Archiv rubriky: Kérala 2018

25. února – Čaj, čaj a zase čaj

Město Munnar se nachází v horách a kolem něj se mají rozkládat nejvyšší čajové plantáže na světě. A pro nás má ještě jednu přitažlivost – díky vyšší nadmořské výšce se zde teploty pohybují kolem 25° a v noci klesají na 14°. Zatím nás tedy nedostihlo zběsilé indické vedro.
Včera při příjezdu nám pomáhal hledat ubytování jeden tuktukář, který mluvil slušně anglicky. Protože to tady není úplně samozřejmostí, souhlasili jsme, že s ním vyrázíme druhý den na místa, která jsme toužili navštívit. Ráno na nás čekala dvě překvapení. I snídani v restauraci, která byla od našeho hotelu (a dodatečně jsme zjistili, že je doporučována i v LP), podávali také na banánovém listu, takže to včera nebyla rarita, ale spíše standard. A druhé – celý den nás bude doprovázet jiný taxikář, jehož angličtina je hodně bídná a a výslovnost hodně indiánská. Mohli jsme ho sice odmítnout, ale stejně bychom museli sehnat jiného…

Nejdříve jsme dojeli na nejvzdálenější bod  naší cesty, 35 km vzdálený Top Station View point. Nachází se už v sousedním státu  Tamilnád  a je odsud krásný výhled na okolní hory. Cestou zjišťujeme, že stejný nápad na výlet měly i stovky Indiánů, kteří si přijeli užít neděli. Úzká silničkase se při návrhu změnila spíše na parkoviště. Byla tak zacpaná, že bylo mnohem rychlejší jít pěšky. Autobusy proti sobě se míjely o centimetry a potřebovaly velmi šikovné řidiče, navigátory i pomoc kolemjdoucích.

Lidé nakupovali u mnoha stánků občerstvení, Masala čaj i tradiční pouťové zbytečnosti. Prochazeli se po břehu dvou přehrad, které nechaly vybudovat Britové, aby zásobovali Tamilnád i Kéralu vodou. Ti nejodvážnější nás přišli požádat o selfie s námi. Pořád mi přijde vtipný, že já sama selfíčka nefotím, ale vyskytuji se na řadě fotek s Indiány 😂 .
Cestou jsme ochutnali čerstvý ananas, mladý kokos i něco, co vypadalo jako žluté kiwi a  chutnalo jako angrešt.
Navštívili jsme „botanickou“ zahradu, kde měly rostliny ještě menší péči, než moje kytky doma, květinovou zahradu s květinami podobnými evropským i vstup do Elephant Parku, kde se turisté mohou svézt na slonovi kousek do džungle. Po tom jsme netoužili, ale stát na metr od slona byl stejně zážitek.

Nejkrásnější byl  ale pohled na pravidelně tvarované keříky čajovníku, které rostly všude kolem a vytvářely nádhernou zelenou mozaiku. Nakonec jsme zamířili i do továrny na čaj Lockhart. Jak budova, tak skoro všechny stroje vypadaly, že pamatují ještě Brity. A také informační cedule. Provázela nás slečna s mikrofonem, která vypadala velmi profesionálně. Ovšem musím přiznat, že jsem si prvních minutách myslela, že mluví indiánsky, ale ve skutečnosti to  byla angličtina. S tak strašným přízvukem, že nebyla k poznání.

Celý výlet proběhl tak „po indickou“, ale výsledný dojem… super 😁

24. února – Munnar

Když jsem mojí babičce oznamovala, že na jarní prázdniny jedeme pryč, nepřekvapilo jí to. Ovšem předpokládala, že si pojedeme zalyžovat. Chyba lávky…My razíme do tepla. Už poněkolikáté je naším cílem Indie. Himaláje tentokrát mineme, i když i ty by mohly být v zimě zajímavé, jedná se vlastně jen o správné oblečení a vybavení. Při minulých cestách jsme se bavili s pár Indiány, kteří byli z hor u vytržení. Ostré vrcholky horských hřebenů pokryté i v létě sněhem a minimum stromů. Takže se jedeme do Kéraly podívat, jak to vypadá u nich na jihu. Teploty by měly stoupat k třicítce a patřičné vlhko.

Druhou noc jsme se nevyspali. Na dubajském letišti začali přijímat zavazadla až po půlnoci, takže jsme trávili čas ve food courtu, kde byla Wifina. V půl druhé oznámili číslo brány, před třetí začali provadět boarding. Klimbali jsme neustále jen na jedno oko, odpočinek vlastně žádný. Ještě v Dubaji jsme nabrali hodinový skluz, takže jsme strávili v letadle přes pět hodin. V Kochinu jsem vystupovala, jako bych měla za sebou hodně náročný mejdan, ale to jsem jen dvě noci nespala.

Z letiště jsme použili tuktuk na přejezd na autobusové nádraží v Aluvě a odtud busem čtyři hodiny do městečka Munnar v horách. Většinu cesty mezi krásnými kopci s kořením a čajovníkovými plantážemi jsem prospala. Uprostřed jízdy mě probrala zastávka na jídlo- výborné tálí podávali s rýží a plackou přímo na banánovém listu.

Munnar je střediskem pěstování čaje, kakaa, kávy a koření, zítra se tohle všechno chystáme prozkoumat.

23. února – Dubaj

Konečně prázdniny a my se kooonečně vydáváme na cesty.

Ještě před pár lety byla jen Dubaj pohádkově bohatý stát v poušti. Ale proč by sem jezdil turista?? Dubajský emír zisky z ropy neprojedl, ale uvážlivě investoval do rozvoje města. Nechal vybudovat supermoderní stavby, které obdivuje celý svět. A také se přičinil o rozšíření dubajského letiště, že kterého se stalo největší letiště na světě. S docela slušnou pravděpodobností zde můžete přestupovat při cestě do Asie a často také vám aerolinky nechají několik hodin, abyste navštívili nejdůležitější pozoruhodnosti Dubaje. Tak jsme se sem dostali i my.

Místní nízkonákladovka FlyDubai nás brzy ráno vypustila do města, přičemž navazující spoj dál nás čeká až ve tři hodiny v noci.

Den v Dubaji jsme strávili na pláži. Tedy spíše prospali, protože noční přelet ve značně stísněných podmínkách nám nedovolil si odpočinout. Pláž s bílým pískem u jedné z postranních zátok Perského zálivu byla až do odpoledne skoro prázdná. Dnes byl totiž pátek, což v arabských zemích vypadá stejně jako naše neděle. Dokonce vyhlášené zdejší metro (tedy spíš nadzemka) jezdí až od 14 odpoledne. Přechod z mrazů u nás do příjemných 25°C jsme zvládli bez problémů, pěší přesun s velkými batohy o poznání hůře. Po obědě se začaly objevovat partičky mladíků v tradičních „pyžamech“ a rodinky s malými dětmi. Zahalené ženy seděly ve stínu na přinesených rozkládacích židličkách, děti se nadšeně cachtaly a otcové je u toho hlídali. Plavat jsem viděla jen Evropany. I když… i nás v pohybu bylo vidět až po třetí odpoledne 😁.

Po složitém zkoumání zdejší dopravy jsme zjistili: 1 jízda metrem uvnitř 1 zóny 6 Dh, přes 2 zóny 10 Dh, celodenní lístek 22 Dh. Dají se koupit ještě speciální karty – stříbrná a zlatá, přičemž pouze zlatá opravňuje ke vstupu do prvního a posledního vagónu samořiditelného vlaku, tudíž poskytuje skvělý výhled i super fotky. A také dvojnásobek stojí jízdné. Skončili jsme u Silver Card za 25 Dh, z čehož je 6 Dh cena karty. Jedna jízda v rámci zóny stojí pak 3 Dh. Počítáme s tím, že ji vyčerpáme při zpáteční cestě, protože i potom budeme trávit v Dubaji celý den. Tentokrát jsme už po setmění dojeli do staré čtvrti Deira, kde jsou velké súky (tedy trhy), hlavně se zlatem. Ale nakonec jsme se nevzálili od kanálu zvaného Creek, který odděluje Deiru od druhé staré čtvrti Bastakiya. Na kanálu byl neuvěřitelný provoz malých loděk, kterým se zde říká abra a slouží jako přívoz mezi oběma břehy. Nábřeží bylo také lemováno desítkami středně velkých dřevěných lodí, které toho měly za sebou opravdu hodně. Ovšem nesloužily jako rekvizity pro fotky davu korzujících turistů, některé majitelé opravovali, na jiné nakládali velké balíky před další cestou. Neumím si toto místo představit ve dne, ale za tmy mi přišlo úplně fantastické. Těším se na průzkum moderních části při zpáteční cestě, ale sem bych se ráda vypravila ještě jednou 😁.