Archiv štítku: Asie

2. července – Karakol

Dnešek jsme už dopředu pojali odpočinkově, informačně a přípravně.
Ovčem skutečnost….Úplně po pravdě – od snídaně začínající v osm jsme se zvedli v 12:45 😂
Celou tu dobu jsme strávili fascinujícím  rozhovorem, který budu zpracovávat hodně dlouho. Dasha s Kubou, kteří pracovali a cestovali tři roky na Zélandu, se zpátky do Česka vydali po vlastních nohách, tedy na kole. Projeli jihovýchodní Asii, pak přelétli do Nepálu (zvládli na kole i trek kolem Annapurnen) a přes Tádžikistán a Kyrgyzstán směřují do kazašské Almaty. Čerstvě mají v nohách 10.000 km a pár dalších je ještě čeká ve Skandinávii a mají v plánu dojet až domů. Takže témat k hovoru bylo nepřeberně. Může vypadat zajímavě, že je nepotkala těžká situace v podobě nehody, defektu, bloudění (klepu, abych to nezakřikla 😜). Nepříjemnostem se dá prostě předcházet, i když se jim nedá zabránit, dobrou přípravou.
Pokud byste si chtěli přečíst jejich zážitky, píší blog http://bikepackingnomads.com, pod stejným názvem najdete i super fotky na Instagramu.
Zdeňka hodně zaujala jejich kola, vyptával se na kdejaký technický detail, dokonce se na Kubově kole i projel. Takže to vypadá, že příští naše cesta může být kolmo 😜😜😜.

Zbytek dne jsme vyřídili permity na druhý trek, dali si pozdní šašlik a slušné espreso v kavárně pro turisty jménem Fat cat.Pokračujeme v ochutnávce piva. Zdeňka překvapil způsob točení ze sudu, kde děvočka za barem natočila pivo do uříznuté PET lahve a pak ho (bez pěny) přelila do skla. Inu, jiný kraj 😁.
Město Karakol je typický postsovětské, od širokých ulicemi pro nexistující dopravu, architekturou, konče sochou Lenina.

 
Zítra vyrážíme na trek, který by měl být na 3 – 4 dny. Počasí nehlásí nic moc, uvidíme…

1. července – Karakol

Let do hlavního města Kyrgyzstánu Biškeku proběhl v klidu. Tedy myslím…Několik zkrácených nocí způsobilo, že jsem byla tuhá dřív, než se letadlo odlepilo od země. A někdy po desáté místního času jsme opouštěli úplně prázdné letiště. Přistávací hala byla dokonce zhasnutá a možná zazimováná. My zůstali docela dlouho, protože jsme museli vybrat peníze z bankomatu a hlavně…koupit kyrgyzskou simku, abychom měli přístup k internetu. To se podařilo, takže dokud bude signál, měli bychom být online.
A pak už to šlo ráz na ráz. Přejezd taxíkem na kraj Biškeku, kde staví maršrutky, rychlý oběd, kdy jediné, co jsme odhadli, byly vejce, párek a zeleninový salát. Ještě jsme ani nedojedli, když přišli místní, že na nás maršrutka už čeká. Já se s tímto systémem dopravy potkala dnes poprvé, ale prý to představuje jediný funkční systém dopravy v zemích bývalého Sovětského svazu. Jsou to vlastně malé mikrobusy, které jezdí bez předem daného jízdního řádu. Na místě startu čeká, až se naplní, a pak jede předem známou trasu. Neodbočuje z ní, ale řidič zastaví, kde si řeknete.

Cílem naší maršrutky bylo město Karakol ležící více než 400 km od hlavního města. Cestu zvládla za skvělých 5 hodin, i když silnice byla místy hodně rozbitá, nezpomalil (tedy jen když ho někdo probliknul, že se o kousek dál měří rychlost).
Většinu cesty jsme jeli podél ohromného jezera Yssik kul, které měří na délku zhruba 180 km. Určitě se k němu chceme podívat.

Kdybych měla zdejší vesnice a městečka k něčemu přirovnat, řekla bych, že mi to tu připomíná Albánii, kde jsme byli před sedmi lety. Prostě Balkán. Vše funguje, ale „tak nějak“ funguje.
Ve městě Karakol jsme se ubytovali v kempu, ovšem nestavěli jsme stan, ale obýváme tradiční jurtu. Majitel se chechtal, že je dneska český den, protože chvíli před námi přijela desetičlenná skupina z Čech. A to ještě netušil, že za okamžik se objeví dva borci na kolech, taky z Česka. Dokonce Zdeněk v při čištění zubů zjistil, že je to pár, který jede na kolech až že Zélandu a jejichž blog čte. Svět je prostě malý 😁.

30. června – Istanbul


Turkish Airlines patří mezi klasické letecké společnosti (žádná nízkonákladovka), ovšem létá za velmi příznivé ceny a navíc s kvalitním standardem, např. má asi nejlepší jídlo, co jsem na palubě ochutnala. A ještě jeden bonus – létá do zajímavých lokalit. Sveze všechny pasažéry do Istanbulu a tam je  přeskládá do letadel do různých světa stran. Částo tak vznikne delší čas na přestup. Pokud je odstup mezi lety delší než 10 hodin má pasažér nárok na ubytování v hotelu zdarma nebo na prohlídku města s průvodcem.

Jinak ovšem můžete prozkoumat město sami. Z letiště jezdí do centra metro, na které si můžete koupit kartičku v automatu u vstupu. Docela jsme se s ním návštěvami, přestože se tvářil, že umí anglicky. Nakonec jsme je koupili na stánku s občerstvením, který jsme míjeli. Jedna jízda stojí 5 lir, můžete jet libovolně dlouho, klidně z konečné na konečnou jako my. Pokud přestupujete, počítá se to jako další a tudíž další placení.
My dojeli na konečnou Yenikapi a dál poznávali tohle skvělé město pěšky. Propletli jsme se úzkými uličkami Yenikapi, prošli si Sultanamed s bývalým byzantským chrámem Haia Sofia a vstoupili do Modré mešity. Naše oblečení se do mešity moc nehodilo, tak jsme si vypůjčili vhodnější – já šál na hlavu, chlapi slušivé žluté sukně. Mešita je krásná, i když se zrovna opravuje, ale byl tam nečekaně velký hluk a chaos. Kam ten svět spěje, když už i věřící si fotí po modlitbě selfíčka….Pak jsme seběhli směrem ke Galatskému mostu, abychom viděli Bospor a šrumec v něm a byl čas se pomalu vracet.Přes Egyptský bazar jsme náhodně trefili zase na stanici Yenikapi, čímž se kruh uzavřel.

Na letišti šlo vše jako po másle, tentokrát jsme skutečně odlétali na čas, v krásných 0:40 už 1. července.

Chow mein

Číňané dali světu spoustu objevů a také obohatili kulinářský svět o těstoviny, které se tvoří z nekynutého těsta, pro nějž je základ mouka a voda. Nudle prý přivezl Marco Polo do Itálie, kde se z nich vyvinuly italské špagety.

https://bakeatmidnite.com/ground-beef-lo-mein/

Číňané dělají z těstovin různé pokrmy, ovšem ve světě se nejčastěji setkáme s jejich smaženou podobou – chow mein. Můžete si je dát v čínských restauracích v celém světě, ale také jako běžné pouliční občerstvení v Indii, Nepálu i dalších zemích. Většinou se podává s kuřecím masem, ale často je připravováno také s vepřovým nebo hovězím masem či s krevetami. Pochopitelně existuje i vegetariánská podoba, která může obsahovat tofu. Základem jsou čínské nudle, které se krátce vaří nebo se přelijí teplou vodou a jsou připraveny k podávání nebo další úpravě. V Hong Kongu se (prý ) používají nudle ploché, které se pak smaží do křupava, ale mnohem častější je verze z klasických nudlí kulatého „průřezu“. Ty zůstávají i po krátkém smažení měkké a poddajné.

Chow mein z Hong Kongu https://www.yelp.com/biz_photos/china-one-las-vegas-12?select=HtgqF77P-aoENjICX_eJqg
https://norecipes.com/chicken-chow-mein
Příprava chow mein v ulicích Díllí

Jak na chow mein? Základem jsou samozřejmě kvalitní nudle, takže vyražte do obchodu s asijským sortimentem, ideální je ovšem výlet do Sapy. Nám se osvědčily tyto nudle, ale můžete vyzkoušet i jiné. Především se nesmí „rozblemcat“ (krásné slovo). Připravíme si je přesně podle návodu, pokud je dobře propláchneme pod tekoucí studenou vodou, neslepí se. Další, co můžete koupit v asijské prodejně, je arašídový nebo sezamový olej, kvalitní sójovou omáčku a třeba mungo klíčky (čerstvé nebo nakládané).

Nudle v chow mein doplňuje zelenina, ale přesné druhy jsou na vás. Většinou nechybí cibule, mrkev a křupavé části čínského zelí, ale dalším variacím se meze nekladou – co máte rádi nebo co poskytuje sezóna: řapíkatý celer, brokolice, zelí, zelené fazolky, paprika a spoustu dalšího. Nudle chow mein se tradičně smaží na hluboké wok pánvi. My použijeme velkou pánev na paellu, protože opět děláme v množství, na které je wok krátký (tedy malý ), ale není to úplně ono. Zvláště poslední „prohození“ je dost složité.

Postup:

  • Připravíme si nudle podle návodu a důkladně propláchneme studenou vodou.
  • Zeleninu rozkrájíme na menší kousky – mrkev a cibuli na půlkolečka, česnek na plátky, zelí na kousky, pórek na kolečka.
  • Z kuřecích prsou uděláme malé kostičky, které rychle opečeme na troše sezamového oleje. Až změní úplně barvu, přihodíme česnek a cibuli a opečeme. Po chvíli přidáme mrkev, později i zelí, pórek a mungo klíčky. Zelenina má zůstat křupavá, ale ne úplně syrová. Pokud máme rádi pálivé, můžeme přidat najemno nakrájenou čilinku nebo sušené chilli.
  • Nakonec k zelenině a masu dáme připravené nudle a společně prohodíme. Směs ochutíme kvalitní ústřicovou a sójovou omáčkou, případně můžeme lehce lehce spojit lžící škrobu rozmíchaného v sklenici vody.

Naše suroviny pro cca 12 porcí:

3 balíčky nudlí, 3/4 kg kuřecích prsou, 4 větší mrkve, 2 červené cibule, půl hlávky malého zelí (lepší je bílé, červené nám udělalo na mase divné barvy ), 1 pórek, zavařené mungo klíčky, 1 hlavička česneku, sezamový olej, sójová omáčka, ústřicová omáčka, škrob.

Indie pod srpem a kladivem (a s křížem)

Zažila jsem dobu, kde štíty domů a továren byly polepeny komunistickýmmi hesly a nápisy o smrti všech imperialistů. Jména jako Marx, Engels a Lenin byla stále přítomna. Rudá komunistická vlajka se srpem a kladivem vlála na každém rohu a při každé příležitosti. Jsem ráda, že je tahle doba za námi…O to víc mě překvapilo, když jsem v indické Kérale objevila stejné vlajky na zastávkách autobusů, na stromech i spolu s rudými fáborky natažené v ulicích městeček. Prostě – Kérala je komunistická. Komunisté zde vyhrávají demokratické volby zhruba od roku 1957.

Jo, a abych nezapomněla – největší hrdina je zde Che Guevara.

Kérala je jedním z 29 indických svazových států. Každý ze států má vlastní autonomní vládu, která vzniká podle výsledků regionálních voleb. A zde v Kérale většinou vítězí Komunistická strana Indie (Marxistická) s často viditelnou zkratkou CPI (M). -komunisté v Kérale se neprojevují zákazem politických svobod ani omezováním soukromého vlastnictví. S hlavní myšlenou rovnosti všech lidí nabourávají tradiční dělení na kasty podle původu, což se ve zbytku Indie dodnes nepodařilo. Prosadili dostupnost vzdělávání pro všechny, proto také dosahují nejvyšší míru gramotnosti v celé Indii, kde průměrně činí 74%. V Kérale umí číst a psát 94% jejích obyvatel. Ve více než miliardové Indii představuje kéralských 30 milionů jen trošku, ale její obyvatelé se navíc dožívají nejvyššího věku a mají nejméně dětí. Kérala tak má nejvyšší index lidského rozvoje z celé Indie,

Rudá vlajka se srpem a kladivem na každém rohu
Průjezd městečkem…a komunistické fáborky

Když jsme projížděli autobusem městečka a vesničky, asi nejvíc mě překvapily části připomínající naše satelitní městečka – obrovské moderní domy, bazény, garáže pro několik aut, udržované záhonky s květinami. Tady?? V Indii…kde většina lidí bydlí v nuzných domcích a spousta z nich nemá přístup k tekoucí vodě (o splachovacím záchodu nemluvě). Pak se vyjasnilo, že jsou to sídla lidí, kteří odešli za prací do zemí Perského zálivu. O levné a zároveň vzdělané pracovníky je velký zájem. Tím se ovšem vysvětlilo, proč jsme na palubě letadla z Dubaje do Kochi byli jediní bílí, ostatní představovali Indové obtěžkáni spoustou zavazadel, takže i palubní zavazadla před vstupem na palubu měřili a vážili. Prostě vozí domů z bohaté ciziny spoustu dárků. Jejich počet se odhaduje na 2 miliony, proto také v tak malém státě jako je Kérala můžete přistát dokonce na třech mezinárodních letištích a uvažuje se o čtvrtém. Mimochodem – letiště v Kochi se chlubí, že je první na světě, které je napájeno pouze z obnovitelných zdrojů, takže na Indii opravudu nezvyklý ekologický přístup.

Vila u cesty – omlouvám se za kvalitu – je to cvakané za jízdy z autobusu.

Další věcí, která mě tady překvapila, bylo množství kostelů. Podle statistik má žít v Kérale 50% hinduistů a asi 20% křesťanů, ale podle letmého pohledu to vypadalo úplně opačně. V každé vesnici stál kostel, kostelík nebo aspoň kaplička, barevné hinduistické chrámy jsme neviděli. Leda tak velký strom ozdobený barevnými vlaječkami a malou soškou. Ale třeba jsem vnímala hlavně křesťanské symboly. Vyznavačů islámu zde žije asi čtvrtina, ale ani jejich typické kopule mešit a věže minaretů jsem moc nezaregistrovala. Původně zde měla žít ještě židovská komunita, ale ta se nedávno přestěhovala do Izraele.

Ze zeměpisného pohledu Kérala představuje 600 kilometrů dlouhou „nudli“ kolem Malabarského pobřeží Arabského moře. V nejširším místě měří jen 120 km. Pohoří Západní Ghát zachycuje spoustu vody, takže zde můžete v období dešťů můžete zažít velmi silné monzuny. Ovšem na druhou stranu je díky nim Kérala neuvěřitelně zelená. Daří se zde čaji i koření, které tradičně vyváží.

Krásná Kérala – zelená, i když rudá.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Malabarsk%C3%A9_pob%C5%99e%C5%BE%C3%AD#/media/File:Kerala_topo_deutsch.png

 

Fotky Kérala + Dubaj 2/2018

Docela dost dlouho trvalo, než jsem se probrala všemi fotkami, které jsem udělala na cestě po indické Kérale. Za deset dní se mi podařilo nacvakat neuvěřitelných 1800 fotek všeho možného i nemožného. Objevuje se na nich krajina, lidé, jídlo, zvířata, architektura, prostě všechno, co mne zaujalo a mohlo by případně zajímat i někoho dalšího. Je docela složité zpracovat je do použitelné podoby, ale úplně nejhorší je pro mne udělat zajímavý výběr slušných fotek, který naší cestu reprezentativně představí. Definitivní podobu najdete na Picase. Snažila jsem se, aby jich nebylo moc, ale stejně jsem nedokázala zmenšít jejich počet pod dvě stovky . Tak ať se vám líbí..

Spojené arabské emiráty – čirá teorie

Ještě před pár lety by napadlo navštívit Dubaj a Spojené arabské emiráty jen málokoho. Synonymem pro tuto oblast byla ropa a bohatství, které z ní plyne. Ale turismus??

Dubajský emír se ovšem rozhodnul investovat peníze z ropy do architektonického rozvoje města a vytvořil z něj vlastně jedno z nejmodernějších měst na světě. Pro milovníky současné architektury patří bezesporu mezi TOP. V roce 1999 byl otevřen dnes již legendární hotel v podobě plachetnice – Burj Al Arab, který se stal symbolem Dubaje. Díky neuvěřitelnému luxusu bývá nazýván jediným sedmihvězdičkovým hotelem na světě, přestože oficiálně má hvězdiček jen pět. A pak už to šlo ráz na ráz….A tak fotky z Dubaje už viděl určitě každý. Nesmírné bohatství…Krásné pláže, supermoderní stavby, nejvyšší mrakodrap na světě…

Co jsem o něm nevěděla???

  • Pobřeží Perského zálivu se říkalo také Pirátské pobřeží, protože zde operovalo velké množství pirátů. Díky tomu se zde na konci 18. století usadili britští vojáci, kteří měli zajistit bezpečné námořní cesty pro britské lodě. Založili na pobřeží síť vojenských základen v podobě pevností.
  • Mimo britskou přítomnost zde stále fungovaly malé monarchie – emiráty.
  • Ropa byla na území Arabského poloostrova objevena až v roce 1958 a díky obrovským nalezištím začala oblast neuvěřitelně bohatnout. Z rybářů, obchodníků a sběračů perel se stali ropní magnáti.
  • Po odchodu zahraničních vojsk se sedm z devíti emirátů na Arabském poloostrově rozhodlo vytvořit společný federativní stát – Spojené arabské emiráty. Oficiálně k tomu došlo 2. prosince 1971, je tedy velmi mladý.
  • Jednotlivé emiráty jsou absolutistické monarchie, ovšem dohromady tvoří republiku s čele s prezidentem. Toho formálně vybírají emíři ze svého středu, protože v ústavě je dáno, že prezident bude vždy vládce emirátu Abú Zabí. Vládnoucí představitel je tedy zároveň emír (= král) a prezident. Spolu s ostatními emíry tvoří Nejvyšší radu.
  • K projektu Spojených arabských emirátů se nepřidali emiráty Bahrajn a Katar, které založily samostatné státy.
  • SAE tvoří emiráty Abú Zabí, Adžamán, Dubaj, Fudžajra, Rás al-Chajma, Umm al-Kuvajn a Šardžá. Jejich obyvatelé žijí jen na 5% plochy státu, zbytek je liduprázdný.
  • https://cs.wikipedia.org/wiki/Spojen%C3%A9_arabsk%C3%A9_emir%C3%A1ty#/media/File:UAE_en-map.png
  • Obyvatelé SAE tvoří pouze jednu pětinu obyvatel. Ostatní jsou přistěhovalci především z Indie, Pákistánu, Bangladéše a Íránu. Ti vykonávají většinu dělnických profesí, především ve stavebnictví. Žije zde i hodně Evropanů, kteří pracují ve službách a v obchodech.
  • Příjmy z těžby a zpracování ropy představovaly ještě před pár lety 85% HDP.  Dnes podíl klesl zhruba na 50%, postupnou převahu získává turistický průmysl.

Pokud toužíte po moderním městě plném NEJ, je Dubaj správná volba. Supermoderní architektura, arabské souky, obrovská nákupní střediska, krásné pláže, za humny poušť. Fantastické kosmopolitní město arabského střihu. Vyrazíte???

Kari neboli curry

Úplně nejtypičtější pro indickou kuchyni je kari neboli v angličtině curry. Trochu matoucí je, že tento pojem představuje směs typického koření i výsledný pokrm, kam se toto koření použilo, navíc i jedné rostlině (oficiálně smil italský) se říká stejně. A aby to bylo ještě složitější, kari je směsí koření různého složení podle oblastí, dokonce řada kuchařů si míchá vlastní kari, které používá. Směsi se mohou lišit nejen poměrem jednotlivých druhů, ale také přímo surovinami. Může obsahovat 15 i více druhů koření, nejčastěji kurkumu, papř, chilli, kardamom, zázvor, římský

https://www.koreni.cz/obchod/korenici-smesi/kari-indicky-typ

kmín, muškátový oříšek, skořici, pískavici, sušený česnek a další, ale většinou je více nebo méně pálivá. Bez kari se neobejde nejen indická, ale také thajská, indonéská nebo čínská kuchyně, které s ním dochucují vlastně všechny druhy pokrmů. Díky celosvětovému propojení se s tímto kořením setkáme i kuchyni karibské oblasti nebo v Africe.

Kari jako pokrm je silně kořeněná směs masa nakrájeného na malé kousky se zeleninou v různě husté omáčce, které je nejčastějším pokrmem v Indii i jihovýchodní Asii. Často se můžeme setkat s úplně bezmasou variantou. Podle místa se k němu podává rýže nebo místní placky.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
http://www.mycookingdiary.cz/recept/thajske-cervene-kari/

My jsme dneska uvařili thajskou podobu kari. V Thajsku jsme sice nebyli, ale Zdeněk vloni absolvoval kurz thajské kuchyně, kde kari nesmělo chybět. Takže taky víme, že existují stovky variant, hlavně se liší masem a použitou zeleninou, která se dá obměňovat podle osobní chuti i sezónní dostupnosti (např. tam patří třeba lilek, cuketa, lusky…).  V thajských podobách se používá červená nebo žlutá curry pasta a nechybí ani kokosové mléko.

Jdeme na to!

Než se pustíme do tepelné úpravy, je dobré vše si dopředu připravit a nakrájet, protože samotné vaření je velmi rychlé.

Nakrájíme kuřecí maso na kousky nebo nudličky, cibuli na půlměsíčky, česnek na plátky, papriku na proužky, mrkev na kolečka, čerstvou čilinku na jemná kolečka. Galangal (oddenek podobný zázvoru nebo kurkumě) oloupeme a rozkrájíme na malé kousky, dá se použít i dostupnější zázvor, ale chuť se změní.

Na woku nakrájený galangal a červená curry pastaNa rozehřátý olej do woku dáme galangal a červenou curry pastu, mícháme, až se prohřeje a spojí. Pak opečeme cibuli a česnek, po chvíli přihodíme kousky kuřecího masa. Rychle opečeme, aby se maso zatáhlo a přihodíme mrkev a po krátkém čase i červenou papriku. Po opečení zalejeme kokosovým mlékem, rybí omáčkou a limetkovou šťávou, můžeme dosolit nebo dochutit třtinovým cukrem. Po pár minutách je hotovo. Do výsledného pokrmu ještě zamícháme čestvé bylinky, především čerstvý koriandr (může tam přijít i asijská bazalka). Před podáváním určitě ještě ochutnáme a případně dochutíme, tak, aby výsledná chuť byla vyváženou kombinací kyselého, sladkého, slaného a pálivého. Pokud se vám podařilo pokrm správně okořenit, bude výsledek hodně pálivý, ale nesmírně návykový. Určitě ho vyzkoušejte a dejte vědět, jak vám chutnalo .

K této podobě kari se nejvíc hodí rýže. V Česku se většinou kupuje levná rýže, ovšem zkuste k takovému originálnímu pokrmu servírovat kvalitní thajskou jasmínovou rýži. Ten rozdíl je obrovský. My ji tradičně připravujeme v rýžovaru (stejně jako asijské restaurace i bistra) spolu s malou kostičkou másla.

 

Suroviny:

60 dkg kuřecích prsou, 1větší cibule, 1 masitá červená paprika, 2 mrkve, 3 stroužky česneku, kousek galangalu – cca 10 cm – Sapa, krabička kokosového mléka – Sapa, ale občas ho mají i ve větších supermarketech; červená curry pasta – doporučuji tuto ze Sapy; rybí omáčka – Sapa, olej, třtinový cukr, sůl, limetková šťáva, čerstvý koriandr – i v zimě Sapě

4. března – Opět Dubaj!

Ještě předchozího večera jsme odletěli z indického Kochinu, kam jsme se dostali po dvouhodinovém kodrcání tuktukem (inu – překonání 50 km něco zabere). A někdy po půlnoci jsem se ocitli na dubajském letišti. Bylo potřeba zůstat zde do rána, tak jsme se opět zkroutili na sedačce v příletové hale. O spánku se mluvit nedá, ale trochu jsme si přece jen odpočinuli. Ráno jsme ještě odložili naše těžká zavazadla do letištní úschovny a vyrazili jsme do města.

Možná si vzpomínáte na jeden z dílů Mission Imposible, kde Tom Cruise šplhá po fasádě obrovského mrakodrapu a pak se posadí na vršek antény (je vidět třeba v krátkém dokumentu na Youtube).

http://www.nydailynews.com/entertainment/tv-movies/dangling-tom-cruise-1-700-feet-dubai-mission-impossible-ghost-protocol-article-1.988566

Tahle fantastická scéna se odehrává v Dubaji na nejvyšší budově světa – mrakodrapu Burdž Chalífa (anglicky se přepisuje jako Burj Khalifa). Byl otevřen v roce 2010 a nese jméno po prezidentovi Spojených arabských emirátů, jehož jméno zní Chalífa bin Saíd Ál Nahján. Jeho nejvyšší místo ční do výšky 828 metrů a až do 189. patra se dá dostat výtahem, zbytek je anténa. Stavba drží ještě daších čtrnáct rekordů, např. jsou zde i nejrychlejší výtahy na světě, které jezdí rychlostí až 65 km/hod. Byla také první, kterou představil Street view v Google mapách, takže si i doma můžete prohlédnout veřejné prostory. A nebo je to místo, odkud jeden šílenec podnikl nejvyšší basejump (na tuhle parádičku se můžete podívat tady).

https://cs.wikipedia.org/wiki/Burd%C5%BE_Chal%C3%ADfa#/media/File:BurjDubaiHeight.png

Jeho návštěvu jsme si nemohli nechat ujít, přestože pro turisty je možné navštívit „jen“ 124. a 125. patro. Plošina se nachází ve výšce 425 metrů, což je pořád víc než vrcholek nejvyšší budovy v Evropě, který má 375 metrů. Věděli jste, že je jí Věž Federace v Moskvě???? Já to zjistila před pár okamžiky . Výše se dá dostat už jen v Šanghaji!

Přestože jsme měli lístky objednané už z domu, stejně nám trvalo zhruba půl hodiny, než jsme dosáhli vyhlídkové plošiny. Ovšem samotná jízda výtahem trvala přes minutu. Celé město leželo kdesi dole za prašným závojem. Z této výšky i veliké mrakodrapy vypadaly jako malé krabičky. Všude pod našima nohama vyrůstaly další a další moderní stavby, tady je jasně vidět, že Dubaj je jedno velké staveniště. Prý tady najednou funguje celá čtvrtina stavebních jeřábů na světě!

Fotit na vyhlídkové plošině bylo občas téměř nemožné – selfie šílenství v maximálním rozsahu.
Město zhora – bez elektronické úpravy
Počítačem „očištěný“ pohled bez prašného závoje

U paty Burdž Chalífa se rozkládá další budova s NEJ – Dubai Mall, což je největší obchodní centrum na světě z hlediska celkové plochy, kde můžete nakoupit ve více než 1200 obchodech. A také nejnavštěvovanější, protože sem zavítá více než 100 milionů návštěvnéků za rok. Jedna část vypadá jako tradiční arabský trh – souk. Ale nákupy jsou jen jednou součástí. Je zde luxusní hotel, 200 kinosálů, 120 restaurací a také kluziště olympijských rozměrů. V době naší návštěvy zde trénovala pouze jedna evropská krasobruslařka, a tak měla celou plochu jen pro sebe. Přímo v obchodním centru se nachází ještě jedna placená zajímavost – Akvárium, které je jedno z největších akvárií na světě. V obřích nádržích žije více než 3300 živočichů, včetně 400 žraloků. Dovnitř jsme se ovšem podívat nešli – akvárium v Ósace může těžko něco překonat.

Malé prodejničky s různým sortimentem v podobě tradičních britských telefonních budek hned vedle ledové plochy.
Malá část vodopádu odzdobeného letícími postavami

 

Jinou vodní atrakci jsme ovšem vynachat nemohli. Před Burdž Chalífa a Dubai Mall bylo vybudováno umělé jezero Burdž Chalífa Lake o rozloze 12 ha. Už jenom takové množství vody v tomto pouštním státě je unikátní, ovšem to nestačí. Součástí je i Dubai Fountain, jedna z největších tančících fontán na světě. Z mnoha trysek stříká voda až do výšky 150 metrů za různého hudebního doprovodu. Po setmění tryskání vody doplňuje světělná show, ale my jsme zde byli v pravé poledne, takže jen voda a hudba…Ale i tak to bylo super.

Pak už jsme jen stihli projít okolí jezera, kde se nachází třeba i Dubajská opera a spousta kancelářských budov i hotelů. Celé nově vznikající oblasti se říká Downtown Dubai a s červenou linkou metra ji spojuje přes kilometr dlouhá spojovací chodba s navazujícími pojízdnými chodníky, jaké znáte třeba z velkých letišť. Z klimatizovaného letiště lze odjet klimatizovananým metrem přes spojovací chodbu do Dubai Mall (pochopitelně klimatizovaným), odkud se návštěvníci (opět vnitřkem) dostanou až na vyhlídkovou plošinu. Inu – moderní civilizace! Možná je to rozmar, ale stojí za to vidět.

Celkově jsme v Dubaji viděli asi tak pětinu všeho, co jsem si naplánovala. Co se dá dělat…Budu se sem muset podívat znova .

3. března – Indie v koloniálním stylu

Zatím jen pár fotek, brzy se objeví další
Dnešní den jsme strávili průzkumem historického města Kochi. Na začátku 16. století ho získali do držení Portugalci, konkrétně známý Vasco da Gamma ho připojil ke koruně a byl za to jmenován indickým místokrálem. Po Portugalcích přišli Holanďané a ti na začátku 19. století směnili oblast s Brity. Většinou procházíme město sami, ale tady nás tlačil čas, navíc teploty se pohybovaly kolem 35°, a to není na courání po městě nic moc. Souhlasili jsme proto s nabídkou tuktukáře, který nás vezl na ubytování, že nám bude dělat celý den průvodce. Co vše jsme zažili?
  • Snídani v místním „hotelu“, kam chodí opravdu jen místní, s takovou výškou, že Nika větrák na stropě téměř trefil do čela.
  • Kostel sv. Františka, který je nejstarší ve městě i v celé Indii.  Původně zde byl pohřben i Vasco da Gamma, který tady zemřel, později bylo jeho tělo převezeno zpět do Portugalska. Zvláštní „závěsy nad lavicemi sloužily jako větrák poháněný lidskou silou.
  • Bývalé tržiště se zázvorem, které možná brzy spadne. Přesto zde ještě milá paní a její muž vyrábějí ručně bedýnky na zázvor.
  • Prádelnu, kde se pere pouze ručně, prádlo se suší na slunci a žehlí ho i v žehličce na dřevěné uhlí
  • Kostel svatého Kříže, kde vyprávění o životě Ježíše je na stropě a nikoliv na zdech a vedle něj stojí zvláštní kaplička z midrých ornamentálních cihel
  • Naprosto čerstvou rybu, kterou jsme si vybrali u pultu a tu nám přinesli k obědu potřenou hodně pálivou omáčkou a opečenou. Mňam
  • Skvělé vystoupení čtyř mladíků se zvláštním indickým bojovým uměním kalaripayattu, které je prý předchůdce kung-fu i karate a možná i nejstarším bojovým uměním na světě.
  • Tradiční Zdeňkovo stříhání a holení od indického mistra lazebníka zahrnující i masáž hlavy.
  • Procházku po přímořském korzu s ochutnávkou na místě dělaných ovocných džusů (z pravého ovoce 😂 – pomerančový pomerančový 🍊 i ananasový 🍍 byly výborné).
  • Palác  Mattancherry, řečený holendský, kde sídlil až do roku 1948 král Kochinu a dnes je zde muzeum se zajímavými nástěnnými malbami (vstupné 5 rupií na osobu, tj. necelé 2 Kč 😀)
  •  Pět prodejen s cetkami pro turisty, kam jsme se „museli“ jít podívat a kam se došel náš průvodce nahlásit, že nás dovedl (a v rámci speciální akce za to dostane tuktukářskou khaki uniformu zdarma 🤔).
  • Zjistění, že jsou v Indii místa, kde domluvený čas přesně platí, ale zase se tu nedá smlouvat.