Archiv štítku: 2019

8. července – Queenstown

Předpověď počasí nás utvrdila v rozhodnutí, že Jack’s Blowhole bude naší nejjižnější zastávkou. Nejvyšší denní teploty 4 st., vítr a celodenní déšť. Pěkně děkuju.

Wakatipu

Cestou do Queenstownu nebylo nic zvláštního, kde bychom se zastavili, takže dopoledne pouze přesun. Queenstown je zélandské středisko adrenalinových zážitků. To hlavní, co nyní nabízí, je lyžařský areál kousek za městem. Lyžařská sezóna na jižní polokouli vrcholí. Město leží na břehu obrovského jezera Wakatipu, které má na mapě tvar blesku. Ze země mi nepřišlo moc přitažlivé, tak jsme to zkusili shora. Na kopec nad městem jezdí lanovka, ale to by byla nuda. Takže jsme se protáhli rychlým výstupem o 400 výškových metrů. Na vrcholu lanovka pro řidiče něčeho, co připomínalo motokáry, kteří se proháněli z kopce dolů v spoustě zatáček, tunelů a mostů. Mohli jste se proletět na paraglidu nebo aspoň sjet na laně mezi stromy zipline. A nebo si dát ve velké občerstvovně kafe. Nám to jako zážitek stačilo. Po několika minutách ve frontě jsme dostali místo kafe plastové kolečko, které nás světýlky upozornilo, že už je kafe hotové. Pokrok nezastavíš 😀. Škoda, že dvě espressa trvala snad deset minut. Raději jsme zase seběhli kopec a opustili adrenalinový ráj. 

Queenstown zeshora

Silnice na druhé z horských středisek Wanaku vedla zajímavým údolím. Kolem se rozklá množství vinic a spousta podniků, které je zpracovávají, kde můžete výsledek i ochutnat. Nic pro mě, u mne na celé čáře vítězí pivo. I když z místních se mi pořád nepodařilo vybrat nějaké přijatelné.Směrem k Wanace přebývali i ovocné sady s jabloněmi, třešněmi, hrušněmi. Všechny stromy sestříhané, natažené na drátech a se sítěmi připravenými budoucí plody ochránit. Nejvíce se ovoce pěstovalo kolem Cromwellu, kde jsme se ještě před západem slunce zastavili v místním malém zajímavém skanzenu na břehu jezera. Za celý den nám pršelo jen ráno, od té doby sice zima, ale sluníčko Tak ať to vydrží.

sdr

7. července – Catlins coast

Noc na parkovišti jsme zvládli dobře, dokonce opravdu bylo ve městě tepleji. Vydali jsme se na nákup a také na průzkum Dunedinu za světla. Na hlavím náměstí zvanému Oktagon se nachází radnice, katedrála sv. Pavla, divadlo i dostatek odvěžoven – hospod i fontány, ve které prováděli ranní údržbu rackové. Večer i po ránu tady byl klid, ale v létě to tady musí kypět životem. Kapacity tu jsou připraveny. Odevšad viditelná věž kostela nepatří katedrále, ale kostelu First church of Otago. V neděli ráno v ní právě začínala bohoslužba, tak jsem odolala vstoupit. Zajímavě působila moderní budova Settlers Musea, kde se představuje historie města starého 200 let. Mé pohledy přitáhla nádjerná stará parní lokomotiva z roku 1872, která je nejstarší na Novém Zélandu. Víc mě mrzí, že jsem v průvodci přehlédla upozornění na nejstrmější ulici světa, tam bychom se určitě podívat dojeli.

Všude viditelná věž kostela First Church
Katedrála na Oktagonu

Neminuli jsme vyhlídkovou silnici Southern Scenic Route procházející divokým pobřežím Catlins Coast. Ostrý studený vítr, prudké vlny a divoké skály, to vše nás pronásledovalo na Catlins. Pobřeží mělo být plné zvířat, ale měli jsme smůlu. A nebo byla zima i jinak otužilým drsňákům. Nám tedy zima byla. První zastávkou byl Kaka Point, kde se nacházejí nádherné písečné pláže, ovšem na koupání nebo surfování neměl nikdo ani pomyšlení. Dokonce po pláži nikdo nechodil. 

Na více turistů jsme narazili u majáku na vyhlášeném Nugget Pointu. Maják zde funguje od roku 1870, ale lachany, kteří mají žít hned pod ním, jsme nezahlédli. Stejně jsme dopadli s tučňáky v sousedním Roaring Bay.

Jako poslední zastávku jsme si vybrali zastrčenou zajímavost – Jack’s Blowhole. Sice jsme několikrát bloudili a otáčeli jsme se, ale stále jsme viděli na dohled duhu. Já doufala, že je to symbol překonání obtíží a hezkého počasí, ale spíš to bylo upozornění, že blízko nás dost prší a moc nechybí, aby pršelo i nám. Když jsme zaparkovali na konci světa v Jack’s Bay, už na nás dopadaly první kapky. Dvacetiminutová procházka v silném větru a dešti k Blowhole nebyla nic příjemného. Původně zde byla jeskyně vyhloubená silným příbojem. Když se strop jeskyně zřítil, zůstala otevřená prohlubeň, kudy 200 metrů dlouhým tunelem jsou vháněny mořské vlny. Z nadhledu 50 metrů nad hladinou fascinující podívaná. Kdyby byl ještě příliv, vše se ještě zvýrazní. My ovšem byli mokří a prokřehlí, takže bylo rozhodnuto – otáčíme na sever. Na noc jsme skončili v městě Gore v zajímavém kempu kolem rugbyového hřiště. 

6. července – Jižní pobřeží

Ranní teploty klesaly opět pod nulu, takže jsem rádi zamířili k pobřeží, kde je přece jenom tepleji. První zastávkou bylo město Oamaru, kde zůstalo zachováno několik velkolepých budov z krémového vápence. Přístav měl své slávy daleko, ale patřil k místům, které se snaží nadšenci uvést do života spoustu kaváren, restauraci a uměleckých galerií. Stejně jako zprovoznění místní parní železnice a Staempunkové galerie. Určitě příjemná zastávka na cestě dál.

Pro nás dál znamenalo na jih, konkrétně k vesnici Moeraki. Na pláži před ní se nacházejí zvláštní kulaté kameny, kterým se říká Moeraki Boulders. Kameny jsou na povrchu hladké, ale uvnitř zvláštně tvarované. Prostě – kdyby snášeli mimozemšťané vejce, vypadala by určitě takto. Žádné vejce se neklubalo, tak jsme vyrazili za živými zvířaty.

Vyklubané vejce

Kousek za vesnicí je výběžek Shag Point a na něm volně otevřená rezervace Matakaea Scenic Reserve. Na tučňáky, kteří se budou vracet z lovu na moři, jsme tu byli moc brzy. Ovšem to, co se válelo po travnatém výběžku, nebyly kameny (jak jsem si dlouho myslela), ale odpočívající lachtani. Dodržet doporučený odstup 10 metrů nešlo, ale když se Nik přiblížil asi na metr a půl, tak mu lachtan ukázal, jakými zuby by ho pokousal. Ale jinak to byla klidná zvířata s roztomilým kukučem.

Další noc jsme se rozhodli strávit ve free kempu přímo ve městě. Zakotvili jsme vedle historického nádraží v Dunedinu. Nejdřív jsme si došli nahřát kosti do výřivky, pak jsme už za tmy stihli rychlou procházku do města, které kdysi založili skotští usedlíci. I když jejich množství brzy převýšili Britové, nejpodobnější je (prý) Edinburghu.

5. července- Mt. Cook

Ráno bylo krušné. Už večer se pořádně ochladilo a ráno klesly teploty pod nulu. A v naší Zelence bylo jen o pár stupňů tepleji. Donutit se vyhrabat z teplého pelíšku stálo hodně sil. Zatím spíme jen pod teplou peřinou, ale máme s sebou i spacáky, vypadá to, že na ně brzy dojde.  Mrazivá noc bez mraků ukázala miliony nádherných hvězd, úplně jiných než doma. Ale zase byla taková zima, že jsem se je neodvážila fotit.Podél jezera Pukaki jsme ráno přejeli do horského vesnice Aoraki/Mt. Cook. Cestou jsme několikrát měli co dělat, abychom nenarazili do dravého ptáka podobného poštolce, který konzumoval na silnici ležící mršinu a odmítal ji opustit. Jeden se s ní pokusil vzlétnout, ale byla moc těžká. Složité dilema.

Připadalo mi, že největší část vesnice představuje Sir Edmund Hillary Alpine Centre, muzeum, planetárium, informační centrum a hotel v jednom. My jsme se nezastavili, protože jsme měli naspěch. Naším cílem byla nejvyšší hora Nověho Zéland, kterou představuje s výškou 3724 m Mt. Cook. Tedy aspoň vyhlídka na něj od chaty Müller Hut. Vrcholek je většinou skrytý v mracích za svým menším bratrem. Podle cedulí 4 hodiny nahoru a další 4 dolů. Začali jsme vyhlídkou Kea point, Mt. Cook byl opravdu ukrytý v mracích. Takže za ním nahoru…

Cestička vedla téměř rovně vzhůru po spoustě drevěných schodů. Při sestupu jsem je počítala…bylo jich přes 1800 (pro strovnání Petřínská rozhledna má 300). Na konci schodů byla vyhlídková plošinka, na které končila většina turistů. Zatímco na mě chlapi čekali, přiletěl se na ně podívat zdejší zvědavý papoušek kea. Na mě už nepočkal.Dál to pokračovalo, jak jsme zvyklí – úzká suťová cestička, přelézání skalek, sněhová pole. Nastoupali jsme asi 1100 výškových metrů, když už to dál nešlo. Na sněhu ležela ledová krusta, na kterou nepomáhaly ani hůlky. Zvládali to pouze borci v horolezeckých helmách s mačkami a cepíny. My jsme se vydali dolů, slibovaný vrcholek byl v lehkém oparu, ale aspoň něco. Sestup šel dobře, jen mě asi pár dní budou bolet lýtka. Do setmění jsme se stihli přesunout ještě o kus dál na jih, ale stále očekáváme mrazivou noc. No name place někde uprostřed Jižního ostrova.

4. července – Do hor

Dneska konečně došlo i na prohlídku městečka Akaroa. Za mě – Balaton po sezóně je živější a taky teplejší, takže nic moc. Městečko, či spíš vesnice si hraje na francouzský styl, takže nic pro nás. 

Dál nás čekal přejezd do vnitrozemí, kde bylo určitě ještě chladněji. Na pastvinách kolem silnice se začaly objevovat stále častěji velká stáda ovcí. Přiblížili jsme se na dohled Zélandským Alpám a mohli jsme vidét zasněžené vrcholky už u prvních kopců v podhůří.

První zastávkou bylo nádherné ledovcové jezero Tekapo a kostelíček Dobrého pastýře na jeho břehu.

Tekapo Lake
Dobrý pastýř na břehu

Na noc jsme zakotvili u největšího ze zdejších jezer – Pukaki. Hledali jsme tu free camp, tj. místo, kde lze legálně kempovat, většinou zde bývají i toalety, i když suché (ovšem čisté a voňavé).

dav
Západ slunce nad Pukaki


Kdysi se spalo po Zélandu hodně „navolno“, každý s autem zaparkoval na noc, kde se mu zachtělo a chodil na záchod do přírody. Takže zde zůstávala spousta nevhodného materiálu. Takže vymysleli tzv. self contained car. To znamená soběstačné auto, protože obsahuje vše potřebné. Pro taková auta platí mírnější předpisy na nocování. Nejdůležitější je samozřejmě záchod. Do obyčejných dlouhých osobáků se vybudoval rošt na postel a zakoupil (případně dočasné vypůjčil od kamarádů) malý chemický záchod. S tímto vybavením prošel kontrolou a obdržel nálepku self contained. My máme půjčené obytné auto od firmy Jucy (byla fakt nejlevnější), což je přestavěná Toyota Hiace.  Auto je vymakané. Teče zde voda, funguje lednička, vaří se na dvojplotýnkovém vařiči na pb bombu. Má veškeré kuchyňské vybavení, včetně skleniček (plastových) va víno. A pochopitelně přenosný chemický záchod, který nemáme v plánu použít. 

sdr

3. července – Christchurch

Zéland je pro nás skutečně“úplně naproti“. V zimě je časový posun 12 hodin, teď 10.  Začátek letních prázdnin u nás znamená vrchol zimy tady, prostě náš leden. Sice žádné záplavy sněhu, náš první den na Zélandu nás přivítal příjemnými 15 st., ale dny jsou velmi krátké. Svítá v 8 a v 17 je už zase tma. Budeme muset začít fungovat už před svítáním, abychom v 8 vyjiždéli.

Naše bydliště

Ani nevím, jaká byla první noc steávená v obytném autě, protože jsme byli jak přejetí parním válcem. Jediné, co si vybavuji, byly zvuky mořských vln, jak naráží do pobřeží. Takže naše první ranní procházka vedla  k oceánu. Dlouhá pláž obnažená odlivem, za mraky prosvítající paprsky slunce.  Rackové hodovali na mušlích, které tam zanechal příliv. Zavřené škeble vzali do zobáku, vznesli se do výšky a pak svůj úlovek upustili. A potom už si jen pochutnali. Na pláži jsme potkali ptáky připomínající tučňáky, kolébali se vzpřímeně,  ale byli schopni kousek popoletět pomocí svých malých křídel. Takže si asi na naše první tučňáky budeme muset počkat.

Ráno na pláži

Město Christchurch je největší na Jižním ostrově, víc než 330 tisíc obyvatel žije převážně na předměstích v nízkých bungalovech, velmi podobných americkým. V centru města se intenzivně staví, po obrovském ničivém zemětřesení v roce 2011 nezůstal z města kámen na kameni. Jako připomínka stojí pobořená katedrála obehnaná bezpečnostním plotem. Uvažovalo se o jejím stržení, ale teď se jedná o možnosti zakonzervování. Podobný problém řešili u kostela sv. Jana, kde zbytky kostela provizorně zakryli pomocí konstrukce z velkých papírových trubek. Z dočasného řešení se stalo trvalé, dokonce byl překřtěn na  Cardboard cathedral a dostal se mezi největší pamětihodnosti města. Na mě tedy působila mnohem přirozeněji, než třeba zrekonstruovaná Regent street, která vypadala spíše jako filmové kulisy. Minuli jsme místo, kde stával dřevěný kostelík sv Lukáše, ze kterého se zachoval jenom zvon. Ten pověšen na bílé konstrukci slibuje obnovu kostela.

Katedrála
Kartonová katedrála
Jako kulisy z filmu

 Z Christchurch jsme zamířili na jihovýchod, na poloostrov Banks. Kolem silnice se rozkládala placatá krajina rozdělená úhlednými stromovými stěnami na jednolivé pastviny. Dál jsme pokračovali pi vyhlídkové silnici kolem bývalého kráteru, ze kterého zbyla dnes už jen malebná zátoka s městečkem ve francouzském stylu Akaroa. Působili natolik ospalým dojmem, že jsme ji prosviśtěli bez zastavení. Mnohem zajímavější mi připadal malý maorský kostelík v Onuku. V paprscích zapadajícího slunce působil úplně magicky. Rozhodli jsme se nehledat kemp a zůstat na noc „nadivoko“, hned vedle málo frekventované silnice mezo Onuku a Akaroa. S tímto typem auta můžeme, zákaz tam nebyl, ovšem podle zkušeností ostatních místní nebývají nadšeni. Odbilo 18 hodin, tak pro dnešek dobrou noc.

sdr
dav

1. a 2. července – Na cestě

dav
mde
  1. Omlouvám se, ale s psaním v mobilu opět bojuju, takže úpravy budou někdy v klidu.
  2. Oba první dny v červenci se nám slily dohromady. Let z Doha do Aucklandu na Novém Zélandu trvá těžko představitelných 16 hodin. Je to pro nás určitě nejdelší doba v letadle (i když 13 hodin do Japonska se tomu blíží), ale blíží se už i možnostem doletu současných letadel. Delší by měl být už jen let ze Singapuru do New Yorku. Co se dělá při takovém letu. Hlavně spí, protože narušené biorytmy z přesunu na druhý konec světa se dávají špatně dohromady. Mezi tím roznášejí letušky občerstvení, nabízejí kávu nebo džus, pak se čeká, až odnesou tácy, a zase se spí. Nespavci mohou koukat na stovky filmů, televizních seriálů i dokumentů. Na obrazovce před sebou se dají hrát hry (od solitéru a 2048 až k řešení detektivky). Poprvé jsem na palubě měla na chvíli i WiFi, takže se dá čas zkrátit facebookováním a podobným lelkováním. Časem to bude nejspíš standard, teď byl po hodině placený. Někdo čte, někdo poslouchá muziku, ale stejně většina spí. Při letu na Zéland se ještě zabaví cestující jednou věcí – musí vyplnit formulář před vstupem do země. A zde je jedna zélandská specialita, tzv bio security. Nový Zéland se vyvíjel dlouhou dobu samostatně, bez kontaktu s okolím. Tudíž zde roste spousta endemických rostlin a tvoří dohromady jedinečné společenství. Zélandská vláda se snaží ochránit přírodu, a tak kontroluje vše, co by se tu mohlo uchytit. Na ostrov nemí možné přivézt žádné čerstvé ovoce a zeleninu, ořechy, semínka, ale ani masové výrobky apod. Všechny potenciálně problematické věci se musí přiznat a pracovníci biosecurity je musí schválit. Za pokus propašovat do země jablko je pokuta 400 NZD (6000 Kč). Jako další se musí hlásit outdoorové vybavení, hlavně boty a stany, na kterých mohla zůstat hlína z minulého treku. Po přistání jsme prošli tradiční pasovou kontrolu a pak s batohy na bio security. Potraviny nevadily, ale naše trekovky musela ještě osobně prohlédnout paní u jiné přepážky, nakonec ještě rentgen celých zavazadel a jsme vpuštěni do země. Pro nás Auckland nepředstavoval final destination, ještě jsme absolvovali přesun na domácí terminál a přelet s Jetstar na Jižní ostrov do Christchurch. Tam jsme už měli objednané obytné auto (teoreticky se záchodem, ale o tom někdy příště). Zvládli jsme první přesun na nákup a pak do kempu po levé straně silnice a s automatickou převodovkou. Z posledních sil jsme se umyli a vyřešili roztažení postelí a ještě před setměním ( v 17 hodin) jsme už byli v limbu. Dlouhý přesun a časový posun 10 hodin oproti Česku udělá svoje.
Zéland jako země Pána prstenů
sdr

30. června – Doha

Při přesunu na letiště jsme použili sofijské metro a byla to naprostá pohoda. Za 1,60 leva (krát 13 Kč = 21Kč) za půl hodiny z centra.  Lístky se dají koupit u paní v okýnku nebo v automatu. 

Metro pohodlně až na letiště

Na pokračování naší cesty jsme se svěřili do rukou kvalitní letecké společnosti – Qatar Airways. Nejdříve jsem se přesunuli do hlavního města Kataru, do Doha. Zde jsme měli času dost na to, abychom využili možnosti opustit letiště a vydat se autobusem (klimatizacovanou teplotou, kterou popsala jedna z průvodkyň jako ukrajinské léto) na organizovanou prohlídku města, kterou pořádala letecká společnost.

Přímo u odletových bran stánek Discover Qatar

Vyřídili nám dočasné vízum na opuštění terminálu, jinak bychom ho museli mít už z domova. Sraz byl už hodinu před začátkem, ovšem museli jsme projít celým letištěm, absolvovat imigrační kontrolu i průchod bránami, tak to bylo akorát. V poledne ukazovaly teploměry 47 st., v osm hodin večer snesitelnějších 36. Byla sice tma, takže se špatně fotilo, ale zase jsme mohli opustit klimatizovaný autobus bez okamžitého roztavení. I tak bylo vedro. Paní průvodkyně původem z Filipín vyprávěla spoustu zajïmavého o životě v Kataru i o budovách kolem. Třeba že zde žije asi 50% Katařanů a 50% cizinců, většinou z Indie, Pákistánu, Nepálu, Afghánistánu a Filipín. Původně chudá země, která žila z rybaření a lovu perel, nesmírně zbohatla po objevu nalezišť ropy a zemního plynu. Od britského protektorátu se osamostatnila v roce 1971 a nevstoupila ani do vznikajících Spojených arabských emirátů. Všechny moderní stavby mají jedno společné – byly postaveny po roce 2010.

dig

My jsme se pokochali výhledem na nádherně osvětlené obchodní centrum města – Downtown. Katar se snaží vyrovnat svému bohatšímu sousedovi  – Emirátům, například i tím že i v Doha najdete umělý ostrov pojmenovaný The Pearl (Perla), kde jsou soukromé rezidence i luxusní obchody. Projeli jsme okolo zajímavého muzea Národní historie a zastavili se v Národním kulturním centru, kde se stavby inspirovaly jak tradičním stylem, tak i starým Římem. Velký trh (souk) byl celý předělaný, až ztratil na zajímavosti.

Pigeon Tower – místo, kde žijí holubi

Ale o to víc mě fascinovaly sloupy osvětlení hlavní silnice k letišti, které byly popsány texty z koránu (ano, Katar je přísně muslimská země, ale zároveň přistěhovalci z celého světa jí dávají kosmopolitní ráz). Sloupy měnily barvy od žlutou přes červenou a modrou až k jasně zelené, celá paráda je poháněna soláry. A důvod? Aby měli turisté vzpomínky. Bylo vidět, že se celá země připravuje na nejspíš největší úkol v histori. Bylo jí přiklepnuto pořádádání Mistrovství světa ve fotbale v roce 2022. Na bývalou chudou pouštní zemi obrovský úspěch. Všechno, co jsme viděli svědčí o tom, že když se do něčeho pustí a nelituje energie ani peněz, výsledky jsou výborné. Budu jim přát, ať vše dokonale zvládnou.

29. června – Sofie

Sofie je město o velikosti Prahy, ale památek má poskrovnu, ovšem nedaleko od sebe. Na rozdíl od Prahy nevypadá Sofie, že je určena turistům. Pár jsme jich potkali, ale je především pro místní. Parky, kde hraje hudba, vznikají nové kavárničky a obchody, buduje se nové metro. Cenově vychází Bulharsko pro nás pořád dobře, což nejspíš vědí hlavně turisté, kteří Sofii míjejí a míří rovnou k moři.

Vykopávky v centru

Nejvýznamnější památkou je určitě pravoslavný chrám sv. Alexandra Něvského. Byl postavený na památku ruského cara Alexandra II., který pomohl osamostatnit Bulharsko od Osmanské říše. Střechu má ze spousty zelených kopulí a kopulek, uvnitř zaujmou velké nástěnné malby a tenké hořící svíčky. V porovnání s podobnými kostely na Kypru, které jsme viděli na jaře, mi připadá jak velký, ale chudý příbuzný.

Jinak je Sofie město, které bylo hlavně vybudovaní po druhé světové válce a působí trochu zpustle. Je tady ovšem spousta parků se sochami a vodotrysky, ulice jsou zastíněné vzrostlými stromy, takže ulice nejsou tak rozpálené. My jsem vůbec měli štěstí, protože z neuvěřitelného českého parna jsme se přesunuli do Bulharska s příjemnými teplotami 24 st. a lehce pod mrakem.
Líbilo se mi, že kousek od sebe fungují pravoslavné kostely, také jedna zachovaná mešita a o kus dál stojí i synagoga. Je zde k viděná hodně budov připomínajících socialistickou minulost. Největší (doslova) je v jednom z parků socha sovětských hrdinů, před kterou stojí ještě sousoší socialistických hrdinů – voják s dítětem, rolnice, dělník. tady dokonce dvojmo z obou stran cesty k pomníku. Stejně jako v Praze u bývalého Stalinova pomníku, stalo se toto místo rájem pro kluky, kteří zde blbnou na kolech nebo skateboardech. A jde jim to skvěle.

Někde zajímavé sochy

Nejzajímavější mi připadal kostel Sveta Petka. Středověký kostel postupně obrůstaly velké vládní budovy a silnice, takže je utopený skoro o jedno patro pod terénem. Tady z toho udělali přednost, hned vedle něj je vstup do metra, takže je vidět shora i zespoda, bohužel nebyl otevřený. Na stejné křižovatce se nacházel až do roku 2000 socha V. I. Lenina, dnes ji nahradila obrovská socha patronky města svaté Sofie. Na vysokém sloupu stojí zlatá postava v černém rouchu, která drží věnec a sovu.


Celkově – Sofie nemá spoustu památek, ale svojí atmosférou stojí za návštěvu, i kdyby to měl být jen jeden den při přestupu na cestě dál.

Vzhůru na cesty

Naše nejdelší letošní cesta začala poklidně. Rozhodli jsme se, že nebudeme řešit co s autem u letiště, a tak jsme se vstříc dobrodružství vydali vlakem. Cesta k bratislavskému letišti trvala sice o trochu déle, ale místo toho jsem zjistila, že existuje v Brně Dolní nádraží 😀. Vystřídali jsme rychlík, courák, Eurocity, městský autobus a letadlo, abychom se po půlnoci ocitli v Sofii. Ubytování malém bytě jsme měli zajištěné přes Booking, Paní majitelka komunikovala výborně, ovšem pouze v ruštině. Pořád lepší než když si vypomohla překladačem – kombinace dvou slovanských jazyků byla na něj příliš. Samotnou majitelku jsme nepotkali, na předání klíčů nám připravila stopovačku – asi 10 fotek s popiskem (obejděte dům, najděte kabely, za kabely je dózička s klíčem od vchodu….). Super bojovka, jen se mi ji nechtělo hrát potmě v jednu v noci.

Hlavní dopravní uzel Brna 🙄
Narvané Eurocity do Bratislavy (tady foceno až se to vůbec dalo)
Malé a poklidné letiště v Bratislavě