Archiv autora: karin.subrtova@seznam.cz

4. července

Začínáme přechazet do travel modu. Vybrat trasu, nakoupit, najíst se, zastavit se na kafe, sehnat ubytování, naplánovat další program… Prostě se člověk zabývá pouze tím podstatným pro život a neřeší pitomosti.
Z místa zvaného 100 Mile House jsme vyrazili dál (nejdřív se nám povedlo koupit správnou plynovou bombu, kterou neměli ve Vancouveru), podél řek North Thompson a Fraser. Potkávame spoustu aut, která vezou nebo táhnou na vozíku lodě různých velikostí, míjíme dopravní značky s upozorněním na jeleny, losy nebo přecházející kachny s mladými. Kolem nádherná krajina s desítkami jezer s průhlednou vodou, lesy od obzoru k obzoru, za kterými vyčuhují skalnaté hory pokryté sněhem, divoce tekoucí řeky, říčky a potoky, u každé cedule s nápisem, že zde žijí lososi. Vypadá to jako ráj! Až mě mrzí, že nejsem rybář…😁.
Míříme do národního parku Jasper, který leží hned za hranicí státu Alberta. Městečko Jasper je úplně turistické, podobné našim krkonošským městečkům – jedna dlouhá ulice s množstvím krámků s potřebami pro turisty.
V Beer shopu (alkohol se tady nedá koupit v běžném obchodě) byli dobře zásobeni vínem, pivem i tvrdým alkoholem.
Pivo bylo uchováváno ve speciální chlezené místnosti, škoda, že zteplalo tak brzy po jejím opuštění.
Náš úlovek…Pít se moc nedalo :-(((
Měli jsme z domova vymyšlený nejzajímavější trek v Jasperu – Skyline, který byl ale ještě minulý týden uzavřený kvůli množství sněhu a ledovým plotnám. V informačním centru jsme si ověřili, že už je otevřený, ale všechna tábořiště jsou celý týden plná. Rychle jsme vymysleli alternativu, zaregistrovali tábořiště a uvidíme…
Dnes konečně stavíme stan, konec snobáren 😀. Kemp na sever od Jasperu je velmi jednoduchý – pitná voda z barelu a suché záchody. Ale stačí. Jediné, co přebývá, jsou mračna komárů, takže repelent je v neustálé permanenci.

3. července

Náš první celý den v Kanadě začal příjemně. Přispali jsme si, nasnídali a vyřešili vše potřebné přes web. Ani mně, ani Nikovi nefunguje telefon, takže jsme odkázáni na komunikaci elektronickou. Před vyzvednutím ztraceného batohu na letišti jsme ještě vyrazili na nákup základního jídla na cestu, a tak jsme míjeli nepřeberné množství potravin z celého světa, včetně živých nebo čerstvých ryb, mušlí, krabů, ústřic. To nám doma chybí…
Protože Zdeňkovi přišla zpráva, že batoh je k vyzvednutí, zamířili jsme k letišti. Nechtěli jsme se moc zdržovat, tak jsme zastavili na místě sloužícím pouze k vyložení a naložení s tím, že budeme za chvilku zpět a Nik případně vysvětlí, o co jde. Další omyl! Pochopili jsme, že máme zavolat na interní telefon do přepážky Air France, když jsme vystáli frontu, nikdo telefon nezvedl. Bezradně jsme se vyptáváli lidí z personálu, co dělat. Odpověď byla jasná – telefonovat znovu. Znovu fronta, ale tentokrát jsme se domluvili. Batoh byl uložený v úschovně. Celá procedura trvala tři čtvrtě hodiny!!! Mezi tím měl i Nik zajímavé zážitky. Po chvíli, co jsme odešli, začal kolem obcházet pán v uniformě. Nik vysvětlil, proč tam to auto stojí, ale pán neodešel. Prohlásil, že za chvíli někdo přijede a dál nám za stěrač lístek. Pak několikrát telefonoval. Skutečně moc nescházelo a odtáhli nám auto! Co bychom dělali dál, opravdu nevím….
Vyjeli jsme z Vancouveru směrem na národní park Jasper. Cesta bude dlouhá asi 1000 km.
Dnes jsme jeli podél toku řeky Frasier po HW1 na východ. V městě Hope jsme opustili dalnici a pokračovali kaňonem Fraseru. Nejužší a nejdivočejší místo se jmenuje Hell’s Gatě. Nedá se k němu dostat pěšky, ale je nutné využít lanovku Airtram. Chvíli jsme váhali, ale nakonec jsme si tento výlet odpustili.
Projeli jsme malé osady na křižovatkách, často nazvaná podle vzdálenosti, a na nocleh jsme zakotvili v místě zvaném 100 Mile House. Pár motelů, občerstvoven, obchůdků a benzínek. Po osmé večer jsme se chtěli najíst, a tak nám byl doporučen jediný otevřený gril podobný McDonaldu. Ten zavítal až v 9, což jsme stihli jen tak tak.
Zatím si vybíráme zážitky, které jsme ještě neměli. Takže jsme si neodpustili ještě jeden kontakt, tentokrát nás zastavil opravdový policista. Upozornil nás, že jsme jeli v obci, kde je padesátka rychlostí 60 km/hod. Ale byl celkem příjemný.
Když mi někdo tvrdí, že nemůže cestovat, protože neumí anglicky, vždy jsem odpovídala, že to není moc potřeba, že stačí jen základní znalost a příp. ruce a nohy. Omlouvám se, tahle cesta mě za tři dny přesvědčila o úplném opaku. Když se nic nepřihodí, je to dobré, ale při potížích je angličtina klíčová.

2. července

Dnešní den byl hodně dlouhý a to nejen kvůli brzkému vstávání. Do postele jsme se dostali po půlnoci, dnes ráno jsme vstávali po čtyřech hodinách spánku. Rozhodli jsme se, že kvůli problematickému fungování dopravy do hotelu, pojedeme už prvním shuttlem v nelidských 5:03. Nechtěli jsme riskovat, že nám uletí další letadlo. Před šestou jsme tedy byli na letišti.

Svítání nad pařížským letištěm
V klidu jsme si našli křesílka u gatu a klimbali. Kolem sedmé nás probralo hlášení rozhlasu, že se Subrt Dominik (představte si to ve francouzské výslovností a zkreslené rozhlasem) se má dostavit na přepážku. Neznamenalo to však problém, ale nabídli nám přímý let do Vancouveru bez nutnosti přelétat do Amsterdamu – odlet 10:25. A definitivní letenky – PÁTÉ! Škoda, že s tím nepřišli včera, mohli jsme se vyspat i nasnídat.
Let proběhl v klidu, jen vyrazil o hodinu a půl později. I když se to nezdá, i takhle dlouhý let se dá v pohodě vydržet s filmy, muzikou (dost pozdě jsem zjistila, že diskografie Air France obsahuje i mé oblíbené Systémy i spoustu další skvělé hudby), zbytek času zabere jídlo a spánek.
Po 9 a půl hodinách letu – WELCOME TO CANADA!
Ve Vancouveru nás čekala imigrační kontrola automatem i člověkem, ale také nepříjemné překvapení – ztratili nám jeden batoh. Asi si musíme tentokrát vybrat spoustu nových zkušeností. Air France nám na této cestě hodně zamíchalo plán – přílet jindy a jinam, místo odjezdu návrat na letiště, kde by mohl být.
Po vyzvednutí auto v půjčovně Avis jsme se ubytovali v zamluveném motelu (stejném jako v celé Americe, zkusím je popsat jindy). A zamířili jsme do centra Vancouveru v domnění, že v neděli odpoledne by mohl být provoz klidnější než obvykle. Doprava v úplném Downtownu klidná nebyla, protože v rámci oslav Dne Kanady táhl městem průvod lidí všech národností, které zde žijí. A že jich je! My chvíli vydrželi, ale bylo to hodně amatérské, někdy šlo jen pár lidí s vlajkou, někdy předváděli tance lidé v“krojích“. Centrum města mi nepřipadalo zajímavé, stejné jako v dalších amerických městech, ale zaujalo mě, že hned v úplném centru stojí moderní vysoké domy, ve kterých nejsou obvyklé úřady, ale slouží jako obytné. Stojí na břehu mořské zátoky s výhledem na zasněžené vrcholky hor. Paráda.

Při cestě zpátky jsme se vyhnuli centru a projeli jsme obrovským Stanley parkem. I když k našemu cíli zbývalo něco přes 10 km, usnula jsem tak tvrdě, že jsem neviděla prý skvělý výhled na město přes zátoku z mostu.
Posledním úkolem bylo sehnat pivo, protože se v normálních obchodech neprodává, ale Zdeněk se doptal na nejbližší liquere store.
Usnuli jsme úplně mrtví kolem půl deváté. Den trvající 33 hodin dá zabrat.

1. července

Jsou dny, kdy se všechno daří, jindy jsou dny, kdy se všechno hatí. Dnešní den je ten druhý případ. Jen na potvrzení tohoto faktu – tohle vyprávění píšu už po čtvrté.
Na letiště do Vídně nás doprovodila Linda s Ondrou, aby si mohli odvézt auto domů. Zastavili jsme na krátkodobém parkovišti hned u terminálu 1 (4,90€ za hodinu, max. 3 hodiny). Rozloučili jsme se a já, Zdeněk a Nik jsme se vydali dovnitř k odbavení. Air France tady mělo jen přepážky drop-off, tak jsme si vyřídili odbavení u automatu. Ten nám poslal zavazadla do cílové destinace Vancouveru a vytiskl boarding cards (česky palubní vstupenky, ale zní mi to hrozně). Na nich jsme ale nemohli najít let z Paříže do Montrealu, tak jsme je vytiskli znova, ale byly stejné. Rozhodli jsme se to vyřešit u paní u přepážky, když vtom se objevila Linda. My předpokládali, že už jsou na cestě k domovu, ale nepodařilo se jim opustit parkoviště, protože jim automat sežral zaplacený lístek. Zatím se fronta u přepážky hodně prodloužila a také zůstala na přepážce jediná obsluha. Už v průběhu čekání ve frontě jsme našli ztracený let (byly dva lety na jednom lístku), ale auto z parkoviště se podařilo dostat až po hodině a čtvrt, vyplnění formuláře a zaplacení znova 5€. Ještě jsme jim zamávali, když úspěšně projeli závorou, a předpokládali jsme, že starostem je konec. Chyba lávky…
Při zmatcích s dvojími letenkami jsem se omylem pokusila nalodit na Zdeňkovo  jméno, tak mi  paní vydala  a další (už třetí). Letadlo mělo původně 15 minut zpoždění, které narostlo na 35. To znamenalo, že budeme náš další let stíhat jen tak tak. Něco jsme cestou nahnali, ale i tak nám zbývala přesně hodina na vylodění a přesun na jiný terminál včetně kontroly pasů. Letadlo ale vůbec nezamířilo k budově, ale zůstalo stát na ploše. Příletová budova byla evakuována kvůli „bezpečnostnímu problémů“. Chvíli to vypadalo pro nás dobře, protože neodlétala žádná letadla. Zdeněk využil nově zavedenou možnost používat v EU přístup k internetu přes data za stejných podmínek jako doma a zjišťovat podrobnosti. Tak jsme se také dozvěděli, že letadlo do Montrealu nám ulétlo ještě když jsme trávili čas na ploše. Takže zásadní změna plánu. Ohňostroj v Montrealu budeme muset oželet…

Další fáze zestručním, i když zabraly tři hodiny. Marné pátrání po přepážce Air France (spolu s jednou nešťastnou holčinou, která letěla poprvé v životě a navíc sama do Montrealu), vystání si slušné fronty u přepážky, kde nám původně paní řekla, že je uzavřená, vytištění nových letenek na druhý den (čtvrtých – přes Amsterdam rovnou do Vancouveru), další dlouhý přesun po letišti (včetně vláčku) k místu odjezdu shuttlu do hotelu, hodinové čekání na bus, který měl jezdit každých deset minut. V rámci přebookovaných letenek jsme dostali noc v hotelu Ibis vč. večeře a snídaně. Večeře byla v přilehlé restauraci, která fungovala do 11, my se v hotelu objevili v 10:30, takže jsme šli nejdřív jíst. Grilovaná žebra, tuňák a obrovský hamburger v ceně 63€ zahnaly trochu chmury. Do postele jsme se dostali po půl jedné, ovšem musíme vstát 4:30, abychom stihli první shuttlu. Letadlo do Amsterdamu odlétá v 7:50. Jen na dokumentování špatného dne – po té, co jsem se s radostí vykoupala a umyla si hlavu, jsem zjistila, že hřeben zůstal ve velkém batohu. Takže zítra budu vypadat jak Frankensteinova babička :-)).

30. června

Zítra je první den prázdnin a my se hned vydáváme na cesty. Čekají na nás přírodní krásy Kanady a Spojených států. Než se tam dostaneme, musíme zvládnout několik přesunů, ale díky časovému posunu bychom měli stihnout během mezipřistání v Montrealu i státní svátek připadající na 1. července. Tento den bude Kanada dokonce slavit 150 let od svého založení, a tak doufám, že to bude velkolepé.

Letadlo Air France sice odlétá až v 15:05 (let AF 1739), ale my už musíme vyrazit ráno, protože starovní letiště je ve Vídni. Na přestup v Paříži máme něco přes hodinu, tak snad to stihneme. Let AF 348 sice trvá přes 7 hodin, ale díky časovému posunu bychom měli přistát v Montrealu v 20:30 místního času stále 1. července. Dost času na přesun do centra na očekávaný ohňostroj…

Takový je plán. Uvidíme, jak se ho povede naplnit… Můžete to sledovat i vy, pokud si letadla vyhledáte na super stránce http://www.flightradar24.com

Tak nejvyšší čas balit 😉

Tažín (tajin)

K marocké kuchyni patří neodmyslitelně „tažín“ (setkáte se i psanou podobou tajin, tajine, tagine). Není to ani tak recept jako spíše způsob přípravy – velmi pomalu dušené větší kusy masa se zeleninou a kořením, které se 

připravují ve speciální nádobě také nazývané tažín. Vypadá jako keramická miska s komínkem, kde kondenzuje pára a vrací se zchlazená zpět. Tradičně se tažín připravuje na dřevěném uhlí, které se nechá postupně vychládat, a tím se snižuje teplota dušení. Základem může být jehněčí, drůbeží, králičí nebo hovězí maso, mořské plody nebo čistě jen zelenina. Do pokrmu se ještě dává především mrkev, brambory, cukety, různé ředkve, cizrna nebo hrášek, ale určitě vždy bude obsahovat oloupaná rajčata, která přidávají tekutinu. Nezvyklé chutě můžou připojit rozinky, sušené meruňky, citrony naložené v soli nebo olivy. Nejtypičtější je určitě koření – kurkuma, římský kmín, pepř, koriandr, řecké seno, ale často nechybí ani skořice. Tažín se tradičně podává s marockým chlebem nebo s kuskusem.

Nádoba tažín (a na tažín) je nesmírně estetická záležitost, kdybychom se nebáli, že nepřežije transport z Maroka, určitě jsme si ji přivezli jako suvenýr. Takhle musíme improvizovat, ale i tak se to dá. My tažín připravujeme v troubě, ale viděla jsem i pokus nahradit pokličku komínkem z alobalu. Dnes ale bude Zdeněk se sousedy připravovat tažín na velké pánvi. Složení koření je jasné, ale jeho množství záleží na individuální chuti. Zdeněk vytvořil směs z celého pytlíčku kurkumy, k tomu římský kmín, sušený koriandr, pepř, garam masala, mletá sladká paprika, mleté chilli, sušený zázvor a šafrán.

Takže naše varianta:

Maso rozsekané na větší kusy potřeme směsí koření spolu s prolisovaným česnekem a olivovým olejem. Na pánev poklademe cibuli na osminky a na to rozložíme maso. Pak položíme další vrstvu z půlkroužků cibule, několika chilli papriček na proužky, rajčat na malé kousky a sušenými švestkami.

Osolíme a okořeníme několika skořicemi vcelku a rozmáčknutým kardamomem. Poslední vrstva tvoří brambory a mrkev, obojí rozkrájené na čtvrtky. Zakápneme olivovým olejem a necháme pod pokličkou zatáhnout, pak snížíme teplotu a pomalu dusíme. Po minimálně dvou hodinách zkontrolujeme, zda je maso i zelenina hotové, před dokončením můžeme přidat olivy (na ty jsme zapomněli, i když byly v plánu :-) )

Suroviny:
2 králíci + 1 celé kuře
1 kg mrkve
1,5 kg cibule
1,5 kg brambor
1,5 kg rajčat
2 hlavičky česneku
5 chilli papričky
celá skořice
10 ks kardamomu
směs koření
http://www.urbanadventures.com/Marrakech-tour-tajine-cookery-class
https://plus.google.com/+Nutrizonia/posts

Pholévka – Phở bò tái

Ve Vietnamu jsme nebyli, ale tu tuhle proslulou polévku jsme si dávali při návštěvě Sapy. Od té doby jsme ji měli několikrát, protože Petr trénoval na cestu do Vietnamu, a tak ji často vařil (a nosil do hospody). Petr s Hankou právě zkoušejí ve Vietnamu, jak se připravili, a pokud sledujete jejich blog (na Chilliklub), můžete zjistit, že tato polévka tvoří nedílnou část jejich jídelníčku. 

Takže – co to je zázrak??
Slovo Phở znamená ploché rýžové nudle, takže je to vlastně druh nudlové polévky.Pho ga kuřecí vietnamský vývar
Hlavní specialitou Phở bò tái jsou tenoučké plátky hovězího masa, které se syrové vloží do misky a přelijí se vařícím hovězím vývarem, zůstanou šťavnaté, ale přesto vařené. Existují i další varianty:
 Phở chín, do které přijde vařené hovězí maso, Phở gà s vařeným slepičí masem, Phở vit je kachní polévka, v Phở chay chybí klasické maso úplně (ale mohou obsahovat ryby nebo mořské plody). Jen jsem dohledala, že Petrem popisovaná pholévka s pracovním názvem suchá nudle, se jmenuje Phở xao bó, tedy skutečně suché Phở – „jakoby polévka“ bez vývaru.
Využiji dokonalý a naprosto podrobný návod na výborném blogu Zásadně zdravě a zestručním ho. Na těchto stránkách najdete i vysvětlení původu vietnamských pokrmů, jejich recepty i cestovatelský blog. Fotky jsou skvělé, nemaje vlastní použiji je. A velmi doporučuji!!
 
Postup:
1. Z hovězího masa a kostí (kližka, krk, hovězí a morkové kosti) připravíme vývar pomalým tažením, klidně 10 – 12 hodin. Do hrnce k vývaru doplníme nad ohněm opečenou cibulí a zázvorem, pro vlastníky elektrických sporáků bude muset stačit opečení na sucho na pánvi nebo v troubě. Nezapomeneme sbírat „pěnu“. 
2. Na sucho na pánvi opražíme směs koření – koriandr, kousek skořice, hřebíček, kardamom, badyán a kuličky černého pepře, můžeme přidat i citronovou trávuK vývaru ho přidáme asi 2 hodiny před dokončením. 
3. Po dokončení vývar slijeme ideálně přes cedník a plátýnko, aby zůstal úplně čirý. 
4. Ploché rýžové nudle Phở namočíme na několik hodin do studené vody a poté slijte. Vypneme vodu, která se právě vařila, a do ní vložíme namočené nudle na 2 – 3 minuty. Poté ihned prolijeme tekoucí studenou vodou, aby se zastavil var.
5. Odblaněné maso, třeba kýtu, nakrájíme na velmi tenké plátky a ještě ji mezi dvěma foliemi ještě více rozklepeme. Krájení může pomoci půlhodinové zmrazení.
6. Připravíme si vše, co přijde do misky na servírování: nakrájíme šalotku na půlměsíčky, nasekáme jarní cibulku, natrháme bylinky (stoprocentně nesmí chybět čerstvý koriandr), vymačkáme šťávu z limety, rozbalíme mungo výhonky.Vietnamský hovězí vývar Pho bo tai
7. Přivedeme vývar opět k varu, dochutíme rybí omáčkou a limetovou šťávou.
8. Na dno misky dáme předpřipravené rýžové nudle, na ně  mungo výhonky, nasekanou jarní cibulku, šalotku na plátky a pár plátků masa. Vše políváme vařícím vývarem okolo obvodu misky, použijeme aspoň 2 naběračky, aby mělo maso šanci se zatáhnout.
9. Nakonec přisypeme spoustou čerstvého koriandru.
10. Polévku si dochucuje každý sám, jak má rád. Na stole určitě nemohou chybět chilli papričky, bylinky, rybí omáčka, hnědou (hoisin) nebo červená pálivá omáčka(sriracha).
11. Kousky nabíráme hůlkami, polévku jíme lžicí a můžeme k ní přikusovat tradiční pečivo Quẩy. Polévka se ihned konzumujeme, aby hovězí maso neztvrdlo.
Vietnamský hovězí vývar Pho bo tai

Čočka po indicku (dhál)

Dhal je jedno ze základních indických jídel, které můžete koupit v každé pouliční dhábě. Konzistencí je něco mezi čočkovou kaší a polévkou. Dělá se z různých luštěnin, množství jednotlivého koření se může lišit, ale celkově je velmi HOT. Takto naší vyhlášenou čočku vaří Zdeněk…

0,5 kg čočky
zázvor ve velikosti palce
1 lžička koriandru sušený nebo/i čerstvý
1 lžička chilli sušené
1 čerstvá chilli paprička
2 – 3 lžičky kurkumy
1/4 lžičky římského kmínu
2 lžičky garam masala (my jsme si ji přivezli, ale dá se koupit i u nás)
1/2 lžičky pepře
sůl
2 velké cibule
4 rajčata
půl hlavičky česneku
cca 60g másla (lépe ghí)
olej
Uvaříme čočku do měkka bez namáčení v aspoň 2 litrech vody (nesolíme). Na rozehřátém oleji krátce orestujeme pepř, římský kmín a chilli, pak přidáme najemno nakrájenou cibuli, čerstvou chilli papričku a na plátky sekaný česnek. Restujeme, dokud cibule není „dosklovata“. Pak přidáme jemně nakrájená rajčata a krátce podusíme.  Poté přidáme uvařenou čočku včetně části vývaru (zbytek vývaru schováme). Přidáme sůl, kurkumu,  sušený koriandr a jemně strouhaný zázvor. Celé dohromady dusíme ještě asi tři čtvrtě hodiny (i déle), podle potřeby zaléváme zbylým vývarem. Čočka se postupně rozváří a vzniká kašovitá hmota, do které dáme na závěr garam masalu, máslo a čerstvě nasekané listy koriandru. Dhal bývá tím lepší, čím déle se dusí, případně se nechá odležet. Podáváme s rýží nebo s chlebovými plackami (chapati, rothi, naan apod.). Placky se dají koupit v prodejnách s asijskými potravinami nebo ve větších supermarketech, pak je ohřejeme v troubě. Můžete si je udělat i doma, recept na placky zase příště.
Omlouvám se, zatím využívám obrázek dhalu z webu, který vypadá zhruba jako náš. Až uvaříme náš, objeví se fotka nová.
https://backpackerlee.wordpress.com/2014/01/21/indian-foodporn/

Spaghetti alla carbonara

Zdeněk má rád spaghetti alla carbonara, ale tvrdí, že v žádné české restuaraci je neumí správně udělat. Takže si je dává v Itálii, a nebo, jako dneska, si je udělá sám doma.

Příprava je úplně jednoduchá:
Uvaříme kvalitní těstoviny na skus.
Na pánvičce opečeme italskou panchettu, velmi podobná je naše anglická slanina, takže ji můžeme použít, aniž bychom měli pocit, že něco „babicujeme“. Plátky slaniny nakrájíme na proužky nebo na kostičky a můžeme pod ně nalít kapku olivového oleje nebo je nechat vypéct na vlastním tuku.
Během přípravy si rozšleháme žloutky nebo celá vejce. Směs osolíme a hodně opepříme čerstvě namletým pepřem (a u nás se přidá ještě sušené chilli, ale to už bych ani nemusela psát, to se rozumí samo sebou)
Uvařené těstoviny slijeme, přidáme na pánev ke slanině a rychle prohodíme. Nezbytné a důležité: teď pánev sundáme z plotýnky!  Žádné smažení a opékání!! A ihned, dokud je vše rozpálené, zalijeme rozšlehanými vejci. Vejce se nesmí vařit, jen musí na teplých špagetách ztuhnout, jen tvoří takový film pokrývající těstoviny, nejsou úplně vařené. Určitě nejsou suché! Je potřeba opatrně, ale přesto intenzivně míchat, aby se vejce nepřichytila na dně a špagety nebyly slepené. 
Na povrchu porci ještě posypeme strouhaným parmazánem, opět opepříme a šup s talířem na stůl. Spagetti alla carbonara se okamžitě podávají a nedají se ani ohřívat.
Suroviny: 500g špaget, 6 žloutků nebo 4 vejce, 200g slaniny, 100g parmezánu, kapka olivového oleje, čerstvě mletý pepř (a pro chillifiliky sušenou nebo čerstvou chillinku)
 
Fotka http://ilkim.it/la-pasta-alla-carbonara/

Nové Pohledy

Poslední roky docela hodně cestujeme po světě a moje okolí toužilo vědět, kde jsme naposledy byli a co jsme zažili. Nejdřív stačilo pár slov a poslat odkaz na fotky na Picase, pak jsem fotky promítala na „přednáškách“ pro známé a nakonec jsem začala psát první webovky o cestování. Zvolila jsem si nejjednodušší možnost – weby u svého google účtu. Ale po necelých dvou letech mi přestal stačit prostor. Nastal čas na další posun – nové stránky pod WordPressem. Chvíli to potrvá, než se vše zprovozní, tak prosím o trpělivost.

Naše starší cesty najdete na starší verzi Pohledy z cest  

Najdete na něm spoustu receptů na jídla, která jsme si přivezli z cest, rady, jak cestovat celkem levně a na lehko, a shrnutí cest do Indie, Japonska, USA i po Evropě.

 

A naše nejbližší cesta?                  Kanada a USA

Vyrážíme už za 14 dní…