Archiv štítku: 2019

9. března – Do hor

Kypr postytuje turistům spoustu krás. My jsme se zatím pohybovali pouze po pobřeží, nastal čas vyrazit (jako tradičně) do hor. Pohoří Troodos rozděluje ostrov na dvě poloviny a zasahuje od západu až do středu ostrova. Svahy jsou zde docela prudké a porostlé borovicemi a hustým šáším. Jestli prudké letní slunce promění pobřeží ve vyprahlou poušť, v horách je stále spousta vody i zeleně.

Vnitrozemí se nehodí na zemědělství, leda na pasení dobytka, ale především bylo známým nalezištěm mědi už od starověku. Těžili ho zde i Benátčané, po kterých se zde dochovali nečekané památky – tři kamenné mosty z 15. století. My jsme dojeli k mostům Kelefos (nebo Tzelephos) a Ellia, abychom fascinovaně prohlíželi elegantní křivky mostů i jejich konstrukci.

Kelefos
Ellia

Hory byly vždy útočištěm pro mnichy, kteří zde rozjímali daleko od ruchu civilizace. Pravoslavné byzantské kláštery zde zůstaly a v některých jsou mniši dodnes. Nejznámnější je klášter Kykkos, kde se ukrývá posvátná ikona Bohorodičky, kterou měl namalovat sám evangelista Lukáš. Ta je uchovávána v kostele a je spolu s ostatními ikonami součástí ikonostasu, zvláštní přepážky oddělující prostor kostela od presbytáře. Věřící prochází podlél něj, u každé ikony se pomodlí a ikonu políbí (tady byly před obrazem ještě skla, aby se ikony nepoškodily). Atmosféra v kostele byla protchnutá modlitbami tisíců věřících, kteří zde prošli. Klášter samotný už tak autenticky vypůsobil, blýskavé moziky vznikly až v poslední době. Mají asi dávat najevo obrovské bohatství kláštera.

Na hoře nad klášterem se vidět už z dálky stavba, kterou jsem dlouho mylně považovala za klášter samotný. Ovšem vše je jinak. Téměř na vrchol vede hezká asfaltka a na jejím konci je velké parkoviště. Na jeho plochu hledí velká socha muže v mnišském hábitu. Tento muž pro mne představuje velmi zajímavou osobnost dějin Kypru. Arcibistup Makarios III. se postavil do čela boje za nezávislost Kypru na Británii. Když byl v roce 1959 úspěšný, byl zvolen jako první prezident samostatného Kypru. V čele státu stál do roku 1977 a v průběhu přežil čtyři pokusy o atentát. Protože původně vstoupil jako novic do kláštera Kykkos, sám si vybral kopec Throni nad ním jako místo posledního odpočinku. Od parkoviště vede na vrcholek cesta lemovaná mozaikami svatých se spoustou nádherných výhledů do krajiny. Hrobka je pod dohledem vojáků skrytá v umělé jeskyni. Na samém vrcholku kopce je zajímavý kostel, který byl budován v posledních letech.

Makarios III.

Mimo klášterů jsou v pohoří Troodos zajímavé i horské vesnice rozeseté po svazích v nadmořské výšce přesahující 1000 metrů nad mořem. Těšila jsem se na výhledy, ale bohužel mlha byla silná, takže se žádná pitoreskní panoramata nekonala. Zakotvili jsme v vesnici Pedhoulas ve stařičkém penzionu pod vedením stařičkého majitele. Ve vesnici, kde trvale žije 132 obyvatel, je 12 kostelů a zdarma veřejně přístupná síť wifi. Ještě před soumrakem jsme si stihli prohlédnout kostelík pod ochranou UNESCO zasvěcený archandělu Michaelovi, který se počítá mezi jeden z deseti tzv. horských byzantských kostelíků. Z venku nenápadná stavba se zvláštní střechou až na zem, uvnitř krásný kostelíček plný fresek a starých ikon se skvělou atmosférou.

Ještě před tím, než sluníčko úplně zapadlo, na chvilku se nečekaně prodralo mlhou a osvítilo zasněžené vrcholky okolních kopců. I náš zítřejší cíl….Olymp.

8. března – Pafos

Vůbec nepochybuju, že jsem byla někdy v minulých životech Římanka. V Římě se cítím, jako bych se vracela domů. Kdekoliv po Evropě mám možnost podívat se, co z úžasné anické cililizace přežilo do dnešních dní, udělám to.. I když mé společníky na cestách už to fakt nebaví.

Naše cesta vede po pobřeží dále na západ. Projíždíme územím, které není součástí ani Kyperské republiky, ani Severokyperské turecké republiky, která odtrhla v roce 1983, i když ji do dnešních dní uznalo jenom Turecko. Najednou jsme se ocitli na území, které patří Británii. Po vyhlášení nezávisosti si zde Británie ponechala dvě území, která jsou dodnes britskými koloniemi a sídlí na nich britské vojenské základny. Na mapě je značeno tenkou čárou, ve skutečnosti to k poznání není. Jak bude vypadat realita po brexitu, těžko říct.

Právě na briském území se nachází starověké město Kourion. V dobách své největší slávy za císaře Trajána mělo až 4 tisíce obyvatel. V roce 365 n. l. to silné zemětřesení srovnalo se zemí, tak jeho krásy představují pouze archelogické vykopávky. Jednu raritu se musí Kurionu přiznat – tak fantasticky umístěný amfiteátr jsem ještě neviděla. Je vystavěný ve svahu nad mořem, takže ze sedadel divadla, kam se vejde až dva tisíce hostů, je výhled na okolní zelenou krajinu, i na pláže a mořskou hladinu. Původní město je dnes rozděleno do tří archologických expozic, amfiteátr s okolím je pouze jednou z nich. O kousek dál je volně přístupný antický stadion, ještě dál se pak rozkládá Apolonův chrám, ale k jeho návštěvě jsem už ostatní nepřesvědčila.

dav

Na každém kroku se na Kypru připomíná antická minulost a její mýty. Např. bohyně Afrodita se měla zrodit z mořské pěny na jedé ze zdejších pláží. Toto místo se nazývá Petra tou Romiou a nemohli jsme ho minout. Na oblázkové pláži všichni hledají kamínek, který připomíná tvarem srdce. Ten má zajistit, že poznají osudovou lásku (tedy ve snu, až si kamínek dají pod polštář). Ale dnes se kamínky i popisují jmény a nechávají se na pláži u jedno stromu spolu s bílým kouskem látky. V moři u skály se také stačí vykoupat a člověk omládne o deset let. Na Zdenkovi to moc nezafungovalo a já mám ráda moře tak o deset stupňů teplejší, nějakých deset let jsem oželela.

Nějak takhle vystupovla na tomto místě bohyně Afrodita

Mířili jsme do dalšího města s antickými památkami – do Pafosu. Město bylo původně hlavním městem Kypru a dochovalo se zde spousta památek z různých dob, takže je pod ochranou UNESCO. Pafos je zmiňován dokonce v Bibli, protože ho navštívil svatý Pavel z Tarsu. Ten zde byl zatčen a bičován za to, že zde šířil evangelium. Sloup, u kterého měl být přivázán, je dnes součástí
kostela Panagia Chrisopolitissa (kostel sv. Pavla) ze 13. století. Pozůstatky starověkého města, jež bylo srovnáno zemětřesením, se nacházejí v archeologickém parku. V rozlehlém areálu, kterému vévodí bílý maják, probíhají další vykopávky, ale nejzajímavějšími nálezy jsou mozaikové podlahy v mnoha vilách, podle motivů mozaik jsou pojmenovány Aionova, Dionýsova, Orfeova nebo Théseova. Na několika místech byly zastřešeny, aby cenné mozaiky chránily před nepříznivým vlivem člověka i počasí. Určitě stojí za návštěvu. Pozorovat bílé soupy v zapadajícím slunci je nádherný zážitek

Jinak Pafos je hodně turistický, ale působí zároveň lidsky. Klikaté uličky, byzantské chrámy Od benátské pevnosti, která střežila přístav, pokračuje přímořské korzo se spoustou kavárniček a restaurací s řeckou kuchyní, za nimi nebo nad nimi jsou hotýlky různé úrovně. My jsme opět měli apartmán s dokonale vybavenou kuchyní (pravděpodobně je to zdejší standart, protože my jsme ho nevyhledávali), takže jsme odolali a připravili jsme si večeři sami – opečené různé druhy ryb s čerstvým salátem. Lahůdka…

Pokud bych si měla vybrat, kde bych na Kypru chtěla strávit delší dovolenou, volila bych určitě Pafos. Město je krásné a v něm samotném i v okolí je spousta zajímavých památek, na které nám nezbyl čas.

7. března – Do Limassolu

Ještě večer jsem zjistila, že máme před sebou otevřený východní obzor a můžu – nejspíš poprvé v živvotě – sledovat východ slunce nad mořem přímo z balkonu našeho hotelu. I když krátce po páté ranní…Takže jsem vstala, koukla jsem se, udělala pár fotek a zase ulehla. Než jsem se vzbudila podruhé, Zdeněk už měl za sebou koupání moři, které bylo přímo před našimi okny. Pro něj se z toho stala tradice, mně by do vody okolo 15 stupňů nikdo nedostal.

Ubytování jsme měli zajištěné jen na první večer, nebylo jisté, jak se budeme přesouvat a stíhat, nechtěli jsme spěchat jen z povinnosti, že musíme dorazit na objednaný hotel. Pár míst jsme měli vybraných, ovšem na Kypru je toho k vidění opravdu hodně. Larnaku jsme se rozhodli nechat až na konec, ovšem stejně jsme zastavili hned po pár kilometrech od hotelu. Vlastně ještě ve městě se nachází velké jezero se slanou vodou, které na léto vysychá. Od prosince do dubna tady zimují velká hejna plameňáků i dalšího ptactva. Narazili jsme na ně náhodou, když jsme kolem nich projížděli. Bylo jich tu hodně, ale dost daleko od břehu, takže fotit se moc nedali. Ale viděli jsme je! Před pár lety jsem byli v Andalusii moc brzo, tak zahlédli plameňáků jen pár, tady jich bylo spousta.

Zdejší dálnice spojuje tři velká města na jižním pobřeží s hlavním městem Nikósii uprostřed ostrova. Je kvalitní, zadarmo, rychlost omezena na 100 km/hod a ta se většinou dodržuje. My jsme z ní brzo sjeli a pokračovali po okreskách. První postřeh ze silnic: v obcích se moc neřeší parkování, kdekoliv nechají auto u chodníku, udělají tak z dvoupruhové silnice jen jeden a půl pruhu. Někdy docela vzrůšo.  Zvlášť pro mne jako spolujezdce…Na ježdění vlevo jsem si zvykala fakt těžko.

Kolem středověké věž Alaminos Tower jsme minuli malý ženský klášter sv. Minase, který byl tak důkladně zrekonstruován, až vypadal skoro nový. Podobně opravené bylo i horské městečko Pano Lefkara. V zimě poklidné až ospalé městečko, kde ženy sedí před svými krámky a ručně vyšívají krajky, které pak nabízejí zákazníkům, doplňují obchody se stříbrem. Podle kapacity kaváren a hospůdek to tady musí být v sezóně turistický masakr.

Alaminos Tower
Svatý Minas
Pano Lefkara
Krajkářka

Jedna z nejzachovalejších pravěkých památek v celém Středomoří je k vidění na okraji městečka Choirokoitia, dokonce je vidět z dálnice, která tudy prochází. Neolitičtí zemědělci zde vybudovali vesnici už v 7. tisíciletí před naším letopočtem na jednom z kopců. K prohlídce atcheologické vykopávky i rekonstrukce čtyř kulatých obydlí.

Čtvrteční odpoledne jsme dojeli do druhého největšího z kyperských měst – Limassolu, zde nazývaného Lemesos. Břeh moře lemuje příjemná parková promenáda zakončená moderním přístavem pro jachty. Moderní stavby na pobřeží vystřídaly kousek od pobřeží klikaté uličky, staré kostely i byzantský hrad, ale při naší návštěvě se vše chystalo na velké ukončení masopustu s koncertem, na který odkazovaly všude přítomné obrovské papírové sochy.

Ochutnávka krás Kypru

Je to už hodně dávno, co jsme jarní prázdniny využívali k lyžování na horách. Přece jenom je to vlastně 9 dní volna, to už stojí za to pustit se někam dál. Stačily nám třeba na návštěvu Indie nebo USA. Letos jsme zůstali v Evropě, protože jsme tolik času neměli. Výsledek – na čtyři dny na třetí největší středomořský ostrov Kypr. Byla to opravdu rychlovka, vlastně jen ochutnávka toho, co může Kypr nabídnout. Není toho málo – krásné moře i pláže, skvělé jídlo, památky řecké, římské, byzantské i turecké. Slunce zde svítí 300 dní v roce, většina dešťů spadne v prosinci a v lednu, pak už jen modrá obloha. Teploty v létě se šplhají přes 40°C ve stínu, tomu se opravdu ráda vyhnu, ovšem začátek března je velmi příjemný – ve stínu přes 20 st. a azurro.

Na jižní části ostrova, která je dnes členem Evropské unie, se mluví řecky a píše řeckým písmem (pamatujete z matiky – alfa, beta, gamma..). Kyprem prošly všechny mocnosti a jejich vliv je zde pořád patrný, většinou po nich zůstaly historické budovy. Jako poslední před dosažením samostatnosti v roce 1960 tu vládli skoro sto let Britové. Vzpomínkou na ně je dodnes perfektní znalost angličtiny a dvojjazyčné cedule, takže zapomenutou řeckou abecedu luštit nemusíte. A zůstalo taky ježdění vlevo…Je to velký nezvyk, a to jsem byla jen spolujezdec. Klobouk dolů před mým mužem. S jakým přehledem zvládal všechny situace, kdy jsou vám dlouhodobě budoané zkušenosti a návyky na nic (a ještě řadí druhou rukou).

6. března 2019

Středa byla pouze přesunovací – do Vídně na letiště, přelet do Larnaky, vyzvednutí rezervovaného auta z půjčovny a krátký přejezd do hotelu přímo na pláži. První kilometry v autě s volantem vpravo byly tak nezvyklé, že mi daly zabrat, i když všechno šlo jako po drátkách. Čerstvý mečoun k večeři zahojil pocuchané nervy.