Archiv rubriky: Okamžiky

Balkán tour 2011 aneb strašáci ve vlastní hlavě

Musím přiznat, že mne léta cestování hodně změnila. Jedna věc je tvrdit doma na gauči, že je člověk tolerantní k jiným, druhá věc se dennodenně potkávat s neznámými lidmi, potýkat se s neznámými zvyky, tradicemi, náboženstvím. Stále se učím být otevřená novým situacím, lidem, prostředí. Ověřila jsem si, že paušalizování neplatí, nálepky jsou zbytečné na lidech i na zemích. Prostě bojovat s vlastním strachem z neznáma, s předsudky a zažitými  představami. Myslím si, že právě tím se dost měním i rozvíjím.

Uvědomuji si, že poprvé jsem tenhle boj s vlastním strachem z neznáma prožila docela překvapivě kousek od nás – v Evropě.

Velký kus západní a střední Evropy jsme projeli autem, k opuštění bezpečí Evropy jsem odhodlala až na podzim v roce 2011. Naši poslední delší cestu autem jsme podnikli ten samý rok během prázdnin a zamířili jsme na jih.  Tuhle naši „expedici“ nazývám Balkán tour, protože jsme za 17 dní projeli většinu balkánských zemí od severu k jihu a zase zpět. Rakousko, Slovinsko, Itálii, Chorvatsko, Bosnu, Černou Horu, Albánii, Řecko, Makedonii, Srbsko, Maďarsko a Slovensko. Mapy mi změřily, že jsme ujeli minimálně 4 200 kilometrů. Prošli jsme si historická města, muzea i chrámy, koupali se v moři (tedy mořích 😀), podnikli treky ve slovinských Alpách i černohorských horách. Mám na tuhle cestu skvělé vzpomínky, i když jsme si hrábla místy na dno – fyzicky v horách, teplotně v Řecku i psychicky v Albánii.

Cesta probíhá v pohodě až do příjezdu do Albánie. Země byla skoro padesát let v izolaci a ani dodnes tam mnoho lidí necestuje. Neuměla jsem si představit, co mám čekat. Lehce zaostalou a chudou Evropu, nebo pro mne neznámý svět Blízkého Východu?? Civilizaci nebo divočinu?? Ovládly mě velké obavy a nejistota…

Do Albánie jsme se dostali z Černé Hory přes přechod Muriqan. Už příjezd k němu působil spíše jako zapomenutá cestička, na druhé straně hranice to bylo ještě horší. Jedna z nejdůležitějších příjezdových silnic do země je bez asfaltu! Místy se rozšiřuje na možná 20 metrů udusané hlíny s pořádnými dírami, která auta objíždějí v celé šířce „silnice“, klidně do protisměru. Kolem ní rozeseté nuzné špinavé domky i velké haciendy. A desítky myček aut!  Pod velkým nápisem Lavaza sedí kluk pod přístřeškem z vlnitého plechu ochotný ručně omýt auto hadicí. Všechna voda stéká na silnici a vytváří na ní obrovské kaluže. Všude se víří prach a do toho je nesnesitelné vedro, teploměr v autě ukazuje 35 stupňů. Hlavou mi běží jen: Kde jsem se to proboha ocitla??? Je tu bezpečno? Neokradou nás zloději a mafiáni? Domluvíme se tu vůbec? Jak asi můžou vypadat jejich záchody? Kde vyměníme peníze?

http://www.celysvet.cz/galerie/foto-33184-silnice-v-albanii

 

Po necelých dvaceti kilometrech se objevuje město Skodar, ve kterém žije přes 100tisíc obyvatel a je čtvrtým největším v Albánii. V sobotu odpoledne jsou jeho ulice prázdné, možná díky tomu vedru. Potřebujeme vyměnit albánské leky, známe směnný kurz, ale nevíme, kolik jich budeme potřebovat, jak je tady draho…Náhodně zastavujeme na hlavní ulici a kousek od nás je funkční bankomat. A hned vedle auta v řadě zavřených obchodů svítí nápis Bar. Vstupujeme. Uvnitř je příjemné chladno díky klimatizaci. Mladík za barem mluví slušnou angličtinou a točí nám docela dobré a studené pivo. Záchod je sice turecký, ale čistý a voňavý. A na velké televizi na stěně běží přímý přenos z fotbalu, anglická Premier League. A najednou je po obavách. Jak málo stačí ke spokojenosti!  Od té doby jsem byla na místech, kam civilizace zasáhla mnohem méně, ale mé největší obavy byly už dávno minulostí – zůstaly na severu Albánie 

http://www.panacomp.net/shkoder/

.

Efes a jeho bývalá sláva

Jediné, co se dochovalo ze starověkých divů světa do dnešních dní, jsou egyptské pyramidy. Chtěla bych je vidět a moc, ale zatím se nám to nepodařilo. S cestovkou nechceme a samotným nám to nepřišlo zatím bezpečné. V roce 2012 jsme projížděli Turecko také po pobřeží Malé Asie. Jedna naše zastávka byla v městě Selcuk, vedle kterého se nacházelo starověké město Efesos (dnes je to z centra asi 3km ke vstupu do areálu). Tohle město bylo v římské době jedno z nejbohatších v celé říši a podle tradice zde měla dožít Panna Maria. Mě ovšem nejvíce zajímal div světa – Artemidin chrám v Efesu. V průvodci je o něm napsáno, že se nedochoval a ani místo nestojí za návštěvu. Ani to mě neodradilo…co kdyby neměl pravdu.. Bohužel, měl pravdu. Z jednoho z největších chrámů antického světa, který představoval normu iónského řádu, nezbyl kámen na kameni. Tedy zbylo pár části různých sloupů, které sestavené na sebe tvoří kulisu podmáčenému místu, na kterém se pasou husy. Nejdříve byl podpálen cvokem toužícím vstoupit do historie, definitivně ho zničili Gótové ve 3. století. Dnes jeho slávu a velkolepost připomíná pouze ošuntělá informační tabule.

Jediný pozůstatek po Artemidině chrámu v Efesu

Město Efes dopadlo trochu lépe. Bylo částečně vykopáno archeology a je druhým nejnavštěvovanějším místem v Turecku, hned po Istanbulu. Průvodce Lonely Planet varuje před davy turistů, vedrem, otravnými prodavači suvenýrů a doporučuje dostatek vody, protože jsou vykopávky města rozpálené. Tahle pasáž „elpéček“ zanechala stopu v rodinných vzpomínkách, ujalo se u nás rčení „zima jako v Efesu“. Uvozovky nepředstavují ironii. My jsme se totiž zde ocitli v době jarních prázdnin, tj. v únoru. Vrcholky nad Selcukem byly zasněžené (zvláštnost i  pro místní) a teploty se pohybovaly kolem nuly. Takže jsme v Efesu byli téměř sami, jen s jednou skupinou Japonců, v ledovém větru jsme se klepali zimou a prodavač suvenýrů nebyl jediný, protože všichni byli zalezlí v restauraci pro teplý čaj. Prostě při cestování proti davům sbíráme i netradiční zážitky.

Teploty kolem nuly celý den, inu Turecko 😀

Město Efes je zajímavé, takže se do jeho areálu platí slušné vstupné. Ale stojí za to. Některá místa mi zůstala v paměti. Dobře dochované divadlo-amfiteátr z římské doby, kde měl být napaden místními vyznavači bohyně Artemis apoštol Pavel, což se objevilo i v Novém zákoně v Listě Efezským. Zachovala se i horní Agora s některými veřejnými stavbami, Mramorová ulice i ulice Kurétů se zbytky domů, záchodky i nevěstincem. Některé vykopávky jsou zastřešené a platí se do nich zvláštní vstupné. Největší lákadlo Efesu představuje Celsova knihovna.  Ovšem tato budova není autentická, při jejím vykopání v 19. století vypadala stejně jako ostatní stavby okolo. Podle převládajícího názoru archeologů doby minulé byla pečlivě znovusestavena do úplné podoby, takže jen asi tři čtvrtiny „dílků“ jsou původní. Ovšem asopň si člověk udělá představu o velkoleposti celého Efesu, ze kterého jinak zůstaly jen trosky.

Celsova knihovna – rekonstrukce

Veřejné toalety ve starověku

Ulice Kurétů

 

Vykopávky Efesu

Pohled na Efes na Google mapách

Tenerife – Pico de Teide za svítání

Naši kamarádi Petr a Hanka se rozhodli nezůstávat na Vánoce doma a vyrazit za teplem. Naše plány byly podobné, ale podařilo se nám najít levné letenky jen na 23. prosince. Takže my budeme trávit Štědrý večer doma (snad se sněhem venku), zatím co naši sousedé si budou místo kapra pochutnávat na čerstvých mořských plodech na pláži na Kanárech! Závidím jim to, ale také přeju…Už jsme zde byli před čtyřmi roky. Počasí bylo velmi příjemné tak na tričko, kolem 20ti stupňů, Zdeněk se dokonce na Nový rok koupal (já si v patrnáctistupňové vodě možná namočím nohy po kotníky ). Pokud si ale představujete Kanárské ostrovy jen jako pláže, chyba lávky. My jsme podnikli třídenní trek divočinou i výstup na nejvyšší horu Španělska Pico de Teide. A právě tomuto vrcholu bych se chtěla ve vzpomínkách vrátit.

V pevninském Španělsku je uváděn nejvyšší vrchol Mulhacén s výškou 3479 m.n.m. Na kanárském ostrově Tenerife se ovšem nachází Pico de Teide, který měří 3718 metrů nad mořem, a je tudíž nejvyšší horou Španělska. Bývalá sopka tvoří dominantu celého ostrova a je viditelná prakticky odkudkoliv. Většina „plážáků“ se sem dostane autem a dvě stě metrů pod vrchol je vyveze lanovka (Teleferico). To jsme samozřejmě nepodnikli.

Do města Puerto de la Cruz jsme se dostali autobusem ze Santa Cruz de Tenerife a dál jsme si stopli auto s mladým německým párem. Dovezli nás do výšky asi 2000 metrů nad mořem silnicí plnou serpentýn. Odtud jsme už stoupali pěšky hezky „natěžko“, tedy s veškerým vybavením. Nechyběl nám stan, karimatky, spacáky ani plynová bomba. Byli jsme tedy úplně soběstační a využili jsme toho při následujím treku vedoucím zpět do Santa Cruz.

Cesta na vrchol vede sopečnou krajinou plnou zajímavých velkých kamenů, kterým se říká Teidské vejce. Všude kolem nás se rozkádá svět fantastickch barev. Závěřečný úsek k chatě Refugio Altavista ve výšce 3200 metrů nad mořem byl hodně ostrý a dal mi zabrat. Všude byl sníh nebo led, cesta hodně klouzala. Chatu jsme neměli zamluvenou dopředu (což doporučuji), protože jsme nedokázali dopředu udělat přesný časový rozpis, ale nakonec se na nás volná postel ve velké ložnici našla. Poprvé v životě jsme nocovala ve výšce přes 3000 metrů a také poprvé v životě jsme pocítila, že mi chybí kyslík. Měla jsem problém se nadechnout a srdce mi bušilo jak o závod, v noci jsem skoro nespala. Kdo to zažil, pochopí. Mne to později potkalo několikrát v Himalájích, ale na Kanárech…Za mne neuvěřitelná skutečnost…

Špatný spánek mi nevylepšilo brzké ranní vstávání. Všichni spolubydlící se totiž budili tak, aby mohli kolem čtvrté ranní vyrazit na posledních pět set výškových metrů. Jen s lehkým batůžkem na zádech a s úzkým kuželem světla z čelovky na hlavě jsme stoupali ve „štrůdlu“ cikcak pěšinkou vzhůru. Největší atrakcí je totiž svítání na vrchlu a stín Teide, který v té chvíli vrhá k sousednímu ostrovu Le Palma. Připomíná to stín Adams peaku na Srí Lance, jen blíž Evropě. Barvy, které doprovázely vycházející slunce nad mlhou, byly skvělé. Teide se změnilo v trojúhelníkový stín směřující přes moře. Fantastické!!!

Na výstup na vrchol  je potřeba permit, který se dá koupit v Puerto de Santa Cruz, ale hlídači přijíždějí až lanovkou, která začíná v 9, do té doby už budete dávno pryč. Pokud budete trávit dovolenou na Kanárech, určitě si tento zážitek nenechte ujít.

Gibraltar – Británie na jihu Evropy

Gibaltar patří bezesporu k místům, kam touží zamířit každý Evropan. Místo na jihu Španělska, kde se pije čaj a mluví anglicky i jediné místo v Evropě, kde žijí divoké opice.

Navštívit tuto poslední britskou kolonii v Evropě byl i můj sen. Ale to zklamání – ve skutečnosti je ho jen kus šutru!! Opravdu je to hlavně vápencová skála (často přezdívaná The Rock – skála), která se ostře zvedá nad okolí moře do výšky přes 400 metrů, a kousek rovinky pod ní.  A pochopitelně také veledůležité strategické místo, které střeží Gibraltarský průliv. Evropu a Afriku zde odděluje jen 15 km Středozemního moře,

Autor: Ayala – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=30032268
Pohled na Gibraltar ze vzduchu – https://cs.wikipedia.org/wiki/Gibraltar

Celá Skála je protkaná sítí chodeb, protože sloužila a slouží jako vojenská pevnost. První chodby zde vybudovali už Arabové, kteří ji na sedm set let obsadili a nazvali ji Džabal at-Tárik neboli Tárikova hora. Britové ji získali v 18. století, a přestože by toto území rádi získali Španělé, nepodařilo se jim přesvědčit obyvatele, aby hlasovali v referendu o odtržení od Británie. Tradice je tradice.

Pohled od španělského pobřeží

Z vrchu jsem se pokochala vynikajícím výhledem na protilehlé Maroko a nakoukla do několika otevřených pevností s mohutnými kanóny. Ale hlavně jsem chtěla vidět aspoň jednu divokou opici druhu makak magot, kterých zde má žít na dvě stě padesát. Na horní plošinu se dá z města dostat několik cestami. Většina lidí vyjede nahoru lanovkou nebo si najme mikrobus. Třetí možností je cesta pěší do docela prudkého kopce, takže část je potřeba zdolat po schodech. Takže my jsme vyrazili pěšky…A na jedněch schodech na nás čekaly opice, které se dožadovaly něčeho k snědku. Velmi důrazně dožadovaly…Jedna „opička“, která vážila určitě přes deset kilo, mi skočila na rameno a škrábla mě do krku, když jsem se ji pokoušela odehnat. Opice jsme už dřív potkali v Indii i na Srí Lance, ale byly mnohem menší a bázlivější. Tady se chovají jako rozmazlení spratci. Hýčkají je především turisté, ale i místní se k nim chovají mile, protože se tradují pověsti, že Gibraltar bude britský, dokud zde opice budou žít. Moje dnešní reakce na opici je jasná – opice můžou vypadat roztomile, já si hlídám všechny své věci a beru klacek do ruky, před ním mají ještě respekt.

Město pod Skálou mi nepřipadalo zajímavé, za zmínku stojí snad jen maják na nejjižnějším místě poloostrova a vedle něj stojí dvacet let mešita, která byla darem Saudské Arábie, a je jednou z největších na světě v nemuslimské zemi. Mnohem zajímavější je přistávací dráha letiště, která představuje nejnebezpečnější dráhu v Evropě (a prý pátou na světě). Křižuje ji jediná silnice, která spojuje Gibraltar s sousedním španělským městem La Línea de la Concepcion, a provoz na ní se zastavuje vždy, když letadlo vzlétá nebo přistává. Větší dobrodružství tato dráha představuje určitě pro piloty, protože dráha měří jen 1800 metrů a začíná i končí mořskou hladinou.

Gibraltar jako zajímavost mi jednou stačil, za půl dne jsem stihli vše nezbytné i s výšlapem. Jen na koupání nedošlo, ale při návštěvě v únoru se není co divit. Ale vy určitě vyrazte!

http://surfcentrum.cz/jalbum/Spanelska%20zima%202011/slides/Mesita%20na%20Gibraltaru.html

https://wordlesstech.com/gibraltar-airport-where-planes-meet-cars/#post/0

Sigiriya

Fotku Lví skály v Sigiriyi zná snad každý na světě, i když si ji možná nezařadí na Srí Lanku. Výrazná skála s téměř kolmými stěnami ční 200 metrů nad okolní krajinu. Na jejím vrcholu se rozkládal veliký palác, kde se skrýval despotický král Kashyapa před pomstou svého bratra. Skála představovala nedobytnou pevnost, ovšem dnes ji poškodil nenávratně zub času a dnes ji obývají jen leguáni.

Na horní plošinu se vstupuje po strmém kovovém schodišti, které začíná mezi tlapami lva a původně končilo průchodem lví tlamou do lví hlavy. Ovšem ta se nedochovala, podobně jako z kdysi honosných staveb na vrcholu zbyly jen základy, stejně jako z velkých nádrží na vodu. Můžeme odhadovat velikost staveb podle jejich půdorysů, ale stejně fanatastický je výhled do okolní krajiny.

Cestou na horní plošinu jsme ovšem minuli tu největší zajímavost Sigiriye – nástěnné malby obnažených krásných žen, kterým se říká Sigiriyské krásky. Ty měly vzniknout spolu s vrcholovou pevností někdy v 5. století našeho letopočtu. Smyslné ženy nemají nohy a jako by se vznášejí na obláčcích, proto se občas objevují názory, že jde o mýtické bytosti a nikoliv o pozemské ženy z  králova harému. Dochovaly se jejich krásné tváře i skvělé barvy.

Dole pod skálou jsou jeskyně, kde žili kdysi mniši, a také tu byl zbudován park s nádržemi a vodotrysky, mezi kterými se volně pohybují varani. Místo je to velmi turistické, takže také evropský turista zaplatí v přepočtu 30 USD (a místní pochopitelně zlomek ceny). Ale i tak je to místo, které musí navštívit každý, kdo zavítá na Srí Lanku. Určitě stojí za to!

Šrínagarský zeleninový trh

Indický svazový stát Jammu a Kašmir má dvě hlavní města – v létě je to Šrínagar a v zimě Jammu (počeštělá podoba Džamu se mi moc nelíbí. Šrinagar je město zajímavé svoji polohou. Leží v Kašmírském údolí v nadmořské výšce kolem na břehu jezer, z nichž největší je jezero Dal. Pro místní je jezero jejich životem, na něm žijí, pěstují zeleninu na plovoucích zahradách, dopravují se i obchodují. Brzy ráno, asi od pěti, se na jezeře koná proslavený zeleninový trh. Je to barvitá podívaná, na kterou se mimo místních obchodníků sjíždějí i turisté v najatých šikárách. Kašmír ovšem není místo, kam by směřovaly davy turistů, takže pořád je to autentické, a nejen divadlo pro přihlížející. Zelináři se hned po rozednění sjedou s úzkých dřevěných loďkách, na kterých pádlují srdcovitým pádlem, spolu s nákladem vypěstované zeleniny. Místo, kde se obchoduje, není příliš veliké, takže je brzy skoro celé zaplněno loďkami. Dohadují se o cenách, váží na mincíři i přehazují nakoupenu zeleninu. Super zážitek, i když jsme na něj museli vstávat před čtvrtou ráno. Stálo to za to!

Jezero Dal před pátou ráno je plné barev

Obchodující zelináři

Další fotky i na Facebooku @subrtova.pohledy

Dolní oblast Vítkovic

Ostrava – podle mne – není a nikdy nebyla architektonickým skvostem. Prostě průmyslové město se spoustou výrobních hal, těžebních věží a komínů. Když jsem tam byla naposledy, měla jsem pocit, že celé město je takové šedivé a zaprášené uzavřené pod  pokličkou smogu. Po roce 1990 se začaly uzavírat doly i hutě a městu se trochu očistilo. Také vzduch se stal dýchatelnější, i když stále patří k nejhorším v Česku. Hlavně k tomu přispělo uzavření největšího znečišťovatele ve městě – Vítkovických železáren. Tento podnik byl v minulosti jedinečný i v evropském měřítku, protože od roku 1828 na jednom místě probíhala výroba železa i jeho zpracování na ocel a další výrobky z oceli. Součástí areálu byl i důl na černé uhlí jménem Hlubina, ze kterého se přímo zde dělal koks, potřebný pro tavbu železa.

Výroba v nejstarší části areálu skončila výroba v roce 1998 a v roce 2002 byla vyhlášena národní kulturní památkou. Památkáři prosazovali zachování metodou posledního dne, tj. jak to dělníci opustili, tak to tam mělo zůstalo. Naštěstí se podařilo prosadit koncepci opačnou – pokusit se do toto specifického místa přivést nový život. Majitel nově vzniklé firmy Vítkovice Holding Jan Světlík našel spřízněnou duši v architektovi Josefu Pleskotovi, pravděpodobně nejuznávanějším českém architektovi součastosti, který např. výrazně ovlivnil podobu Litomyšle. A spolu začali přetvářet mrtvý kolos v moderní a přitažlivé místo, dnes nejčastěji nazývaný Dolní oblast Vítkovic, ve zkratce DOV. Tak jsme se ji vypravili prozkoumat .

Areál železáren před přestavbou http://www.ekobydleni.eu/zivotni-prostredi/ceske-nanotechnologie-pomahaji-zlepsovat-vzduch-ve-skolkach-na-ostravsku

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADtkovick%C3%A9_%C5%BEelez%C3%A1rny#/media/File:Ostrava,_V%C3%ADtkovice,_Hlubina,_vysok%C3%A9_pece.jpg

V rámci revitalizace byly některé stavby odstraněny, jiné upraveny a opraveny, kažodpádně se podoba areálu zásadně proměnila.  Já (na rozdíl od Zdeňka) jsem zde nebyla v době, kdy se zde ještě vyrábělo, takže nemohu porovnávat, ale prý jednou z nejpodstatnějších změn je pořádek (tedy vlastně nepřítomnost neuvěřitelného b**u).

Některé zrekonstruované stavby dostaly nový účel, ale jejich průmyslová minulost je z nich jasně patrná i nadále, a to je činí přitažlivými.

Vysoká pec 1 se stala ukázkou postupu výroby železa od přivážení potřebných surovin tzv. skipovým výtahem na vršek vysoké pece (dnes se tudy dopravují turisté ), postup jejího nasypávání až po odpich, tj. vypouštění žhavého surového železa do připravených speciálních vagónů k dalšímu zpracování. Účastníkům naučné trasy se naskytne ojedinělá možnost prohlédnout si i vnitřek vychladlé vysoké pece. Ale hlavní atrakcí je něco úplně jiného. Architekt Pleskot postavil na vrchu pece moderní skleněnou nástavbu s vnějším ochozem v podobě šroubovice. Byla nazvána Bolt Tower, podle anglického slova pro šroub, který tvarem připomíná. Za vtipnou pointu považuji, že ji v roce 2012 oficiálně otvíral jamaiský atlet Usain Bolt, který se právě účastnil ostravské Zlaté tretry. Osvětlená Bolt tower má také připomínat plamenem hořící plyn, který často vzplál nad aktivní vysokou pecí.

Vysoká pec 1 s Bolt Tower

Pohled lehkým ochozem kolem Bolt Tower ve výšce 70 metrů nad zemí.

Noční Ostrava při pohledu z Bolt Tower

Bolt Tower v noci a jeho „planoucí oheň“

Další stavbou, která získala novou funkci, se stal plynojem, který původně jímal plyn vznikající při výrobě železa. Plynojem byl konstruován jako nádoba o průměru 71 metrů, kterou zastřešovala pohyblivá poklička. U nepoužívaného plynojemu byl zvednuta střecha nad výšku stěny 14 metrů a do vzniklého prostoru fantasticky zabudoval architekt Pleskot betonovou konstrukci sálu pro 1500 diváků a další zázemí. Dnes se tato multifunkční busova nazývá Gong. Mrzí mě, že jsme se nedostali na jeho prohlídku, protože zde právě (a neočekávaně) probíhaly zkoušky na večerní muzikál. Takže jsme prozkoumali, co šlo, a zhlédli promítání dokumentu Po Jantarové stezce, který mapuje vývoj tohoto místa od minulosti do dnešních dní a nejvíce se věnuje právě Gongu. Doporučuji – k puštění je na youtube.

Průhled na Gong

Kavárna Marylin v Gongu a pohled na konstrukci

Konstrukce Gongu – v horní části „mušle“ sálu

V budově energetické centrály se zabydlel Svět techniky, který se věnuje technickým vynálezům od parního stroje. Technické expozice doplnil tzv. Velký Svět techniky, jenž jako jediný nevyužívá původní budovy, ale byla přímo pro něj vybudována novostavba.

Nová budova v areálu – Velký Svět techniky.

Další budovy areálu nezasáhly tak radikální přestavby, většina byla upravena, ale původní účel zůstal poznatelný, protože je neopustily těžké stroje. Staly se z nich výstavní prostory, kluby i sportoviště. Např. po té, co jsme zvědavě prošli mezi dvěma obrovskými stroji, dostali jsme se do prostoru lezeckého centra Tendon, kde byla vybudována lezecká stěna o výšce 21 metrů, která se dá zdolat až 110 cestami. Prostě – ráj pro všechny horolezce. Zbytek zatím vypadá jen jako vhodné kulisy pro postapokaliptické filmy…Budu se těšit, co s ním vymyslí dál.

Opravený a dostavěný Brick House – staré v symbióze s novým

Krása starých strojů

Obrovská lezecká stěna v jedné z budov

Uvidíme….:-)))