Archiv štítku: cesty

15. července – Pohádka a dál

Dnes jsme se konečně měli dostat do pohádky, resp. do Pohádky. Zvláštním pískovcovým útvarům zhruba 10 km od Tosoru se totiž říká rusky Skazka neboli Pohádka. A stejně jako v pohádkách i my jsme museli překonat potíže a zaplatit velkou cenu, aby se nám to podařilo.
Podle mapy kaňon leží 7 km po silnici nebo polními cestičkami 5 km od Tosoru. Nechtělo se nám čekat, kdo nás sveze, a vyrazili jsme pěšky. Stejně jak v pohádkách, dobří lidé nás varovali, že jdeme špatně, ale my slepě věřili mapě v mobilu. Všechen déšť se vypršel včera, nebe bylo bez mráčku a k tomu pochopitelně hic. A my se proplétali kozími stezkami, prolézali šáší a snažili se nezabloudit.
Po hodině a půl se cestička ztratila úplně.
V chvíli nejtěžší se objevil moudrý stařík se svým učedníkem (který uměl trochu anglicky), a přijel se zeptat, co tam děláme a jestli nepotřebujeme pomoct. A převezl nás i s našimi objemnými batohy svým potahem (rozuměj obstarožním náklaďáčkem) do dalšího údolí. Naše zpupnost nás vyšla draho, děda si řekl za odvoz mnohem víc, než si zasloužil. Dobře nám tak….
Kaňon Skazka tvoří bizarně tvarované pískovce především červené barvy, nejzajímavější část vypadá jako cimbuří pohádkového hradu. Hezké to tam bylo, dost podobné islandským Barevným horám, i když jen v miniaturní velikosti.

My se z pohádky potřebovali dostat rychle do reality a to je nejlepší nacpat se do plné maršrutky mířící dále na západ. Při dalším přestupu jsme využili služeb tzv. minibusu, ve skutečnosti šlo o sedmimístné auto používané jako shared taxi. Cena je trochu vyšší než klasická maršrutka, ale zato odjede dříve, protože potřebuje k naplnění jen 7 pasažérů. Po několika přískocích jsme dorazili do místa našeho noclehu – města nebo městečka Kočkor. Odsud se vyráží dalšímu z velkých kyrgyzských jezer Sonkolu, což je v plánu na druhý den. Ubytovali jsme se v soukromém domě a dokonce jsme mohli sledovat i televizi. Trefili jsme se přímo na finále světového fotbalu, tak jsme si mohli i zafandit. Po pravdě – vítěz nám byl jedno… ovšem fotbal byl koukatelný až do konce… A zazvonil zvonec….
Krásný západ slunce v starých kulisách
 

14. července – Jedeme konečně na západ

Nastal čas definitivně opustit Karakol. Přijeli jsme sem po severním břehu Yssyk kulu, dál se vydáme maršrutkou po jižním. Za náš cíl jsme si vybrali Tosor, že kterého by to mělo být kousek do kaňonu Skazka. Jeho prohlídku jsme ovšem museli nechat na další den, protože od rána jemně, ale téměř nepřetržitě pršelo.
Po návratu z druhého treku jsme zjistili, že za těch pár dní stihli vybudovat na hlavní křižovatce Karakolu ideální místo pro focení selfie. Kluci to ovšem odmítli, tak pouze místo….
Představovala jsem si, že Tosor bude malé městečko, protože na mapě zabíralo dost velkou plochu. Byla jsem překvapená, když nás mikrobusek vyložil. Vesnice s  bíle natřenými nízkými domečky a kolem nich velké zahrady s ovocnými stromy, mezi kterými převažovaly meruňky.
Typický tosorský domeček i s typickým plotem
Ještě ráno u snídaně jsme si zarezervovali ubytování v „eko hotelu“ přes Booking. I ten se rozkládal v meruňkovém sadu, mezi nimi byly vysázeny oranžové měsíčky. Na břeh zdejšího moře to bylo tak 150 metrů, ale nikdo se v něm nekoupal, protože bylo asi 15°a déšť neustával. Obešli jsem vesnici, navštívili 4 obchody z šesti zdejších. Všude měli všechno – od triček přes naběračky a pastelky po pytle s moukou. Těžko říct, jak se uživí, když tři stály hned u sebe. Já jsem si konečně nafotila zdejší muslimský hřbitov, protože ostatní jsem viděla jen z okýnka auta. Navečer přestalo pršet, tak už jen pár snímků na pláži. Zapadající slunce se nekonalo, raději zůstalo schované za mraky.
Ovšem splněno: kochat se Yssyk kulem v celé délce.

3. – 6. července – Trek k Ala kul

Na úvod jako vždy omluva: píšu aktuálně, tj.  na mobilu, proto se objeví nějaký překlep, a používám fotky, které jsem na mobil pořídila. Po návratu vše opravím a doplním dalšími fotkami. Díky za pochopení.
Včera pozdě večer jsme se vrátili z našeho prvního treku po kyrgyzských horách. Mám v plánu popsat ho podrobněji později.
Tak jen ve zkratce v číslech:
1. den: taxíkem do 2000 metrů nad mořem a dál pěšky do 3000 m.n.m. – 1000 metrů pozvolného stoupání podél řeky (my navíc s mimořádnou podporou 😀 – viz dále)
2. den: stoupání do 3800 m.n.m. a pak sklesání do 2600m – dohromady převýšení 2000 metrů
3. den – celodenní stoupání k jezeru Ala kul do výšky cca 3600 m.n.m.
4. den – nejdříve výstup do sedla nad jezerem do výšky 3900 m.n.m a pak klesání k řece ve výšce 2500 m.n.m.
Nohy dostaly pořádně zabrat…Ale ta nádherná příroda za to určitě stojí 😁.

Krásná jsou také setkání s lidmi. V poměti mi zůstanou třeba tato:
  • taxikář Borja, který nostalgicky vzpomínal, že byl v 70. letech jako sovětský voják nasazen ve východním Německu a konstatoval, že je dobře, že existuje Společenství nezávislých států, které sem posílá peníze, když bohužel rozpadl Sovětský svaz
  • Dan z Brna, který neváhal nosit celý trek velký stativ, sférickou kouli a dokonce drona, aby měl co nejlepší záběry. Uvedl se sice pro nás téžko pochopitelnou otázkou „Proč jste nepřijeli s cestovkou?“ 🤔, ale jinak se jeho partička ukázala jako skvělí společníci, stráviku jsme s nimi jeden večer a mysleli jsme si, že není poslední. Bohužel jsme je setřásli už před prvním sedlem.
  • kyrgyzská dívčina, která měla i 3000 metrů nad mořem slušně zásobený stánek i studené pivo, přestože jediný způsob, jak sem vše dostat, znamená koňmi.  Především ji zajímalo, v kolika letech se u nás lidé žení a vdávají.
  • dvojice veganů z Holandska, kteří chtěli udělat útratu v vysokohorském kempu, i když měli problém s vejcem ve vegetariánském jídle. Vegetariánství, natož veganství, je prostě řehole 🤔. Velmi nám doporučovali Gruzii. Třeba náš další plán 😂?
  • pán a paní našeho věku že Španělska, co neuměli moc anglicky, takže se drželi stranou, přestože s námi šli celou cestu. Navíc je doprovázeli celou dobu dva kyrgyzstánští kluci jako nosiči a ti uměli jen rusky. Španělka úplně rozkvetla, když na posledním sedle náhodou zjistila, že jeden mladík z mezinárodní partičky pochází ze Španělska, a po vřelém rozhovoru setkání končilo tradičním rozloučením se třemi polibky na tvář.
  • rodina pastevců, která postavila most přes horskou říčku, aby turisté nemuseli brodit studenou vodou. Příchozí navigují na most a zvou do svého dočasného obydlí na tradičně připravovaný čaj a výborný domácí jogurt s malinovou zavařeninou. Škoda, že si potom řeknou o peníze.

Už před odjezdem jsme si naplánovali, co bychom zde rádi zažili. Část plánu už máme splněno po prvním treku.
  1. Svezli jsme se na koni. Předesílám, že koně se mi moc líbí a považuji je za ušlechtilá zvířata, ale nikdy jsem na ně nesedla a tvrdím, že mě volně žijící koně chtějí sežrat (mimo jiné po zkušenostech z Islandu 😁). Tak tady jsem na koně sedla a víc než hodinu na něm jela, i když za mnou seděla dvanáctiletá slečna, která koníka řídila. Zdeněk jel samozřejmě skoro celou dobu sám, Nik aspoň část. Přes moje obavy se mi to fakt líbilo, takže akce kůň bude mít nejspíš pokračování.
  2. Věděli jsme dopředu, že jsou zde místo s teplými prameny, dokonce trek končil v místě zvaném Hot springs (tedy horké prameny). Ale na koupání tedy nedošlo 😀, to si musíme schovat na později. Ovšem cestou se Zdeněk domluvil s další skupinou, že by pro nás, po celodenním pochodu unavené poutníky, mohlo přijet „taxi“, které by nám ušetřilo z následujícho dne posledních 15 km do „civilizace“. Místní se o vše postarali a  tak po hodině a půl přijel náš tank. Vozidlo ruské (a nejspíš už sovětské) výroby nám na cestě, která se dá nejspíš připodobnit k tankodromu, udělalo opravdový lunapark. Prudce s námi smýkalo všemi směry, pokud bychom se nedrželi podivného madla na stropě, vyhodilo by nás to mnohokrát ze sedačky. Těch patnáct kilometrů trvalo víc než hodinu, ale nečekaný zážitek máme na celý život ( a video možná i bude 😁).
A těšíme se na další….😁

2. července – Karakol

Dnešek jsme už dopředu pojali odpočinkově, informačně a přípravně.
Ovčem skutečnost….Úplně po pravdě – od snídaně začínající v osm jsme se zvedli v 12:45 😂
Celou tu dobu jsme strávili fascinujícím  rozhovorem, který budu zpracovávat hodně dlouho. Dasha s Kubou, kteří pracovali a cestovali tři roky na Zélandu, se zpátky do Česka vydali po vlastních nohách, tedy na kole. Projeli jihovýchodní Asii, pak přelétli do Nepálu (zvládli na kole i trek kolem Annapurnen) a přes Tádžikistán a Kyrgyzstán směřují do kazašské Almaty. Čerstvě mají v nohách 10.000 km a pár dalších je ještě čeká ve Skandinávii a mají v plánu dojet až domů. Takže témat k hovoru bylo nepřeberně. Může vypadat zajímavě, že je nepotkala těžká situace v podobě nehody, defektu, bloudění (klepu, abych to nezakřikla 😜). Nepříjemnostem se dá prostě předcházet, i když se jim nedá zabránit, dobrou přípravou.
Pokud byste si chtěli přečíst jejich zážitky, píší blog http://bikepackingnomads.com, pod stejným názvem najdete i super fotky na Instagramu.
Zdeňka hodně zaujala jejich kola, vyptával se na kdejaký technický detail, dokonce se na Kubově kole i projel. Takže to vypadá, že příští naše cesta může být kolmo 😜😜😜.

Zbytek dne jsme vyřídili permity na druhý trek, dali si pozdní šašlik a slušné espreso v kavárně pro turisty jménem Fat cat.Pokračujeme v ochutnávce piva. Zdeňka překvapil způsob točení ze sudu, kde děvočka za barem natočila pivo do uříznuté PET lahve a pak ho (bez pěny) přelila do skla. Inu, jiný kraj 😁.
Město Karakol je typický postsovětské, od širokých ulicemi pro nexistující dopravu, architekturou, konče sochou Lenina.

 
Zítra vyrážíme na trek, který by měl být na 3 – 4 dny. Počasí nehlásí nic moc, uvidíme…

1. července – Karakol

Let do hlavního města Kyrgyzstánu Biškeku proběhl v klidu. Tedy myslím…Několik zkrácených nocí způsobilo, že jsem byla tuhá dřív, než se letadlo odlepilo od země. A někdy po desáté místního času jsme opouštěli úplně prázdné letiště. Přistávací hala byla dokonce zhasnutá a možná zazimováná. My zůstali docela dlouho, protože jsme museli vybrat peníze z bankomatu a hlavně…koupit kyrgyzskou simku, abychom měli přístup k internetu. To se podařilo, takže dokud bude signál, měli bychom být online.
A pak už to šlo ráz na ráz. Přejezd taxíkem na kraj Biškeku, kde staví maršrutky, rychlý oběd, kdy jediné, co jsme odhadli, byly vejce, párek a zeleninový salát. Ještě jsme ani nedojedli, když přišli místní, že na nás maršrutka už čeká. Já se s tímto systémem dopravy potkala dnes poprvé, ale prý to představuje jediný funkční systém dopravy v zemích bývalého Sovětského svazu. Jsou to vlastně malé mikrobusy, které jezdí bez předem daného jízdního řádu. Na místě startu čeká, až se naplní, a pak jede předem známou trasu. Neodbočuje z ní, ale řidič zastaví, kde si řeknete.

Cílem naší maršrutky bylo město Karakol ležící více než 400 km od hlavního města. Cestu zvládla za skvělých 5 hodin, i když silnice byla místy hodně rozbitá, nezpomalil (tedy jen když ho někdo probliknul, že se o kousek dál měří rychlost).
Většinu cesty jsme jeli podél ohromného jezera Yssik kul, které měří na délku zhruba 180 km. Určitě se k němu chceme podívat.

Kdybych měla zdejší vesnice a městečka k něčemu přirovnat, řekla bych, že mi to tu připomíná Albánii, kde jsme byli před sedmi lety. Prostě Balkán. Vše funguje, ale „tak nějak“ funguje.
Ve městě Karakol jsme se ubytovali v kempu, ovšem nestavěli jsme stan, ale obýváme tradiční jurtu. Majitel se chechtal, že je dneska český den, protože chvíli před námi přijela desetičlenná skupina z Čech. A to ještě netušil, že za okamžik se objeví dva borci na kolech, taky z Česka. Dokonce Zdeněk v při čištění zubů zjistil, že je to pár, který jede na kolech až že Zélandu a jejichž blog čte. Svět je prostě malý 😁.

30. června – Istanbul


Turkish Airlines patří mezi klasické letecké společnosti (žádná nízkonákladovka), ovšem létá za velmi příznivé ceny a navíc s kvalitním standardem, např. má asi nejlepší jídlo, co jsem na palubě ochutnala. A ještě jeden bonus – létá do zajímavých lokalit. Sveze všechny pasažéry do Istanbulu a tam je  přeskládá do letadel do různých světa stran. Částo tak vznikne delší čas na přestup. Pokud je odstup mezi lety delší než 10 hodin má pasažér nárok na ubytování v hotelu zdarma nebo na prohlídku města s průvodcem.

Jinak ovšem můžete prozkoumat město sami. Z letiště jezdí do centra metro, na které si můžete koupit kartičku v automatu u vstupu. Docela jsme se s ním návštěvami, přestože se tvářil, že umí anglicky. Nakonec jsme je koupili na stánku s občerstvením, který jsme míjeli. Jedna jízda stojí 5 lir, můžete jet libovolně dlouho, klidně z konečné na konečnou jako my. Pokud přestupujete, počítá se to jako další a tudíž další placení.
My dojeli na konečnou Yenikapi a dál poznávali tohle skvělé město pěšky. Propletli jsme se úzkými uličkami Yenikapi, prošli si Sultanamed s bývalým byzantským chrámem Haia Sofia a vstoupili do Modré mešity. Naše oblečení se do mešity moc nehodilo, tak jsme si vypůjčili vhodnější – já šál na hlavu, chlapi slušivé žluté sukně. Mešita je krásná, i když se zrovna opravuje, ale byl tam nečekaně velký hluk a chaos. Kam ten svět spěje, když už i věřící si fotí po modlitbě selfíčka….Pak jsme seběhli směrem ke Galatskému mostu, abychom viděli Bospor a šrumec v něm a byl čas se pomalu vracet.Přes Egyptský bazar jsme náhodně trefili zase na stanici Yenikapi, čímž se kruh uzavřel.

Na letišti šlo vše jako po másle, tentokrát jsme skutečně odlétali na čas, v krásných 0:40 už 1. července.

Jak na indická víza

Indie je nádherná země plná starých památek, neuvěřitelné přírody všech možných tvarů i vysokánských hor. Je to země plná barev a vůní. Její rozloha představuje trojnásobek plochy celé Evropy! Žije zde více než 1 miliarda obyvatel, na světě je víc jen Číňanů. Je milión důvodů, proč se sem vypravit. Říká se, že kdo do Indie přijede, buď si ji zamiluje a pořád se vrací, a nebo ji nenávidí. Já po prvním putování řekla, že jsem to tady ráda viděla, ale stačilo… A stejně jsem se před nedávnem vrátila z naší čtvrté cesty . Prostě se vám dostane pod kůži…

bdr

 

Pokud byste se sem chtěli podívat, budete potřebovat vízum. Na naše první dvě cesty bylo nutné  vyřídit vízum přímo na konzulátu v Praze a do pasu vám přibyla nalepená stránka. Dnes se vyplňuje pouze elektronický formulář, ale ani tak to není úplně easy, proto žádost neodkládejte a nechte si na vypsání dost času. Vyplňujte pečlivě, speciálně si zkontrolujte číslo pasu. Přehozené číslice  vám sice umožní získat vízum, ale nepustí vás na něj ani do letadla, jak mohou potvrdit naši kamarádi, kteří takto zanechali jednoho borce už na letišti v Praze. Vízum e-Tourist visa je platné 60 dní od příjezdu a je možné na něj vstoupit dvakrát.

Výsledek obrázku pro indie viza

Na stránce indianvisaonline v první záložce e-Visa Application se otevře interaktivní formulář v angličtině. Některé kolonky mohou být zapeklité právě i kvůli angličtině. Vysvětlení pojmů si můžete najít na různých stránkách (např. zde). Je nutné mít digitální fotografii hlavy před bílým pozadím v rozlišení 10 kB až 1 MB a sken stránky pasu, kde je fotka. A znát spoustu rodinných podrobností. Připravte se na to, že budou velmi zvědaví, např. se budou se ptát na jména vašich rodičů i místo jejich narození a zazní i otázka, zda vaši prarodiče nejsou pákistánského původu, což je velmi nežádoucí. Bude potřeba napsat i vaše zaměstání včetně adresy zaměstnavatele. Ještě jedna rada…nepoužívejte háčky a čárky, mohou způsobit problémy.

https://indie.rovnou.cz/vizum.html

Po vyplnění každé stránky kliknete na Continue, na další stránce nahoře se objeví Temporary Application ID. Toto číslo doporučuji si uložit (já vše ukádám do Evernotu), protože pokud stránka spadne nebo potřebujete něco dohledat, pod těmito znaky můžete pokračovat na druhé záložce Complete Partially Filled Form, tj. dokončení částečně dokončeného formuláře. Po skončení zadávaní údajů je potřeba nahrát vaši fotografii a správně ji oříznout do čtverce. Pozor – digitální sken stránky pasu musí být do velikosti 300kB, jinak nelze nahrát, což nám dalo zabrat, než jsme zjistili, v čem je zakopaný pes .

Nakonec je ještě potřeba zaplatit 50 USD. A pak už jen čekat…Ovšem netrvá to dlouho, k vyřízení mají 72 hodin, většinou vám přijde potvrzení první pracovní den po zadání. V mailu najdete schválení – Application Status: Granted nebo nesouhlas Application Status: Rejected. Mail je potřeba vytisknout a mít ho připravený, protože ho budou vyžadovat už při odbavení na letišti, také při nástupu do letadla i při vstupu na pasové kontrole přímo v Indii. Velmi důležitý kus papíru bude vypadat nějak takto:

https://www.ivisa.com/india-blog/india-e-visa-frequently-asked-questions

 

Při vstupu budete vyplňovat ještě jeden kousek papíru, který často rozdávají už v letadle, abyste měli dost času na vypsání. Mimo čísel pasů a čísla letu se tu píše i vaše adresa v Indii. Moc se tím nestresujte! Je potřeba vše vyplnit, ale nikdo nepátrá po tom, zda je to pravda. Doporučuji najít jméno a adresu libovolného hotelu v místě, kam máte v plánu cestovat. Pečlivkám doporučuji si ji někam poznamenat – budete ji vyplňovat znovu při opuštění Indie. My jsme psali při vstupu i odjezdu ten samý, ale od nikoho jsem neslyšela, že by byl problém, pokud napsali něco jiného. Jde spíš o to, aby se vlk nažral…o kozy nejde 

https://www.immihelp.com/travel-to-india/foreigners-arrival-card-india/

 

 

 

 

2. března – Směr Kochi

Kdo někdy jel s indickými železnicemi, potvrdí, že je to zážitek. Indie je obrovská země a lidé se zde přesouvají hlavně po železnici. Mezi vzdálenými městy trvá cesta i několik dní.

Zpoždění je běžné. My jsme dnes použili obyčejný courák a i ten přijel o půl hodiny později. Tento vagón byl nový, takže měl i skla v oknech, častější je kombinace kovová roleta na déšť a otevřené okno s kovovými příčkami v horkých dnech. Při jízdě to krásně větrá, navíc místní stejně sklo v oknech nestahují. Horší situace nastane, když vlak déle stojí, protože větráky na stropě toho moc nesvedou. Vlakem neustále procházejí prodejci s čajem, občerstvením, dokonce i se zmrzlinou. Naše dráhy by se asi zbláznily, vlak normálně jezdí s otevřenými dveřmi, ze kterých vyskakují pasažéři na perón ještě v docela slušné rychlosti. Největší výhodou indické železnice není spolehlivost, ale její cena. Za zhruba 60 kilometrů (celkem to trvalo 1,5hodiny) jsme zaplatili 45 rupií…  V přepočtu to dělá 15 Kč…za všechny tři 😁.

Vlak nás převezl do hlavního města Kéraly Kochi. Tedy respektive do jeho nové části, která se jmenuje Ernakulam. Staré Kochi – Fort Kochi – se totiž nachází na ostrově. Sice na něj vedou mosty, my jeli stylově přívozem, který využívají místní pěší. I tady byla cena překvapivá – 12 rupií za nás tři (tj. 4 Kč 😂). Koukala jsem z otevřených dveří a snažila se fotit město směrem od vody, když jsem uviděla vyskočit na hladinu zvláštní velkou rybu. A za chvíli znovu. Byl to delfín 🐬. Že se mi to nezdálo, mi potvrdili i místní, prý je jich tady hodmě.
Na městě je vidět, že bylo původně holandskou a britskou pevností, domů z koloniální doby se tu nachází spousta a některé vypadají i pěkně. To láká mraky turistů, takové množství jsem už dlouho nepotkala. Ubytovali jsme se v krásném domku s klimatizací a předpokládali jsme, že už nic moc podnikat nebudeme. Venku byly teploty na padnutí, 35° ve stínu je na nás hodně.

Největší ovoce na světě – jackfruit – nám rostlo na zahradě před hotelem.
Nakonec jsme se přeci jenom odhodlali a dobře jsme udělali. Nějak nám unikla informace, že největší indický svátek Hólí připadá právě na 2. března. Jsou města, kde se tento svátek barev, slaví víc. My jsme viděli už jen dozvuky, hlavně lidi posypané pestrými barvami, ale i tak to bylo zajímavé. Barevné prášky představují příchod jara a vítězství dobra nad zlem. Takže takové naše Velikonoce. V téhle veselé podobě by se mi líbily mnohem víc. Prošli jsme se po přímořském korzu, prostudovali, jak se chytají ryby do tzv. čínských sítí, které se už jinde nevyužívají, a museli jsme si dát zdejší vyhlášené rybí curry.

A zítra poslední den v Indii 😑.

24. února – Munnar

Když jsem mojí babičce oznamovala, že na jarní prázdniny jedeme pryč, nepřekvapilo jí to. Ovšem předpokládala, že si pojedeme zalyžovat. Chyba lávky…My razíme do tepla. Už poněkolikáté je naším cílem Indie. Himaláje tentokrát mineme, i když i ty by mohly být v zimě zajímavé, jedná se vlastně jen o správné oblečení a vybavení. Při minulých cestách jsme se bavili s pár Indiány, kteří byli z hor u vytržení. Ostré vrcholky horských hřebenů pokryté i v létě sněhem a minimum stromů. Takže se jedeme do Kéraly podívat, jak to vypadá u nich na jihu. Teploty by měly stoupat k třicítce a patřičné vlhko.

Druhou noc jsme se nevyspali. Na dubajském letišti začali přijímat zavazadla až po půlnoci, takže jsme trávili čas ve food courtu, kde byla Wifina. V půl druhé oznámili číslo brány, před třetí začali provadět boarding. Klimbali jsme neustále jen na jedno oko, odpočinek vlastně žádný. Ještě v Dubaji jsme nabrali hodinový skluz, takže jsme strávili v letadle přes pět hodin. V Kochinu jsem vystupovala, jako bych měla za sebou hodně náročný mejdan, ale to jsem jen dvě noci nespala.

Z letiště jsme použili tuktuk na přejezd na autobusové nádraží v Aluvě a odtud busem čtyři hodiny do městečka Munnar v horách. Většinu cesty mezi krásnými kopci s kořením a čajovníkovými plantážemi jsem prospala. Uprostřed jízdy mě probrala zastávka na jídlo- výborné tálí podávali s rýží a plackou přímo na banánovém listu.

Munnar je střediskem pěstování čaje, kakaa, kávy a koření, zítra se tohle všechno chystáme prozkoumat.

23. února – Dubaj

Konečně prázdniny a my se kooonečně vydáváme na cesty.

Ještě před pár lety byla jen Dubaj pohádkově bohatý stát v poušti. Ale proč by sem jezdil turista?? Dubajský emír zisky z ropy neprojedl, ale uvážlivě investoval do rozvoje města. Nechal vybudovat supermoderní stavby, které obdivuje celý svět. A také se přičinil o rozšíření dubajského letiště, že kterého se stalo největší letiště na světě. S docela slušnou pravděpodobností zde můžete přestupovat při cestě do Asie a často také vám aerolinky nechají několik hodin, abyste navštívili nejdůležitější pozoruhodnosti Dubaje. Tak jsme se sem dostali i my.

Místní nízkonákladovka FlyDubai nás brzy ráno vypustila do města, přičemž navazující spoj dál nás čeká až ve tři hodiny v noci.

Den v Dubaji jsme strávili na pláži. Tedy spíše prospali, protože noční přelet ve značně stísněných podmínkách nám nedovolil si odpočinout. Pláž s bílým pískem u jedné z postranních zátok Perského zálivu byla až do odpoledne skoro prázdná. Dnes byl totiž pátek, což v arabských zemích vypadá stejně jako naše neděle. Dokonce vyhlášené zdejší metro (tedy spíš nadzemka) jezdí až od 14 odpoledne. Přechod z mrazů u nás do příjemných 25°C jsme zvládli bez problémů, pěší přesun s velkými batohy o poznání hůře. Po obědě se začaly objevovat partičky mladíků v tradičních „pyžamech“ a rodinky s malými dětmi. Zahalené ženy seděly ve stínu na přinesených rozkládacích židličkách, děti se nadšeně cachtaly a otcové je u toho hlídali. Plavat jsem viděla jen Evropany. I když… i nás v pohybu bylo vidět až po třetí odpoledne 😁.

Po složitém zkoumání zdejší dopravy jsme zjistili: 1 jízda metrem uvnitř 1 zóny 6 Dh, přes 2 zóny 10 Dh, celodenní lístek 22 Dh. Dají se koupit ještě speciální karty – stříbrná a zlatá, přičemž pouze zlatá opravňuje ke vstupu do prvního a posledního vagónu samořiditelného vlaku, tudíž poskytuje skvělý výhled i super fotky. A také dvojnásobek stojí jízdné. Skončili jsme u Silver Card za 25 Dh, z čehož je 6 Dh cena karty. Jedna jízda v rámci zóny stojí pak 3 Dh. Počítáme s tím, že ji vyčerpáme při zpáteční cestě, protože i potom budeme trávit v Dubaji celý den. Tentokrát jsme už po setmění dojeli do staré čtvrti Deira, kde jsou velké súky (tedy trhy), hlavně se zlatem. Ale nakonec jsme se nevzálili od kanálu zvaného Creek, který odděluje Deiru od druhé staré čtvrti Bastakiya. Na kanálu byl neuvěřitelný provoz malých loděk, kterým se zde říká abra a slouží jako přívoz mezi oběma břehy. Nábřeží bylo také lemováno desítkami středně velkých dřevěných lodí, které toho měly za sebou opravdu hodně. Ovšem nesloužily jako rekvizity pro fotky davu korzujících turistů, některé majitelé opravovali, na jiné nakládali velké balíky před další cestou. Neumím si toto místo představit ve dne, ale za tmy mi přišlo úplně fantastické. Těším se na průzkum moderních části při zpáteční cestě, ale sem bych se ráda vypravila ještě jednou 😁.