Archiv štítku: USA

14. července

Plán na dnešek byl jasný. Prohlédneme si zbytek okružní silnice a dojedeme co nejdál mimo park. Nakonec to tak úplně nebyli…
Začali jsme tím, že jsme se vrátili na Mud Volcano, na který jsme neměli včera sílu. Další bublíci a čmoudíci, každý jiný a každý zajímavý. Zajímavé bylo, že mezi vyvýšenými chodníčky pro lidi, aby se neprobořili do žhavé půdy, ležel v klidu obrovský bizon.
Další vyhlášenou zastávkou je Fishing Bridge, jak jméno napovídá je to most, že kterého se rybaří. Dneska je tu už zakázáno lovit, ale i tak se tady všichni zastaví a koukají z mostu do jezera, jestli nějaké ryby aspoň neuvidí. Po chvíli pátrání jsme objevili spoustu pstruhů, odhaduji tak 40 cm, kteří se schovávali mezi stejně zbarvenými kameny. Zajímavý je i most sám, protože je postaven pouze z masivního dřeva.
Posledním místem, které nám chybělo na ukončení velkého okruhu, byl West Thumbnail Geyser Basin. Zda se potkává vulkanická činnost s vodami jezera a vytváří v něm zajímavé útvary. A my ve vodě viděli nejen další velké pstruhy, ale také malého vodního hádka.
Z pěti možných výjezdů z parku jsme si vybrali ten stejný, kterým jsme přijeli. To znamenalo, že musíme projet kolem té části spodního loopu, který jsme prošli předevčírem. Opět jsme několikrát překonali kontinentální rozvodí a skončili u gejzíru Old Faithful. I v jeho okolí bylo dost zajímavých gejzírků a bublíků. Vydrápali jsme se i na vyhlídku, odkud měl být velký gejzír a vulkanické pole kolem něj jako na dlani, ale nebyl. Mnohem zajímavější byl Geyser Castle, který vystavěla vroucí voda z rozpoštěného vápence až do výšky takových 10 metrů. Opravdu vypadá jako hrad…
Pak už jen pozdní piknik nad Kepler Cascades, Zdeňkova oblíbená koupel ve studeném potoce, objet okruh Firehole Lake a pryč.
Určitě jsem na něco z krás Yellowstone zapomněla, protože toho tady bylo strašně moc. Abych to shrnula – Yellowstone je naprosto fantastický!
Opustili jsme stát Wayoming, na jehož území se park nachází, a zamířili do Idaha.  Kopce, lesy, rybářské revíry na každém kroku… Určitě by stálo za to tady na chvíli zůstat, ale my museli dát. Bohužel, protože jsme skončili v naprosto nezajímavém městě Idaho Falls (jo, opravdu tu měli na řece Idaho malé peřeje) u dálnice na jih. Motel 6 byl drahý (nejspíš pátek), s placenou wifi, která stejně moc nefungovala, náladu nám vylepšily až slušné hamburgery od Carl’s Jr. V tomto řetězci jsme jedli už vloni a v hlavě nám zůstal příběh, který je vyvěšen v každém podniku. Jímavý příběh o tom, jak Carl senior v třicátých letech vyráběl své hamburgery v pojízdném vozíku, pak si s manželkou pořídili malý stánek a pak se z něho stal velký řetězec, nakonec ho převzal syn. Hamburgery umí, McDonald by se měl jít klouzat…

13. července

Noc jsme strávili v kempu v Madisonu na západní straně parku. Celý Yellowstone se dá projet autem po velkém okruhu, který měří 230 km. Uprostřed je propojka, která může okruh rozdělit na horní (upper loop) a dolní (lower loop). Část spodního jsme zvládli včera, tak dnes jsme se vypravili na horní část.
Hned na začátku jsme si prošli pár bublíků a čmoudíků, ale naprosto úchvatná byla oblast Norris Geyser Basin. V  tolika různých podobách se může projevovat žár pod zemí! V této oblasti se nachází i největší gejzír na světě – Steamboat. Bohužel prská velmi nepravidelně, tedy jeho poslední velké erupce byly někdy před čtyřmi lety. To pak vystřikoval vodu až do těžko představitelných 90 metrů.
Pak nás čekal 40 km přesun bez zastavení. Tedy vlastně jsme stavěli dost často, protože se silnice opravovala (mimochodem – uplynulou noc byla zavřená úplně a dělníci pracovali pod silnými světly – u nás to nejde 😏) a tak jsme se kochali krásnou krajinou jen z okýnka. Teplota přelezla třicítku, když jsme vystupovali na jedné z hlavních atrakcí parku Mammoth Hot Springs. Teplá voda ze zdejších termální pramenů rozpustila vápenec, který vytvořil krásné útvary a místy i terasy podobné mnohem profláknutějšímu tureckému Pamukkale.
Obědový piknik jsme si dali přímo na terase informačního centra, protože jsme nikde cestou nenašli stolek ve stínu, a spolu s jídlem zkonzumovali přednášku o vlčí smečce. Pak přišel na řadu vodopád Tower.
V dalším centru Canyon Village jsme se neúspěšně pokusili sehnat místo v kempu stejným způsobem jako včera. Paní byla důležitá a nekompromisní – v celém parku místo v kempu neexistuje a nejlepší bude hledat ubytování mimo park. Což mohlo být tak zhruba 100 km! Zatím jsme to odložili…
Vedle Canyon Village se rozkládá skutečný kaňon řeky Yellowstone river. A stojí za to! Řeka se valí úzkou kaňonem a vytváří zde dva vodopády. Horní –  Upper a dolní – Lower Falls, které měří na výšku 94 m. Seběhli jsme (a vyběhli ) dvě stě výškových metrů, abychom si se mohli pokochat jejich silou.
V celém parku neustále řeší medvědy. Na každém stole na piknikovišti, na záchodě v kempu, na dopravních značkách, na všech informačních materiálech jsou pravidla, jak zacházet s potravinami, aby nepřilákaly medvěda a co dělat, když ho potkáte. Pro nás se vžilo rčení, že nesmíme fídovat béry 😂. Tady se poprvé objevilo i varování, že může být nebezpečný i bizon, především protože váží až 2 tuny. Včera jsme zahlédli několik menších zvířat, ale kolem Mud Volcano se páslo celé veliké stádo. Skutečně jsou to velká zvířata! Mnohem nebezpečnější než bizoni mi ale přišli řidiči, kteří neváhali zastavit přímo na silnici, aby pořídili pár fotek.
Ubytování v kempu jsme pochopitelně našli. Skončili jsme na břehu obrovského jezera Yellowstone Lake, které leží v nadmořské výšce 2400 metrů, což z něj činí nejvýše položené jezero v Severní Americe. Zdeněk se v něm samozřejmě vykoupal, ale mě připadalo studené.
Poslední zážitek dnešní dne si odnesl Nik, když byl vyslán s odpadky. Po kempu se poflakoval dospělý bizon a dokonce si na louce mezi stany lehl na záda a několikrát se převalil. Prý vypadal docela spokojeně, na rozdíl od vyplašených obyvatel okolních stanů 😀.

12. července

Po ranním shopovaní v Missoule jsme vyrazili na cestu až kolem poledne. Přesvědčili jsme se, že čtvrti malých dřevěných domků s verandami usezené v zeleni jsou půvabné, a našli jsme i nějaké ty parky. Dokonce Missoula je sídlo Univerzita of Montana, ale studenti mají také prázdniny, tak to na životě města nebylo k poznání.
Pokračovali jsme dál směrem na Yellowstone. Montanu si budu navždy pamatovat jako šikoká údolí zakončená kopci, po kterých jsou rozeseté jednotlivé ranče se stády černých krav nebo koní pasoucí se okolo na obrovských loukách.
Navečer jsme přijeli k bráně do národního parku. Už na budce, kde kontrolují vstup, bylo napsáno, že uvnitř parku jsou všechny možnosti ubytování včetně kempů obsazené. Zdeněk vyhodnotil, že to nic neznamená, a tak jsme pokračovali. Od hranice parku k okružní silnici spojující všechny zajímavosti parku je to přes 30 km. To je cesta, kterou bychom se museli vrátit… Před prvním kempem nás neodradily ani dvě cedule, že je plně obsazeno, a šli jsme se zeptat. A (pro mne) nepochopitelně – bez problémů nás ubytovali 😀.
A tak jsme místo schánění místa pro stan vyrazili za krásami Yellowstonu. Za začali jsme tou největší – obřím gejzírem Old Faithful. A trefili jsme se dobře. Stačilo počkat asi dvacet minut spolu s další tisícovkou lidí, než začal chrlit obrovské množství vody do slušné výšky. Super zážitek!
Obcházení gejzírů v těsném sousedství jsme vyměnili za pomalý přesun autem zpět ke kempu. Zastavili jsme na každém parkovišti a obdivovali, co všechno dokáže sopka pod našima nohama. Všechny ty prckátka, bublíci, čmoudíci a smrádci…Těch rozmanitých tvarů a neuvěřitelných barev. Ani jsme nevěděli, co fotit dřív. Do toho pomalu zapadalo slunce, a to dělalo z krás ještě úžasnější podívanou.
 

11. července

Po včerejším bloudění jsme to na hranice USA měli kousek. Hraniční přechod byl prázdný, asi tady nemají normálně frmol. Nám se věnoval imigrační úředník jménem Lewis. Vypadal, že imigrační kontrolu turistů s povolením ESTA, hodně dlouho nedělal. Chvíli bojoval s počítačem, chvíli s tiskárnou, ale nakonec to zvládnul. Přišil nám do pasu sešívačkou povolení k opakovanému vstupu do Států. Celá tahle procedura se odehrávala ve velkém místnosti boarder office, která byla vyzdobena vycpanými hlavami divokých zvířat. Pohled pro bohy byl, když podobizna prezidenta Trumpa visela přesně pod hlavou statného paroháče. Kdybychom se nebáli provokovat, určitě stála za fotku.
Dál jsme se přesunovali po území státu Montana. Jih Kanady byl minimálně obydlený, většinou jen obrovské lesy a zřídka pár domků. Montana vypadala civilizovaněji –  vesnice i města s obchodními zónami a golfovými hřišti. Jeli jsme stále kolem nějaké vody – řeky nebo jezera – a všude se nabízely rybářské revíry. Vypadá to, že zdejší krajina je ráj pro rybáře. Cestou jsme projížděli velikým územím indiánské rezervace kmenů Flathead (česky asi Ploskohlavci), důkazem bylo množství kasin, které mohou provozovat.
Na noc jsme zakotvili v městě Missoula. Mně připadalo jako  naprosto nezajímavé místo, hlavně rozlehlá nákupní zóna s mezinárodním letištěm, ale prý se mu říká město parků. My žádný nepotkali, ale třeba jsme měli jen smůlu. Po delší době jsem se ubytovali v motelu, tentokrát v řetězci Motelů 6. Využili jsme i možnosti vyprat si prádlo v místní prádelně. Do pračky se nacházelo 8 čtvrt dolarových mincí a později do sušičky stejné množství. Takže vyprání velké haldy prádla a jeho usušení stálo 4 dolary (plus prášek, který jsme museli koupit), ale vychází to levněji než indická prádelna v Léhu, a také rychleji – stačily dvě hodiny.
 

1. července

Jsou dny, kdy se všechno daří, jindy jsou dny, kdy se všechno hatí. Dnešní den je ten druhý případ. Jen na potvrzení tohoto faktu – tohle vyprávění píšu už po čtvrté.
Na letiště do Vídně nás doprovodila Linda s Ondrou, aby si mohli odvézt auto domů. Zastavili jsme na krátkodobém parkovišti hned u terminálu 1 (4,90€ za hodinu, max. 3 hodiny). Rozloučili jsme se a já, Zdeněk a Nik jsme se vydali dovnitř k odbavení. Air France tady mělo jen přepážky drop-off, tak jsme si vyřídili odbavení u automatu. Ten nám poslal zavazadla do cílové destinace Vancouveru a vytiskl boarding cards (česky palubní vstupenky, ale zní mi to hrozně). Na nich jsme ale nemohli najít let z Paříže do Montrealu, tak jsme je vytiskli znova, ale byly stejné. Rozhodli jsme se to vyřešit u paní u přepážky, když vtom se objevila Linda. My předpokládali, že už jsou na cestě k domovu, ale nepodařilo se jim opustit parkoviště, protože jim automat sežral zaplacený lístek. Zatím se fronta u přepážky hodně prodloužila a také zůstala na přepážce jediná obsluha. Už v průběhu čekání ve frontě jsme našli ztracený let (byly dva lety na jednom lístku), ale auto z parkoviště se podařilo dostat až po hodině a čtvrt, vyplnění formuláře a zaplacení znova 5€. Ještě jsme jim zamávali, když úspěšně projeli závorou, a předpokládali jsme, že starostem je konec. Chyba lávky…
Při zmatcích s dvojími letenkami jsem se omylem pokusila nalodit na Zdeňkovo  jméno, tak mi  paní vydala  a další (už třetí). Letadlo mělo původně 15 minut zpoždění, které narostlo na 35. To znamenalo, že budeme náš další let stíhat jen tak tak. Něco jsme cestou nahnali, ale i tak nám zbývala přesně hodina na vylodění a přesun na jiný terminál včetně kontroly pasů. Letadlo ale vůbec nezamířilo k budově, ale zůstalo stát na ploše. Příletová budova byla evakuována kvůli „bezpečnostnímu problémů“. Chvíli to vypadalo pro nás dobře, protože neodlétala žádná letadla. Zdeněk využil nově zavedenou možnost používat v EU přístup k internetu přes data za stejných podmínek jako doma a zjišťovat podrobnosti. Tak jsme se také dozvěděli, že letadlo do Montrealu nám ulétlo ještě když jsme trávili čas na ploše. Takže zásadní změna plánu. Ohňostroj v Montrealu budeme muset oželet…

Další fáze zestručním, i když zabraly tři hodiny. Marné pátrání po přepážce Air France (spolu s jednou nešťastnou holčinou, která letěla poprvé v životě a navíc sama do Montrealu), vystání si slušné fronty u přepážky, kde nám původně paní řekla, že je uzavřená, vytištění nových letenek na druhý den (čtvrtých – přes Amsterdam rovnou do Vancouveru), další dlouhý přesun po letišti (včetně vláčku) k místu odjezdu shuttlu do hotelu, hodinové čekání na bus, který měl jezdit každých deset minut. V rámci přebookovaných letenek jsme dostali noc v hotelu Ibis vč. večeře a snídaně. Večeře byla v přilehlé restauraci, která fungovala do 11, my se v hotelu objevili v 10:30, takže jsme šli nejdřív jíst. Grilovaná žebra, tuňák a obrovský hamburger v ceně 63€ zahnaly trochu chmury. Do postele jsme se dostali po půl jedné, ovšem musíme vstát 4:30, abychom stihli první shuttlu. Letadlo do Amsterdamu odlétá v 7:50. Jen na dokumentování špatného dne – po té, co jsem se s radostí vykoupala a umyla si hlavu, jsem zjistila, že hřeben zůstal ve velkém batohu. Takže zítra budu vypadat jak Frankensteinova babička :-)).