden z mnoha pruhů je určen pro autobusy a také pro auta, ve kterých sedí dva a více lidí. Takovýhle pruh měl někde i vyšší povolenou rychlost. Největší zácpu jsme tedy projeli v poolu, pak se do speciálních pruhů mohly zařadit jen automobily, které si zaplatily rychlejší průjezd, ale to už jsme nepotřebovali tolik. Přijeli jsme k návštěvnické budově natolik včas, že jsme stihli i kafe.
Značka upravující průjezd levým pruhem dálnice
Požadavky před vstupem byly náročné – žádné zbraně (ani Zdeňkův švýcarák), žádný foťák ani mobil, ani žádné kabelky, peněženky apod. Opatření problematické, ale souhlasím, že nutné. Vstoupila jsem do kinosálu jen s papírovými kapesníčky v ruce . Po krátkém propagačním videu nás usadili do autobusů a převezli asi kilometr do střeženého areálu Boeingu. Díly k letadlům se vyrábí v 60ti zemích světa (pro firmu příjmo či nepřímo pracuje 170tisíc lidí) a definitivní podobu letadla dostanou právě zde. Dostali jsme spoustu informací od našeho průvodce, ale neudržela jsem jich v hlavě tolik.
Pohled na halu, ve které se za obrovskými modrými vraty montují nejnovější Boeingy. Bližší záběr už nebyl možný.

Velmi zajímavé mi přišlo, že montážní hala je největší svého druhu na světě – měří kilometr na délku a půl kilometru na šířku. Je rozdělena na šest samostatných prostor, v každé se kompletuje jiný druh. My nejdřív prošli vlastně kolektorem se všemi rozvody, pak nás průmyslový výtah přenesl na vyhlídkovou terasu, odkud byl výhled na celou halu. Viděli jsme rozpracovaná letadla 737, která jsou po světě nejčastější, novější 777 a nejnovější typ 787. Už jsme s ním letěli, takže můžu říct, že je pěkné i na pohled se spoustou vychytaných detailů jako jsou zatmavovací skla místo roletek, ale je převratný především pro použití kompozitních materiálů, díky čemuž jsou letadla lehčí, proto mohou být větší a také mít větší dolet. Při montáži postupně prochází přes čtyři stanoviště, kde se sestaví trup, přidají elektrické rozvody a doplní vnitřní zařízení, nakonec se připojí motory. Na každém místě se zdrží v průměru 26 dní. Nejvíc mě asi překvapil klid v celé hale. I když v továrně pracuje na 26 tisíc lidí, přímo při práci jsem viděla jenom jednotlivce. Mnohem víc lidí sedělo přímo u montovaného letadla za počítačem a ještě víc jich posedávalo a svačilo.

Po návratu do návštěvnického centra jsme si prohlédli ještě malou expozici. Byly zde vystaveny modely letadel, motory, průřez trupem i vesmírný modul, který pracoval jako součást ISS.
Spousta exponátů se dala vyzkoušet, např. otestovat tuhost jednotlivých materiálů v letadle a zjistit jejich umístění nebo zakusit pocity pilota v kokpitu, příp. nechat na sebe působit letecký trenažér.
Po dostatečně dlouhé době v expozici Flights in Future jsme vyrazili prozkoumat samotný Seattle. A nejlépe se to dělá z výšky. V Seattlu se na to hodí věž Space Needle. Tato pozoruhodná věž, která celkově měří 184 metrů, byla otevřena v roce 1962 u příležitosti konání světové výstavy. Podle navigace to byl docela kousek, jen jsme minuli tu správnou odbočku. Navigace to promptně vyřešila, jen se zapomněla zmínit, že musíme projet přes jediný placený most, který se navíc nedá zaplatit v hotovosti na místě. Tak jsme ho přesvištěli a musíme zjistit, co s tím bude dělat půjčovna, až jí přijde pokuta.
Ani parkování u věže nebylo úplně easy, parkoviště drahá, ale navíc plná. Zaplatili jsme 13 dolarů na parkování na dvě hodiny a doufali, že to bude stačit. Nejbližší možný vstup byl až za tři čtvrtě hodiny, takže jsme zkusili najít Nikův žádaný kebab, ale nakonec to skončilo v nejbližší občerstvovně, což byl mekáč. Ze všech prodejen hamburgerů (a že jich bylo) je mekáč fakt nejhorší. Jedinou inovací nebylo jídlo, ale možnost objednat si a zaplatit u automatu, takže u pokladen se netvořily fronty, ale hromadili se lidé čekající na jídlo 😐). Ale třeba se to chytne…
Na vyhlídkovou plošinu Space Needle ve výšce 160 metrů jsme se dostali mnohem později, než jsme čekali – pozdější začátku, dlouhá fronta, focení ( jo, opravdu nás všechny u vstupu vyfotili před modrým pozadím; jak dopadly, netuším, ale daly se pod kódem stáhnout a nadšeně sdílet – prostě něco pro nás…😏 ).
Výhled na celý Downtown, i s přístavem, celou aglomeraci i široké okolí byl fantastický, jen hora Mt. Rainiér, která nás provázela na obzoru včera, byla schována v mlžném oparu. Zato jsme v siluetě města našli baseballový stadion Safeco Arena s roztahovací střechou. A od tohoto zjištění už chybělo minimum k odhodlání se k němu vypravit a,. Nebyli jsme si jistí, zda na nás na parkovišti nečeká také pokuta za překročení zaplacené doby, ale bylo to v pohodě. Průjezd městem neubíhal moc rychle, aspoň jsme stihli koukat z okýnka na přístav. Podařilo se nám zaparkovat v ulici blízko stadionu, kde se neplatilo, což byla velká náhoda. Stadion zvenku nevypadal jako architektonický skvost, mnohem zajímavější byl šrumec okolo něj. Za několik hodin se na něm měl představit slavný tým New York Yankees, na který čekal zápas s místními Mariners. A my zatoužili vidět Yenkees v akci. Navíc minulý týden vyhrál jejich hvězda Judge homerun derby, což by mohlo znamenat, že bude dobře pálit. Domluvili jsme se a koupili nejlevnější lístky a doufali, že něco uvidíme. Auto jsme nechali na místě, došli si na kafe, něco k jídlu a pocourali po nejstarší části Downtownu. Sehnat nějakou ze seznamu knih, které by chtěla vlastnit Linda, se nám nepovedlo.
Na stadion se má vejít 48tisíc diváků, ve všední den se tolik lidí nesešlo, ale i tak byl stadion zaplněn tak ze tří čtvrtin. Začátek utkání byl v pro nás nezvyklou dobu – 19:10. Seděli jsme za zadním polem (pro znalce za sedmičkou ), ale na výšku to byla druhá tribuna, takže jsme viděli překvapivě velmi dobře.
Utkání samo nebylo příliš zajímavé (skončilo 4:1 pro Yenkees), viděli jsme ovšem jeden homerun i výborný zákrok polaře, který už vyskočil pro míč, který už plachtil mezi diváky, a povedlo se mu ho ukořistit, i když ho musel téměř vyrvat lidem toužícím po suvenýru. Nás ovšem zaujaly i jiné věci. Poprvé jsem viděla použití videa ve hře, kdy spornou situaci několikrát zpomaleně promítli na obří plátno a rozhodčí si potvrdili svá rozhodnutí. Během přestávek mezi inningy se publikum bavilo hádáním interpreta starší písmičky, vítěze homerun derby v minulosti nebo záběry na diváky, kteří předváděli např. bubnování do puštěné hudby. I když utkání trvalo tři a půl hodiny, nebyl čas se nudit.
Náš výhled na hřiště
Pohled na velkou obrazovku s reklamou i statistikami
Rozhidčí čekají na vyřešení sporné situace porstřednictvím videa 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.