Archiv štítku: Evropa

Tenerife – Pico de Teide za svítání

Naši kamarádi Petr a Hanka se rozhodli nezůstávat na Vánoce doma a vyrazit za teplem. Naše plány byly podobné, ale podařilo se nám najít levné letenky jen na 23. prosince. Takže my budeme trávit Štědrý večer doma (snad se sněhem venku), zatím co naši sousedé si budou místo kapra pochutnávat na čerstvých mořských plodech na pláži na Kanárech! Závidím jim to, ale také přeju…Už jsme zde byli před čtyřmi roky. Počasí bylo velmi příjemné tak na tričko, kolem 20ti stupňů, Zdeněk se dokonce na Nový rok koupal (já si v patrnáctistupňové vodě možná namočím nohy po kotníky ). Pokud si ale představujete Kanárské ostrovy jen jako pláže, chyba lávky. My jsme podnikli třídenní trek divočinou i výstup na nejvyšší horu Španělska Pico de Teide. A právě tomuto vrcholu bych se chtěla ve vzpomínkách vrátit.

V pevninském Španělsku je uváděn nejvyšší vrchol Mulhacén s výškou 3479 m.n.m. Na kanárském ostrově Tenerife se ovšem nachází Pico de Teide, který měří 3718 metrů nad mořem, a je tudíž nejvyšší horou Španělska. Bývalá sopka tvoří dominantu celého ostrova a je viditelná prakticky odkudkoliv. Většina „plážáků“ se sem dostane autem a dvě stě metrů pod vrchol je vyveze lanovka (Teleferico). To jsme samozřejmě nepodnikli.

Do města Puerto de la Cruz jsme se dostali autobusem ze Santa Cruz de Tenerife a dál jsme si stopli auto s mladým německým párem. Dovezli nás do výšky asi 2000 metrů nad mořem silnicí plnou serpentýn. Odtud jsme už stoupali pěšky hezky „natěžko“, tedy s veškerým vybavením. Nechyběl nám stan, karimatky, spacáky ani plynová bomba. Byli jsme tedy úplně soběstační a využili jsme toho při následujím treku vedoucím zpět do Santa Cruz.

Cesta na vrchol vede sopečnou krajinou plnou zajímavých velkých kamenů, kterým se říká Teidské vejce. Všude kolem nás se rozkádá svět fantastickch barev. Závěřečný úsek k chatě Refugio Altavista ve výšce 3200 metrů nad mořem byl hodně ostrý a dal mi zabrat. Všude byl sníh nebo led, cesta hodně klouzala. Chatu jsme neměli zamluvenou dopředu (což doporučuji), protože jsme nedokázali dopředu udělat přesný časový rozpis, ale nakonec se na nás volná postel ve velké ložnici našla. Poprvé v životě jsme nocovala ve výšce přes 3000 metrů a také poprvé v životě jsme pocítila, že mi chybí kyslík. Měla jsem problém se nadechnout a srdce mi bušilo jak o závod, v noci jsem skoro nespala. Kdo to zažil, pochopí. Mne to později potkalo několikrát v Himalájích, ale na Kanárech…Za mne neuvěřitelná skutečnost…

Špatný spánek mi nevylepšilo brzké ranní vstávání. Všichni spolubydlící se totiž budili tak, aby mohli kolem čtvrté ranní vyrazit na posledních pět set výškových metrů. Jen s lehkým batůžkem na zádech a s úzkým kuželem světla z čelovky na hlavě jsme stoupali ve „štrůdlu“ cikcak pěšinkou vzhůru. Největší atrakcí je totiž svítání na vrchlu a stín Teide, který v té chvíli vrhá k sousednímu ostrovu Le Palma. Připomíná to stín Adams peaku na Srí Lance, jen blíž Evropě. Barvy, které doprovázely vycházející slunce nad mlhou, byly skvělé. Teide se změnilo v trojúhelníkový stín směřující přes moře. Fantastické!!!

Na výstup na vrchol  je potřeba permit, který se dá koupit v Puerto de Santa Cruz, ale hlídači přijíždějí až lanovkou, která začíná v 9, do té doby už budete dávno pryč. Pokud budete trávit dovolenou na Kanárech, určitě si tento zážitek nenechte ujít.

Gibraltar – Británie na jihu Evropy

Gibaltar patří bezesporu k místům, kam touží zamířit každý Evropan. Místo na jihu Španělska, kde se pije čaj a mluví anglicky i jediné místo v Evropě, kde žijí divoké opice.

Navštívit tuto poslední britskou kolonii v Evropě byl i můj sen. Ale to zklamání – ve skutečnosti je ho jen kus šutru!! Opravdu je to hlavně vápencová skála (často přezdívaná The Rock – skála), která se ostře zvedá nad okolí moře do výšky přes 400 metrů, a kousek rovinky pod ní.  A pochopitelně také veledůležité strategické místo, které střeží Gibraltarský průliv. Evropu a Afriku zde odděluje jen 15 km Středozemního moře,

Autor: Ayala – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=30032268
Pohled na Gibraltar ze vzduchu – https://cs.wikipedia.org/wiki/Gibraltar

Celá Skála je protkaná sítí chodeb, protože sloužila a slouží jako vojenská pevnost. První chodby zde vybudovali už Arabové, kteří ji na sedm set let obsadili a nazvali ji Džabal at-Tárik neboli Tárikova hora. Britové ji získali v 18. století, a přestože by toto území rádi získali Španělé, nepodařilo se jim přesvědčit obyvatele, aby hlasovali v referendu o odtržení od Británie. Tradice je tradice.

Pohled od španělského pobřeží

Z vrchu jsem se pokochala vynikajícím výhledem na protilehlé Maroko a nakoukla do několika otevřených pevností s mohutnými kanóny. Ale hlavně jsem chtěla vidět aspoň jednu divokou opici druhu makak magot, kterých zde má žít na dvě stě padesát. Na horní plošinu se dá z města dostat několik cestami. Většina lidí vyjede nahoru lanovkou nebo si najme mikrobus. Třetí možností je cesta pěší do docela prudkého kopce, takže část je potřeba zdolat po schodech. Takže my jsme vyrazili pěšky…A na jedněch schodech na nás čekaly opice, které se dožadovaly něčeho k snědku. Velmi důrazně dožadovaly…Jedna „opička“, která vážila určitě přes deset kilo, mi skočila na rameno a škrábla mě do krku, když jsem se ji pokoušela odehnat. Opice jsme už dřív potkali v Indii i na Srí Lance, ale byly mnohem menší a bázlivější. Tady se chovají jako rozmazlení spratci. Hýčkají je především turisté, ale i místní se k nim chovají mile, protože se tradují pověsti, že Gibraltar bude britský, dokud zde opice budou žít. Moje dnešní reakce na opici je jasná – opice můžou vypadat roztomile, já si hlídám všechny své věci a beru klacek do ruky, před ním mají ještě respekt.

Město pod Skálou mi nepřipadalo zajímavé, za zmínku stojí snad jen maják na nejjižnějším místě poloostrova a vedle něj stojí dvacet let mešita, která byla darem Saudské Arábie, a je jednou z největších na světě v nemuslimské zemi. Mnohem zajímavější je přistávací dráha letiště, která představuje nejnebezpečnější dráhu v Evropě (a prý pátou na světě). Křižuje ji jediná silnice, která spojuje Gibraltar s sousedním španělským městem La Línea de la Concepcion, a provoz na ní se zastavuje vždy, když letadlo vzlétá nebo přistává. Větší dobrodružství tato dráha představuje určitě pro piloty, protože dráha měří jen 1800 metrů a začíná i končí mořskou hladinou.

Gibraltar jako zajímavost mi jednou stačil, za půl dne jsem stihli vše nezbytné i s výšlapem. Jen na koupání nedošlo, ale při návštěvě v únoru se není co divit. Ale vy určitě vyrazte!

http://surfcentrum.cz/jalbum/Spanelska%20zima%202011/slides/Mesita%20na%20Gibraltaru.html
https://wordlesstech.com/gibraltar-airport-where-planes-meet-cars/#post/0

29. října – Liverpool

Problém s přesunem na letiště nám večer pomohl vyřešit náš domácí Philip, když se přešel rozloučit a prohodit pár slov. Na půl páté ráno nám objednal taxíka. Ještě nám připomněl, že se v noci mění čas na zimní, takže můžeme spát ó hodinu déle. Tím mi moc nepomohl, protože mě znejistil, kdy mi nařízený budík zazvoní, a já spala mnohem hůř 😐. Jsem prostě nervák… Objednaný taxík sice přijel o pár minut později, ale cesta na letiště trvala rovných deset minut. Když si představím, že druhá alternativa byl osmikilometrový rychlý noční pochod 😓… Já mám z Prahy zasazeno hluboko v hlavě, že taxík je drahá záležitost, tady jsme dali jen 16€. Pokud počítám, že cesta na ubytování představovala skoro hodinu s využitím dvou busů, přičemž každý stojí 2,70€, tak je to ve třech lidech stejná cena!!! Prostě taxi k nezaplacení!
Po dlouhé době mi přidělil počítač místo u okýnka a byla jsem moc ráda. Už včera ležely nad našimi hlavami nízké mraky, které vypadaly jako těžká šedivá deka. Stačilo pár okamžiků od odlepení se od země, abych se přesvědčila, že zvrchu připomínají plstěnou deku ještě víc. Vše navíc bylo ozářeno prvními paprsky slunce 💥. Neuvěřitelná nádhera!

Mraky skončily přesně nad pevninou. V Irsku šedivo a pochmourno, v Anglii sluníčko a modrá obloha. Z letiště v Manchesteru jsme měli objednaný přejezd autobusem National Express do Liverpoolu. Ač se to nezdálo, manchesterské letiště je velké,  má tři propojené terminály a při přestupu se používají dokonce obrovské výtahy. Než jsme se dostali na stanoviště busů, zabralo nám to téměř půl hodiny, to jsem fakt nečekala.
Ze školy mi o Liverpoolu zůstala v hlavě informace, že je to přístav a průmyslové město, život pak doplnil ještě Beatles. Připomínky na tuhle legendární skupinu jsou v Liverpoolu na každém kroku. Mimochodem – právě sedíme na letišti Johna Lennona 😁. Během chvilky jsme narazili na specializované muzeum, tři obchody věnované pouze Beatles, jejich skupinou sochu i jejich slavné písničky znějící z různých obchodů. Do Muzea jsme vešli, ale odradila nás vysoká cena, 34£ za zlevněné rodinné vstupné mi přišlo moc (navíc jsem postrádala certifikát od TripAdvisoru, kterým se chlubí společnosti, které ho získaly ☺ – jako základní hodnocení, aby člověk nekupoval zajíce v pytli, je výborné). Co mě opravdu překvapilo, bylo centum města a hlavně nábřeží. Staré doky byly přestavěny na obytné domy s řadou obchodů, galerií i muzeí (např. slavná Tate má tady pobočku). Staré stavby i moderní jsou v skvěle symbióze, doplněné moderními sochami. Funguje to spolu naprosto skvěle 👍. Žádné z muzeí jsme nakonec nenavštívili, o důvod víc podívat se sem ještě jednou, Liverpool určitě stojí za to.
Na celou dobu v Liverpoolu jsme neměli libry.

Autobus byl zaplacený z Česka, oběd ve vietnamském bistru jsme platili kartou (skvělé pho bo i nudle) a kartou jsme zvládli zaplatit předem u automatu také lístky na dopravu z centra na letiště, které se normálně platí v hotovosti přímo u řidiče. Problém s nedostatečnou hotovostí nám hrozil včera, dnes postihl pána, který chtěl jet stejným autobusem na letiště a na platbu 2,30 měl jako nejmenší peníze pětilibrovou bankovku. Řidič mu nerozměnil, tak musel ven z autobusu. Ještě vzteky bouchal pěstí a  kopal do zavřených dveří, ale nic platné. Snad stihnul letadlo 😐.

Předpověď pro Česko nevypadá na přistání nic moc. Od včera zuří v okolních zemích silný vítr, shazuje stromy a zastavuje dopravu. Poslední zpráva od babičky, než jsme odlétli z Liverpoolu, byla, že jim od rána nešel proud a Sněžce naměřili rychlost větru 180 km/hod.
Přistání nakonec proběhlo v pořádku, nedlouho před příletem se vítr trochu uklidnil. Jen nám od nedělní vichřice ani po 30ti hodinách nefunguje elektřina, tak máme úplně jiné starosti, než jaké nás provázely na cestách. To asi aby té pohody a odpočinku nebylo moc 😁.

28. října – Newgrange

Jedinou památku, o které jsem věděla, že je v Irsku a chci ji navštívit, je Newgrange.  Obrovská megalitická stavba zasazená ve venkovské krajině mě fascinuje. A možnost vidět ji na vlastní oči také. Na její návštěvu jsme si vyhradili sobotu, poslední den našeho pobytu v Irsku. Pověstná nechuť k organizovaným zájezdům (a snaha trochu ušetřit 😉) nás zavedla do linkového autobusu do města Drogheda, ležícího na sever od Dublinu. Vše šlo pomalu, ale dobře. Tedy alespoň do 12, do opuštění autobusu. Ocitli jsme se osm kilometrů od našeho cíle, kam ovšem nic nejelo, resp. bylo to tak složité, že to chvíli vypadalo, že se otočíme a zamířime zpět. Po hodině neúspěšného pátrání po dalších možnostech jsme se rozhodli to nevzdat. Vyrazili jsme po svých a po hodině a půl jsme dosáhli Návštěvnického centra Brú na Boinne. Stihli jsme to akorát, během hodiny začínala poslední prohlídka, což byl přesně čas na záchod, jednu irskou kávu a prohlídku expozice o životě neolitických zemědělců, kteří všechny hrobky v okolí vybudovali. K prohlídkám jsou otevřeny dvě – Newgrange a Knowth, k oběma návštěvníky odvezou v předem zapsaný čas malé autobusky. Tyto zvláštní stavby jsou pořád opředeny spoustou záhad. Dnes je potvrzené, že byly postavené před asi šesti tisíci lety, takže překonávají egyptské pyramidy o patnáct set let. Účel není jistý, mluví se o hrobkách, ale určitě měly i smysl náboženský. Mimo jiné se povedlo potvrdit, že okénkem nad vstupními dveřmi proniká první paprsek slunce při zimním slunovratu a dosahuje až k zadní stěně. Velké kameny u paty stavby, které  byly  přivezeny  z jihu  ze  vzdálenosti 80  km,  tvořily původně pouze kruh. Později byl kruh zaplněn kameny (pro změnu z jiného místa) a vybudována vnitřní prostora zakončená klenbou z velkých plochých kamenů. Dovnitř se vejde maximálně patnáct lidí, kteří se procpou uzoučkou vstupní chodbou (psychicky slabší jedinci to i vzdali 😀). Ale zážitek – fantastický. Ty tisíce let používání jako by se otisky do jejich zdí. Určitě stál za svízele cesty. Ale to nás čekala ještě cesta zpět… Bohužel, leap karta, díky které jsme cestovali po Dublinu zadarmo, nám měla skončit v 18:26 a my opouštěli návštěvnické centrum v 17 hodin (mimochodem – cesta z domu na místo nám trvala pět a půl hodiny 😔). Prostě to moc radostně nevypadalo…. Zkusili jsme stopnout auta, která nás míjela, a díky bohu po pár stech metrů nám zastavil jeden irský venkovan. Výslovnost měl hroznou, takže jsme měli problém mu rozumět, ale zavezl nás až na autobusák do Droghedy, i když si dost zajel. Okamžitě jsme předstoupili do rychlíkového autobusu směr Dublin a ten se dal ihned do pohybu. Pomocí wifiny v autobusu jsme vymysleli novou variantu, jak se dostat k bydlišti. Od našeho odchodu z návštěvnické centra neuplynula ani hodina, když jsme na letišti nastupovali na městskou. Ovšem čekala nás poslední zkouška – stihnout další přestup, než karta vyprší. Povedlo se – v  dalším busu jsme si odpípli minutu před koncem (jinak nás čekalo dalších pět kilometrů chůze nebo složité shánění osmi euro v mincích 🤔). Výsledek – cesta zpět v rekordním čase 1:45 👍. Takže jsme stihli ještě nákup, kebab i návštěvu irského pubu, což se prý musí. Zbývá ještě vyřešit, jak se zítra dostaneme na letiště k odletu v brutálních 6:25….


 

27. října – Mohérské útesy

Za největší přírodní památku Irska jsou považovány Moherské útesy. Ty ale bohužel leží na západním pobřeží a Dublin na východním. Po dlouhém přemýšlení jak se tam dostat jsme nakonec skončili u varianty, která je pro nás vždy poslední – organizovaný zájezd…Jsme prostě v Irsku tak krátce, že nic jiného nebylo proveditelné. Cesta autobusem k útesům trvala čtyři hodiny, i když součástí bylo jedno dvacetiminutové zastavení v Barack Obama Plaza, vloni vyhlášené nejlepší občerstvovací zastávce. Počasí vyšlo skvěle, i když cestou ležela slušná mlha, na útesech svítilo sluníčko a bylo příjemně teplo. Dá se po nich jít víc než deset kilometrů, ale nám na prohlídku vymezil vtipný řidič autobusu jen hodinu a půl (jen potvrzení zkušenosti, že organizovaný zájezd nebrat 😐). Rychle jsme přeletěli na obě strany a už jsme mazali dál.

Asi polovina osazenstvo autobusu měla ještě za 15 € zakoupenou projížďku lodí kolem útesů z vesnice Doolin, ostatní se mohli pocourat po vsi a nebo také dokoupit loď. Počasí bylo výborné, moře klidné, tak jsme vyrazili na loď (zvlášť když nám nabídl cenu 25€ za tři lidi – no, nekup to 😀). A určitě jsme nelitovali. Útesy byly nádherně osvětlené sluncem, a tak se super fotilo. Skvěle jsme si to užili, z pohledu od moře vypadají vysoké útesy opravdu mohutně. Potvrdilo se nám, že nejlepší jsou neplánované akce. Pak už jen zase čtyři hodiny autobusem zpátky. Řidič se snažil nás budit hraním opery a vyprávěním vtipů, ale stejně jsme spali 😀. 

26. října – Dublin

Dnešní den jsme celý zasvětili poznávání Dublinu. Předpověď varovala před deštěm, ovšem nesplnila se. Nebe vydrželo zatažené, přesto celý den se neobjevila ani kapka. A tak jsme bez deštníku obešli všechny hlavní dublinské památky – Dublinský hrad, kostel sv. Patrika i katedrálu Christ Church, Trinity College, mosty přes řeku Liffey Halfpenny bridge, Millenium bridge a moderní most připomínající tradiční irskou harfu, nesoucí jméno Samuela Becketta. Nemohli jsme vynechat čtvrť Temple Bar se spoustou hospod a hospůdek ani O’Connell street s novou dominantou města – 121 metrů vysokou tzv. Jehlou (správně The Spire), kde se v okolí nachází mnoho a mnoho obchodů k prozkoumání.

Od 17ti hodin jsme měli po internetu zamluvenou prohlídku návštěvnického centra největšího pivovaru Guinness. To představuje jedna obrovská budova starého pivovaru, ze které zůstaly zdi a ocelové konstrukce s nýty, místy i staré obložení bílými kachličkami a trubky. To vše doplněné moderními výtahy, jezdícími schody a skleněným zábradlím. Nejpodstatnější ovšem byla expozice, která představila výrobu piva tak zajímavým způsobem, že si každý rád prohlédl. Kombinace autentických strojů, opravdových surovin (např. veliká plocha pokrytá zrny ječmene nebo voda v podobě nasvícené vodní stěny) spolu s moderní technologií i neotřelými nápady dělá z prohlídky neskutečný zážitek. A když se k tomu přidá vysvětlení, jak si pití Guinnesse vychutnat, a dokonce jak ho správně načepovat, což si každý může vyzkoušet (a obdrží za to certifikát), putování je završeno vypitím vlastnoručně natočeného piva na prosklené vyhlídce nejvyššího patra, odkud je krásně vidět celý Dublin. Za mne – stojí stoprocentně za vidění, i kdybyste měli strávit v Irsku jediný den a nenavštívili nic jiného (a to mi to pivo moc nechutná 😀).

25. října – Charleroi

Pokud člověk nechce ztratit den na cestě a rovnou se někam podívat, je vhodné vyrazit brzy po ránu. Když mi ale začal hrát budík v mobilu, ukazoval brutální čas 2:50. V tu chvíli mi teorie o skvělém brzkém odletu připadala naprosto ujetá. Ale podařilo se nám být v pohodě na pražském letišti v 4:30. Pak už vše odsýpalo jako na drátkách na trase Praha – belgické Charleroi.

Po opuštění letadla v Charleroi na nás čekalo pár překvapení. Za prvé – venku bylo příjemně teplo, ale také tma, i když jsme přistáli ve třičtvrtě na osm ráno. Bylo také jasné, že má Belgie několik velmi špatných zkušeností s teroristickými útoky. Budova odletového terminálu byla v odstupu lemovaná betonovými zábranami a ještě před vstupem byl postavený velký stan, kterým museli všichni projít a náhodně zde dělali stěry na výbušniny. Vstup hlídala trojice těžce vyzbrojených vojáků. Hodně zvláštní pocit… Rozhodli jsme se, že návštěvu Bruselu odložíme na jindy a místo toho prozkoumáme přímo bývalé hornické město Charleroi, které je od hlavního města vzdálené asi 60 km. Internetem doporučovanou celodenní jízdenku na dopravu se nám ani po dvaceti minutách nepovedlo u automatu koupit. Při zpáteční cestě z centra jsme zjistili, že celodenní lístek za 10 € se dal koupit automatu, který vypadá jinak, ale ten jsme před letištěm nenašli. Ale možná se dá koupit u řidiče i tenhle speciální lístek, vypadal zařízený na placení. Nakonec jsme stejně pár euro  ušetřili. Do centra jsme totiž odjeli taxíkem. Ve skutečnosti se jednalo o shared taxi, stejné, jako známe odkudkoliv z Asie. Tam to nahrazuje nepředvídatelnou místní dopravu,  tady vyplňuje kapacitu  taxikářů. Oslovili nás nadháněči s cenou na osobu levnější o euro než autobus jedoucí na stejné místo tj. k nádraží (normální jízdné je 2,40 €, ale spěšný bus z/na letiště je za 6 €😐), jen bylo potřeba počkat, až se naplní kapacita… A místo libovolného ježdění autobusy po městě jsme pěkně šlapali po svých. Centum není prý příliš zajímavé, ale Tripadisor nám doporučil dvě výborně hodnocená muzea, tak jsme zamířili do obou. Jen škoda, že obě jsou na předměstí v jiných částech města, takže pěšky to dohromady dalo okruh o délce 12 km. Nechali jsme se navigovat pomocí mobilu,  který nás protáhl přes zadní dvorky, záchodové uličky i pěšinky, o kterých pravděpodobně vědí pouze místní…a aplikace maps.me 😀.
Od prvního muzea jsem si moc neslibovala, protože zrušený uhelný důl přestavěný na muzeum jsem si nedovedla představit, takže mě mohl jen překvapit. O to víc jsem byla nadšená. Areál Bois de Cazier je skvělý!  Krásně zrekonstruované tovární haly, původně z režného cihlového zdiva, dnes doplnila velká okna, současná kovová schodiště i zajímavé průhledy. V jedné hale bylo průmyslové muzeum, ve kterém mimo krásných starých strojů byly k vidění i staré „píchačky“ (jen pro jistotu – myšleno stroj na kontrolu docházky do práce), sprchy i šatny, kde se oblečení vytahovalo do výšky. Druhé bylo Muzeum skla. Historická sbírka obsahovala sklo od starých Řeků i Římanů po 20. století, ale všeho bylo tak akorát, aby to ještě bavilo, navíc se zde představoval skvělý výběr ze současné tvorby. Prostě krásné umění v krásném, i když netradičním prostředí.

bty

Druhé doporučované muzeum jsem určitě nechtěla minout, protože je celé zasvěceno mé oblíbené fotografii. Tisíce fotek obsadily bývalý klášter, z kterého zůstala zachována jen křížová chodba kolem rajského dvora a zvláštní dřevěná klenba v jedné z místností, což byl pravděpodobně kostelní prostor. K vidění tu byl vývoj procesu focení i vývoj techniky, a mimo to i průřez zajímavými snímky různých žánrů až do dnešních dnů. Nejsoučasnější tvorbu představovaly výstavy tří fotografů, ale musím přiznat, že ty mne nezaujaly. Některé mi připadaly nudné, jiné dokonce technicky nezvládnuté, jediné, co bylo zvláštní, byl jejich obrovský formát.

Cestou zpět na nádraží jsem se od Nika dozvěděla, že kebab je náboženství. Pokud to tak je, Nik je jeho fanatickým přívržencem. Takže cestou jsme se zastavili u Turků. Docela mu chutnalo, i když zatím nedostižný je kebab z Brodu (rozuměj Havlíčkova). Pak ještě nutná zastávka pro belgické čokolády, bus na letiště a přelet do Irska. Podařilo se nám koupit leap card na 72 hodin trvající bezplatnou dopravu po městě i ji rovnou vyzkoušet při přesunu na ubytování. Náš domácí Philip je starší pán, který by si rád povídal, zatím bojujume s přízvukem. Jo, a přiřadil k Česku generála Tita, prostě v téhle části Evropy jsme kdesi na Balkáně 🤔.

Na skok do Irska

Před námi je pár dní prázdnin, což je ideální příležitost vyrazit na cestu. Možná by bylo lepší říct na cestičku, protože mám volno jen na pět dní – takže nás čeká rychlá návštěva Irska.

https://stairnaheireann.net/2017/07/23/a-few-perhaps-unknown-facts-about-ireland/
http://www.promitani.cz/irsko/

Už jsme kdysi zmínila, že nám cesty vlastně navrhují letecké společnosti svými levnými letenkami. A pro tuhle cestu to platí dvojnásob. Ryanair vymyslel zajímavou variantu s netradičními přestupy. Začínáme v Praze přes Brusel, resp. přes nízkonákladové letiště v Charleroi. Což ale znamená, že plánovanou první návštěvu Bruselu budeme muset znovu odložit, protože mezi letištěm a centrem je vzdálenost 60 km. Takže spíše si projdeme město Charleroi…

To ale není první změna plánu, kterou jsme nuceni udělat. Ihned po letenkách jsme si zabookovali přijatelně drahé ubytování v Dublinu přes AirBnB (což nebylo úplně jednoduché, protože to vypadá, že Dublin je hodně drahé město). Když už jsme si začali myslet, že máme vše podstatné vyřešeno, narazili jsme na obrovskou nevýhodu ubytování v soukromí. Bohužel týden před odletem nám přišla zpráva, že naše ubytovatelka musí do nemocnice, takže u ní nemůžeme nocovat. A co teď? Na poslední chvíli bylo ubytování podobné cenové úrovně vyprodané. Společnost AirBnB nám nabídla možnost ubytovat se jinde v rámci společnosti (na což nám přidala navíc 10% z původní ceny), nebo nám vrátí celou platbu. Dlouho to vypadalo na druhou variantu, ale nakonec jsme si připlatili víc a najdeme nocleh poblíž letiště.

Poslední dobou stále více využíváme zkušenosti jiných cestovatelů na webu (např. na skvělá Hedvábná stezka nebo řadu využitelných recenzí na Tripadvisoru), i když tištěné průvodce jsme úplně nezavrhli, přestože rychle zastarávají. S jejich pomocí jsme dali dohromady nástin itineráře, jeho naplnění bude hodně záviset na nepředvídatelném irském počasí. Celkem na nás čekají v Irsku pouhé tři dny, takže uvidíme, co se nám podaří stihnout. Poslední den, v neděli, se budeme přesouvat netradičním způsobem – přeletíme z Dublinu do Manchesteru v Británii, dále autobusem do Liverpoolu, kde budeme mít čas i na jeho rychlou prohlídku, a pak ještě poslední přelet do Prahy. Plán je narýsovaný, uvidíme, zda budeme mít šanci ho naplnit, či dojde k nějaké další změně. Na co se těším????

http://alternativeselect.ie/opportunities/aeclientpartner/
https://www.ringsfromireland.com/Blog/80/A-Riverside-Proposal—Four-Most-Romantic–Locations-in-Ireland
http://beautifulmeath.com/newgrange-tour/
http://www.radynacestu.cz/zajezd/to-nejlepsi-z-dublinu-moherove-utesy-letecky-z-prahy/

Ve středu vyrážíme….