Archiv rubriky: Okamžiky

Gibraltar – Británie na jihu Evropy

Gibaltar patří bezesporu k místům, kam touží zamířit každý Evropan. Místo na jihu Španělska, kde se pije čaj a mluví anglicky i jediné místo v Evropě, kde žijí divoké opice.

Navštívit tuto poslední britskou kolonii v Evropě byl i můj sen. Ale to zklamání – ve skutečnosti je ho jen kus šutru!! Opravdu je to hlavně vápencová skála (často přezdívaná The Rock – skála), která se ostře zvedá nad okolí moře do výšky přes 400 metrů, a kousek rovinky pod ní.  A pochopitelně také veledůležité strategické místo, které střeží Gibraltarský průliv. Evropu a Afriku zde odděluje jen 15 km Středozemního moře,

Autor: Ayala – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=30032268
Pohled na Gibraltar ze vzduchu – https://cs.wikipedia.org/wiki/Gibraltar

Celá Skála je protkaná sítí chodeb, protože sloužila a slouží jako vojenská pevnost. První chodby zde vybudovali už Arabové, kteří ji na sedm set let obsadili a nazvali ji Džabal at-Tárik neboli Tárikova hora. Britové ji získali v 18. století, a přestože by toto území rádi získali Španělé, nepodařilo se jim přesvědčit obyvatele, aby hlasovali v referendu o odtržení od Británie. Tradice je tradice.

Pohled od španělského pobřeží

Z vrchu jsem se pokochala vynikajícím výhledem na protilehlé Maroko a nakoukla do několika otevřených pevností s mohutnými kanóny. Ale hlavně jsem chtěla vidět aspoň jednu divokou opici druhu makak magot, kterých zde má žít na dvě stě padesát. Na horní plošinu se dá z města dostat několik cestami. Většina lidí vyjede nahoru lanovkou nebo si najme mikrobus. Třetí možností je cesta pěší do docela prudkého kopce, takže část je potřeba zdolat po schodech. Takže my jsme vyrazili pěšky…A na jedněch schodech na nás čekaly opice, které se dožadovaly něčeho k snědku. Velmi důrazně dožadovaly…Jedna „opička“, která vážila určitě přes deset kilo, mi skočila na rameno a škrábla mě do krku, když jsem se ji pokoušela odehnat. Opice jsme už dřív potkali v Indii i na Srí Lance, ale byly mnohem menší a bázlivější. Tady se chovají jako rozmazlení spratci. Hýčkají je především turisté, ale i místní se k nim chovají mile, protože se tradují pověsti, že Gibraltar bude britský, dokud zde opice budou žít. Moje dnešní reakce na opici je jasná – opice můžou vypadat roztomile, já si hlídám všechny své věci a beru klacek do ruky, před ním mají ještě respekt.

Město pod Skálou mi nepřipadalo zajímavé, za zmínku stojí snad jen maják na nejjižnějším místě poloostrova a vedle něj stojí dvacet let mešita, která byla darem Saudské Arábie, a je jednou z největších na světě v nemuslimské zemi. Mnohem zajímavější je přistávací dráha letiště, která představuje nejnebezpečnější dráhu v Evropě (a prý pátou na světě). Křižuje ji jediná silnice, která spojuje Gibraltar s sousedním španělským městem La Línea de la Concepcion, a provoz na ní se zastavuje vždy, když letadlo vzlétá nebo přistává. Větší dobrodružství tato dráha představuje určitě pro piloty, protože dráha měří jen 1800 metrů a začíná i končí mořskou hladinou.

Gibraltar jako zajímavost mi jednou stačil, za půl dne jsem stihli vše nezbytné i s výšlapem. Jen na koupání nedošlo, ale při návštěvě v únoru se není co divit. Ale vy určitě vyrazte!

http://surfcentrum.cz/jalbum/Spanelska%20zima%202011/slides/Mesita%20na%20Gibraltaru.html
https://wordlesstech.com/gibraltar-airport-where-planes-meet-cars/#post/0

Sigiriya

Fotku Lví skály v Sigiriyi zná snad každý na světě, i když si ji možná nezařadí na Srí Lanku. Výrazná skála s téměř kolmými stěnami ční 200 metrů nad okolní krajinu. Na jejím vrcholu se rozkládal veliký palác, kde se skrýval despotický král Kashyapa před pomstou svého bratra. Skála představovala nedobytnou pevnost, ovšem dnes ji poškodil nenávratně zub času a dnes ji obývají jen leguáni.

Na horní plošinu se vstupuje po strmém kovovém schodišti, které začíná mezi tlapami lva a původně končilo průchodem lví tlamou do lví hlavy. Ovšem ta se nedochovala, podobně jako z kdysi honosných staveb na vrcholu zbyly jen základy, stejně jako z velkých nádrží na vodu. Můžeme odhadovat velikost staveb podle jejich půdorysů, ale stejně fanatastický je výhled do okolní krajiny.

Cestou na horní plošinu jsme ovšem minuli tu největší zajímavost Sigiriye – nástěnné malby obnažených krásných žen, kterým se říká Sigiriyské krásky. Ty měly vzniknout spolu s vrcholovou pevností někdy v 5. století našeho letopočtu. Smyslné ženy nemají nohy a jako by se vznášejí na obláčcích, proto se občas objevují názory, že jde o mýtické bytosti a nikoliv o pozemské ženy z  králova harému. Dochovaly se jejich krásné tváře i skvělé barvy.

Dole pod skálou jsou jeskyně, kde žili kdysi mniši, a také tu byl zbudován park s nádržemi a vodotrysky, mezi kterými se volně pohybují varani. Místo je to velmi turistické, takže také evropský turista zaplatí v přepočtu 30 USD (a místní pochopitelně zlomek ceny). Ale i tak je to místo, které musí navštívit každý, kdo zavítá na Srí Lanku. Určitě stojí za to!

Šrínagarský zeleninový trh

Indický svazový stát Jammu a Kašmir má dvě hlavní města – v létě je to Šrínagar a v zimě Jammu (počeštělá podoba Džamu se mi moc nelíbí. Šrinagar je město zajímavé svoji polohou. Leží v Kašmírském údolí v nadmořské výšce kolem na břehu jezer, z nichž největší je jezero Dal. Pro místní je jezero jejich životem, na něm žijí, pěstují zeleninu na plovoucích zahradách, dopravují se i obchodují. Brzy ráno, asi od pěti, se na jezeře koná proslavený zeleninový trh. Je to barvitá podívaná, na kterou se mimo místních obchodníků sjíždějí i turisté v najatých šikárách. Kašmír ovšem není místo, kam by směřovaly davy turistů, takže pořád je to autentické, a nejen divadlo pro přihlížející. Zelináři se hned po rozednění sjedou s úzkých dřevěných loďkách, na kterých pádlují srdcovitým pádlem, spolu s nákladem vypěstované zeleniny. Místo, kde se obchoduje, není příliš veliké, takže je brzy skoro celé zaplněno loďkami. Dohadují se o cenách, váží na mincíři i přehazují nakoupenu zeleninu. Super zážitek, i když jsme na něj museli vstávat před čtvrtou ráno. Stálo to za to!

Jezero Dal před pátou ráno je plné barev
Obchodující zelináři

Další fotky i na Facebooku @subrtova.pohledy

Dolní oblast Vítkovic

Ostrava – podle mne – není a nikdy nebyla architektonickým skvostem. Prostě průmyslové město se spoustou výrobních hal, těžebních věží a komínů. Když jsem tam byla naposledy, měla jsem pocit, že celé město je takové šedivé a zaprášené uzavřené pod  pokličkou smogu. Po roce 1990 se začaly uzavírat doly i hutě a městu se trochu očistilo. Také vzduch se stal dýchatelnější, i když stále patří k nejhorším v Česku. Hlavně k tomu přispělo uzavření největšího znečišťovatele ve městě – Vítkovických železáren. Tento podnik byl v minulosti jedinečný i v evropském měřítku, protože od roku 1828 na jednom místě probíhala výroba železa i jeho zpracování na ocel a další výrobky z oceli. Součástí areálu byl i důl na černé uhlí jménem Hlubina, ze kterého se přímo zde dělal koks, potřebný pro tavbu železa.

Výroba v nejstarší části areálu skončila výroba v roce 1998 a v roce 2002 byla vyhlášena národní kulturní památkou. Památkáři prosazovali zachování metodou posledního dne, tj. jak to dělníci opustili, tak to tam mělo zůstalo. Naštěstí se podařilo prosadit koncepci opačnou – pokusit se do toto specifického místa přivést nový život. Majitel nově vzniklé firmy Vítkovice Holding Jan Světlík našel spřízněnou duši v architektovi Josefu Pleskotovi, pravděpodobně nejuznávanějším českém architektovi součastosti, který např. výrazně ovlivnil podobu Litomyšle. A spolu začali přetvářet mrtvý kolos v moderní a přitažlivé místo, dnes nejčastěji nazývaný Dolní oblast Vítkovic, ve zkratce DOV. Tak jsme se ji vypravili prozkoumat .

Areál železáren před přestavbou http://www.ekobydleni.eu/zivotni-prostredi/ceske-nanotechnologie-pomahaji-zlepsovat-vzduch-ve-skolkach-na-ostravsku
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADtkovick%C3%A9_%C5%BEelez%C3%A1rny#/media/File:Ostrava,_V%C3%ADtkovice,_Hlubina,_vysok%C3%A9_pece.jpg

V rámci revitalizace byly některé stavby odstraněny, jiné upraveny a opraveny, kažodpádně se podoba areálu zásadně proměnila.  Já (na rozdíl od Zdeňka) jsem zde nebyla v době, kdy se zde ještě vyrábělo, takže nemohu porovnávat, ale prý jednou z nejpodstatnějších změn je pořádek (tedy vlastně nepřítomnost neuvěřitelného b**u).

Některé zrekonstruované stavby dostaly nový účel, ale jejich průmyslová minulost je z nich jasně patrná i nadále, a to je činí přitažlivými.

Vysoká pec 1 se stala ukázkou postupu výroby železa od přivážení potřebných surovin tzv. skipovým výtahem na vršek vysoké pece (dnes se tudy dopravují turisté ), postup jejího nasypávání až po odpich, tj. vypouštění žhavého surového železa do připravených speciálních vagónů k dalšímu zpracování. Účastníkům naučné trasy se naskytne ojedinělá možnost prohlédnout si i vnitřek vychladlé vysoké pece. Ale hlavní atrakcí je něco úplně jiného. Architekt Pleskot postavil na vrchu pece moderní skleněnou nástavbu s vnějším ochozem v podobě šroubovice. Byla nazvána Bolt Tower, podle anglického slova pro šroub, který tvarem připomíná. Za vtipnou pointu považuji, že ji v roce 2012 oficiálně otvíral jamaiský atlet Usain Bolt, který se právě účastnil ostravské Zlaté tretry. Osvětlená Bolt tower má také připomínat plamenem hořící plyn, který často vzplál nad aktivní vysokou pecí.

Vysoká pec 1 s Bolt Tower
Pohled lehkým ochozem kolem Bolt Tower ve výšce 70 metrů nad zemí.
Noční Ostrava při pohledu z Bolt Tower
Bolt Tower v noci a jeho „planoucí oheň“

Další stavbou, která získala novou funkci, se stal plynojem, který původně jímal plyn vznikající při výrobě železa. Plynojem byl konstruován jako nádoba o průměru 71 metrů, kterou zastřešovala pohyblivá poklička. U nepoužívaného plynojemu byl zvednuta střecha nad výšku stěny 14 metrů a do vzniklého prostoru fantasticky zabudoval architekt Pleskot betonovou konstrukci sálu pro 1500 diváků a další zázemí. Dnes se tato multifunkční busova nazývá Gong. Mrzí mě, že jsme se nedostali na jeho prohlídku, protože zde právě (a neočekávaně) probíhaly zkoušky na večerní muzikál. Takže jsme prozkoumali, co šlo, a zhlédli promítání dokumentu Po Jantarové stezce, který mapuje vývoj tohoto místa od minulosti do dnešních dní a nejvíce se věnuje právě Gongu. Doporučuji – k puštění je na youtube.

Průhled na Gong
Kavárna Marylin v Gongu a pohled na konstrukci
Konstrukce Gongu – v horní části „mušle“ sálu

V budově energetické centrály se zabydlel Svět techniky, který se věnuje technickým vynálezům od parního stroje. Technické expozice doplnil tzv. Velký Svět techniky, jenž jako jediný nevyužívá původní budovy, ale byla přímo pro něj vybudována novostavba.

Nová budova v areálu – Velký Svět techniky.

Další budovy areálu nezasáhly tak radikální přestavby, většina byla upravena, ale původní účel zůstal poznatelný, protože je neopustily těžké stroje. Staly se z nich výstavní prostory, kluby i sportoviště. Např. po té, co jsme zvědavě prošli mezi dvěma obrovskými stroji, dostali jsme se do prostoru lezeckého centra Tendon, kde byla vybudována lezecká stěna o výšce 21 metrů, která se dá zdolat až 110 cestami. Prostě – ráj pro všechny horolezce. Zbytek zatím vypadá jen jako vhodné kulisy pro postapokaliptické filmy…Budu se těšit, co s ním vymyslí dál.

Opravený a dostavěný Brick House – staré v symbióze s novým

Krása starých strojů

Obrovská lezecká stěna v jedné z budov
Uvidíme….:-)))