25. října – Charleroi

Pokud člověk nechce ztratit den na cestě a rovnou se někam podívat, je vhodné vyrazit brzy po ránu. Když mi ale začal hrát budík v mobilu, ukazoval brutální čas 2:50. V tu chvíli mi teorie o skvělém brzkém odletu připadala naprosto ujetá. Ale podařilo se nám být v pohodě na pražském letišti v 4:30. Pak už vše odsýpalo jako na drátkách na trase Praha – belgické Charleroi.

Po opuštění letadla v Charleroi na nás čekalo pár překvapení. Za prvé – venku bylo příjemně teplo, ale také tma, i když jsme přistáli ve třičtvrtě na osm ráno. Bylo také jasné, že má Belgie několik velmi špatných zkušeností s teroristickými útoky. Budova odletového terminálu byla v odstupu lemovaná betonovými zábranami a ještě před vstupem byl postavený velký stan, kterým museli všichni projít a náhodně zde dělali stěry na výbušniny. Vstup hlídala trojice těžce vyzbrojených vojáků. Hodně zvláštní pocit… Rozhodli jsme se, že návštěvu Bruselu odložíme na jindy a místo toho prozkoumáme přímo bývalé hornické město Charleroi, které je od hlavního města vzdálené asi 60 km. Internetem doporučovanou celodenní jízdenku na dopravu se nám ani po dvaceti minutách nepovedlo u automatu koupit. Při zpáteční cestě z centra jsme zjistili, že celodenní lístek za 10 € se dal koupit automatu, který vypadá jinak, ale ten jsme před letištěm nenašli. Ale možná se dá koupit u řidiče i tenhle speciální lístek, vypadal zařízený na placení. Nakonec jsme stejně pár euro  ušetřili. Do centra jsme totiž odjeli taxíkem. Ve skutečnosti se jednalo o shared taxi, stejné, jako známe odkudkoliv z Asie. Tam to nahrazuje nepředvídatelnou místní dopravu,  tady vyplňuje kapacitu  taxikářů. Oslovili nás nadháněči s cenou na osobu levnější o euro než autobus jedoucí na stejné místo tj. k nádraží (normální jízdné je 2,40 €, ale spěšný bus z/na letiště je za 6 €😐), jen bylo potřeba počkat, až se naplní kapacita… A místo libovolného ježdění autobusy po městě jsme pěkně šlapali po svých. Centum není prý příliš zajímavé, ale Tripadisor nám doporučil dvě výborně hodnocená muzea, tak jsme zamířili do obou. Jen škoda, že obě jsou na předměstí v jiných částech města, takže pěšky to dohromady dalo okruh o délce 12 km. Nechali jsme se navigovat pomocí mobilu,  který nás protáhl přes zadní dvorky, záchodové uličky i pěšinky, o kterých pravděpodobně vědí pouze místní…a aplikace maps.me 😀.
Od prvního muzea jsem si moc neslibovala, protože zrušený uhelný důl přestavěný na muzeum jsem si nedovedla představit, takže mě mohl jen překvapit. O to víc jsem byla nadšená. Areál Bois de Cazier je skvělý!  Krásně zrekonstruované tovární haly, původně z režného cihlového zdiva, dnes doplnila velká okna, současná kovová schodiště i zajímavé průhledy. V jedné hale bylo průmyslové muzeum, ve kterém mimo krásných starých strojů byly k vidění i staré „píchačky“ (jen pro jistotu – myšleno stroj na kontrolu docházky do práce), sprchy i šatny, kde se oblečení vytahovalo do výšky. Druhé bylo Muzeum skla. Historická sbírka obsahovala sklo od starých Řeků i Římanů po 20. století, ale všeho bylo tak akorát, aby to ještě bavilo, navíc se zde představoval skvělý výběr ze současné tvorby. Prostě krásné umění v krásném, i když netradičním prostředí.

bty

Druhé doporučované muzeum jsem určitě nechtěla minout, protože je celé zasvěceno mé oblíbené fotografii. Tisíce fotek obsadily bývalý klášter, z kterého zůstala zachována jen křížová chodba kolem rajského dvora a zvláštní dřevěná klenba v jedné z místností, což byl pravděpodobně kostelní prostor. K vidění tu byl vývoj procesu focení i vývoj techniky, a mimo to i průřez zajímavými snímky různých žánrů až do dnešních dnů. Nejsoučasnější tvorbu představovaly výstavy tří fotografů, ale musím přiznat, že ty mne nezaujaly. Některé mi připadaly nudné, jiné dokonce technicky nezvládnuté, jediné, co bylo zvláštní, byl jejich obrovský formát.

Cestou zpět na nádraží jsem se od Nika dozvěděla, že kebab je náboženství. Pokud to tak je, Nik je jeho fanatickým přívržencem. Takže cestou jsme se zastavili u Turků. Docela mu chutnalo, i když zatím nedostižný je kebab z Brodu (rozuměj Havlíčkova). Pak ještě nutná zastávka pro belgické čokolády, bus na letiště a přelet do Irska. Podařilo se nám koupit leap card na 72 hodin trvající bezplatnou dopravu po městě i ji rovnou vyzkoušet při přesunu na ubytování. Náš domácí Philip je starší pán, který by si rád povídal, zatím bojujume s přízvukem. Jo, a přiřadil k Česku generála Tita, prostě v téhle části Evropy jsme kdesi na Balkáně 🤔.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.