Archiv štítku: Indie

24. února – Munnar

Když jsem mojí babičce oznamovala, že na jarní prázdniny jedeme pryč, nepřekvapilo jí to. Ovšem předpokládala, že si pojedeme zalyžovat. Chyba lávky…My razíme do tepla. Už poněkolikáté je naším cílem Indie. Himaláje tentokrát mineme, i když i ty by mohly být v zimě zajímavé, jedná se vlastně jen o správné oblečení a vybavení. Při minulých cestách jsme se bavili s pár Indiány, kteří byli z hor u vytržení. Ostré vrcholky horských hřebenů pokryté i v létě sněhem a minimum stromů. Takže se jedeme do Kéraly podívat, jak to vypadá u nich na jihu. Teploty by měly stoupat k třicítce a patřičné vlhko.

Druhou noc jsme se nevyspali. Na dubajském letišti začali přijímat zavazadla až po půlnoci, takže jsme trávili čas ve food courtu, kde byla Wifina. V půl druhé oznámili číslo brány, před třetí začali provadět boarding. Klimbali jsme neustále jen na jedno oko, odpočinek vlastně žádný. Ještě v Dubaji jsme nabrali hodinový skluz, takže jsme strávili v letadle přes pět hodin. V Kochinu jsem vystupovala, jako bych měla za sebou hodně náročný mejdan, ale to jsem jen dvě noci nespala.

Z letiště jsme použili tuktuk na přejezd na autobusové nádraží v Aluvě a odtud busem čtyři hodiny do městečka Munnar v horách. Většinu cesty mezi krásnými kopci s kořením a čajovníkovými plantážemi jsem prospala. Uprostřed jízdy mě probrala zastávka na jídlo- výborné tálí podávali s rýží a plackou přímo na banánovém listu.

Munnar je střediskem pěstování čaje, kakaa, kávy a koření, zítra se tohle všechno chystáme prozkoumat.

Aloo gobi

Zjistlila jsem, že tu už dlouhou dobu nepřistál žádný recept. Ale je to tak, že nevaříme, abych mohla přidat recept, ale zaznamenám zde, když uvaříme jídlo, na které máme chuť. Už dlouho jsme nedělali indické jídlo (tedy mimo čočky, ale tu zase máme často ), dneska tedy bude aloo gobi.

Je to vlastně vegetariánské curry (nebo kari) pocházející z Pandžábu, ale dnes je jedním z nejpopulárnějších jídel v celé Indii i Pákistánu. V hindštině znamená aloo brambory a gobi je květák, takže vlastně dušený květák s bramborami.

Aloo gobi s omáčkou…. https://www.theguardian.com/lifeandstyle/wordofmouth/2016/may/12/how-to-cook-the-perfect-aloo-gobi
…..i bez omáčky. https://www.theguardian.com/lifeandstyle/wordofmouth/2016/may/12/how-to-cook-the-perfect-aloo-gobi

Na oleji necháme chvilku rozvonět římský kmín, pak k němu přidáme nakrájenou cibuli a opečeme do sklovata. Poté přihodíme na plátky nakrájený česnek a pokračujeme v opékání. Pokud máme čerstvou čilinku, přihodíme jí taky. Když už je cibulka zlatá, nasypeme brambory na plátky a strouhaný zázvor. Tekutinu na dušení poskytnou rajčata, v Indii se používají čerstvá, ale v zimě u nás je lepší použít italská loupaná rajčata v plechovce, rozkrájená na malé kousky. Podlijeme ještě trochou vody a necháme chvilku dusit. Mezitím si rozkrájíme střední květák na kousky trochu větší, než na jaké máme brambory a osolíme. Správnou indickou chuť dodá pochopitelně až koření. Určitě nesmí chybět garam masala a kurkuma. Můžeme podlít vodou a dusíme do měkka. Někdy můžeme nechat vodu skoro celou vydusit, ale my máme rádi, když jídlo má trochu omáčky, která se krásně pojí s rýží. Obě varianty jsou možné i autentické. Před dokončením se dá dochutit sušenou namletou čilinkou.

Na dozdobení před servírováním se používá čerstvý koriandr, ale s ním je v našich zeměpisných šířkách přes zimu problém. Je teď velmi předražený, navíc pochybné kvality…Takže dnes ho vynecháme .

K hotovému aloo gobi podáváme rýži nebo indické chapati. Ty se mohou udělat doma (použitelný recept je na Gurmankoreni.cz) , hotové jsou občas k dostání v Lidlu, Kauflandu nebo Albertu, stačí je jen ohřát. Pokud máte rádi dobrou rýži, jakou si můžete dát třeba čínské nebo vietnamské restauraci (a nevadi vám další „krám“ do domácnosti), doporučuji pořídit si rýžovar. Rýže je akorát udělaná a sypká. A druhou věcí je kvalita rýže samotné. Používáme basmati z Lidlu, ale úplně nejlepší (a také nejlevnější) byla ta, co jsme si přivezli z Indie .

Suroviny na cca 15 porcí:

1 střední květák, 10 středních brambor, 2 střední cibule, zázvor velikosti palce, 1 palička česneku, plechovka rajčat, olej, sůl, půl lžičky římského kmínu, 1 – 2 lžíce garam masala, 1 lžíce kurkumy, čerstvá nebo sušená chilli paprička.

Krása bělostného Tádž Mahalu

Staří Řekové sestavili někdy v 2. století našeho letopočtu Sedm divů světě – staveb, které považovali za naprosto jedinečné a nenapodobiltelné. Už jsem zmiňovala, jakým propadákem byla pro mne návštěva Artemidina chrámu v Efesu. Tedy toho, co z něj zbylo (Efes a jeho bývalá sláva)….

Protože od té doby uteklo už hodně vody, byl v roce 2007 vytvořen nový seznam – Nových sedm divů světa. Nejedná se o výběr expertů, ale běžní iidé hlasovali prostřednictvím internetu. Z Evropy se v něj objevilo pouze římské Koloseum. To jsme pochopitelně viděli. Vždyť Řím je moje zamilované město. V minulém životě jsem musela být Říman . V seznamu se objevila Velká čínská zeď, socha Krista v Riu, Chitzen Itzá v Mexiku, Machu Picchu v Peru, skalní chrám v jordánské Petře. A Tadž Mahal….Tuto ikonickou památku jsme nemohla minout už při své první návštěvě Indie. Nachází se v městě Ágra, asi 200 kilometrů jižně od hlavního města Díllí. Míří sem takové množství turistů, že místní si na tom postavili živnost. A to je něco, s čím mám velký, opravdu velký problém.

Snažili jsme se dostat do Agry co nejlaciněji, tady místní veřejnou dopravou. Věděli jsme, že jízdenky na vlak pro cizince (ano, opravdu je to oddělené) se kupují někde na hlavním nádraží, ale cedule nás nenavigovaly a místní na chvíli ztratili znalost angličtiny. Posílali nás různě, pak nás dokonce taxík převezl do nějaké cestovky, kde nám po chvíli nabídli, že pro nás bude nejlepší auto s řidičem, který se nám bude věnovat. Vše jsme odmítli a opět jsme zamířili ve vedru pěšky ke vzdálenému nádraží. Podobnéých pokusů jsme učinili ještě několik, kdy nám moudří úředníci železnic i cestovek zjistli, že tímto směrem je vše vyprodáno (a možná ani nejezdí a nikdy nejezdilo ). Takhle mám představu, že vypadá Kafkův proslulý Zámek…Nakonec se nám podařilo najít správný vchod do patra hlavní nádražní budovy. Ta úleva…V krásně klimatizovaném salonku jsme vyplnili potřebné formuláře a skoro hodinu jsme čekali, než vyvolají naše číslo. Paní za přepážkou nám vyhledala vhodný spoj, ovšem museli jsme se přesunout o pár stanic vlaku jižnějí po trase. To byl po našem martýriu už ten nejmenší problém. Ovšem díky této anabázi jsme získala hodně nepříjemný pocit z Díllí a ten se přenesl i na Ágru. A po celou dobu v obou městech se nezměnil….Turista je prostě dojná kráva .

Proslulý Tádž Mahal není mešita, jak se občas dočtete (možná k tomu svádějí ty čtyři minaretu okolo), ale vlastně mauzoloum. Mughálský panovník Šahdžahán natolik oplakával smrt své manželky Mumtáz, že se rozhodl vybudovat hrobku, do které se jí chystal pohřbít a poté být uložen po jejím boku. Roku 1632 započal se stavbou, na které se podílelo v průběhu dvaceti let několik známých architektů (prý i Benátčan Veroneo) a dvacet tisíc dělníků. Hlavní krásu dodává hrobce bílý poloprůhledný mramor z Radžastánu, který nádherně mění barvu podle osvětlení. Mramor doplňuje červený pískovec. Zdi jsou zdobeny vykládáním polodrahokamů, především japisu, lazuritu a nefritu, do kamenů tvořících zdi, a jemnou řezbou do kamene. Bílá barva stavby je dnes narušována znečištěním ovzduší a kyselými dešti, takže k areálu se nedá přiblížit běžnám tuktukem, ale pouze pěšky, na vozíku taženém zvířaty nebo v elektroautíčku, aby alespoň nejbližší okolí bylo co nejčistší.

Do prostoru parku kolem Tádže je potřeba si na jednom místě koupit lístek (1000 Rs pro cizince), projít bezpečnostní kontrolou, příp. odložit batoh do úschovny. Budova mauzolea je vystavěna na vyvýšené plošině, v každém rohu stojí jeden minaret. Na tuto plochu se může jen bosky, boty je nutné zout a nechat je dole pod schody. Na kamenech rozpálených sluncem jsou rozpoženy dlouhé jutové rohoře, protože jinak hrozí popálení. Je otevřeno od svítání do soumraku, my jsme svítání nestihli, ale stejně jsme zde byli poměrně brzy, takže nebylo příšerné vedro a také lidí bylo celkem pomálu. Uvnitř se nesmí fotit, ale ochranka neměla moc práce, tak se poflakovala venku. Takže máme i pár záběrů ….Je na nich krásně vidět zručné tvarování abstraktních a květinových vzorů, místy můžete rozeznat i kaligrafii. Vnitřní prostora je ve tvaru osmiúhelníku, ve středu kterého leží dva náhrobky – Mumtáz a Šahdžahána.

Než došlo k pohřbení Šahdžahána vedle milované Mumtáz, život si s ním ještě jednou krutě pohrál. Na sklonku života byl svržen z trůnu svým vlastním synem Aurangzebem a byl držen v domácím vězení v nedaleké pevnosti. Na bělostnou hrobku milované manželky se mohl dívat pouze z okna. Pevnost sama mně hodně překvapila, rozlehlá stavba z červeného kamene vevnitř je zdobená podobnými inkrustacemi jako Tádž, i když její základ je o minimálně pět set let starší. Pokud byste se v těchto zeměpisných šířkách vyskytli, Tádž Mahal je must-see, ovšem můžete být lehce zklamáni. Spousta turistů, restrikce a ani stavba není tak fantastická jako na profesionálních reklamních snímcích. A určitě nesmíte minout Pevnost (Fort), v jistém směru je zajímavější, i když není tolik populární.

Neuvěřitelné jezero Pangong Tso

Největší jezero v Himaláji se nazývá Pangong Tso. Podle jména se dá odhadnout, že patří Číně, tedy doopravdy jen jeho dvě třetiny. Poslední třetina náleží Indii, ale ani z této strany se ještě donedávna nedalo dostat vůbec. Indie s Čínou nemá ideální vztahy, a tak omezuje přístup do pohraničí. Dnes stačí zaplatit permit opravňující ke vstupu.

Podle map je vzdálenost mezi Léhem a jezerem zhruba 150 km, ovšem v  jízda trvá šest hodin, pouze pokud jde vše bez problémů. Léh opouští celkem kvalitní asfaltová silnice, ovšem brzy se změní v prašnou cestu s spoustou výmolů, která se kroutí v nekonečných zatáčkách do nadmořské výšky 5.380 metrů nad mořem. Tento důležitý bod představuje průsmyk Chang-la, který má být jedním z nejvyšších průsmyků na světě průjezdných autem. Na půl roku je cesta naprosto zapadaná sněhem nebo provoz přeruší sesuvy půdy a kamení, takže časté vojenské posádky nepřehlídnutelné velikosti i místní obyvatelé si musí vytvořit během pár měsíců zásoby na celou zimu. A to včetně pohonných hmot pro armádu. My jsme míjeli kolonu snad padesáti vojenských cisteren, které rozvířily kolem sebe nedýchatelný oblak prachu. Předjet se nedají, i pokud jedete v protisměru, je výhodnější zastavit na bezpečném místě na krajnici se zavřenými okny a čekat. A čekat…Neumím se představit, co v této v této chvíli dělají cyklisté, kteří se pomalounku sunou vzhůru…

Jezero samo se rozkládá v nadmořské výšce 4.200 metrů. Jeho voda má neuvěřitelnou modrozelenou a naprosto průhlednou vodu. V kombinaci s holými horskými hřebeny kolem je fantasticky fotogenické, navíc se jejich barvy a nasvícení mění neustále během dne. Největší zajímavostí jezera ovšem není barva. Jezero v této nadmořské výšce je lehce slané! Podobné, tzv. brakické, vody jsou časté v místech, kde se mísí sladká voda s vodou mořskou, např. v ústí Temže. Ale tady? Nejbližší moře je vzdálené 1000 kilometrů!

Jezero je podivuhodné i svojí velikostí. V nejširším místě jsou jeho břehy vzdálené 5 kilometrů, ale jeho délka je 134 kilometrů. Z indické strany se dá dojet kousek za vesničku Spangmik, kde je připravené ubytování pro turisty. Na výběr je od vlastního stanu v kempu, stabilních velkých stanů s koupelnou a záchodem (tzv. glamping = glamour + camping), dřevěných chatek, hotýlků i homestayů (ubytování v soukromých domech domorodců). Už kvůli západu východu slunce to stojí za to. Ubytování je možné i ihned po příjezdu k jezeru, kde je víc možností, kde se najíst.
Pokud se ocitnete v indických Himalájích, jezero Pangong určitě doporučuji k návštěvě. Je neuvěřitelné!

Šrínagarský zeleninový trh

Indický svazový stát Jammu a Kašmir má dvě hlavní města – v létě je to Šrínagar a v zimě Jammu (počeštělá podoba Džamu se mi moc nelíbí. Šrinagar je město zajímavé svoji polohou. Leží v Kašmírském údolí v nadmořské výšce kolem na břehu jezer, z nichž největší je jezero Dal. Pro místní je jezero jejich životem, na něm žijí, pěstují zeleninu na plovoucích zahradách, dopravují se i obchodují. Brzy ráno, asi od pěti, se na jezeře koná proslavený zeleninový trh. Je to barvitá podívaná, na kterou se mimo místních obchodníků sjíždějí i turisté v najatých šikárách. Kašmír ovšem není místo, kam by směřovaly davy turistů, takže pořád je to autentické, a nejen divadlo pro přihlížející. Zelináři se hned po rozednění sjedou s úzkých dřevěných loďkách, na kterých pádlují srdcovitým pádlem, spolu s nákladem vypěstované zeleniny. Místo, kde se obchoduje, není příliš veliké, takže je brzy skoro celé zaplněno loďkami. Dohadují se o cenách, váží na mincíři i přehazují nakoupenu zeleninu. Super zážitek, i když jsme na něj museli vstávat před čtvrtou ráno. Stálo to za to!

Jezero Dal před pátou ráno je plné barev
Obchodující zelináři

Další fotky i na Facebooku @subrtova.pohledy

Čočka po indicku (dhál)

Dhal je jedno ze základních indických jídel, které můžete koupit v každé pouliční dhábě. Konzistencí je něco mezi čočkovou kaší a polévkou. Dělá se z různých luštěnin, množství jednotlivého koření se může lišit, ale celkově je velmi HOT. Takto naší vyhlášenou čočku vaří Zdeněk…

0,5 kg čočky
zázvor ve velikosti palce
1 lžička koriandru sušený nebo/i čerstvý
1 lžička chilli sušené
1 čerstvá chilli paprička
2 – 3 lžičky kurkumy
1/4 lžičky římského kmínu
2 lžičky garam masala (my jsme si ji přivezli, ale dá se koupit i u nás)
1/2 lžičky pepře
sůl
2 velké cibule
4 rajčata
půl hlavičky česneku
cca 60g másla (lépe ghí)
olej
Uvaříme čočku do měkka bez namáčení v aspoň 2 litrech vody (nesolíme). Na rozehřátém oleji krátce orestujeme pepř, římský kmín a chilli, pak přidáme najemno nakrájenou cibuli, čerstvou chilli papričku a na plátky sekaný česnek. Restujeme, dokud cibule není „dosklovata“. Pak přidáme jemně nakrájená rajčata a krátce podusíme.  Poté přidáme uvařenou čočku včetně části vývaru (zbytek vývaru schováme). Přidáme sůl, kurkumu,  sušený koriandr a jemně strouhaný zázvor. Celé dohromady dusíme ještě asi tři čtvrtě hodiny (i déle), podle potřeby zaléváme zbylým vývarem. Čočka se postupně rozváří a vzniká kašovitá hmota, do které dáme na závěr garam masalu, máslo a čerstvě nasekané listy koriandru. Dhal bývá tím lepší, čím déle se dusí, případně se nechá odležet. Podáváme s rýží nebo s chlebovými plackami (chapati, rothi, naan apod.). Placky se dají koupit v prodejnách s asijskými potravinami nebo ve větších supermarketech, pak je ohřejeme v troubě. Můžete si je udělat i doma, recept na placky zase příště.
Omlouvám se, zatím využívám obrázek dhalu z webu, který vypadá zhruba jako náš. Až uvaříme náš, objeví se fotka nová.
https://backpackerlee.wordpress.com/2014/01/21/indian-foodporn/