Archiv štítku: památky

Efes a jeho bývalá sláva

Jediné, co se dochovalo ze starověkých divů světa do dnešních dní, jsou egyptské pyramidy. Chtěla bych je vidět a moc, ale zatím se nám to nepodařilo. S cestovkou nechceme a samotným nám to nepřišlo zatím bezpečné. V roce 2012 jsme projížděli Turecko také po pobřeží Malé Asie. Jedna naše zastávka byla v městě Selcuk, vedle kterého se nacházelo starověké město Efesos (dnes je to z centra asi 3km ke vstupu do areálu). Tohle město bylo v římské době jedno z nejbohatších v celé říši a podle tradice zde měla dožít Panna Maria. Mě ovšem nejvíce zajímal div světa – Artemidin chrám v Efesu. V průvodci je o něm napsáno, že se nedochoval a ani místo nestojí za návštěvu. Ani to mě neodradilo…co kdyby neměl pravdu.. Bohužel, měl pravdu. Z jednoho z největších chrámů antického světa, který představoval normu iónského řádu, nezbyl kámen na kameni. Tedy zbylo pár části různých sloupů, které sestavené na sebe tvoří kulisu podmáčenému místu, na kterém se pasou husy. Nejdříve byl podpálen cvokem toužícím vstoupit do historie, definitivně ho zničili Gótové ve 3. století. Dnes jeho slávu a velkolepost připomíná pouze ošuntělá informační tabule.

Jediný pozůstatek po Artemidině chrámu v Efesu
Město Efes dopadlo trochu lépe. Bylo částečně vykopáno archeology a je druhým nejnavštěvovanějším místem v Turecku, hned po Istanbulu. Průvodce Lonely Planet varuje před davy turistů, vedrem, otravnými prodavači suvenýrů a doporučuje dostatek vody, protože jsou vykopávky města rozpálené. Tahle pasáž „elpéček“ zanechala stopu v rodinných vzpomínkách, ujalo se u nás rčení „zima jako v Efesu“. Uvozovky nepředstavují ironii. My jsme se totiž zde ocitli v době jarních prázdnin, tj. v únoru. Vrcholky nad Selcukem byly zasněžené (zvláštnost i  pro místní) a teploty se pohybovaly kolem nuly. Takže jsme v Efesu byli téměř sami, jen s jednou skupinou Japonců, v ledovém větru jsme se klepali zimou a prodavač suvenýrů nebyl jediný, protože všichni byli zalezlí v restauraci pro teplý čaj. Prostě při cestování proti davům sbíráme i netradiční zážitky.
Teploty kolem nuly celý den, inu Turecko 😀
Město Efes je zajímavé, takže se do jeho areálu platí slušné vstupné. Ale stojí za to. Některá místa mi zůstala v paměti. Dobře dochované divadlo-amfiteátr z římské doby, kde měl být napaden místními vyznavači bohyně Artemis apoštol Pavel, což se objevilo i v Novém zákoně v Listě Efezským. Zachovala se i horní Agora s některými veřejnými stavbami, Mramorová ulice i ulice Kurétů se zbytky domů, záchodky i nevěstincem. Některé vykopávky jsou zastřešené a platí se do nich zvláštní vstupné. Největší lákadlo Efesu představuje Celsova knihovna.  Ovšem tato budova není autentická, při jejím vykopání v 19. století vypadala stejně jako ostatní stavby okolo. Podle převládajícího názoru archeologů doby minulé byla pečlivě znovusestavena do úplné podoby, takže jen asi tři čtvrtiny „dílků“ jsou původní. Ovšem asopň si člověk udělá představu o velkoleposti celého Efesu, ze kterého jinak zůstaly jen trosky.
Celsova knihovna – rekonstrukce
Veřejné toalety ve starověku
Ulice Kurétů

 

Vykopávky Efesu
Pohled na Efes na Google mapách

Sigiriya

Fotku Lví skály v Sigiriyi zná snad každý na světě, i když si ji možná nezařadí na Srí Lanku. Výrazná skála s téměř kolmými stěnami ční 200 metrů nad okolní krajinu. Na jejím vrcholu se rozkládal veliký palác, kde se skrýval despotický král Kashyapa před pomstou svého bratra. Skála představovala nedobytnou pevnost, ovšem dnes ji poškodil nenávratně zub času a dnes ji obývají jen leguáni.

Na horní plošinu se vstupuje po strmém kovovém schodišti, které začíná mezi tlapami lva a původně končilo průchodem lví tlamou do lví hlavy. Ovšem ta se nedochovala, podobně jako z kdysi honosných staveb na vrcholu zbyly jen základy, stejně jako z velkých nádrží na vodu. Můžeme odhadovat velikost staveb podle jejich půdorysů, ale stejně fanatastický je výhled do okolní krajiny.

Cestou na horní plošinu jsme ovšem minuli tu největší zajímavost Sigiriye – nástěnné malby obnažených krásných žen, kterým se říká Sigiriyské krásky. Ty měly vzniknout spolu s vrcholovou pevností někdy v 5. století našeho letopočtu. Smyslné ženy nemají nohy a jako by se vznášejí na obláčcích, proto se občas objevují názory, že jde o mýtické bytosti a nikoliv o pozemské ženy z  králova harému. Dochovaly se jejich krásné tváře i skvělé barvy.

Dole pod skálou jsou jeskyně, kde žili kdysi mniši, a také tu byl zbudován park s nádržemi a vodotrysky, mezi kterými se volně pohybují varani. Místo je to velmi turistické, takže také evropský turista zaplatí v přepočtu 30 USD (a místní pochopitelně zlomek ceny). Ale i tak je to místo, které musí navštívit každý, kdo zavítá na Srí Lanku. Určitě stojí za to!

Dolní oblast Vítkovic

Ostrava – podle mne – není a nikdy nebyla architektonickým skvostem. Prostě průmyslové město se spoustou výrobních hal, těžebních věží a komínů. Když jsem tam byla naposledy, měla jsem pocit, že celé město je takové šedivé a zaprášené uzavřené pod  pokličkou smogu. Po roce 1990 se začaly uzavírat doly i hutě a městu se trochu očistilo. Také vzduch se stal dýchatelnější, i když stále patří k nejhorším v Česku. Hlavně k tomu přispělo uzavření největšího znečišťovatele ve městě – Vítkovických železáren. Tento podnik byl v minulosti jedinečný i v evropském měřítku, protože od roku 1828 na jednom místě probíhala výroba železa i jeho zpracování na ocel a další výrobky z oceli. Součástí areálu byl i důl na černé uhlí jménem Hlubina, ze kterého se přímo zde dělal koks, potřebný pro tavbu železa.

Výroba v nejstarší části areálu skončila výroba v roce 1998 a v roce 2002 byla vyhlášena národní kulturní památkou. Památkáři prosazovali zachování metodou posledního dne, tj. jak to dělníci opustili, tak to tam mělo zůstalo. Naštěstí se podařilo prosadit koncepci opačnou – pokusit se do toto specifického místa přivést nový život. Majitel nově vzniklé firmy Vítkovice Holding Jan Světlík našel spřízněnou duši v architektovi Josefu Pleskotovi, pravděpodobně nejuznávanějším českém architektovi součastosti, který např. výrazně ovlivnil podobu Litomyšle. A spolu začali přetvářet mrtvý kolos v moderní a přitažlivé místo, dnes nejčastěji nazývaný Dolní oblast Vítkovic, ve zkratce DOV. Tak jsme se ji vypravili prozkoumat .

Areál železáren před přestavbou http://www.ekobydleni.eu/zivotni-prostredi/ceske-nanotechnologie-pomahaji-zlepsovat-vzduch-ve-skolkach-na-ostravsku
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADtkovick%C3%A9_%C5%BEelez%C3%A1rny#/media/File:Ostrava,_V%C3%ADtkovice,_Hlubina,_vysok%C3%A9_pece.jpg

V rámci revitalizace byly některé stavby odstraněny, jiné upraveny a opraveny, kažodpádně se podoba areálu zásadně proměnila.  Já (na rozdíl od Zdeňka) jsem zde nebyla v době, kdy se zde ještě vyrábělo, takže nemohu porovnávat, ale prý jednou z nejpodstatnějších změn je pořádek (tedy vlastně nepřítomnost neuvěřitelného b**u).

Některé zrekonstruované stavby dostaly nový účel, ale jejich průmyslová minulost je z nich jasně patrná i nadále, a to je činí přitažlivými.

Vysoká pec 1 se stala ukázkou postupu výroby železa od přivážení potřebných surovin tzv. skipovým výtahem na vršek vysoké pece (dnes se tudy dopravují turisté ), postup jejího nasypávání až po odpich, tj. vypouštění žhavého surového železa do připravených speciálních vagónů k dalšímu zpracování. Účastníkům naučné trasy se naskytne ojedinělá možnost prohlédnout si i vnitřek vychladlé vysoké pece. Ale hlavní atrakcí je něco úplně jiného. Architekt Pleskot postavil na vrchu pece moderní skleněnou nástavbu s vnějším ochozem v podobě šroubovice. Byla nazvána Bolt Tower, podle anglického slova pro šroub, který tvarem připomíná. Za vtipnou pointu považuji, že ji v roce 2012 oficiálně otvíral jamaiský atlet Usain Bolt, který se právě účastnil ostravské Zlaté tretry. Osvětlená Bolt tower má také připomínat plamenem hořící plyn, který často vzplál nad aktivní vysokou pecí.

Vysoká pec 1 s Bolt Tower
Pohled lehkým ochozem kolem Bolt Tower ve výšce 70 metrů nad zemí.
Noční Ostrava při pohledu z Bolt Tower
Bolt Tower v noci a jeho „planoucí oheň“

Další stavbou, která získala novou funkci, se stal plynojem, který původně jímal plyn vznikající při výrobě železa. Plynojem byl konstruován jako nádoba o průměru 71 metrů, kterou zastřešovala pohyblivá poklička. U nepoužívaného plynojemu byl zvednuta střecha nad výšku stěny 14 metrů a do vzniklého prostoru fantasticky zabudoval architekt Pleskot betonovou konstrukci sálu pro 1500 diváků a další zázemí. Dnes se tato multifunkční busova nazývá Gong. Mrzí mě, že jsme se nedostali na jeho prohlídku, protože zde právě (a neočekávaně) probíhaly zkoušky na večerní muzikál. Takže jsme prozkoumali, co šlo, a zhlédli promítání dokumentu Po Jantarové stezce, který mapuje vývoj tohoto místa od minulosti do dnešních dní a nejvíce se věnuje právě Gongu. Doporučuji – k puštění je na youtube.

Průhled na Gong
Kavárna Marylin v Gongu a pohled na konstrukci
Konstrukce Gongu – v horní části „mušle“ sálu

V budově energetické centrály se zabydlel Svět techniky, který se věnuje technickým vynálezům od parního stroje. Technické expozice doplnil tzv. Velký Svět techniky, jenž jako jediný nevyužívá původní budovy, ale byla přímo pro něj vybudována novostavba.

Nová budova v areálu – Velký Svět techniky.

Další budovy areálu nezasáhly tak radikální přestavby, většina byla upravena, ale původní účel zůstal poznatelný, protože je neopustily těžké stroje. Staly se z nich výstavní prostory, kluby i sportoviště. Např. po té, co jsme zvědavě prošli mezi dvěma obrovskými stroji, dostali jsme se do prostoru lezeckého centra Tendon, kde byla vybudována lezecká stěna o výšce 21 metrů, která se dá zdolat až 110 cestami. Prostě – ráj pro všechny horolezce. Zbytek zatím vypadá jen jako vhodné kulisy pro postapokaliptické filmy…Budu se těšit, co s ním vymyslí dál.

Opravený a dostavěný Brick House – staré v symbióze s novým

Krása starých strojů

Obrovská lezecká stěna v jedné z budov
Uvidíme….:-)))