Archiv štítku: 2018

16. července – Son kol

Po dvou hodinách stoupání po částečně nezpevněných silnicích jsme se dostali na sedlo se zbytky sněhu a za ním v plochém údolí se ukázalo rozlehlé jezero – Son kol. Kolem něj v nadmořské výšce 3000 metrů byly vidět nizoučké porosty spásané trávy a rozeseté skupinky jurt, ve kterých bydlí přes léto rodiny pastevců, a v dálce za nimi se zvedal horský hřeben.

Problém, jak tady budeme hledat ubytování, za nás vyřešil náš řidič, mladý domácí z Kočkoru. Jurty určené pro turisty jsou v západní části jezera, kam se dá dostat dvěmi vyjetými kolejemi v písčité půdě a přebrodit i jednu horskoku říčku, ale to vše se dá zvládnout i normálním autem a trochou odvahy. Dohodil nám jednu z jurt, kterou provozuje maminka jeho kamaráda, paní Dilbara. Pro turisty také vaří (ono by to ani jinak nešlo) a domlouvá další aktivity, třeba výlety na koních u jezera nebo do hor. Na oběd jsme zůstali i s pěticí Poláků, se kterými jsme se předtím potkali v Tosoru. Ochutnala jsem končeně kumys – zkvašené kobylí mléko, ale nijak mě nezaujalo.  Ovšem splněno – kumys ochutnán. Po jídle měla paní Dilbara chvíli, abychom si popovídali o rodině a tak. Zvláštní bylo, že tato vystudovaná hydroinženýrka během roku prodává oblečení na tržnici a v tři měsíce v roce se stará o turisty u Son kolu, protože stát platí špatně. Prostě peníze vládnou světu…

Vnitřek tradiční jurty

Odpoledne jsme si půjčili jednoho koníka, abych já i Nik vyzkoušeli jezdit sami, ale žádná sláva to nebyla. Jsem asi moc měkká. Koník byl líný, každou chvíli zastavil nebo chodil dokola, takže nás to brzy přestalo bavit. Jediný, kdo ho dokázal bez problémů ovládat, byl Zdeněk. Dostal se ním docela daleko i ho zrychlil z líné chůze. Na výlet na koních to tedy nevypadá. Já jsem šla raději fotit a Nik se přidal k mladíkům, kteří čutali do míče. Po příjezdu našeho domácího se jich tam brzy objevilo snad dvanáct, ale bylo vidět, že ce cítí lépe na koni než s míčem u nohy.

Večer se objevili další turisté a plechová bouda sloužící jako jídelna praskala ve švech – prostě správný turistický průmysl. A tedy nic pro nás. Zdeňka navíc začala bolet záda, takže jen s velkými obtížemi prošel dveřmi jurty, které měly na výšku tak 140 cm. Koně ne, jurta ne, moc turistů a bylo rozhodnuto. Je to tady hezké a zajímavé, ale jedna noc nám bude stačit. Zítra se přesuneme do Biškeku…

Já jsme si užila ještě krásného západu slunce ve společnosti koní a brzy na kutě. V jurtě byla postavena i malá kamínka, ale my se raději zachumlali do teplých dek. Když po nějaké chvíli přišla ještě paní Dilbara, aby odstěhovala jednu z našich prázdných postelí do druhé jurty, protože přijeli další turisté, naše rozhodnutí se utvrdilo…Zítra pryč!

15. července – Pohádka a dál

Dnes jsme se konečně měli dostat do pohádky, resp. do Pohádky. Zvláštním pískovcovým útvarům zhruba 10 km od Tosoru se totiž říká rusky Skazka neboli Pohádka. A stejně jako v pohádkách i my jsme museli překonat potíže a zaplatit velkou cenu, aby se nám to podařilo.
Podle mapy kaňon leží 7 km po silnici nebo polními cestičkami 5 km od Tosoru. Nechtělo se nám čekat, kdo nás sveze, a vyrazili jsme pěšky. Stejně jak v pohádkách, dobří lidé nás varovali, že jdeme špatně, ale my slepě věřili mapě v mobilu. Všechen déšť se vypršel včera, nebe bylo bez mráčku a k tomu pochopitelně hic. A my se proplétali kozími stezkami, prolézali šáší a snažili se nezabloudit.
Po hodině a půl se cestička ztratila úplně.
V chvíli nejtěžší se objevil moudrý stařík se svým učedníkem (který uměl trochu anglicky), a přijel se zeptat, co tam děláme a jestli nepotřebujeme pomoct. A převezl nás i s našimi objemnými batohy svým potahem (rozuměj obstarožním náklaďáčkem) do dalšího údolí. Naše zpupnost nás vyšla draho, děda si řekl za odvoz mnohem víc, než si zasloužil. Dobře nám tak….
Kaňon Skazka tvoří bizarně tvarované pískovce především červené barvy, nejzajímavější část vypadá jako cimbuří pohádkového hradu. Hezké to tam bylo, dost podobné islandským Barevným horám, i když jen v miniaturní velikosti.

My se z pohádky potřebovali dostat rychle do reality a to je nejlepší nacpat se do plné maršrutky mířící dále na západ. Při dalším přestupu jsme využili služeb tzv. minibusu, ve skutečnosti šlo o sedmimístné auto používané jako shared taxi. Cena je trochu vyšší než klasická maršrutka, ale zato odjede dříve, protože potřebuje k naplnění jen 7 pasažérů. Po několika přískocích jsme dorazili do místa našeho noclehu – města nebo městečka Kočkor. Odsud se vyráží dalšímu z velkých kyrgyzských jezer Sonkolu, což je v plánu na druhý den. Ubytovali jsme se v soukromém domě a dokonce jsme mohli sledovat i televizi. Trefili jsme se přímo na finále světového fotbalu, tak jsme si mohli i zafandit. Po pravdě – vítěz nám byl jedno… ovšem fotbal byl koukatelný až do konce… A zazvonil zvonec….
Krásný západ slunce v starých kulisách
 

14. července – Jedeme konečně na západ

Nastal čas definitivně opustit Karakol. Přijeli jsme sem po severním břehu Yssyk kulu, dál se vydáme maršrutkou po jižním. Za náš cíl jsme si vybrali Tosor, že kterého by to mělo být kousek do kaňonu Skazka. Jeho prohlídku jsme ovšem museli nechat na další den, protože od rána jemně, ale téměř nepřetržitě pršelo.
Po návratu z druhého treku jsme zjistili, že za těch pár dní stihli vybudovat na hlavní křižovatce Karakolu ideální místo pro focení selfie. Kluci to ovšem odmítli, tak pouze místo….
Představovala jsem si, že Tosor bude malé městečko, protože na mapě zabíralo dost velkou plochu. Byla jsem překvapená, když nás mikrobusek vyložil. Vesnice s  bíle natřenými nízkými domečky a kolem nich velké zahrady s ovocnými stromy, mezi kterými převažovaly meruňky.
Typický tosorský domeček i s typickým plotem
Ještě ráno u snídaně jsme si zarezervovali ubytování v „eko hotelu“ přes Booking. I ten se rozkládal v meruňkovém sadu, mezi nimi byly vysázeny oranžové měsíčky. Na břeh zdejšího moře to bylo tak 150 metrů, ale nikdo se v něm nekoupal, protože bylo asi 15°a déšť neustával. Obešli jsem vesnici, navštívili 4 obchody z šesti zdejších. Všude měli všechno – od triček přes naběračky a pastelky po pytle s moukou. Těžko říct, jak se uživí, když tři stály hned u sebe. Já jsem si konečně nafotila zdejší muslimský hřbitov, protože ostatní jsem viděla jen z okýnka auta. Navečer přestalo pršet, tak už jen pár snímků na pláži. Zapadající slunce se nekonalo, raději zůstalo schované za mraky.
Ovšem splněno: kochat se Yssyk kulem v celé délce.

9. – 13. července – Zakletý trek k ledovci Enylchek

V pondělí jsme vyrazili na druhý trek k ledovci Enylchek. Protože Zdeněk tvrdí, že píšu moc zdlouhavě, tak tohle bude krátké vyprávění:
Odjezd před obědem místo ráno, bez slušné mapy, choďák kolem řeky, do sedla Tuz pass 4001 m.n.m., místo výhledů bouřka, přes morénu ledovce, třikrát za den stavíme stan, brodění řeky, která nejde brodit,  23 km v hicu, na svačině u pastevců a jejich Toyotou zpátky.

 

 

 

Komu by to nestačilo, zde rozsáhlejší verze :
Ledovec Enylchek leží v naprosto odlehlé oblasti u samých hranic s Čínou. Vjezd sem si kontrolují vojáci a je potřeba požádat dopředu o povolení (permit, po rusky позволение). A pak ještě sehnat dopravu…a ne ledajakou. Terén je místy složitý, takže je nutný Gažík nebo velké terénní auto. Po lehkých komunikačních problémech se náš řidič Roman se svým gazem se objevil až v 11, i když se běžně vyráží brzy ráno. Tím se nám zkrátil o půl dne oproti rozpisu, který jsme měli, že to takhle někdo šel. Proto jsme také nedokázali odhadnout, kdy budeme potřebovat odvézt z konce treku. V kyrgystánských (ale stejně i ve všech ostatních) horách není telefonní signál, natož internetový. Od chvíle, kdy do nich vstoupí, musí si každý poradit sám. Nám se hned na začátku objevila ještě jedna komplikace – Zdeňkovi zmizely (možná v rámci čištění mobilu) offline mapy, takže nám na veškerou navigaci zůstaly dvě nekvalitní papírové mapky. Už jsem někde psala, že Zdeněk byl v minulém životě Sicilany, tak ne…Opravuji – Zdeněk byl indián. Jeho schopnost sledovat tu správnou cestičku mezi spoustou vyšlapaných zvířecích stezek je až nepochopítelné.
První část nebyla náročná, prostě choďák kolem řeky. Druhý den jsme tuto řeku přebrodili a začali stoupat k sedlu Tuz pass  ve výšce 4001 m. Tímto sedlem jsme se dostali do druhého údolí k ledovci Enylchek. Po vyběhnutí dalších asi 200 výškových metrů nad sedlo měl být výhled (za hezkého počasí a dobré viditelnosti) na sedmitisícové vrcholy Tian Šanu. Ráno to nevypadalo moc dobře, bylo zataženo po nočním dešti, tak jsme docela dlouho čekali, než jsme se vypravili do sedla. Nahoře chvíli svítilo i sluníčko, tak Zdeněk začal stoupat vzhůru spolu s partičkou pěti mladých Čechů, která nás ráno dohnala. Čekala jsem s Nikem v sedle, když se začala (nejen obrazně) stahovat mračna. Za malý moment už padaly ledové krupičky, foukalo a párkrát zahřmělo. Museli jsme se dostat co nejrychleji dolů. Před námi bylo tisíc výškových metrů ostrého klesání za mlhy, větru a deště. Řekla bych, že jsem udělala světový rekord v sestupu. Dobře, tak ne… ale osobní mám určitě. Dlouho jsem se takhle nebála. Dole v údolí déšť pomalu přestal, ale my po hodině pršení byli úplně „nažmach“. Do bot nám nateklo vrchem, kalhoty se daly ždímat, později jsme zjistili, že Zdeňkovi se namočil i spacák. Sice jsme ještě chvíli pokračovali, ale brzy jsme postavili stan na tábořišti u řeky.


Čtvrtý den začal drsně – broděním ledovcové (a tedy ledové) řeky. Pak už jen překonat kamennou morénu ledovce a už zase choďák pouze zpestřený občasným průchodem vodou nebo bahnem. Kolem poledne se obloha zase hrozivě zatáhla a my na poslední chvíli postavili stan, abychom nedopadli jak předešlý den. Po hodině strávených obědem a pospáváním jsme zase pokračovali. Cesta se najednou nečekaně vydala do prudkého kopce vlastně kolmo. Nastoupali jsme nekonečných asi 150 výškových metrů, když se cesta  obrátila – začala prudce klesat. A do toho se nad námi začaly honit další bouřkové mraky. Včerejší rekord jsem sice nepřekonala, ale moc nechybělo. S prvními kapkami se nám podařilo najít místo na postavení stanu. Po hodině jsme ho zase sbalili a přesunuli se na tábořiště u jednoho z přítoků. Podle zpráv, co jsme měli, je řekla hluboká a špatně se brodí. My ovšem ještě před setměním, kdy mají ledovcové řeky nejvíc vody, jsme viděli přebrodit ji bandou polské mládeže. Sice měli vodu skoro pod zadek, což je na hranici opravdového nebezpečí a určitě si zmáčkli spodek batohu, ale dali to. Druhý den ráno jsme měli vodu pod kolena, i když i tak byl proud silný a nepříjemný. Naivně jsem si myslela, že přebroděním nebroditelné řeky naše starosti skončily. Stačí počkat na auto, které přiveze nové turisty a jedeme do civilizace. Skupinu čínských seniorů jsme potkali hned za řekou, ale autobus už ne. A nic jiného se už neobjevilo. Vlekli jsme se vedrem (mraky se předvedly v uplynulých dnech a teď si zrovna daly pauzu) rozpálenou polní cestou kamsi dolů po řece. Bez map jsme věděli, že „město“ Enylchek leží asi 40 km před námi a někde mezi se nachází pastevecká vesnice, kde by nám mohli půjčit koně, pokud by měli auto, mohli by nás i odvézt. Trvalo nám to nekonečných 23 kilometrů. U prvního sroubeného domku právě stříhali ovce ze svého čtyřsethlavého stáda. Paní nás pozvala na čaj a k němu nabídla i výborný, na kamnech čerstvě pečený chléb, domácí malinovou zavařeninu, zakysanou smetanu. Lahoda. Koně neměli, ale domluvili jsme se, že nás pán odveze zpátky do Karakolu.
Mám pocit, že celý trek by zakletý. Máme pár krásných fotek, viděla jsem nepopsatelnou noční oblohu s miliony hvězd a potvrdili jsmesi, že dokážeme být naprosto soběstační. To je něco, co mě na trekování baví, i když stojí spoustu sil ( a tentokrát i psychických). A ještě moje nohy protestují. Měla bych je jít ukázat na pedikúru, ať mají také nějaké zážitky z Kyrgystánu.
Afakt…text je dlouhý. Díky všem, kdo jste to dočetli až sem 😀.

Dešťové mraky se na nás řítí a my stavíme stan 😶
 

8. července – stále Karakol – takže za zvířaty

Návstěva místního tržiště je pro cestovatele nutnost s nádechem exotiky, běžný i nezvyklý sortiment, všechny ty barvy, vůně, chutě.. Pro cestovatele – fotografa představuje naprostý luxus. Může se pokusit zachytit barvy a tvary všech těch roztodivných ryb i neznámých druhů ovoce, přiblížit atmosféru i dohadování o ceně.

Dozvěděli jsme se, že se každou neděli koná v Karakolu trh se zvířaty. Protože jsem nikdy nic podobného neviděla, museli jsme se tam zajet podívat. Už na první pohled mě překvapilo velké množství aut a dodávek, které stály před tržištěm. Aha, prodejci i kupující musí svůj náklad odvézt.Auta stála i uvnitř trhu. Prodejci seděli na kapotách a rozprávěli se sousedy, v ruce provázky s kozami nebo ovcemi. Ty se mačkaly k sobě a žalostně mekaly. Úspěšný kupec hnal svůj úlovek před sebou, nebo ho raději vzal do náruče a odnesl. A co s nimi dál? Buď na korbu dodávky, a nebo (asi častější) svázat nohy a šup s nimi do kufru svého žigulíku, dokonce i taxík může převážet kozu v kufru. A kolík že se jich tam vejde?? My viděli tři.

V druhé části byl umístěn větší dobytek. Mohutní býci byli přivázání k masivnímu zábradlí, o kousek dál se nabízely krávy i roztomilá telátka. Nejkrásnější pohled byl na koně, ale ani ti nebylo v klidu. Ržáli, hrabali kopyty a trhali hlavou v bláhové snaze se odtud dostat pryč. Stres z nich úplně vyzařoval. Trh bylo určitě zajímavé místo, ale nelíbilo se mi tam. Bylo vidět, že Kyrgyzové jsou především pastevci a mají ke zvířatům jiný vztah než my, zvířata slouží k užitku, žádný něžný citový vztah…

Musím přiznat, že mi z toho všeho bylo úplně fyzicky úzko. Několik stovek až tisíc zvířat ve stresu blízko u sebe, to mi nedělalo dobře. Pár fotek jsem udělala a pak rychle pryč 😶. Rozhodně vím, že se nepůjdu podívat do zdejší ZOO….

7. července – Yssyk kul



Po návratu z divočiny je vždy potřeba chvilka klidu. Usušit spacák, přeprat pár svršků, umýt se i pořádně vyspat. Já k tomu ještě zalepit utrženou podrážku….A začít plánovat další trek. Ten následující by měl vést až k hranicím s Čínou. Povolení vstoupit do této oblasti jsme vyřídili z domu, ale větší problém se ukazuje doprava na začátek treku. No, uvidíme.

Teploty v Karakolu stoupaly nad 25°C, takže se nabízelo po tom všem odpočinku ještě schlazení se v jezeře. Město leží u jezera Yssyk kul, i když ne přímo na jeho břehu. Popojeli jsme taxíkem pár kilometrů a najednou jsme se ocitli na pláži jako někde v Bulharsku. Obrovské hranaté slunečníky, lidé povalující se po dekách, děti stavějící z písku, všude se batolící drobotina.
Abych nezapomněla na moře, tedy vlastně na jezero. Ono jezero Yssyk kul moře ve spoustě věcí připomíná – je trochu slané (správně brakchické), je tak velké, že se na něm dělají vlny a na to, že se nachází v nadmořské výšce 1600 metrů nad mořem i slušně teplé. Neodpustím si pár zjištěných zajímavostí: z jezera nevytéká žádná řeka, je druhé největší horské jezero na světě po jezeru Titicaca, průměrnou hloubku má 280 metrů, ale v nejhlubším místě naměřili i 700 m.
Voda mi nepřišla ani zvlášť teplá, ani čistá, ale smočila jsem se.
Odškrtávám: vykoupat se v Yssyk kulu – splněno.

Zpět jsme jeli narvanou maršrutkou s ostatními plážovníky. Cestou jsme míjeli muzeum ruského cestovatele Nikolaje Prževalského (ano, je to ten samý, po kterém je pojmenovaný druh koně chovaného v pražské ZOO 😀😀), který zemřel brzy po založení města coby ruské vojenské základny. Město bylo přejmenováno po něm – Prževalsk a vydrželo mu toto pojmenování až do roku 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz a vznikl samostatný Kyrgystan. Na muzeu nezbyl už čas, i když nám ho pan domácí doporučoval.

Město, kde dnes žije na 70 tisíc lidí, bylo navrženo velmi velkoryse – spousta parků, široké ulice, po kterých by mohla jezdit auta v šesti pruzích, i když dnes bohatě stačí jeden pro každý směr. Na vedlejších ulicích leckde chybí asfalt. Jedinou památkou Karakolu představuje dřevěný pravoslavný kostel Svaté Trojice z konce 19. století.Ve městě žije silná menšina národnostních Rusů, kteří se o kostel starají.

Ostatní obyvatelstvo se hlásí k islámu, nejspíš hodně volnému. Žádné zahalené ženy, vyjímečně jsme potkali ženy s šátky na hlavách. Ve městě je několik nových mešit, nejstarší je dřevěná národa Dunganů, ale zatím jsme ji neobjevili.

 

Hned za městem se zvedá hradba hor
Rudá není rudá – vlajka je kyrgyzstánská a světlo je zapadající slunce
Osvícený (zapadajícím sluncem) soudruh Lenin

Zítra nebo pozítří bychom se měli vydat na druhý trek k ledovci Inylchek, rozplánován je na pět dní.

 

3. – 6. července – Trek k Ala kul

Na úvod jako vždy omluva: píšu aktuálně, tj.  na mobilu, proto se objeví nějaký překlep, a používám fotky, které jsem na mobil pořídila. Po návratu vše opravím a doplním dalšími fotkami. Díky za pochopení.
Včera pozdě večer jsme se vrátili z našeho prvního treku po kyrgyzských horách. Mám v plánu popsat ho podrobněji později.
Tak jen ve zkratce v číslech:
1. den: taxíkem do 2000 metrů nad mořem a dál pěšky do 3000 m.n.m. – 1000 metrů pozvolného stoupání podél řeky (my navíc s mimořádnou podporou 😀 – viz dále)
2. den: stoupání do 3800 m.n.m. a pak sklesání do 2600m – dohromady převýšení 2000 metrů
3. den – celodenní stoupání k jezeru Ala kul do výšky cca 3600 m.n.m.
4. den – nejdříve výstup do sedla nad jezerem do výšky 3900 m.n.m a pak klesání k řece ve výšce 2500 m.n.m.
Nohy dostaly pořádně zabrat…Ale ta nádherná příroda za to určitě stojí 😁.

Krásná jsou také setkání s lidmi. V poměti mi zůstanou třeba tato:
  • taxikář Borja, který nostalgicky vzpomínal, že byl v 70. letech jako sovětský voják nasazen ve východním Německu a konstatoval, že je dobře, že existuje Společenství nezávislých států, které sem posílá peníze, když bohužel rozpadl Sovětský svaz
  • Dan z Brna, který neváhal nosit celý trek velký stativ, sférickou kouli a dokonce drona, aby měl co nejlepší záběry. Uvedl se sice pro nás téžko pochopitelnou otázkou „Proč jste nepřijeli s cestovkou?“ 🤔, ale jinak se jeho partička ukázala jako skvělí společníci, stráviku jsme s nimi jeden večer a mysleli jsme si, že není poslední. Bohužel jsme je setřásli už před prvním sedlem.
  • kyrgyzská dívčina, která měla i 3000 metrů nad mořem slušně zásobený stánek i studené pivo, přestože jediný způsob, jak sem vše dostat, znamená koňmi.  Především ji zajímalo, v kolika letech se u nás lidé žení a vdávají.
  • dvojice veganů z Holandska, kteří chtěli udělat útratu v vysokohorském kempu, i když měli problém s vejcem ve vegetariánském jídle. Vegetariánství, natož veganství, je prostě řehole 🤔. Velmi nám doporučovali Gruzii. Třeba náš další plán 😂?
  • pán a paní našeho věku že Španělska, co neuměli moc anglicky, takže se drželi stranou, přestože s námi šli celou cestu. Navíc je doprovázeli celou dobu dva kyrgyzstánští kluci jako nosiči a ti uměli jen rusky. Španělka úplně rozkvetla, když na posledním sedle náhodou zjistila, že jeden mladík z mezinárodní partičky pochází ze Španělska, a po vřelém rozhovoru setkání končilo tradičním rozloučením se třemi polibky na tvář.
  • rodina pastevců, která postavila most přes horskou říčku, aby turisté nemuseli brodit studenou vodou. Příchozí navigují na most a zvou do svého dočasného obydlí na tradičně připravovaný čaj a výborný domácí jogurt s malinovou zavařeninou. Škoda, že si potom řeknou o peníze.

Už před odjezdem jsme si naplánovali, co bychom zde rádi zažili. Část plánu už máme splněno po prvním treku.
  1. Svezli jsme se na koni. Předesílám, že koně se mi moc líbí a považuji je za ušlechtilá zvířata, ale nikdy jsem na ně nesedla a tvrdím, že mě volně žijící koně chtějí sežrat (mimo jiné po zkušenostech z Islandu 😁). Tak tady jsem na koně sedla a víc než hodinu na něm jela, i když za mnou seděla dvanáctiletá slečna, která koníka řídila. Zdeněk jel samozřejmě skoro celou dobu sám, Nik aspoň část. Přes moje obavy se mi to fakt líbilo, takže akce kůň bude mít nejspíš pokračování.
  2. Věděli jsme dopředu, že jsou zde místo s teplými prameny, dokonce trek končil v místě zvaném Hot springs (tedy horké prameny). Ale na koupání tedy nedošlo 😀, to si musíme schovat na později. Ovšem cestou se Zdeněk domluvil s další skupinou, že by pro nás, po celodenním pochodu unavené poutníky, mohlo přijet „taxi“, které by nám ušetřilo z následujícho dne posledních 15 km do „civilizace“. Místní se o vše postarali a  tak po hodině a půl přijel náš tank. Vozidlo ruské (a nejspíš už sovětské) výroby nám na cestě, která se dá nejspíš připodobnit k tankodromu, udělalo opravdový lunapark. Prudce s námi smýkalo všemi směry, pokud bychom se nedrželi podivného madla na stropě, vyhodilo by nás to mnohokrát ze sedačky. Těch patnáct kilometrů trvalo víc než hodinu, ale nečekaný zážitek máme na celý život ( a video možná i bude 😁).
A těšíme se na další….😁

2. července – Karakol

Dnešek jsme už dopředu pojali odpočinkově, informačně a přípravně.
Ovčem skutečnost….Úplně po pravdě – od snídaně začínající v osm jsme se zvedli v 12:45 😂
Celou tu dobu jsme strávili fascinujícím  rozhovorem, který budu zpracovávat hodně dlouho. Dasha s Kubou, kteří pracovali a cestovali tři roky na Zélandu, se zpátky do Česka vydali po vlastních nohách, tedy na kole. Projeli jihovýchodní Asii, pak přelétli do Nepálu (zvládli na kole i trek kolem Annapurnen) a přes Tádžikistán a Kyrgyzstán směřují do kazašské Almaty. Čerstvě mají v nohách 10.000 km a pár dalších je ještě čeká ve Skandinávii a mají v plánu dojet až domů. Takže témat k hovoru bylo nepřeberně. Může vypadat zajímavě, že je nepotkala těžká situace v podobě nehody, defektu, bloudění (klepu, abych to nezakřikla 😜). Nepříjemnostem se dá prostě předcházet, i když se jim nedá zabránit, dobrou přípravou.
Pokud byste si chtěli přečíst jejich zážitky, píší blog http://bikepackingnomads.com, pod stejným názvem najdete i super fotky na Instagramu.
Zdeňka hodně zaujala jejich kola, vyptával se na kdejaký technický detail, dokonce se na Kubově kole i projel. Takže to vypadá, že příští naše cesta může být kolmo 😜😜😜.

Zbytek dne jsme vyřídili permity na druhý trek, dali si pozdní šašlik a slušné espreso v kavárně pro turisty jménem Fat cat.Pokračujeme v ochutnávce piva. Zdeňka překvapil způsob točení ze sudu, kde děvočka za barem natočila pivo do uříznuté PET lahve a pak ho (bez pěny) přelila do skla. Inu, jiný kraj 😁.
Město Karakol je typický postsovětské, od širokých ulicemi pro nexistující dopravu, architekturou, konče sochou Lenina.

 
Zítra vyrážíme na trek, který by měl být na 3 – 4 dny. Počasí nehlásí nic moc, uvidíme…

1. července – Karakol

Let do hlavního města Kyrgyzstánu Biškeku proběhl v klidu. Tedy myslím…Několik zkrácených nocí způsobilo, že jsem byla tuhá dřív, než se letadlo odlepilo od země. A někdy po desáté místního času jsme opouštěli úplně prázdné letiště. Přistávací hala byla dokonce zhasnutá a možná zazimováná. My zůstali docela dlouho, protože jsme museli vybrat peníze z bankomatu a hlavně…koupit kyrgyzskou simku, abychom měli přístup k internetu. To se podařilo, takže dokud bude signál, měli bychom být online.
A pak už to šlo ráz na ráz. Přejezd taxíkem na kraj Biškeku, kde staví maršrutky, rychlý oběd, kdy jediné, co jsme odhadli, byly vejce, párek a zeleninový salát. Ještě jsme ani nedojedli, když přišli místní, že na nás maršrutka už čeká. Já se s tímto systémem dopravy potkala dnes poprvé, ale prý to představuje jediný funkční systém dopravy v zemích bývalého Sovětského svazu. Jsou to vlastně malé mikrobusy, které jezdí bez předem daného jízdního řádu. Na místě startu čeká, až se naplní, a pak jede předem známou trasu. Neodbočuje z ní, ale řidič zastaví, kde si řeknete.

Cílem naší maršrutky bylo město Karakol ležící více než 400 km od hlavního města. Cestu zvládla za skvělých 5 hodin, i když silnice byla místy hodně rozbitá, nezpomalil (tedy jen když ho někdo probliknul, že se o kousek dál měří rychlost).
Většinu cesty jsme jeli podél ohromného jezera Yssik kul, které měří na délku zhruba 180 km. Určitě se k němu chceme podívat.

Kdybych měla zdejší vesnice a městečka k něčemu přirovnat, řekla bych, že mi to tu připomíná Albánii, kde jsme byli před sedmi lety. Prostě Balkán. Vše funguje, ale „tak nějak“ funguje.
Ve městě Karakol jsme se ubytovali v kempu, ovšem nestavěli jsme stan, ale obýváme tradiční jurtu. Majitel se chechtal, že je dneska český den, protože chvíli před námi přijela desetičlenná skupina z Čech. A to ještě netušil, že za okamžik se objeví dva borci na kolech, taky z Česka. Dokonce Zdeněk v při čištění zubů zjistil, že je to pár, který jede na kolech až že Zélandu a jejichž blog čte. Svět je prostě malý 😁.

30. června – Istanbul


Turkish Airlines patří mezi klasické letecké společnosti (žádná nízkonákladovka), ovšem létá za velmi příznivé ceny a navíc s kvalitním standardem, např. má asi nejlepší jídlo, co jsem na palubě ochutnala. A ještě jeden bonus – létá do zajímavých lokalit. Sveze všechny pasažéry do Istanbulu a tam je  přeskládá do letadel do různých světa stran. Částo tak vznikne delší čas na přestup. Pokud je odstup mezi lety delší než 10 hodin má pasažér nárok na ubytování v hotelu zdarma nebo na prohlídku města s průvodcem.

Jinak ovšem můžete prozkoumat město sami. Z letiště jezdí do centra metro, na které si můžete koupit kartičku v automatu u vstupu. Docela jsme se s ním návštěvami, přestože se tvářil, že umí anglicky. Nakonec jsme je koupili na stánku s občerstvením, který jsme míjeli. Jedna jízda stojí 5 lir, můžete jet libovolně dlouho, klidně z konečné na konečnou jako my. Pokud přestupujete, počítá se to jako další a tudíž další placení.
My dojeli na konečnou Yenikapi a dál poznávali tohle skvělé město pěšky. Propletli jsme se úzkými uličkami Yenikapi, prošli si Sultanamed s bývalým byzantským chrámem Haia Sofia a vstoupili do Modré mešity. Naše oblečení se do mešity moc nehodilo, tak jsme si vypůjčili vhodnější – já šál na hlavu, chlapi slušivé žluté sukně. Mešita je krásná, i když se zrovna opravuje, ale byl tam nečekaně velký hluk a chaos. Kam ten svět spěje, když už i věřící si fotí po modlitbě selfíčka….Pak jsme seběhli směrem ke Galatskému mostu, abychom viděli Bospor a šrumec v něm a byl čas se pomalu vracet.Přes Egyptský bazar jsme náhodně trefili zase na stanici Yenikapi, čímž se kruh uzavřel.

Na letišti šlo vše jako po másle, tentokrát jsme skutečně odlétali na čas, v krásných 0:40 už 1. července.