Archiv rubriky: Kanada a USA 2017

13. července

Noc jsme strávili v kempu v Madisonu na západní straně parku. Celý Yellowstone se dá projet autem po velkém okruhu, který měří 230 km. Uprostřed je propojka, která může okruh rozdělit na horní (upper loop) a dolní (lower loop). Část spodního jsme zvládli včera, tak dnes jsme se vypravili na horní část.
Hned na začátku jsme si prošli pár bublíků a čmoudíků, ale naprosto úchvatná byla oblast Norris Geyser Basin. V  tolika různých podobách se může projevovat žár pod zemí! V této oblasti se nachází i největší gejzír na světě – Steamboat. Bohužel prská velmi nepravidelně, tedy jeho poslední velké erupce byly někdy před čtyřmi lety. To pak vystřikoval vodu až do těžko představitelných 90 metrů.
Pak nás čekal 40 km přesun bez zastavení. Tedy vlastně jsme stavěli dost často, protože se silnice opravovala (mimochodem – uplynulou noc byla zavřená úplně a dělníci pracovali pod silnými světly – u nás to nejde 😏) a tak jsme se kochali krásnou krajinou jen z okýnka. Teplota přelezla třicítku, když jsme vystupovali na jedné z hlavních atrakcí parku Mammoth Hot Springs. Teplá voda ze zdejších termální pramenů rozpustila vápenec, který vytvořil krásné útvary a místy i terasy podobné mnohem profláknutějšímu tureckému Pamukkale.
Obědový piknik jsme si dali přímo na terase informačního centra, protože jsme nikde cestou nenašli stolek ve stínu, a spolu s jídlem zkonzumovali přednášku o vlčí smečce. Pak přišel na řadu vodopád Tower.
V dalším centru Canyon Village jsme se neúspěšně pokusili sehnat místo v kempu stejným způsobem jako včera. Paní byla důležitá a nekompromisní – v celém parku místo v kempu neexistuje a nejlepší bude hledat ubytování mimo park. Což mohlo být tak zhruba 100 km! Zatím jsme to odložili…
Vedle Canyon Village se rozkládá skutečný kaňon řeky Yellowstone river. A stojí za to! Řeka se valí úzkou kaňonem a vytváří zde dva vodopády. Horní –  Upper a dolní – Lower Falls, které měří na výšku 94 m. Seběhli jsme (a vyběhli ) dvě stě výškových metrů, abychom si se mohli pokochat jejich silou.
V celém parku neustále řeší medvědy. Na každém stole na piknikovišti, na záchodě v kempu, na dopravních značkách, na všech informačních materiálech jsou pravidla, jak zacházet s potravinami, aby nepřilákaly medvěda a co dělat, když ho potkáte. Pro nás se vžilo rčení, že nesmíme fídovat béry 😂. Tady se poprvé objevilo i varování, že může být nebezpečný i bizon, především protože váží až 2 tuny. Včera jsme zahlédli několik menších zvířat, ale kolem Mud Volcano se páslo celé veliké stádo. Skutečně jsou to velká zvířata! Mnohem nebezpečnější než bizoni mi ale přišli řidiči, kteří neváhali zastavit přímo na silnici, aby pořídili pár fotek.
Ubytování v kempu jsme pochopitelně našli. Skončili jsme na břehu obrovského jezera Yellowstone Lake, které leží v nadmořské výšce 2400 metrů, což z něj činí nejvýše položené jezero v Severní Americe. Zdeněk se v něm samozřejmě vykoupal, ale mě připadalo studené.
Poslední zážitek dnešní dne si odnesl Nik, když byl vyslán s odpadky. Po kempu se poflakoval dospělý bizon a dokonce si na louce mezi stany lehl na záda a několikrát se převalil. Prý vypadal docela spokojeně, na rozdíl od vyplašených obyvatel okolních stanů 😀.

12. července

Po ranním shopovaní v Missoule jsme vyrazili na cestu až kolem poledne. Přesvědčili jsme se, že čtvrti malých dřevěných domků s verandami usezené v zeleni jsou půvabné, a našli jsme i nějaké ty parky. Dokonce Missoula je sídlo Univerzita of Montana, ale studenti mají také prázdniny, tak to na životě města nebylo k poznání.
Pokračovali jsme dál směrem na Yellowstone. Montanu si budu navždy pamatovat jako šikoká údolí zakončená kopci, po kterých jsou rozeseté jednotlivé ranče se stády černých krav nebo koní pasoucí se okolo na obrovských loukách.
Navečer jsme přijeli k bráně do národního parku. Už na budce, kde kontrolují vstup, bylo napsáno, že uvnitř parku jsou všechny možnosti ubytování včetně kempů obsazené. Zdeněk vyhodnotil, že to nic neznamená, a tak jsme pokračovali. Od hranice parku k okružní silnici spojující všechny zajímavosti parku je to přes 30 km. To je cesta, kterou bychom se museli vrátit… Před prvním kempem nás neodradily ani dvě cedule, že je plně obsazeno, a šli jsme se zeptat. A (pro mne) nepochopitelně – bez problémů nás ubytovali 😀.
A tak jsme místo schánění místa pro stan vyrazili za krásami Yellowstonu. Za začali jsme tou největší – obřím gejzírem Old Faithful. A trefili jsme se dobře. Stačilo počkat asi dvacet minut spolu s další tisícovkou lidí, než začal chrlit obrovské množství vody do slušné výšky. Super zážitek!
Obcházení gejzírů v těsném sousedství jsme vyměnili za pomalý přesun autem zpět ke kempu. Zastavili jsme na každém parkovišti a obdivovali, co všechno dokáže sopka pod našima nohama. Všechny ty prckátka, bublíci, čmoudíci a smrádci…Těch rozmanitých tvarů a neuvěřitelných barev. Ani jsme nevěděli, co fotit dřív. Do toho pomalu zapadalo slunce, a to dělalo z krás ještě úžasnější podívanou.
 

11. července

Po včerejším bloudění jsme to na hranice USA měli kousek. Hraniční přechod byl prázdný, asi tady nemají normálně frmol. Nám se věnoval imigrační úředník jménem Lewis. Vypadal, že imigrační kontrolu turistů s povolením ESTA, hodně dlouho nedělal. Chvíli bojoval s počítačem, chvíli s tiskárnou, ale nakonec to zvládnul. Přišil nám do pasu sešívačkou povolení k opakovanému vstupu do Států. Celá tahle procedura se odehrávala ve velkém místnosti boarder office, která byla vyzdobena vycpanými hlavami divokých zvířat. Pohled pro bohy byl, když podobizna prezidenta Trumpa visela přesně pod hlavou statného paroháče. Kdybychom se nebáli provokovat, určitě stála za fotku.
Dál jsme se přesunovali po území státu Montana. Jih Kanady byl minimálně obydlený, většinou jen obrovské lesy a zřídka pár domků. Montana vypadala civilizovaněji –  vesnice i města s obchodními zónami a golfovými hřišti. Jeli jsme stále kolem nějaké vody – řeky nebo jezera – a všude se nabízely rybářské revíry. Vypadá to, že zdejší krajina je ráj pro rybáře. Cestou jsme projížděli velikým územím indiánské rezervace kmenů Flathead (česky asi Ploskohlavci), důkazem bylo množství kasin, které mohou provozovat.
Na noc jsme zakotvili v městě Missoula. Mně připadalo jako  naprosto nezajímavé místo, hlavně rozlehlá nákupní zóna s mezinárodním letištěm, ale prý se mu říká město parků. My žádný nepotkali, ale třeba jsme měli jen smůlu. Po delší době jsem se ubytovali v motelu, tentokrát v řetězci Motelů 6. Využili jsme i možnosti vyprat si prádlo v místní prádelně. Do pračky se nacházelo 8 čtvrt dolarových mincí a později do sušičky stejné množství. Takže vyprání velké haldy prádla a jeho usušení stálo 4 dolary (plus prášek, který jsme museli koupit), ale vychází to levněji než indická prádelna v Léhu, a také rychleji – stačily dvě hodiny.
 

10. července

Dnes na nás čekala druhá část vyhlášené Icefields Parkway, tentokrát patřící k Národnímu parku Banff. Hranice mezi parky je zároveň i kontinentálním rozvodím, takže od tohoto místa směřují všechny řeky na jih místo na sever. Opět jsme se zastavovali na všech možných odpočívadlech a kochálištích. Vystoupali jsme dva a půl kilometru do kopce (Nik šel dokonce v žabkách) na vyhlídku Parker Ridge, odkud se otevřel nádherný pohled na ledovec Saskatchewan.
Líbil se nám kaňon a vodopády Mistaya. Nevynechali jsme ani další povinnou zastávku na Bow Summit, ze které byl hezký výhled na Peyto lake, ale bylo tak neskutečně množství lidí, že jsme tady vydrželi jen chvíli. I příští dvě procházky vedly kolem jezer, ale obě byly naprosto rozdílné. Ne vzhledu, ale v návštěvnosti a komerčnosti. Bow lake je krásné velké jezero s ledovcem v pozadí, lake Louise naopak jezero mmal, ke kterému směřují tisíce turistů ročně. Důvod neznám. Podle mne jezírko podprůměrné krásy. Aby toho nebylo málo, v úzkém údolí na jeho břehu vystavěli monstrózní desetipatrový hotel. Tak jsme si dali jen předraženou zmrzlinu a rychle pryč. Další „zajímavosti“ Banffu jsme se rozhodli vynechat.
Tak jsme popojeli do sousedního národního parku Kootenai, který leží na území Britské Kolumbie. Ubytovali jsme se v malém kempu a ještě před večeří jsme prošli Marble kaňon, který se nacházel přímo na druhé straně hlavní silnice. Potok se zde zařezává do mramorového podloží a vytváří uzoučký kaňon, přes který vedou dřevěné mostky. Zajímavý byl pro nás ale také okolní les. V roce 2003 zde zuřil čtyřicet dní obrovský požár, který spálil pro nás těžko představitelných 170 km2. Spálené stromy zůstaly stát na místě, postupně mezi nimi začal vyrůstat les mladý. Příroda má neskutečné regenerační schopnosti 😁.
Mladý les prorůstá mezi spálenými kmeny stromů

9. července

Dnes na nás čekala druhá část vyhlášené Icefields Parkway, tentokrát patřící k Národnímu parku Banff. Hranice mezi parky je zároveň i kontinentálním rozvodím, takže od tohoto místa směřují všechny řeky na jih místo na sever. Opět jsme se zastavovali na všech možných odpočívadlech a kochálištích. Vystoupali jsme dva a půl kilometru do kopce (Nik šel dokonce v žabkách) na vyhlídku Parker Ridge, odkud se otevřel nádherný pohled na ledovec Saskatchewan.
Líbil se nám kaňon a vodopády Mistaya. Nevynechali jsme ani další povinnou zastávku na Bow Summit, ze které byl hezký výhled na Peyto lake, ale bylo tak neskutečně množství lidí, že jsme tady vydrželi jen chvíli. I příští dvě procházky vedly kolem jezer, ale obě byly naprosto rozdílné. Ne vzhledu, ale v návštěvnosti a komerčnosti. Bow lake je krásné velké jezero s ledovcem v pozadí, lake Louise naopak jezero mmal, ke kterému směřují tisíce turistů ročně. Důvod neznám. Podle mne jezírko podprůměrné krásy. Aby toho nebylo málo, v úzkém údolí na jeho břehu vystavěli monstrózní desetipatrový hotel. Tak jsme si dali jen předraženou zmrzlinu a rychle pryč. Další „zajímavosti“ Banffu jsme se rozhodli vynechat.
Tak jsme popojeli do sousedního národního parku Kootenai, který leží na území Britské Kolumbie. Ubytovali jsme se v malém kempu a ještě před večeří jsme prošli Marble kaňon, který se nacházel přímo na druhé straně hlavní silnice. Potok se zde zařezává do mramorového podloží a vytváří uzoučký kaňon, přes který vedou dřevěné mostky. Zajímavý byl pro nás ale také okolní les. V roce 2003 zde zuřil čtyřicet dní obrovský požár, který spálil pro nás těžko představitelných 170 km2. Spálené stromy zůstaly stát na místě, postupně mezi nimi začal vyrůstat les mladý. Příroda má neskutečné regenerační schopnosti 😁.
Mladý les prorůstá mezi spálenými kmeny stromů

7. července

Ráno jsme řešili, jakým směrem se vůbec vydáme. Varianty se nabízely dvě: nahoru nebo dolů. Nahoru by znamenala tentokrát natěžko vylézt znovu do sedla, kde jsme byli včera a dál pokračovat proti směru Skyline treku k jezeru Maligne. Druhá představovala vrátit se ve svých stopách zpátky i přes to zatrolené bahno. Nakonec vyhrál obyčejný sestup, protože se počasí horšilo a občas trochu pršelo, navíc jsme si nebyli jistí, jak se dostat od jezera k autu. Cesta šla dobře, bahna mi připadalo míň, možná i proto, že místy jsme lezli přes kameny, kudy jsme včera nešli. Stejně jsme dorazili k autu pečení, vaření. Ledovou říčku vedle parkoviště jsme využili ke zchlazení i k očistě. Pro mne je ideální teplota ke koupání tak termální prameny, ale ani já jsem neodolala. Jen mytí hlavy mi zůstalo až do kempu, ponořit se i s hlavou bych nedokázala…
Dojeli jsme (teď už čistí a voňaví) k vyhlášenému jezeru Maligne. Má to být druhé největší ledovcové jezero na světě, ale musím to ještě ověřit. Je tak velké a plné záhybů, že se nedá v kuse přehlédnout. Můžete si zde půjčit kánoi za 50 CAD na hodinu (což nás lákalo) a povyjet vlastními silami kousek po jezeře, a nebo si zaplatit výlet lodí, ale cena 72 CAD za osobu nám připadala hodně (a navíc tou dobou měli už všechny lístky vyprodané). Tak jsme si koupili pozdní sváču a obešli jezero kousek pěšky spolu s dalšími stovkami lidí.
K večeru na cestě zpět do Jasperu na nás čekala ještě procházka po kaňonu řeky Maligne. Ta v mnoha zákrutech a vodopádech razila cestu vápencovou strží, z jejíchž stěn vytvářela zajímavé tvary.
Po večeři v restauraci specializované na řeckou kuchyni jsme (pro změnu 😀) opět zakotvili v Overflow kempu za Jasperem. Tentokrát už naposledy, protože zítra se vydáváme směrem k jihu.

6. července

Mám ráda treky. Už jen proto, že si člověk mákne, ale hlavním cílem je někam dostat a něco vidět. Z vrcholku kopce bývají nádherné výhledy. Člověk řeší, jakou cestu vybrat, kam může šlápnout, aby neplýtval moc energií, jaký kámen je stabilní, jak vyšplhat na skalku, jak překonat vodu nebo bahno. Prostě přirozený pohyb, žádný asfalt a jezdící schody…
Jako nejlepší trek v okolí Jasperu se nám jevil dvoudenní, příp. třídenní trek Skyline, na který se vychází od jezera Maligne. Bohužel množství lidí, kteří se na něj mohou vydat, je limitováno kapacitou tábořišť. Takže na nás nedošlo. Vybrali jsme přístup vedlejším údolím k tábořišti Watchrower. Stoupali jsme hustým lesem do kopce, pak se les otevřel. Ze smrků zůstaly po lesním požáru jen kmeny, na slunných místech kvetly koberce žlutých květů.
Pak se před námi otevřela krajina, která vypadala jako reklama na Kanadu. Údolí uzavřené skalními vrcholy, kterým se žene divoká říčka se spoustou kamenů, loučky s drobnými kvítky a nízkým porostem vrb a olší. Naše pěšina byla protkána množstvím potůčků, stružek a jezírek. A bahna! Vyšli jsme sice co nejdříve, ale tady nás už zastihl polední žár. Ve vedru a s množstvím komárů v zádech každé bahno bralo spoustu sil. Pupence od komárů na celém těle, v botách voda, na nohách bahno až ke kolenům a poškrábané do krve od větví. Všechny radosti trekování!
Po deseti kilometrech jsme dosáhli tábořiště, ale byli jsme tak utahaní, že po postavení stanu a rychlém obědě jsme všichni usnuli. Pauza nám nakonec zabrala přes dvě hodiny, ale pomohla. Už jen nalehko jsme začali šplhat k trase Skyline treku. Ubylo bahna i keřů, takže se nám šlo docela dobře. Pod nohama nám švachtala voda z tajícího sněhu, místy jsme museli přejít hlubokou vrstvu sněhu a poslední část patřila mojí „oblíbené“ disciplíně – výšlap břidlicového suťáku. Ale tohle všechno bylo lepší než to dopolední bahno…
A nahoře se nám otevřely úžasné výhledy z hřebene na obě strany. Vyšplhali jsme ještě kousek výš na no name vrcholek do výšky 2300 m a kochali se. A proto mám ráda treky…
V okolí se měli běžně pohybovat medvědi. Moc jsme tomu nevěřili, dokud jsme neobjevili stopu v blátě.
Obrana proti medvědům – jídlo mimo stan a ve výšce, kam medvěd nemá dosáhnout, prý :-))
Na ochranu před medvědy jsme si koupili bear sprey, který je potřeba nastříkat proti úročícímu medvědovi, když je vzdálený asi 15 metrů. Může to být to poslední, co pomůže.

5. července

Dnes v noci jsme s překvapením zjistili, že je tu vidět tak do jedenácti, v noci je spíš takové husté šero než tma a ráno je světlo už od čtyř. Tolik na severu nejsme, tak nevím… Ještě jedna zajímavost – večer dlouho do večera až 30°, že se nám špatně usínalo, ráno teploměr ukazoval 8°, takže jsme se budili zimou.
Rozhodli jsme se, že zůstaneme ubytovaní ve stejném provizorním kempu, i když  se dalo platit jen jedna noc. Podnikli jsme „choďák“ po rovinnaté prašné silnici s tím, že vylezeme na nějaký kopec, ale nikam to nešlo. Jen smrky a smrčky a husté šáší. Tak jsme jen obešli místní zajímavost (jak byla popsána v mapě), což představoval roubený dům z roku 1905. Byli jsme úplně vaření, v nohách 20 km a nic jsme neviděli. Po návratu jsme aspoň vyjeli autem podél toku řeky Athabaska až k Jasper lake. Nádherná krajina všude kolem! Tyrkysová jezera, řeky divoce tekoucí vody rozvětvené do mnoha ramen, zasněžené vrcholky zvedající se hned za nimi…

4. července

Začínáme přechazet do travel modu. Vybrat trasu, nakoupit, najíst se, zastavit se na kafe, sehnat ubytování, naplánovat další program… Prostě se člověk zabývá pouze tím podstatným pro život a neřeší pitomosti.
Z místa zvaného 100 Mile House jsme vyrazili dál (nejdřív se nám povedlo koupit správnou plynovou bombu, kterou neměli ve Vancouveru), podél řek North Thompson a Fraser. Potkávame spoustu aut, která vezou nebo táhnou na vozíku lodě různých velikostí, míjíme dopravní značky s upozorněním na jeleny, losy nebo přecházející kachny s mladými. Kolem nádherná krajina s desítkami jezer s průhlednou vodou, lesy od obzoru k obzoru, za kterými vyčuhují skalnaté hory pokryté sněhem, divoce tekoucí řeky, říčky a potoky, u každé cedule s nápisem, že zde žijí lososi. Vypadá to jako ráj! Až mě mrzí, že nejsem rybář…😁.
Míříme do národního parku Jasper, který leží hned za hranicí státu Alberta. Městečko Jasper je úplně turistické, podobné našim krkonošským městečkům – jedna dlouhá ulice s množstvím krámků s potřebami pro turisty.
V Beer shopu (alkohol se tady nedá koupit v běžném obchodě) byli dobře zásobeni vínem, pivem i tvrdým alkoholem.
Pivo bylo uchováváno ve speciální chlezené místnosti, škoda, že zteplalo tak brzy po jejím opuštění.
Náš úlovek…Pít se moc nedalo :-(((
Měli jsme z domova vymyšlený nejzajímavější trek v Jasperu – Skyline, který byl ale ještě minulý týden uzavřený kvůli množství sněhu a ledovým plotnám. V informačním centru jsme si ověřili, že už je otevřený, ale všechna tábořiště jsou celý týden plná. Rychle jsme vymysleli alternativu, zaregistrovali tábořiště a uvidíme…
Dnes konečně stavíme stan, konec snobáren 😀. Kemp na sever od Jasperu je velmi jednoduchý – pitná voda z barelu a suché záchody. Ale stačí. Jediné, co přebývá, jsou mračna komárů, takže repelent je v neustálé permanenci.

3. července

Náš první celý den v Kanadě začal příjemně. Přispali jsme si, nasnídali a vyřešili vše potřebné přes web. Ani mně, ani Nikovi nefunguje telefon, takže jsme odkázáni na komunikaci elektronickou. Před vyzvednutím ztraceného batohu na letišti jsme ještě vyrazili na nákup základního jídla na cestu, a tak jsme míjeli nepřeberné množství potravin z celého světa, včetně živých nebo čerstvých ryb, mušlí, krabů, ústřic. To nám doma chybí…
Protože Zdeňkovi přišla zpráva, že batoh je k vyzvednutí, zamířili jsme k letišti. Nechtěli jsme se moc zdržovat, tak jsme zastavili na místě sloužícím pouze k vyložení a naložení s tím, že budeme za chvilku zpět a Nik případně vysvětlí, o co jde. Další omyl! Pochopili jsme, že máme zavolat na interní telefon do přepážky Air France, když jsme vystáli frontu, nikdo telefon nezvedl. Bezradně jsme se vyptáváli lidí z personálu, co dělat. Odpověď byla jasná – telefonovat znovu. Znovu fronta, ale tentokrát jsme se domluvili. Batoh byl uložený v úschovně. Celá procedura trvala tři čtvrtě hodiny!!! Mezi tím měl i Nik zajímavé zážitky. Po chvíli, co jsme odešli, začal kolem obcházet pán v uniformě. Nik vysvětlil, proč tam to auto stojí, ale pán neodešel. Prohlásil, že za chvíli někdo přijede a dál nám za stěrač lístek. Pak několikrát telefonoval. Skutečně moc nescházelo a odtáhli nám auto! Co bychom dělali dál, opravdu nevím….
Vyjeli jsme z Vancouveru směrem na národní park Jasper. Cesta bude dlouhá asi 1000 km.
Dnes jsme jeli podél toku řeky Frasier po HW1 na východ. V městě Hope jsme opustili dalnici a pokračovali kaňonem Fraseru. Nejužší a nejdivočejší místo se jmenuje Hell’s Gatě. Nedá se k němu dostat pěšky, ale je nutné využít lanovku Airtram. Chvíli jsme váhali, ale nakonec jsme si tento výlet odpustili.
Projeli jsme malé osady na křižovatkách, často nazvaná podle vzdálenosti, a na nocleh jsme zakotvili v místě zvaném 100 Mile House. Pár motelů, občerstvoven, obchůdků a benzínek. Po osmé večer jsme se chtěli najíst, a tak nám byl doporučen jediný otevřený gril podobný McDonaldu. Ten zavítal až v 9, což jsme stihli jen tak tak.
Zatím si vybíráme zážitky, které jsme ještě neměli. Takže jsme si neodpustili ještě jeden kontakt, tentokrát nás zastavil opravdový policista. Upozornil nás, že jsme jeli v obci, kde je padesátka rychlostí 60 km/hod. Ale byl celkem příjemný.
Když mi někdo tvrdí, že nemůže cestovat, protože neumí anglicky, vždy jsem odpovídala, že to není moc potřeba, že stačí jen základní znalost a příp. ruce a nohy. Omlouvám se, tahle cesta mě za tři dny přesvědčila o úplném opaku. Když se nic nepřihodí, je to dobré, ale při potížích je angličtina klíčová.