Archiv štítku: 2019

3. července – Christchurch

Zéland je pro nás skutečně“úplně naproti“. V zimě je časový posun 12 hodin, teď 10.  Začátek letních prázdnin u nás znamená vrchol zimy tady, prostě náš leden. Sice žádné záplavy sněhu, náš první den na Zélandu nás přivítal příjemnými 15 st., ale dny jsou velmi krátké. Svítá v 8 a v 17 je už zase tma. Budeme muset začít fungovat už před svítáním, abychom v 8 vyjiždéli.

Naše bydliště

Ani nevím, jaká byla první noc steávená v obytném autě, protože jsme byli jak přejetí parním válcem. Jediné, co si vybavuji, byly zvuky mořských vln, jak naráží do pobřeží. Takže naše první ranní procházka vedla  k oceánu. Dlouhá pláž obnažená odlivem, za mraky prosvítající paprsky slunce.  Rackové hodovali na mušlích, které tam zanechal příliv. Zavřené škeble vzali do zobáku, vznesli se do výšky a pak svůj úlovek upustili. A potom už si jen pochutnali. Na pláži jsme potkali ptáky připomínající tučňáky, kolébali se vzpřímeně,  ale byli schopni kousek popoletět pomocí svých malých křídel. Takže si asi na naše první tučňáky budeme muset počkat.

Ráno na pláži

Město Christchurch je největší na Jižním ostrově, víc než 330 tisíc obyvatel žije převážně na předměstích v nízkých bungalovech, velmi podobných americkým. V centru města se intenzivně staví, po obrovském ničivém zemětřesení v roce 2011 nezůstal z města kámen na kameni. Jako připomínka stojí pobořená katedrála obehnaná bezpečnostním plotem. Uvažovalo se o jejím stržení, ale teď se jedná o možnosti zakonzervování. Podobný problém řešili u kostela sv. Jana, kde zbytky kostela provizorně zakryli pomocí konstrukce z velkých papírových trubek. Z dočasného řešení se stalo trvalé, dokonce byl překřtěn na  Cardboard cathedral a dostal se mezi největší pamětihodnosti města. Na mě tedy působila mnohem přirozeněji, než třeba zrekonstruovaná Regent street, která vypadala spíše jako filmové kulisy. Minuli jsme místo, kde stával dřevěný kostelík sv Lukáše, ze kterého se zachoval jenom zvon. Ten pověšen na bílé konstrukci slibuje obnovu kostela.

Katedrála
Kartonová katedrála
Jako kulisy z filmu

 Z Christchurch jsme zamířili na jihovýchod, na poloostrov Banks. Kolem silnice se rozkládala placatá krajina rozdělená úhlednými stromovými stěnami na jednolivé pastviny. Dál jsme pokračovali pi vyhlídkové silnici kolem bývalého kráteru, ze kterého zbyla dnes už jen malebná zátoka s městečkem ve francouzském stylu Akaroa. Působili natolik ospalým dojmem, že jsme ji prosviśtěli bez zastavení. Mnohem zajímavější mi připadal malý maorský kostelík v Onuku. V paprscích zapadajícího slunce působil úplně magicky. Rozhodli jsme se nehledat kemp a zůstat na noc „nadivoko“, hned vedle málo frekventované silnice mezo Onuku a Akaroa. S tímto typem auta můžeme, zákaz tam nebyl, ovšem podle zkušeností ostatních místní nebývají nadšeni. Odbilo 18 hodin, tak pro dnešek dobrou noc.

sdr
dav

1. a 2. července – Na cestě

dav
mde
  1. Omlouvám se, ale s psaním v mobilu opět bojuju, takže úpravy budou někdy v klidu.
  2. Oba první dny v červenci se nám slily dohromady. Let z Doha do Aucklandu na Novém Zélandu trvá těžko představitelných 16 hodin. Je to pro nás určitě nejdelší doba v letadle (i když 13 hodin do Japonska se tomu blíží), ale blíží se už i možnostem doletu současných letadel. Delší by měl být už jen let ze Singapuru do New Yorku. Co se dělá při takovém letu. Hlavně spí, protože narušené biorytmy z přesunu na druhý konec světa se dávají špatně dohromady. Mezi tím roznášejí letušky občerstvení, nabízejí kávu nebo džus, pak se čeká, až odnesou tácy, a zase se spí. Nespavci mohou koukat na stovky filmů, televizních seriálů i dokumentů. Na obrazovce před sebou se dají hrát hry (od solitéru a 2048 až k řešení detektivky). Poprvé jsem na palubě měla na chvíli i WiFi, takže se dá čas zkrátit facebookováním a podobným lelkováním. Časem to bude nejspíš standard, teď byl po hodině placený. Někdo čte, někdo poslouchá muziku, ale stejně většina spí. Při letu na Zéland se ještě zabaví cestující jednou věcí – musí vyplnit formulář před vstupem do země. A zde je jedna zélandská specialita, tzv bio security. Nový Zéland se vyvíjel dlouhou dobu samostatně, bez kontaktu s okolím. Tudíž zde roste spousta endemických rostlin a tvoří dohromady jedinečné společenství. Zélandská vláda se snaží ochránit přírodu, a tak kontroluje vše, co by se tu mohlo uchytit. Na ostrov nemí možné přivézt žádné čerstvé ovoce a zeleninu, ořechy, semínka, ale ani masové výrobky apod. Všechny potenciálně problematické věci se musí přiznat a pracovníci biosecurity je musí schválit. Za pokus propašovat do země jablko je pokuta 400 NZD (6000 Kč). Jako další se musí hlásit outdoorové vybavení, hlavně boty a stany, na kterých mohla zůstat hlína z minulého treku. Po přistání jsme prošli tradiční pasovou kontrolu a pak s batohy na bio security. Potraviny nevadily, ale naše trekovky musela ještě osobně prohlédnout paní u jiné přepážky, nakonec ještě rentgen celých zavazadel a jsme vpuštěni do země. Pro nás Auckland nepředstavoval final destination, ještě jsme absolvovali přesun na domácí terminál a přelet s Jetstar na Jižní ostrov do Christchurch. Tam jsme už měli objednané obytné auto (teoreticky se záchodem, ale o tom někdy příště). Zvládli jsme první přesun na nákup a pak do kempu po levé straně silnice a s automatickou převodovkou. Z posledních sil jsme se umyli a vyřešili roztažení postelí a ještě před setměním ( v 17 hodin) jsme už byli v limbu. Dlouhý přesun a časový posun 10 hodin oproti Česku udělá svoje.
Zéland jako země Pána prstenů
sdr

30. června – Doha

Při přesunu na letiště jsme použili sofijské metro a byla to naprostá pohoda. Za 1,60 leva (krát 13 Kč = 21Kč) za půl hodiny z centra.  Lístky se dají koupit u paní v okýnku nebo v automatu. 

Metro pohodlně až na letiště

Na pokračování naší cesty jsme se svěřili do rukou kvalitní letecké společnosti – Qatar Airways. Nejdříve jsem se přesunuli do hlavního města Kataru, do Doha. Zde jsme měli času dost na to, abychom využili možnosti opustit letiště a vydat se autobusem (klimatizacovanou teplotou, kterou popsala jedna z průvodkyň jako ukrajinské léto) na organizovanou prohlídku města, kterou pořádala letecká společnost.

Přímo u odletových bran stánek Discover Qatar

Vyřídili nám dočasné vízum na opuštění terminálu, jinak bychom ho museli mít už z domova. Sraz byl už hodinu před začátkem, ovšem museli jsme projít celým letištěm, absolvovat imigrační kontrolu i průchod bránami, tak to bylo akorát. V poledne ukazovaly teploměry 47 st., v osm hodin večer snesitelnějších 36. Byla sice tma, takže se špatně fotilo, ale zase jsme mohli opustit klimatizovaný autobus bez okamžitého roztavení. I tak bylo vedro. Paní průvodkyně původem z Filipín vyprávěla spoustu zajïmavého o životě v Kataru i o budovách kolem. Třeba že zde žije asi 50% Katařanů a 50% cizinců, většinou z Indie, Pákistánu, Nepálu, Afghánistánu a Filipín. Původně chudá země, která žila z rybaření a lovu perel, nesmírně zbohatla po objevu nalezišť ropy a zemního plynu. Od britského protektorátu se osamostatnila v roce 1971 a nevstoupila ani do vznikajících Spojených arabských emirátů. Všechny moderní stavby mají jedno společné – byly postaveny po roce 2010.

dig

My jsme se pokochali výhledem na nádherně osvětlené obchodní centrum města – Downtown. Katar se snaží vyrovnat svému bohatšímu sousedovi  – Emirátům, například i tím že i v Doha najdete umělý ostrov pojmenovaný The Pearl (Perla), kde jsou soukromé rezidence i luxusní obchody. Projeli jsme okolo zajímavého muzea Národní historie a zastavili se v Národním kulturním centru, kde se stavby inspirovaly jak tradičním stylem, tak i starým Římem. Velký trh (souk) byl celý předělaný, až ztratil na zajímavosti.

Pigeon Tower – místo, kde žijí holubi

Ale o to víc mě fascinovaly sloupy osvětlení hlavní silnice k letišti, které byly popsány texty z koránu (ano, Katar je přísně muslimská země, ale zároveň přistěhovalci z celého světa jí dávají kosmopolitní ráz). Sloupy měnily barvy od žlutou přes červenou a modrou až k jasně zelené, celá paráda je poháněna soláry. A důvod? Aby měli turisté vzpomínky. Bylo vidět, že se celá země připravuje na nejspíš největší úkol v histori. Bylo jí přiklepnuto pořádádání Mistrovství světa ve fotbale v roce 2022. Na bývalou chudou pouštní zemi obrovský úspěch. Všechno, co jsme viděli svědčí o tom, že když se do něčeho pustí a nelituje energie ani peněz, výsledky jsou výborné. Budu jim přát, ať vše dokonale zvládnou.

29. června – Sofie

Sofie je město o velikosti Prahy, ale památek má poskrovnu, ovšem nedaleko od sebe. Na rozdíl od Prahy nevypadá Sofie, že je určena turistům. Pár jsme jich potkali, ale je především pro místní. Parky, kde hraje hudba, vznikají nové kavárničky a obchody, buduje se nové metro. Cenově vychází Bulharsko pro nás pořád dobře, což nejspíš vědí hlavně turisté, kteří Sofii míjejí a míří rovnou k moři.

Vykopávky v centru

Nejvýznamnější památkou je určitě pravoslavný chrám sv. Alexandra Něvského. Byl postavený na památku ruského cara Alexandra II., který pomohl osamostatnit Bulharsko od Osmanské říše. Střechu má ze spousty zelených kopulí a kopulek, uvnitř zaujmou velké nástěnné malby a tenké hořící svíčky. V porovnání s podobnými kostely na Kypru, které jsme viděli na jaře, mi připadá jak velký, ale chudý příbuzný.

Jinak je Sofie město, které bylo hlavně vybudovaní po druhé světové válce a působí trochu zpustle. Je tady ovšem spousta parků se sochami a vodotrysky, ulice jsou zastíněné vzrostlými stromy, takže ulice nejsou tak rozpálené. My jsem vůbec měli štěstí, protože z neuvěřitelného českého parna jsme se přesunuli do Bulharska s příjemnými teplotami 24 st. a lehce pod mrakem.
Líbilo se mi, že kousek od sebe fungují pravoslavné kostely, také jedna zachovaná mešita a o kus dál stojí i synagoga. Je zde k viděná hodně budov připomínajících socialistickou minulost. Největší (doslova) je v jednom z parků socha sovětských hrdinů, před kterou stojí ještě sousoší socialistických hrdinů – voják s dítětem, rolnice, dělník. tady dokonce dvojmo z obou stran cesty k pomníku. Stejně jako v Praze u bývalého Stalinova pomníku, stalo se toto místo rájem pro kluky, kteří zde blbnou na kolech nebo skateboardech. A jde jim to skvěle.

Někde zajímavé sochy

Nejzajímavější mi připadal kostel Sveta Petka. Středověký kostel postupně obrůstaly velké vládní budovy a silnice, takže je utopený skoro o jedno patro pod terénem. Tady z toho udělali přednost, hned vedle něj je vstup do metra, takže je vidět shora i zespoda, bohužel nebyl otevřený. Na stejné křižovatce se nacházel až do roku 2000 socha V. I. Lenina, dnes ji nahradila obrovská socha patronky města svaté Sofie. Na vysokém sloupu stojí zlatá postava v černém rouchu, která drží věnec a sovu.


Celkově – Sofie nemá spoustu památek, ale svojí atmosférou stojí za návštěvu, i kdyby to měl být jen jeden den při přestupu na cestě dál.

Vzhůru na cesty

Naše nejdelší letošní cesta začala poklidně. Rozhodli jsme se, že nebudeme řešit co s autem u letiště, a tak jsme se vstříc dobrodružství vydali vlakem. Cesta k bratislavskému letišti trvala sice o trochu déle, ale místo toho jsem zjistila, že existuje v Brně Dolní nádraží 😀. Vystřídali jsme rychlík, courák, Eurocity, městský autobus a letadlo, abychom se po půlnoci ocitli v Sofii. Ubytování malém bytě jsme měli zajištěné přes Booking, Paní majitelka komunikovala výborně, ovšem pouze v ruštině. Pořád lepší než když si vypomohla překladačem – kombinace dvou slovanských jazyků byla na něj příliš. Samotnou majitelku jsme nepotkali, na předání klíčů nám připravila stopovačku – asi 10 fotek s popiskem (obejděte dům, najděte kabely, za kabely je dózička s klíčem od vchodu….). Super bojovka, jen se mi ji nechtělo hrát potmě v jednu v noci.

Hlavní dopravní uzel Brna 🙄
Narvané Eurocity do Bratislavy (tady foceno až se to vůbec dalo)
Malé a poklidné letiště v Bratislavě

9. března – Do hor

Kypr postytuje turistům spoustu krás. My jsme se zatím pohybovali pouze po pobřeží, nastal čas vyrazit (jako tradičně) do hor. Pohoří Troodos rozděluje ostrov na dvě poloviny a zasahuje od západu až do středu ostrova. Svahy jsou zde docela prudké a porostlé borovicemi a hustým šáším. Jestli prudké letní slunce promění pobřeží ve vyprahlou poušť, v horách je stále spousta vody i zeleně.

Vnitrozemí se nehodí na zemědělství, leda na pasení dobytka, ale především bylo známým nalezištěm mědi už od starověku. Těžili ho zde i Benátčané, po kterých se zde dochovali nečekané památky – tři kamenné mosty z 15. století. My jsme dojeli k mostům Kelefos (nebo Tzelephos) a Ellia, abychom fascinovaně prohlíželi elegantní křivky mostů i jejich konstrukci.

Kelefos
Ellia

Hory byly vždy útočištěm pro mnichy, kteří zde rozjímali daleko od ruchu civilizace. Pravoslavné byzantské kláštery zde zůstaly a v některých jsou mniši dodnes. Nejznámnější je klášter Kykkos, kde se ukrývá posvátná ikona Bohorodičky, kterou měl namalovat sám evangelista Lukáš. Ta je uchovávána v kostele a je spolu s ostatními ikonami součástí ikonostasu, zvláštní přepážky oddělující prostor kostela od presbytáře. Věřící prochází podlél něj, u každé ikony se pomodlí a ikonu políbí (tady byly před obrazem ještě skla, aby se ikony nepoškodily). Atmosféra v kostele byla protchnutá modlitbami tisíců věřících, kteří zde prošli. Klášter samotný už tak autenticky vypůsobil, blýskavé moziky vznikly až v poslední době. Mají asi dávat najevo obrovské bohatství kláštera.

Na hoře nad klášterem se vidět už z dálky stavba, kterou jsem dlouho mylně považovala za klášter samotný. Ovšem vše je jinak. Téměř na vrchol vede hezká asfaltka a na jejím konci je velké parkoviště. Na jeho plochu hledí velká socha muže v mnišském hábitu. Tento muž pro mne představuje velmi zajímavou osobnost dějin Kypru. Arcibistup Makarios III. se postavil do čela boje za nezávislost Kypru na Británii. Když byl v roce 1959 úspěšný, byl zvolen jako první prezident samostatného Kypru. V čele státu stál do roku 1977 a v průběhu přežil čtyři pokusy o atentát. Protože původně vstoupil jako novic do kláštera Kykkos, sám si vybral kopec Throni nad ním jako místo posledního odpočinku. Od parkoviště vede na vrcholek cesta lemovaná mozaikami svatých se spoustou nádherných výhledů do krajiny. Hrobka je pod dohledem vojáků skrytá v umělé jeskyni. Na samém vrcholku kopce je zajímavý kostel, který byl budován v posledních letech.

Makarios III.

Mimo klášterů jsou v pohoří Troodos zajímavé i horské vesnice rozeseté po svazích v nadmořské výšce přesahující 1000 metrů nad mořem. Těšila jsem se na výhledy, ale bohužel mlha byla silná, takže se žádná pitoreskní panoramata nekonala. Zakotvili jsme v vesnici Pedhoulas ve stařičkém penzionu pod vedením stařičkého majitele. Ve vesnici, kde trvale žije 132 obyvatel, je 12 kostelů a zdarma veřejně přístupná síť wifi. Ještě před soumrakem jsme si stihli prohlédnout kostelík pod ochranou UNESCO zasvěcený archandělu Michaelovi, který se počítá mezi jeden z deseti tzv. horských byzantských kostelíků. Z venku nenápadná stavba se zvláštní střechou až na zem, uvnitř krásný kostelíček plný fresek a starých ikon se skvělou atmosférou.

Ještě před tím, než sluníčko úplně zapadlo, na chvilku se nečekaně prodralo mlhou a osvítilo zasněžené vrcholky okolních kopců. I náš zítřejší cíl….Olymp.

8. března – Pafos

Vůbec nepochybuju, že jsem byla někdy v minulých životech Římanka. V Římě se cítím, jako bych se vracela domů. Kdekoliv po Evropě mám možnost podívat se, co z úžasné anické cililizace přežilo do dnešních dní, udělám to.. I když mé společníky na cestách už to fakt nebaví.

Naše cesta vede po pobřeží dále na západ. Projíždíme územím, které není součástí ani Kyperské republiky, ani Severokyperské turecké republiky, která odtrhla v roce 1983, i když ji do dnešních dní uznalo jenom Turecko. Najednou jsme se ocitli na území, které patří Británii. Po vyhlášení nezávisosti si zde Británie ponechala dvě území, která jsou dodnes britskými koloniemi a sídlí na nich britské vojenské základny. Na mapě je značeno tenkou čárou, ve skutečnosti to k poznání není. Jak bude vypadat realita po brexitu, těžko říct.

Právě na briském území se nachází starověké město Kourion. V dobách své největší slávy za císaře Trajána mělo až 4 tisíce obyvatel. V roce 365 n. l. to silné zemětřesení srovnalo se zemí, tak jeho krásy představují pouze archelogické vykopávky. Jednu raritu se musí Kurionu přiznat – tak fantasticky umístěný amfiteátr jsem ještě neviděla. Je vystavěný ve svahu nad mořem, takže ze sedadel divadla, kam se vejde až dva tisíce hostů, je výhled na okolní zelenou krajinu, i na pláže a mořskou hladinu. Původní město je dnes rozděleno do tří archologických expozic, amfiteátr s okolím je pouze jednou z nich. O kousek dál je volně přístupný antický stadion, ještě dál se pak rozkládá Apolonův chrám, ale k jeho návštěvě jsem už ostatní nepřesvědčila.

dav

Na každém kroku se na Kypru připomíná antická minulost a její mýty. Např. bohyně Afrodita se měla zrodit z mořské pěny na jedé ze zdejších pláží. Toto místo se nazývá Petra tou Romiou a nemohli jsme ho minout. Na oblázkové pláži všichni hledají kamínek, který připomíná tvarem srdce. Ten má zajistit, že poznají osudovou lásku (tedy ve snu, až si kamínek dají pod polštář). Ale dnes se kamínky i popisují jmény a nechávají se na pláži u jedno stromu spolu s bílým kouskem látky. V moři u skály se také stačí vykoupat a člověk omládne o deset let. Na Zdenkovi to moc nezafungovalo a já mám ráda moře tak o deset stupňů teplejší, nějakých deset let jsem oželela.

Nějak takhle vystupovla na tomto místě bohyně Afrodita

Mířili jsme do dalšího města s antickými památkami – do Pafosu. Město bylo původně hlavním městem Kypru a dochovalo se zde spousta památek z různých dob, takže je pod ochranou UNESCO. Pafos je zmiňován dokonce v Bibli, protože ho navštívil svatý Pavel z Tarsu. Ten zde byl zatčen a bičován za to, že zde šířil evangelium. Sloup, u kterého měl být přivázán, je dnes součástí
kostela Panagia Chrisopolitissa (kostel sv. Pavla) ze 13. století. Pozůstatky starověkého města, jež bylo srovnáno zemětřesením, se nacházejí v archeologickém parku. V rozlehlém areálu, kterému vévodí bílý maják, probíhají další vykopávky, ale nejzajímavějšími nálezy jsou mozaikové podlahy v mnoha vilách, podle motivů mozaik jsou pojmenovány Aionova, Dionýsova, Orfeova nebo Théseova. Na několika místech byly zastřešeny, aby cenné mozaiky chránily před nepříznivým vlivem člověka i počasí. Určitě stojí za návštěvu. Pozorovat bílé soupy v zapadajícím slunci je nádherný zážitek

Jinak Pafos je hodně turistický, ale působí zároveň lidsky. Klikaté uličky, byzantské chrámy Od benátské pevnosti, která střežila přístav, pokračuje přímořské korzo se spoustou kavárniček a restaurací s řeckou kuchyní, za nimi nebo nad nimi jsou hotýlky různé úrovně. My jsme opět měli apartmán s dokonale vybavenou kuchyní (pravděpodobně je to zdejší standart, protože my jsme ho nevyhledávali), takže jsme odolali a připravili jsme si večeři sami – opečené různé druhy ryb s čerstvým salátem. Lahůdka…

Pokud bych si měla vybrat, kde bych na Kypru chtěla strávit delší dovolenou, volila bych určitě Pafos. Město je krásné a v něm samotném i v okolí je spousta zajímavých památek, na které nám nezbyl čas.

7. března – Do Limassolu

Ještě večer jsem zjistila, že máme před sebou otevřený východní obzor a můžu – nejspíš poprvé v živvotě – sledovat východ slunce nad mořem přímo z balkonu našeho hotelu. I když krátce po páté ranní…Takže jsem vstala, koukla jsem se, udělala pár fotek a zase ulehla. Než jsem se vzbudila podruhé, Zdeněk už měl za sebou koupání moři, které bylo přímo před našimi okny. Pro něj se z toho stala tradice, mně by do vody okolo 15 stupňů nikdo nedostal.

Ubytování jsme měli zajištěné jen na první večer, nebylo jisté, jak se budeme přesouvat a stíhat, nechtěli jsme spěchat jen z povinnosti, že musíme dorazit na objednaný hotel. Pár míst jsme měli vybraných, ovšem na Kypru je toho k vidění opravdu hodně. Larnaku jsme se rozhodli nechat až na konec, ovšem stejně jsme zastavili hned po pár kilometrech od hotelu. Vlastně ještě ve městě se nachází velké jezero se slanou vodou, které na léto vysychá. Od prosince do dubna tady zimují velká hejna plameňáků i dalšího ptactva. Narazili jsme na ně náhodou, když jsme kolem nich projížděli. Bylo jich tu hodně, ale dost daleko od břehu, takže fotit se moc nedali. Ale viděli jsme je! Před pár lety jsem byli v Andalusii moc brzo, tak zahlédli plameňáků jen pár, tady jich bylo spousta.

Zdejší dálnice spojuje tři velká města na jižním pobřeží s hlavním městem Nikósii uprostřed ostrova. Je kvalitní, zadarmo, rychlost omezena na 100 km/hod a ta se většinou dodržuje. My jsme z ní brzo sjeli a pokračovali po okreskách. První postřeh ze silnic: v obcích se moc neřeší parkování, kdekoliv nechají auto u chodníku, udělají tak z dvoupruhové silnice jen jeden a půl pruhu. Někdy docela vzrůšo.  Zvlášť pro mne jako spolujezdce…Na ježdění vlevo jsem si zvykala fakt těžko.

Kolem středověké věž Alaminos Tower jsme minuli malý ženský klášter sv. Minase, který byl tak důkladně zrekonstruován, až vypadal skoro nový. Podobně opravené bylo i horské městečko Pano Lefkara. V zimě poklidné až ospalé městečko, kde ženy sedí před svými krámky a ručně vyšívají krajky, které pak nabízejí zákazníkům, doplňují obchody se stříbrem. Podle kapacity kaváren a hospůdek to tady musí být v sezóně turistický masakr.

Alaminos Tower
Svatý Minas
Pano Lefkara
Krajkářka

Jedna z nejzachovalejších pravěkých památek v celém Středomoří je k vidění na okraji městečka Choirokoitia, dokonce je vidět z dálnice, která tudy prochází. Neolitičtí zemědělci zde vybudovali vesnici už v 7. tisíciletí před naším letopočtem na jednom z kopců. K prohlídce atcheologické vykopávky i rekonstrukce čtyř kulatých obydlí.

Čtvrteční odpoledne jsme dojeli do druhého největšího z kyperských měst – Limassolu, zde nazývaného Lemesos. Břeh moře lemuje příjemná parková promenáda zakončená moderním přístavem pro jachty. Moderní stavby na pobřeží vystřídaly kousek od pobřeží klikaté uličky, staré kostely i byzantský hrad, ale při naší návštěvě se vše chystalo na velké ukončení masopustu s koncertem, na který odkazovaly všude přítomné obrovské papírové sochy.

Ochutnávka krás Kypru

Je to už hodně dávno, co jsme jarní prázdniny využívali k lyžování na horách. Přece jenom je to vlastně 9 dní volna, to už stojí za to pustit se někam dál. Stačily nám třeba na návštěvu Indie nebo USA. Letos jsme zůstali v Evropě, protože jsme tolik času neměli. Výsledek – na čtyři dny na třetí největší středomořský ostrov Kypr. Byla to opravdu rychlovka, vlastně jen ochutnávka toho, co může Kypr nabídnout. Není toho málo – krásné moře i pláže, skvělé jídlo, památky řecké, římské, byzantské i turecké. Slunce zde svítí 300 dní v roce, většina dešťů spadne v prosinci a v lednu, pak už jen modrá obloha. Teploty v létě se šplhají přes 40°C ve stínu, tomu se opravdu ráda vyhnu, ovšem začátek března je velmi příjemný – ve stínu přes 20 st. a azurro.

Na jižní části ostrova, která je dnes členem Evropské unie, se mluví řecky a píše řeckým písmem (pamatujete z matiky – alfa, beta, gamma..). Kyprem prošly všechny mocnosti a jejich vliv je zde pořád patrný, většinou po nich zůstaly historické budovy. Jako poslední před dosažením samostatnosti v roce 1960 tu vládli skoro sto let Britové. Vzpomínkou na ně je dodnes perfektní znalost angličtiny a dvojjazyčné cedule, takže zapomenutou řeckou abecedu luštit nemusíte. A zůstalo taky ježdění vlevo…Je to velký nezvyk, a to jsem byla jen spolujezdec. Klobouk dolů před mým mužem. S jakým přehledem zvládal všechny situace, kdy jsou vám dlouhodobě budoané zkušenosti a návyky na nic (a ještě řadí druhou rukou).

6. března 2019

Středa byla pouze přesunovací – do Vídně na letiště, přelet do Larnaky, vyzvednutí rezervovaného auta z půjčovny a krátký přejezd do hotelu přímo na pláži. První kilometry v autě s volantem vpravo byly tak nezvyklé, že mi daly zabrat, i když všechno šlo jako po drátkách. Čerstvý mečoun k večeři zahojil pocuchané nervy.