Archiv rubriky: Kyrgyzstán 2018

3. – 6. července – Trek k Ala kul

Na úvod jako vždy omluva: píšu aktuálně, tj.  na mobilu, proto se objeví nějaký překlep, a používám fotky, které jsem na mobil pořídila. Po návratu vše opravím a doplním dalšími fotkami. Díky za pochopení.
Včera pozdě večer jsme se vrátili z našeho prvního treku po kyrgyzských horách. Mám v plánu popsat ho podrobněji později.
Tak jen ve zkratce v číslech:
1. den: taxíkem do 2000 metrů nad mořem a dál pěšky do 3000 m.n.m. – 1000 metrů pozvolného stoupání podél řeky (my navíc s mimořádnou podporou 😀 – viz dále)
2. den: stoupání do 3800 m.n.m. a pak sklesání do 2600m – dohromady převýšení 2000 metrů
3. den – celodenní stoupání k jezeru Ala kul do výšky cca 3600 m.n.m.
4. den – nejdříve výstup do sedla nad jezerem do výšky 3900 m.n.m a pak klesání k řece ve výšce 2500 m.n.m.
Nohy dostaly pořádně zabrat…Ale ta nádherná příroda za to určitě stojí 😁.

Krásná jsou také setkání s lidmi. V poměti mi zůstanou třeba tato:
  • taxikář Borja, který nostalgicky vzpomínal, že byl v 70. letech jako sovětský voják nasazen ve východním Německu a konstatoval, že je dobře, že existuje Společenství nezávislých států, které sem posílá peníze, když bohužel rozpadl Sovětský svaz
  • Dan z Brna, který neváhal nosit celý trek velký stativ, sférickou kouli a dokonce drona, aby měl co nejlepší záběry. Uvedl se sice pro nás téžko pochopitelnou otázkou „Proč jste nepřijeli s cestovkou?“ 🤔, ale jinak se jeho partička ukázala jako skvělí společníci, stráviku jsme s nimi jeden večer a mysleli jsme si, že není poslední. Bohužel jsme je setřásli už před prvním sedlem.
  • kyrgyzská dívčina, která měla i 3000 metrů nad mořem slušně zásobený stánek i studené pivo, přestože jediný způsob, jak sem vše dostat, znamená koňmi.  Především ji zajímalo, v kolika letech se u nás lidé žení a vdávají.
  • dvojice veganů z Holandska, kteří chtěli udělat útratu v vysokohorském kempu, i když měli problém s vejcem ve vegetariánském jídle. Vegetariánství, natož veganství, je prostě řehole 🤔. Velmi nám doporučovali Gruzii. Třeba náš další plán 😂?
  • pán a paní našeho věku že Španělska, co neuměli moc anglicky, takže se drželi stranou, přestože s námi šli celou cestu. Navíc je doprovázeli celou dobu dva kyrgyzstánští kluci jako nosiči a ti uměli jen rusky. Španělka úplně rozkvetla, když na posledním sedle náhodou zjistila, že jeden mladík z mezinárodní partičky pochází ze Španělska, a po vřelém rozhovoru setkání končilo tradičním rozloučením se třemi polibky na tvář.
  • rodina pastevců, která postavila most přes horskou říčku, aby turisté nemuseli brodit studenou vodou. Příchozí navigují na most a zvou do svého dočasného obydlí na tradičně připravovaný čaj a výborný domácí jogurt s malinovou zavařeninou. Škoda, že si potom řeknou o peníze.

Už před odjezdem jsme si naplánovali, co bychom zde rádi zažili. Část plánu už máme splněno po prvním treku.
  1. Svezli jsme se na koni. Předesílám, že koně se mi moc líbí a považuji je za ušlechtilá zvířata, ale nikdy jsem na ně nesedla a tvrdím, že mě volně žijící koně chtějí sežrat (mimo jiné po zkušenostech z Islandu 😁). Tak tady jsem na koně sedla a víc než hodinu na něm jela, i když za mnou seděla dvanáctiletá slečna, která koníka řídila. Zdeněk jel samozřejmě skoro celou dobu sám, Nik aspoň část. Přes moje obavy se mi to fakt líbilo, takže akce kůň bude mít nejspíš pokračování.
  2. Věděli jsme dopředu, že jsou zde místo s teplými prameny, dokonce trek končil v místě zvaném Hot springs (tedy horké prameny). Ale na koupání tedy nedošlo 😀, to si musíme schovat na později. Ovšem cestou se Zdeněk domluvil s další skupinou, že by pro nás, po celodenním pochodu unavené poutníky, mohlo přijet „taxi“, které by nám ušetřilo z následujícho dne posledních 15 km do „civilizace“. Místní se o vše postarali a  tak po hodině a půl přijel náš tank. Vozidlo ruské (a nejspíš už sovětské) výroby nám na cestě, která se dá nejspíš připodobnit k tankodromu, udělalo opravdový lunapark. Prudce s námi smýkalo všemi směry, pokud bychom se nedrželi podivného madla na stropě, vyhodilo by nás to mnohokrát ze sedačky. Těch patnáct kilometrů trvalo víc než hodinu, ale nečekaný zážitek máme na celý život ( a video možná i bude 😁).
A těšíme se na další….😁

2. července – Karakol

Dnešek jsme už dopředu pojali odpočinkově, informačně a přípravně.
Ovčem skutečnost….Úplně po pravdě – od snídaně začínající v osm jsme se zvedli v 12:45 😂
Celou tu dobu jsme strávili fascinujícím  rozhovorem, který budu zpracovávat hodně dlouho. Dasha s Kubou, kteří pracovali a cestovali tři roky na Zélandu, se zpátky do Česka vydali po vlastních nohách, tedy na kole. Projeli jihovýchodní Asii, pak přelétli do Nepálu (zvládli na kole i trek kolem Annapurnen) a přes Tádžikistán a Kyrgyzstán směřují do kazašské Almaty. Čerstvě mají v nohách 10.000 km a pár dalších je ještě čeká ve Skandinávii a mají v plánu dojet až domů. Takže témat k hovoru bylo nepřeberně. Může vypadat zajímavě, že je nepotkala těžká situace v podobě nehody, defektu, bloudění (klepu, abych to nezakřikla 😜). Nepříjemnostem se dá prostě předcházet, i když se jim nedá zabránit, dobrou přípravou.
Pokud byste si chtěli přečíst jejich zážitky, píší blog http://bikepackingnomads.com, pod stejným názvem najdete i super fotky na Instagramu.
Zdeňka hodně zaujala jejich kola, vyptával se na kdejaký technický detail, dokonce se na Kubově kole i projel. Takže to vypadá, že příští naše cesta může být kolmo 😜😜😜.

Zbytek dne jsme vyřídili permity na druhý trek, dali si pozdní šašlik a slušné espreso v kavárně pro turisty jménem Fat cat.Pokračujeme v ochutnávce piva. Zdeňka překvapil způsob točení ze sudu, kde děvočka za barem natočila pivo do uříznuté PET lahve a pak ho (bez pěny) přelila do skla. Inu, jiný kraj 😁.
Město Karakol je typický postsovětské, od širokých ulicemi pro nexistující dopravu, architekturou, konče sochou Lenina.

 
Zítra vyrážíme na trek, který by měl být na 3 – 4 dny. Počasí nehlásí nic moc, uvidíme…

1. července – Karakol

Let do hlavního města Kyrgyzstánu Biškeku proběhl v klidu. Tedy myslím…Několik zkrácených nocí způsobilo, že jsem byla tuhá dřív, než se letadlo odlepilo od země. A někdy po desáté místního času jsme opouštěli úplně prázdné letiště. Přistávací hala byla dokonce zhasnutá a možná zazimováná. My zůstali docela dlouho, protože jsme museli vybrat peníze z bankomatu a hlavně…koupit kyrgyzskou simku, abychom měli přístup k internetu. To se podařilo, takže dokud bude signál, měli bychom být online.
A pak už to šlo ráz na ráz. Přejezd taxíkem na kraj Biškeku, kde staví maršrutky, rychlý oběd, kdy jediné, co jsme odhadli, byly vejce, párek a zeleninový salát. Ještě jsme ani nedojedli, když přišli místní, že na nás maršrutka už čeká. Já se s tímto systémem dopravy potkala dnes poprvé, ale prý to představuje jediný funkční systém dopravy v zemích bývalého Sovětského svazu. Jsou to vlastně malé mikrobusy, které jezdí bez předem daného jízdního řádu. Na místě startu čeká, až se naplní, a pak jede předem známou trasu. Neodbočuje z ní, ale řidič zastaví, kde si řeknete.

Cílem naší maršrutky bylo město Karakol ležící více než 400 km od hlavního města. Cestu zvládla za skvělých 5 hodin, i když silnice byla místy hodně rozbitá, nezpomalil (tedy jen když ho někdo probliknul, že se o kousek dál měří rychlost).
Většinu cesty jsme jeli podél ohromného jezera Yssik kul, které měří na délku zhruba 180 km. Určitě se k němu chceme podívat.

Kdybych měla zdejší vesnice a městečka k něčemu přirovnat, řekla bych, že mi to tu připomíná Albánii, kde jsme byli před sedmi lety. Prostě Balkán. Vše funguje, ale „tak nějak“ funguje.
Ve městě Karakol jsme se ubytovali v kempu, ovšem nestavěli jsme stan, ale obýváme tradiční jurtu. Majitel se chechtal, že je dneska český den, protože chvíli před námi přijela desetičlenná skupina z Čech. A to ještě netušil, že za okamžik se objeví dva borci na kolech, taky z Česka. Dokonce Zdeněk v při čištění zubů zjistil, že je to pár, který jede na kolech až že Zélandu a jejichž blog čte. Svět je prostě malý 😁.

30. června – Istanbul


Turkish Airlines patří mezi klasické letecké společnosti (žádná nízkonákladovka), ovšem létá za velmi příznivé ceny a navíc s kvalitním standardem, např. má asi nejlepší jídlo, co jsem na palubě ochutnala. A ještě jeden bonus – létá do zajímavých lokalit. Sveze všechny pasažéry do Istanbulu a tam je  přeskládá do letadel do různých světa stran. Částo tak vznikne delší čas na přestup. Pokud je odstup mezi lety delší než 10 hodin má pasažér nárok na ubytování v hotelu zdarma nebo na prohlídku města s průvodcem.

Jinak ovšem můžete prozkoumat město sami. Z letiště jezdí do centra metro, na které si můžete koupit kartičku v automatu u vstupu. Docela jsme se s ním návštěvami, přestože se tvářil, že umí anglicky. Nakonec jsme je koupili na stánku s občerstvením, který jsme míjeli. Jedna jízda stojí 5 lir, můžete jet libovolně dlouho, klidně z konečné na konečnou jako my. Pokud přestupujete, počítá se to jako další a tudíž další placení.
My dojeli na konečnou Yenikapi a dál poznávali tohle skvělé město pěšky. Propletli jsme se úzkými uličkami Yenikapi, prošli si Sultanamed s bývalým byzantským chrámem Haia Sofia a vstoupili do Modré mešity. Naše oblečení se do mešity moc nehodilo, tak jsme si vypůjčili vhodnější – já šál na hlavu, chlapi slušivé žluté sukně. Mešita je krásná, i když se zrovna opravuje, ale byl tam nečekaně velký hluk a chaos. Kam ten svět spěje, když už i věřící si fotí po modlitbě selfíčka….Pak jsme seběhli směrem ke Galatskému mostu, abychom viděli Bospor a šrumec v něm a byl čas se pomalu vracet.Přes Egyptský bazar jsme náhodně trefili zase na stanici Yenikapi, čímž se kruh uzavřel.

Na letišti šlo vše jako po másle, tentokrát jsme skutečně odlétali na čas, v krásných 0:40 už 1. července.