Archiv štítku: 2019

Peniche

Večer jsme se posledními slunečními paprsky ubytovali v holýlku pro surfaře, který zabíral dvě patra domu u pláže v Peniche. V sezóně to tady musí kypět životem, teď jsme byli jedinými hosty. Využili jsme klidu a kolem osmé jsme už byli v říši snů, protože jsme měli za sebou dlouhý den. Ráno jsme se věnovali průzkumu rybářského města ležícího za historickými hradbami na úzkém poloostrově.  Právem se mu říká Capital da Onda – „hlavní město vln“.Město se ráno probouzelo z vánoční nálady, začaly fungovat kavárny i obchůdky, někde otevřely také kanceláře, viděli jsme i pracující dělníky na stavbě.

Na břehu moře se nachází veliká pevnost Fortazela původně z 16. století, která měla sloužit na obranu před případnými pirátskými útoky. V 50. letech 20. století sloužila jako vězení pro politické odprce diktárora Salazara, později se stala útočištěm uprchlíků z afrických zemí. Dnes je z tohoto místa muzeum spojené s opevněním Baluarte Redondo, strážní věží a kaplí Santa Bárbara.  Pevnost je místy opravená, místy krutě syrová, na nádvoří kovoví holuby prchající z klece vytvořili zajímavý památník vězněným. 

Město působilo opravdově, žádný turistický skanzen. Na severní pobřeží poloostrova jsou krásné pláže s jemným zlatým pískem. Na koupání úplně nelákají, protože tu neustále fouká, ale to přesně zbožňují surfaři, hlavně ti s draky. Pár jich tu bylo i dneska. Peniche jsou považovány za jedny z nejlepších pláží na surfování v Evropě, možná na celém světě. Dál písek přechází v krásné skalnaté pobřeží. Prošli jsme kolem starého větrného mlýna až ke zbytků pevnost Papoa. Všude kolem skály neuvěřitelných tvarů, na kterých se podepsal bouřící příboj i fučící vítr. Velkou zvláštností je zajímavá skála u pobřeží nazvaná Nau dos Corvos („Havraní loď“), n.a které sídlí kolonie mořských ptáků

Na konci poloostrova stojí maják Cabo Carvoeiro a  skalní vyhlídka Veranda de Pilatos, kam se sestupuje po žebříku do skalní průrvy. Poskytuje výhled na ostrov Berlengas, který se nachází asi 10 km od pobřeží. Mezi městem a majákem lemuje moře geologická zajímavost – Ponta do Trovao velmi podobné zélanským Pancake rocks. 

Po obědovém pikniku jsme se přesunuli ještě o kousek vedle k vesničce Baleal. Původně ležela na ostrově, ale dnes ji s pevninou spojuje úzká silnička obklopená z obou stran plážemi. Neustálé foukání větru dělá krásné pravidelné vlny, které milují surfaři. Těch tady bylo opravdu požehnaně. Byla to taková paráda, že jsem až zalitovala, že jsem to nikdy nezkusila. Jestli někde, tak tady. Tady někdy příště… 

Kousek od Peniche se nachází město Óbidos, které se řadí mezi památky pod ochranou UNESCO. Už přeplněné obrovské parkoviště před městem bylo jasnou známkou, že se tu děje něco nezvyklého. Město je sice turistické, ale tohle byl masakr. Úzkou hlavní ulicí se valil proud lidí k hradu na jejím konci. Zde byla postavená Vánoční vesnička, kam se přicházely podívat hlavně rodiny s dětmi. A úplně změnily atmosféru. Vedlejší uličky byly skoro prázdné, na hlavní spojnici křičey děti a pískaly na hliněné ptáčky. Óbidos je vyhlášený višňovým likérem, který se nalévá do malých kalíšků z čokolády, ten jsme ochutnali a rychle pryč.

Na přenocování jsme si vybrali další surfové město – Nazaré. Cestou jsme se ještě zastavili ve městě Alcobaca, kde už v 12. století byl postaven největší a nejbohatší klášter v celém Portugalsku. Průčelí ozařovaly poslední sluneční paprsky, na prohlídku kláštera bylo už pozdě. Ale i hlavní kostel byl majestátní, sice skoro prázdný, ale i tak velkolepý. Velikost kláštera byla patrná z vyhlídky od zříceniny hradu nad městem. Byl opravdu impozantní. 

Sintra a Cabo da Roca

Letenky bývají v zimě levnější, protože ve většině míst to není ta správná top sezóna. Zásadní výjimku představuje období Vánoc, kdy letenky vychází mnohonásobně dráž všude po světě. Ještě třeba 20. prosince se vyplatí odletět, ale my jsme se ještě neodvážili porušit tradici Vánoc doma v kruhu rodiny (navíc jsme letos zase u stolu všichni). Jako nejlepší možnost jsme vyhodnotili letenky maďarského Wizzairu do Lisabonu. Jen ten termín…. odlet 25. prosince v 6 ráno… a z Vídně. Na loňské vánoční prázdniny jsme zamířili na jih – do Turecka, ale tepla jsme si moc neužili. Centrální Turecko se ukázalo být opravdu zimní destinací se sněhem a drsnými mrazy. Letos jsme, doufám, vybrali lépe. Vločky těžkého sněhu, které se začaly snášet z nebe na Štědrý večer, vytvořily krásnou vánoční atmosféru a ve mně vzbudily obavy, jak v noci zvládneme přesun do Vídně. Obavy se ukázaly zbytečné, cestou místy jen pršelo a provoz byl minimální, takže jsme už za dvě a půl hodiny stáli na parkovišti Mazur. Shuttle bus na letiště jsme dokonce dobíhali, takže jsme před vídeňským letištěm stáli v brutálních 3:30.

Let „dobytčákem“ Wizzairu trval přes 3 hodiny a snažila jsem se ho celý prospat. Přistávací jsme od ocánu, takže jsme krásně viděli celý Lisabon, ale ten mám v plánu procourat až na úplný závěr.

Vyzvedli jsme auto z půjčovny a pryč. Kousek za Lisabonem je městečko Sintra, které sloužilo jako letovisko, když portugalským králům bylo moc vedro. Město se rozkládá na kopcích a nachází se v něm spousta parků i velmi zvláštních staveb z rozličných dob. Ty se dají objet normálním městským autobusem, turistickým autobusem nebo dokonce vláčkem. My jsme se vydali vstříc prudkým kopcům pěšky, abychom si protáhli nohy zdřevěnělé sezením v autě a letadle. Město má být velkou turistickou atrakcí, ovšem působilo velmi ospalé. Místní právě rozbalovali dárky pod stromečkem, ale ani turistů moc nebylo. Nejspíš měli lepší informace, což jsem zjistila u první zajímavosti, kde na zamčené bráně visel papír, že 24. a 25. prosince mají zavřeno. Stejné to bylo i na dalších místech. Před odjezdem jsem se dívala na stránky, jestli bude otevřeno, ale buď to tam nebylo napsané, nebo jsem špatně hledala. Nedostali jsme se ani do parků, ani na cestu zpátky do města od bývalého maurského hradu, který ční nad městem. Vystoupili jsme po cestičce mezi dvěma betonovými ploty a pak pokračovali po klikatící se silničce, po které jednosměrně jezdila auta podobně ztracených turistů. Jinak Sintra vypadá velmi zajímavě, i když jsou placené i vstupy do parků, určitě stojí za návštěvu. Jen s davy turistů a vedrem si to neumím moc představit. 

Kousek od Sintry leží zeměpisná zajímavost. Cabo da Roca představuje nejzápadnější výběžek evropské pevniny, dál už prostě nic není. Stojí zde maják a pod ním na plošině kříž na podstavci s geografickými souřadnicemi. I v tento slavnostní den byl obsypán turisty z celého světa, kteří se snažili udělat si selfíčko v prudkém větru, drželi maják za špičku nebo podpírali slunce. Obvyklé taškařice bez originálního nápadu. Na ubytování jsme museli zamířit více než 100 km na sever do přístavního města Peniche, které je oblíbené hlavně u surfařů. My ale půjdeme nejdřív do hajan, na průzkum bude čas zítra. 

Nejzápadnější kout evropské pevniny – Cabo da Roca

18. července – Hobitín

Včerejší večer jsme zakončili frustrujícím hledáním ubytování, abychom se příliš nevzdálili od Rotoruy a mohli jsme si ji prohlédnout za světla, protože jsme ji křižovali pouze v noci. V během pozdního večera nám byly plány změněny. Dostali jsme totiž jako dárek návštěvu vyhlášenoho Hobitína a další dny počasí neslibovalo nic příjemného. Rotoruu tedy nenavštívíme, jen všudypřítomný zápach zkažených vajec nám zůstane v paměti. Za prvních slunečních paprsků jsme vyrazili směr Matamata, která je vzdálená od našeho prozatimního ubytování 100 km.

Když režisér Peter Jackson natáčel slavnou ságu Pána prstenů, hledal místo, kam by umístil poklidný Kraj Froda Pytlíka a dalších hobitů. Nakonec zvolil ovčí farmu rodiny Alexandrových v okolí městečka Matamata, kde byly postaveny kulisy. Jak filmaři slíbili, po skončení natáčení začali uvádět zelené svahy do původní podoby. Když majitel pozemků zjistil, že je o návštěvu tohoto místa velký zájem, bourání zastavil a původní polystyrénové kulisy byly změněny na trvalejší. Velký turistický průmysl se zde začal otáčet na plné obrátky. Od té doby bylo vystavěno obrovské parkoviště, velké informační centrum s prodejnami suvenýrů a restaurací, protože toto místo navštíví denně okolo 2tisíce lidí. Přímo do vesničky Hobitín se návštěvníci nedostanou sami, po zakoupení vstupenek je odvezou přistavené autobusy, které vyjíždí s 10ti až 15ti minutovým intervalem. Už v autobusu se přenesete ukázkami z filmu i povídáním s aktéry natáčení do zvláštní krajiny, která na vás za chvíli čeká.

V knihách J. J. J. Tolkiena se uvádí, že hobiti žijí v norách, které jsou zapuštěny do svahu v údolíčku. A přesně stejně je vystavěn filmový Hobitín. Výtvarníci vytvořili 44 jedinečných vstupů do domků, do kterých se ovšem vstoupit nedá, protože se za nimi nachází jen hlína z původního svahu. Před domky jsou rozeseté rekvizity – schválně ledabyle obdělané zahrádky s květinami a dýněmi, šňůry se sušeným prádlem, naštípané dřevo na topení, nářadí, ošatky s jídlem. Vše vypadá, jako kdyby každou chvíli se měly dveře otevřít a rozespalí hobiti se objevit mezi námi.

Jediný umělý strom v celém Hobitíně

Na spodní straně údolíčka se nachází velký rybník, přes který vede kamenný mostek spojující mlýn s věhlasným hostincem U Zeleného draka. Na rozdíl od dalších částí Hobitína není pouhou filmovou kulisou, ale funkční restaurací, kde vám i zadarmo načepují místní pivo nebo cider. Pověstné jsou večerní hostiny, za které zájemci zaplatí dvojnásobek, i tak přemrštěného, vstupného, ale fanoušci tento zážitek hodně vyhledávají.

Prohlídka trvala asi dvě hodiny a celou dobu průvodkyně nadšeně vyprávěla historky z natáčení a vysvětlovala, v jaké souvislosti se právě tato konkrétní scéna objevila. Bylo poznat, že průvodci jsou opravdoví fanoušci Jacksonových filmů a znají je do nejmenšího detailu. Slečna s obrovskou trpělivostí odpovídala na všechny dotazy a neúnavně fotila turisty z celého světa. Návštěva Hobitína byla skvělá, opravdu bych ji doporučila nadšeným fanouškům, ale i pouhým divákům trilogií Pán prstenů a Hobit. Vstupné mi připadá opravdu horentní, za dospělého od 17ti let $84.00 (tj. 1260 Kč), za děti ve věku 9 – 16 let zaplatíte $42 (630 Kč). Kdyby to nebyl dárek, asi bychom s prohlídkou Hobitína váhali, ale odcházeli jsme spokojeni. Na rok 2020 je ohlášeno zdražení na $89 a $44, tak spěchejte. Oficiální stránky s možností zakoupení vstupenek na plánované datum jsou https://www.hobbitontours.com/en/

Jako odpolední procházku jsme se vybrali cestu Te Waihou, asi osmikilometrový okruh po březích klikatící se řeky Waihou, s peřejkami a zátočinami, lemovaného krásnými zelenými svahy s velkými stromy jako z reklamy na Nový Zéland. Před bodem obratu se nachází the Blue Spring, tady místo, kde rychle teče modrá voda s celoroční teplotou 11 st. Voda je neuvěřitelně čistá, prý jedna z nejčistších na světě, takže je využívána i jako lahvovaná pitná voda. Z tohoto zdroje má pocházet 60% balené vody na Zélandu. Zajímavé, ovšem my jsme se hlavně kochali krásou řeky a přírody kolem ní.

V Camper Mate jsme si na nocování vyhlídli kemp v McLaren Falls Park. Přijeli jsme těsně před setměním, a tak jsme měli přesně pět minut na práci s přihlašovacím automatem a zaplacení pomocí karty výborných $10 za každého. Ale zvládli jsme to. Kemp byl v této roční době skoro prázdný, jen u vody jezera McLaren parkovalo několik rybářů. My jsme si vybrali místo na parkovišti vedle krásných teplých sprch. Kemp nabízí mimo vodních radovánek (v létě) i zajímavý vodopád a také glow worms. To by znamenalo svítící červy, průvodce to překládal jako světlušky, ale to se nám nezdálo. Stezka za svítícími červy vedla kousek od nás podél potoka od vodopádu, takže to stálo za průzkum. Červi nebo světlušky???

Vypadali jako skuteční červíci, tedy larvy druhu arachnocampa luminosa, které v noci svítí. Svým světlem mají lákat noční hmyz, a tak prý svítí jasněji, když mají vělký hlad. Tak to dnes večer měli obrovský hlad. Pod převislými břehy kolem potoka svítili jako o život. Když jsme se rozkoukali, šli jsme bez baterky po lesní cestičce a kochali jsme se. Dokonalé představení! A navíc zadarmo, na jiných místech se hodně platí, někam se i složitě dostává, protože normálně bývají k vidění v jeskyních. Absolutní krása.

Fotit se mi nepodařilo, ale stáhla jsem fantastickou fotku z Instagramu od @moonmountainman

Dobrou svítící noc!

17. července – Wai-O-Tapu

Free kemp na okraji města Taupo, kde jsme strávili neklidnou noc, se nacházel ve svahu nad širokou a divoce tekoucí řekou Waikato, která vytéká z jezera Taupo a je i nejdelší řekou Zélandu. Řeka má hodně vody a když se ze strometrové šířky snaží vecpat do úzkého kaňonu, vytváří zde malebné peřeje a vodopády Huka Falls. V sezóně je tu určitě pořádný šrumec, včetně projížděk na jet boatu, ale v zimě brzy po ránu za jemného vlezlého mrholení jsme tu byli sami.

Kousek od Huka Falls se rozkládá kráter, ve kterém vše kouří a bublá – Craters of the Moon. Jasná připomínka, že vstupujeme do velmi vulkanické oblasti Nového Zélandu. Po dřevěných chodnících se dá kráter zhruba za hodinku projít, kdysi byl zdarma, dnes se už platí vstupné ( $8 dospělí a $4 děti do 15ti let). Zajímavé to bylo, jen podobné úkazy se dají vidět i jinde a laciněji.

Nakonec se na obloze objevila duha tak dokonalá, že by stálo za to vypravit se těch pár kroků k jejímu konci pro schovaný hrnec zlata.

Další naší zastávkou a velkým magnetem pro cestovatele po Severním ostrově je rezervace Wai-O-Tapu, což v maorštině znamená Svaté vody. Goetermální aktivita se zde projevuje teplými jezírky s neuvěřitelnými barvami rozpuštěných hornin, stružkami vody, které vytváří vápencové krajky i malými bahenními sopkami. Velkým lákadlem je gejzír Lady Knox, který stříká vodu do výšky 20 metrů. Jeho představení začíná vždy v 10:15, když do něj průvodce nalije chemický přípravek, který v něm vyvolá chrlení ( https://en.wikipedia.org/wiki/Lady_Knox_Geyser). O tento zážitek jsme přišli, ale jinak rezervace určitě stojí za návštěvu (vstupné $32.50 pro dospělého).

Malířská paleta s mnoha barvmi aneb Artist´s Pallette
Champagne Pool
Sirné jezírko s jedovatou barvou
Voda se místy vaří!

Bylo už odpoledne, když jsme si uvědomili, že jsme ještě nepodnikli žádný výšlap, takže jsme zamířili na Rainbow Mountain s nadmořskou výšku 743m, vysílač na jejím vrcholku byl viditelný z velké vzdálenosti. Nahoru mířila trasa pro pěší, která obíhala celý kopec, my zvolili rychlejší trasu po cyklistickém trailu…a v protisměru. Ještě že jsme byli úplně mimo sezónu, ve strmém kopci na úzkých cestičkách bych nechtěla potkat rozjetého cyklistu. Zhora byl výhled na všechny strany, jen vítr foukal opravdu silně, takže jsme se dlouho nezdrželi. Během tří kilometrů klesání se mraky zatáhly a spustil se hustý déšť, takže dole u auta jsem byla skoro „na žmach“. Díkybohu byl v dosahu pověstný Kerosene Creek.

Rainbow Mountain s vysílačem na vrcholu
Pohled zhora

Kerosene Creek je ideální místo, kde si užít všudypřítomné geotermální síly Země. Kousek před městem Rotorua si místní Maoři udělali přírodní teplé koupaliště. Z potoka se kouří, protože je o hodně teplejší než okolní teplota vzduchu, odhadem tak 10 st. Největší problém pro mě představovalo převlečení do plavek na parkovišti a rychlý přesun po zabahněné cestičce těch 100metrů k vodopádu, kde bylo na koupání nejvíc vody. Pak už byla jen krásně teplý potok, jen trochu bublavý (rozuměj pšoukavý) a s lehkým zápachem po zkažených vejcích. Na očistu i prohřátí to stačilo. Místňáci si to opravdu užívají, děti skáčí a potápějí se, já jsem se snažila vystrkovat z teplé vody jen hlavu.

Kiwíci jsou otužilí, já ne…

Už bylo šero když jsme Kerosene Creek opustili a zamířili do města Rotorua u stejnojmenného jezera. Náš plán byl jasný – přenocovat přímo ve městě a druhý den si toto známé lázeňské město prohlédnout. Lázně tu fungují už od roku 1878 a pomocí teplých pramenů se tu léčí především revmatismus a artritida. My přijeli už za tmy, kdy všechna místa k parkování ve městě byla již obsazená, tak po dlouhém bloudění a průzkumu aplikace Camp Mate, pomocí které si tady hledáme místo na spaní jsme zakotvili na břehu dalšího jezera Rotoiti, kde jsme si zaplatili možnost parkování před garáží jednoho malého domku, ale pokud jsme se nehodlali vzdálit od Rotoruy, tak jiná možnost nebyla. Najeli jsme zbytečných 80 kilometrů navíc, ale bydlíme. Zážitků na jeden den víc než dost…

Českosaské Švýcarsko

Českosaské Švýcarsko je nádherným koutem naší země, který mě I při několikáté návštěvě nepřestává fascinovat. Tentokrát k tomu přispělo i krásné babí léto, které ozářilo všechny barvy podzimního listí. Odložili jsme výlet z konce září až skoro na konec října a risk se vyplatil. Přes den šplhaly teploty přes 20 st., noční teploty na spaní ve stanu moc nebyly, ale dalo se to vydržet. Nocovali jsme v kempu Jetřichovice, touhle dobou už působil jako Balaton po sezóně – asi deset karavanů a dva stany, ale stačilo.

Kemp a koupaliště Jetřichovice

První okruh jsme zamířili po červené do Jetřichovických stěn. Popis „pořád nahoru a dolů“ není úplně výstižný. Bylo to ostře nahoru a prudce dolů, z turistické značky vedly ještě odbočky na vyhlídky, které jsme nechtěli minout, a pak jsme museli stoupat po schodech, místy i šplhat po žebřících. Mariina vyhlídka, Vilemíniny stěny i Rudolfův kámen určitě stály za tu námahu. Těžko přístupný skalní hrádek Šaunštejn obývali prý loupežníci,  my jsme se protahovali úzkými skalními průrvami po kolmých žebřících, abychom ho dobyli. Na Mezní louce jsme odbočili na modrou značku, která směřuje k Divoké soutěsce, kde je možné projet na lodičce až do Hřenska. My ale pokračovali podzimními lesy po modré dál přes vyhlídku Ptačí kámen a pivo ve Vysoké Lípě až k zřícenině Dolského mlýna. Poslední část cesty jsme prošli po žluté značce podél malebného potoka Jetřichovická Bělá. Celodenní trasa představovala necelých 25 km se stoupáním 1000 metrů a byla skvělá – skály a skalky, barevné lesy, lesní potůčky i neuvěřitelné vyhlídky do krajiny.

Druhý den jsme museli odjet už po obědě, takže jsme vyrazili na kratší kolečko, které mělo začátek hned u kempu. Červená značka kopíruje zákruty Chřibské Kamenice a přináší spoustu různých pohledů na její tok a okolní lesy.
Říčku jsme opustili v Pavlinině údolí a po modré vystoupali do Rynartic a dál po lesních cestách pod Suchý vrch, kde jsme naposledy přestoupili, tentokrát na žlutou. Ta nás mezi vysokými skalními stěnami dovedla zpátky do Jetřichovic. Kousek před nimi na nás čekala poslední výzva – zřícenina skalního hradu Falkenštejn. Nahoře byly vybudovány plošiny z póroroštů, které umožňují bezpečný pohyb po jednotlivých částech a je z nich krásný výhled do okolí až na německou stranu, ze které výrazně ční stolová hora Königstein, kterou jsme už stihli navštívit před třemi roky (moje krátké vypprávění z cesty je na právě předělávaných starých stránkách https://sites.google.com/site/karinnohamanazemi/denicek/26brezna?authuser=0)

Falkenštejn

I v jiném ročním období zde tude krásně, ale podzim byl na tomto místě určitě top. Tak třeba za rok znovu…

27. října – Lago di Como

Miláno bylo zajímavé, ale velkou (jestli ne větší) přitažlivost má i jeho okolí. Leží sice v rovině, ale na dohled od něj se už stoupají vrcholky Alp a v jejich údolích se rozhládají jezera podobná norským fjordům. Největší z nich jsou Lago di Garda, Lago Maggiore a Lago di Como. Poslední z nich je naším cílem, protože k němu směřují vláčky, které se prohánějí kousek od našeho bydliště. Končíme na jižním konci jezera, které z vrchu připomíná písmeno Y, v městečku Como, podle něhož získalo pojmenování. Jezero má zvláštní příjemné mikroklima, takže funguje jako klimatické lázně. Na 170 km dlouhém členitém pobřeží se rozkládají malebná městečka s úzkými uličkami, barevnými domy a nádhernými zahradami. A také se spoustou vyhlášených pláží, přístavů a kotvišť pro všechna plavidla, která neustále křižují vodní hladinu.

Nad hladinu jezera v nadmořské výšce kolem 200 metrů nad mořem stoupají prudké kopce, které dále přechází do alpských vrcholů. A jeden z těchto kopců byl naším dnešním cílem – Monte Bisbino. Městečko Como jsme jen prosvištěli, protože pro nás představovalo jen přestupní stanici, kde jsme přesedli na místní autobus do městečka Cernobbio. Odtud už jsme jen stoupali po svých po staré štětované cestě příkře vzhůru přes horskou vesničku Madrona. Kolem nás barevné (inu, konec října. i když teploty připomínaly spíše naše léto) listnaté lesy se spoustou jedlých kaštanů a nádherné výhledy na jezero pod námi, které se měnily v každé zákrutě. Stoupání mě stálo hodně sil, protože vrcholek Monte Bisbino ční do výšky 1325 metrů nad mořem, takže jsme museli vystoupat více než 1100 metrů. V teplém a slunečném počasí ze mě tekly čůrky potu a v kapičkách stékaly z nosu. Určitě jsem se zpotila nejvíc z celého roku, a to byl letošek opravdu teplý.

Na vrcholku se nachází kostelík a alpská restaurace, kde jsme se chvíli občerstvili pivem a pořádným italským espresem, pak jsme spěchat zase dolů, protože dny jsou již krátké a před námi ještě 14 km pozvolného klesání. Dvě stě metrů pod vrcholem probíhá švýcarská hranice, takže jsme se kousek prošli i ve státě, který jsme ještě nenavštívili. Cestičky v lese plném spadaného listí se hledaly špatně, takže v jednu chvíli jsme zjistili, že se jdeme po jiné cestě, na tu správnou jsme museli sklouznout dolů asi 100 metrů po klouzajícím listí plném ostrých ježatých slupek jedlých kaštanů. Přežili jsme, ale bylo by to návrh na speciální adrenalinovou sportovní disciplínu.

Někde v dáli i Mont Blanc

Dolů na břeh jezera Como jsme se dostali, až když se začalo rozsvěcet pouliční osvětlení. Pokusili jsme se zrychlit nastoupením do autobusu, abychom stihli dřívější vlak, ale silnice kolem jezera prožívaly dopravní špičku, takže bychom byli rychlejší i pěšky. Velký podíl měl na tom nejspíš i probíhající fotbalový zápas místních Como 1907, hrajících třetí nejvyšší italskou soutěž. Diváci dokázali udělat takový hluk, že si neumím představit atmosféru Série A. V městě policie regulovala dopravu, supermarkety neprodávali alkohol, všude zmatek. My jsme ovšem využili volnou hodinu do odjezdu vláčku ke korzu podél břehu krásného jezera Lago di Como.

26. října – Miláno

Na podzimní prázdniny jsme tradičně vyráželi na cesty, letos opravdu jen na skok. Míříme do Itálie, konkrétně do Milána. Páteční odlet z Vídně nám zkomplikoval pozemní personál na milánském letišti, protože se rozhodl, že nastala ideální doba pro stávku. Náš let se dvakrát o hodinu posunul, ale proběhl. Díky tomu jsme se dostali na ubytování až kolem jedné hodiny v noci, a to jsme si cestu trochu zkrátili. Ceny za ubytování v Miláně nám připadaly neúnosné, tak jsme zvolili jako naše místo pobytu Saronno, které je na trati z letiště Malpensa do Milána. 

V sobotu ráno jsem tedy vyrazili příměstským vláčkem do centra Milána (jízdenka 2,90 €). Nádražní Cadorna leží v centru, hned vedle  renesančního hradu Castello Sforzesco. Z jedné strany ho obklopuje velký anglický park, z druhé Piazza Castelle s fontánou. Odkazy na slavné osobnosti italské historie najdete na každém kroku, takže jsme se přes Via Dante dostali k jednomu z nejvíc navštěvovaných míst Milána – nákupní galerii nazvané po zakladateli moderního italského státu Viktoru Emanuelovi II. Zvláštní pasáž je už 150 let sídlem nejluxusnějších módních obchodů a vzorem pro podobné pasáže. Naše pohledy směřovaly místo na výkladní skříně nahoru na unikátní skleněné zastřešení  obou ulic ve tvaru kříže, které se spojuje ve 40 metrů vysokou kopuli. Největší hlouček turistů stojí kolem býka vyvedeného na mozaikové podlaze a postupně se otáčejí po jedné noze na býkových genitáliích, což má dotyčnému přinést štěstí. 

Pasáž ústí na Piazza Duomo, kterému vévodí Doumo, neboli katedrála Narození Panny Marie, pátá největší na světě vůbec. Do interiéru pětilodního kostela s dalšími třemi příčnými loděmi s má vejít neuvěřitelných 40 tisíc lidí. Věděli jsme, že si ho chceme prohlédnout, ale stál, fronty na vstupenky i na samotný vstup, protože místní ochranka prohlížela tašky i kontrolovala každého detektorem kovů. Chvíli jsme otáleli, došli jsme si koupit pitíi poseděli v kostele sv. Bartoloměje. Když jsme se vrátili, u vstupenek stálo jen pár lidí. Bohužel, museli jsme zakoupit vstupenky, které umožňovaly vejít do katedrály až o dvě hodiny později. Už jsme uvažovali, čím ten čas strávíme, když jsme zjistili, že také dlouhá fronta u vstupu se rozpustila. S myšlenkou, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, jak říkali naši předci, jsme  nechali zkontrolovat lístky (dvakrát 😁) a nikdo nic neřešil. Tak jsme se ocitli v potemnělém obrovském prostoru.

Jako první mě upoutala veliká plátna zavěšená mezi sloupy hlavní lodi dokonce ve dvou řadách nad sebou. A jako druhé krásně vykládaná podlaha z různých druhů kamenů. V celém kostele je spousta soch a náhrobků např. milánských arcibiskupů, ale naprosto nezvykle vypadá socha sv. Bartoloměje, který byl podle legendy stažen z kůže a přesně tak je i vytesán. Kryptu sv. Karla jsme vynechali, ovšem archeologické nálezy v západní části katedrály jsme vidět museli, zvláště proto, že jsou zde odkryté pozůstatky kostela už z 3. století a trochu mladší osmiboké baptisterium, do kterého se křtěný úplně ponořel jako do bazénku.

Ale nejvíc nás přitahovala procházka po střeše gotické katedrály s výhledem na město. Sice jsem po zdolání 250 schodů funěla jak sentinel, ale stálo to za to. Kolem mne všechny ty ozdobičky, které ze spodu vypadají malinkaté a nedůležité, doopravdy tvoří tvář dómu. Více než stovka věží a věžiček, kamenných ornamentů, sochy na pilířích (dohromady spolu s těmi na fasádě jich má být těžko představilelných 3400), roztodivní chrliči připraveni vzlétnout a nad tím vším se tyčí zlatá socha Panny Marie. Celou střechu jsme obešli po ochozu a vystoupali na střešní terasu. Na zvolna stoupající terase lidé posedávali a kochali se výhledem na město v krásných kulisách, přestože na náměstí Piazza Doumo byl výhled trochu zakrytý.

Mimo Doumu jsme chtěla vidět ještě budovu světoznámé opery La Scala, která leží hned za Galerií, ovšem zvenku nic moc a dovnitř jsme nešli. Měli jsme vyhlídnutý ještě jeden cíl, viditelný i ze střchy dómu. Kousek od centra města vzniká moderní čtvrť nazvaná Porta Nuova, které vévodí mrakodrap Unikredit Tower, nejvyšší stavba v Itálii s výškou 231 metrů. V okolí něj se hodně staví, všude kolem vznikají supermoderní budovy ze skla a betonu, ale také netradiční stavby využívající na fasádě přírodní materiály. Celá čtvrť nepůsobí studeně, lidé posedávají na lavičkách na náměstích, užívají si nezvykle fungující fontány, navštěvují restaurace a kavárny, i když největší fronta byla (jako tradičně) u zmrzlinárny.

Vznikl tady i nesmírně zajímavý rezidenční projekt – Bosco Verticale neboli Vertikální les. Na fasádě a na terasách jeho dvou věží totiž opravdu roste na 700 velkých stromů, 5 tisíc keřů a nespočet jiných trvalek, které by normáně tvořily „horizontální“ les o rozloze 1 hektaru. Celá čtvrť nedaleko nádraží Porta Garibaldi je skvělá, určitě stojí za prozkoumání.

Vypadá to jako skica architekta, ale je to realita

16. července – Taupo

Už dlouho jsme nepodnikli žádný větší trek, vycházka na kopec hned vedle města, kam míří snad každý, kdo v okolí žije, se samozřejmě nepočítá. Mezi městy Napier a Hastings se nachází zlověstně pojmenované pobřeží – Cape Kidnappers neboli Záliv únosců, protože zde se kdysi dávno domorodí Maoři pokusili unést námořníka z Cookovy výpravy, tak doufáme, že únosci tu zbyly jen ve vyprávění. Na nejvzdálenějším místě hnízdí největší kolonie terejů australských na celém Novém Zélandu, takže tentokrát celodenní výšlap po pobřeží. Průvodce ho popisují jako nenáročný trek po pláži, ale jako vždy musí přijít OVŠEM…První problém je, že hnízdiště je zavřené od června do října, kdy se terejové seznamují a staví hnízda, v červenci se tedy nedostaneme až k nim, ale třeba nějaké aspoň uvidíme. Druhý problém se snad vyřešil o týden dříve. Skálám nad pláží hrozily sesuny, ale už by mělo být vše v pořádku. Tohle jsme všechno věděli, když jsme ráno přijeli do Cliftonu, kde cesta začíná. Mraky vísí hodně nízko a příliv naopak stoupá hodně vysoko. Po pár stovkách metrů začnu zmatkovat, protože pláž je místy velmi úzká a jestli bude příliv ještě stoupat, nemusí být cesta vůbec schůdná. Tím nemyslím schůdná suchou nohou, ale vůbec. Mohlo by se stát, že nás příliv zažene někam, odkud se do odlivu vůbec nedostaneme. V létě tady asi chodí davy, ale v jemném vytrvalém dešti jsme podobný nápad měli sami. A to je pro mne definitivní rána – v případě problémů nebude nikdo, kdo by nám pomohl. Definitivně se zaseknu, že dál nejdu. Safety first.

Ráno před začátkem treku

Až do oběda řešíme, co podnikneme dál. Už po několikáté měníme plány. Nový Zéland je vyhlášený vulkanickou činností a my zatím neviděli skoro nic. Nejvyhlášenější Mount Tanaraki na západním pobřeží je v zimě špatně schůdná, tak zamířme k vulkánu Tongariro ve středu Severního ostrova. Vedle něj se nachází největší ze zélandských jezer – Taupo, které vzniklo zaplavenou kalderou supervulkánu. Jeho délka skoro 200 kilometrů je obdivuhodná. Cestou jsme pocítili nechuť místních k turistům. U nás je normální odskočit si cestou někam do přírody, ovšem místní jsou na to velmi alergičtí. Na auto odstavené u krajnice všichni ostatní projíždějící hlasitě troubí, aby dali najevo nelibost k tomu, že si osádka auta došla někam za keříčky vyčůrat. Na druhou stranu, veřejné záchodky jsou velmi časté, nepochopitelně čisté a voňavé. A také zdarma. Někdy se ovšem nepovede načasování….Troubení na mě funguje, do přírody už skákat nebudu.

Na noc zakotvíme v městě Taupo na břehu stejnojmeného jezera, které se snaží prosadit v džungli turistiky na Zélandu a vyrovnat se tahákům jako je Rotorua nebo Wanaka. Dnešek nebyl moc úspěšný, vylepšila to až večeře v indickém bufetu („Ať se děje, co se děje, stejně skončíme na indickém jídle“) a také v asijské sámošce, kde doplníme sortiment instatních polévek. Free kemp je hodně plný lidí i odpadků. Také poprvé na Zélandu nacházíme ošklivý záchod, přestávám se Kivákům divit, že záchody řeší. Vypadá to. že turisté jsou čuňata. Tak aspoň klidnou noc.

Taupo
Duha nad Taupo, blýskání na lepší časy???
Pohled na jezero z vyhlídky nad městem a kužely sopek v pozadí.

15. července – Napier

Už od rána nám počasí docela přálo. Mraky sice nezmizely, ale na déšť to také nevypadalo. Předpověď byla slibná, tentokrát jsme snad cíl vybrali dobře. Zamířili jsme k moři, konkrétně do velké zátoky Hawks bay. Projížděli jsme typickou zélandskou krajinu – zvlněné zelelé pastviny rozdělené stromy, často zastřižené jako živý plot, jen klidně 8 metrů vysoký. Mezi tím osamocená farma nebo pár domů. Já jsem snad za celou dobu na Zélandu neviděla normální zorané pole. Jak jsme se přiblížili k pobřeží, pastviny částečně vystřídali vinice a ovocné sady, ale pole zase žádné. 

Pro milovníky vína na Severním ostrově je důležité město Napier. Nás ovšem více zaujala jeho historie. Mimo největších měst Aucklandu, Wellingtonu a Christchurch jsou si města a městečka podobná jak vejce vejci. Nepříliš vysoké dřevěné domy, kostely různých církví, které se zvenku moc neliší vzhledem, jedna širší hlavní ulice, hodně podobná městům, jak je známe z filmů o americkém Divokém západě. Většinou nic, co by nás přimělo zastavit a vystoupit z auta. Napier vypadal podobně až do roku 1931, kdy centrum města zasáhlo silné zemětřesení a srovnalo ho se zemí. Městská rada se rozhodla vybudovat centrum znovu, tentokrát podle jasného plánu. Všechny stavby vznikly ve stejnou dobu, a díky tomu také ve stejném stylu – Art Deco. Město si zachavalo jednotnou podobu dodnes, přestože i tady postavili hodně moderních budov. Napier má prostě svůj šmrnc a nostalgii, díky tomu přitahuje umělce i turisty. Historické centrum končí na nábřežní kolonádě, pak už jen dlouhá pláž s tmavým pískem a nekonečné moře. 

Celé odpolene jsme se courali po městě, takže bylo ještě před večerem protáhnout při výšlapu nahoru. Kousek za městem se vypíná 400 metrů nad okolní rovinu kopec Te Mata, což z něj dělá populární vyhlídku na město při západu slunce. Na vrchol vede silnice, ale to by byla nuda, když je tu spousta pěšinek vedoucí lesem i přes skály. Výhled stojí za trochu námahy, celý záliv Hawk´s Bay vám leží u nohou.

Na nocování využíváme povolený free camping, parkujeme přímo na pláži a do snů nám vstupuje pouze šumění příboje.

14. července – Palmerston North

Byli jsme rádi, že nás nepřízeň počasí nezastihla včera při překonávání Cookova průlivu, protože trajekt plul klidně jako po silnici. Odpolední vítr nebo noční bouřku bych na trajektu zažít opravdu nechtěla, i když pytlíky na zvracení byly připraveny k použití. Ovšem půl dne slušného počasí nám přišlo jaksi málo. Po bouřlivé a fičivé noci se vše trochu uklidnilo, ale i tak šedé nebe bylo hodně nízko a neustále z něj něco padalo. Džusík neustále předváděl své přednosti. Dalo se v něm spát, realtivně normálně jíst u stolu, v pohodě stát, vařit, čistit zuby a pokud bychom chtěli určitě i tančit nebo provozovat tabatu. Byla jsem moc ráda, že v takovémhle počasí na nás nečeká malinký stan, kde se musí všichni otáčet naráz, nebo obyčejné auto, kde nezbývá nic jiného než sedět. Džusík je skutečně slušně vymakaný a každý den objevujeme nějaké z jeho udělátek. Třeba už umíme zhasnout jednotlivá světla ve stropě…Nahmatat tu správnou prohlubeň přímo ve světle dalo trochu snažení.

Náš Džusík

Udělali jsme si dlouhé a klidné ráno, ale pak už bylo jasné, že nás nic lepšího nečeká, a tak není na co čekat. Vyjeli jsme směrem na sever podél pobřeží. Znáte něco lepšího než se za deště koupat. Tedy koupat v teplém bazénu v plaveckém centru…Našli jsme jeden z mnoha po cestě v městě Paraparaumu. Důkladně jsme prohřáli zmzlé kosti v bublinkové vířivce a došlo i na protažení svalů v plaveckém bazénu. Sklouznutí se na dlouhém tobogánu za příplatek jsme oželeli. Vstupné nám připadá srovatelné jako u nás, ale není tu omezený čas. Pokud se tu budete chtít poflakovat celý den, je to na vás. Zaujalo mě, že je zvláštní cena pro rodiče, kteří se nejdou sami koupat, jen doprovázejí skotačící dítě. Takový doprovod se ani nepřevléká, a dokonce ani nezouvá…

Výhled na pláž, když chvíli neprší

Protože ani dvě hodiny v bazénu nestačily na uklidnění počasí, zbývala ještě jedna oblíbená aktivita – návštěva nákupního střediska. My jsme se najedli (indiáni to jistí) a dali si kafe. Ten čas ovšem stačil, aby přeci jen déšť skončil. Veřejná wifi v nákupním centru nám pomohla naplánovat další dnešní program. V příštím roce se má na Zélandu pořádat Mistrovství světa juniorů do 18ti let v softballu a my v naprosto dokonalou chvíli zjistili přesné místo – Palmerston North. Město se nachází o 80 km dále po HW 1 (nejdůležitější silnice celého Zélandu, která se táhne od jihu Jižáku až po sever Severáku, někde v parametrach dálnice, jinde jen větší silnice). Hodina cesty a jsme tam.

Konečně kousek modré oblohy

Co si představit pod popisem centrální město zemědělské oblasti, jak ho popisuje Wikipedie? Nemám lepší pojmenování než zapadákov. Sedmé největší město Nového Zélandu, kde žije skoro 90 tisíc obyvatel, má jen pár vyšších budov a zbytek jsou dvoupatrové domy. Nezkoumali jsme ho podrobně, ale působilo velmi nudně. Podrobně se jsme naopak věnovali hřišti, na kterém se má MS uskutečnit. Našli jsme ho bez problémů, ale dlouho jsme googlili, jestli je možné, že jsme správně. Softballová hřiště tu byla dvě, tedy vlastně dvě vnitřní pole z těžko identifikovatelného materiálu a obrovská travnatá plocha, na kterém ovšem stálo několik rugbyových bran, jedna hned za hranicí vnitřního pole. Tak jsem si snažila vzpomenout na některé z českých hřišť, které by vypadalo podobně hrozně, ale žádné mě nenapadlo…Drátěné dugouty, nízké backstopy, místo tribun hliněný kopeček. Jasně, objevili jsme se tady po deštích, ale vody po kotníky kdekoliv na trávě, to bylo překvapení. Nakonec jsme dohledali, že stojíme na správném místě. Do února 2020, kdy se tu očekávají nejlepší juniorské týmy z celého světa, vybudují celý areál. Práce jak na kostele…Budu opravdu zvědavá, jak vše zvládnou.

Romantický západ slunce nad hřištěm působil jako příslib, že přichází lepší počasí. Stejně jsem se pojistili a zamířili směrem na východní pobřeží Severního ostrova, kde bývá počasí lepší. Než tam dojedeme, ještě přenocování zhruba uprostřed Severáku na březích řeky Mangatainoka hned vedle pivovaru Tui. Pokud bude možné, zítra se podíváme i dovnitř.