28. října – Newgrange

Jedinou památku, o které jsem věděla, že je v Irsku a chci ji navštívit, je Newgrange.  Obrovská megalitická stavba zasazená ve venkovské krajině mě fascinuje. A možnost vidět ji na vlastní oči také. Na její návštěvu jsme si vyhradili sobotu, poslední den našeho pobytu v Irsku. Pověstná nechuť k organizovaným zájezdům (a snaha trochu ušetřit 😉) nás zavedla do linkového autobusu do města Drogheda, ležícího na sever od Dublinu. Vše šlo pomalu, ale dobře. Tedy alespoň do 12, do opuštění autobusu. Ocitli jsme se osm kilometrů od našeho cíle, kam ovšem nic nejelo, resp. bylo to tak složité, že to chvíli vypadalo, že se otočíme a zamířime zpět. Po hodině neúspěšného pátrání po dalších možnostech jsme se rozhodli to nevzdat. Vyrazili jsme po svých a po hodině a půl jsme dosáhli Návštěvnického centra Brú na Boinne. Stihli jsme to akorát, během hodiny začínala poslední prohlídka, což byl přesně čas na záchod, jednu irskou kávu a prohlídku expozice o životě neolitických zemědělců, kteří všechny hrobky v okolí vybudovali. K prohlídkám jsou otevřeny dvě – Newgrange a Knowth, k oběma návštěvníky odvezou v předem zapsaný čas malé autobusky. Tyto zvláštní stavby jsou pořád opředeny spoustou záhad. Dnes je potvrzené, že byly postavené před asi šesti tisíci lety, takže překonávají egyptské pyramidy o patnáct set let. Účel není jistý, mluví se o hrobkách, ale určitě měly i smysl náboženský. Mimo jiné se povedlo potvrdit, že okénkem nad vstupními dveřmi proniká první paprsek slunce při zimním slunovratu a dosahuje až k zadní stěně. Velké kameny u paty stavby, které  byly  přivezeny  z jihu  ze  vzdálenosti 80  km,  tvořily původně pouze kruh. Později byl kruh zaplněn kameny (pro změnu z jiného místa) a vybudována vnitřní prostora zakončená klenbou z velkých plochých kamenů. Dovnitř se vejde maximálně patnáct lidí, kteří se procpou uzoučkou vstupní chodbou (psychicky slabší jedinci to i vzdali 😀). Ale zážitek – fantastický. Ty tisíce let používání jako by se otisky do jejich zdí. Určitě stál za svízele cesty. Ale to nás čekala ještě cesta zpět… Bohužel, leap karta, díky které jsme cestovali po Dublinu zadarmo, nám měla skončit v 18:26 a my opouštěli návštěvnické centrum v 17 hodin (mimochodem – cesta z domu na místo nám trvala pět a půl hodiny 😔). Prostě to moc radostně nevypadalo…. Zkusili jsme stopnout auta, která nás míjela, a díky bohu po pár stech metrů nám zastavil jeden irský venkovan. Výslovnost měl hroznou, takže jsme měli problém mu rozumět, ale zavezl nás až na autobusák do Droghedy, i když si dost zajel. Okamžitě jsme předstoupili do rychlíkového autobusu směr Dublin a ten se dal ihned do pohybu. Pomocí wifiny v autobusu jsme vymysleli novou variantu, jak se dostat k bydlišti. Od našeho odchodu z návštěvnické centra neuplynula ani hodina, když jsme na letišti nastupovali na městskou. Ovšem čekala nás poslední zkouška – stihnout další přestup, než karta vyprší. Povedlo se – v  dalším busu jsme si odpípli minutu před koncem (jinak nás čekalo dalších pět kilometrů chůze nebo složité shánění osmi euro v mincích 🤔). Výsledek – cesta zpět v rekordním čase 1:45 👍. Takže jsme stihli ještě nákup, kebab i návštěvu irského pubu, což se prý musí. Zbývá ještě vyřešit, jak se zítra dostaneme na letiště k odletu v brutálních 6:25….


 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.