Archiv štítku: Asie

2. března – Směr Kochi

Kdo někdy jel s indickými železnicemi, potvrdí, že je to zážitek. Indie je obrovská země a lidé se zde přesouvají hlavně po železnici. Mezi vzdálenými městy trvá cesta i několik dní.

Zpoždění je běžné. My jsme dnes použili obyčejný courák a i ten přijel o půl hodiny později. Tento vagón byl nový, takže měl i skla v oknech, častější je kombinace kovová roleta na déšť a otevřené okno s kovovými příčkami v horkých dnech. Při jízdě to krásně větrá, navíc místní stejně sklo v oknech nestahují. Horší situace nastane, když vlak déle stojí, protože větráky na stropě toho moc nesvedou. Vlakem neustále procházejí prodejci s čajem, občerstvením, dokonce i se zmrzlinou. Naše dráhy by se asi zbláznily, vlak normálně jezdí s otevřenými dveřmi, ze kterých vyskakují pasažéři na perón ještě v docela slušné rychlosti. Největší výhodou indické železnice není spolehlivost, ale její cena. Za zhruba 60 kilometrů (celkem to trvalo 1,5hodiny) jsme zaplatili 45 rupií…  V přepočtu to dělá 15 Kč…za všechny tři 😁.

Vlak nás převezl do hlavního města Kéraly Kochi. Tedy respektive do jeho nové části, která se jmenuje Ernakulam. Staré Kochi – Fort Kochi – se totiž nachází na ostrově. Sice na něj vedou mosty, my jeli stylově přívozem, který využívají místní pěší. I tady byla cena překvapivá – 12 rupií za nás tři (tj. 4 Kč 😂). Koukala jsem z otevřených dveří a snažila se fotit město směrem od vody, když jsem uviděla vyskočit na hladinu zvláštní velkou rybu. A za chvíli znovu. Byl to delfín 🐬. Že se mi to nezdálo, mi potvrdili i místní, prý je jich tady hodmě.
Na městě je vidět, že bylo původně holandskou a britskou pevností, domů z koloniální doby se tu nachází spousta a některé vypadají i pěkně. To láká mraky turistů, takové množství jsem už dlouho nepotkala. Ubytovali jsme se v krásném domku s klimatizací a předpokládali jsme, že už nic moc podnikat nebudeme. Venku byly teploty na padnutí, 35° ve stínu je na nás hodně.

Největší ovoce na světě – jackfruit – nám rostlo na zahradě před hotelem.
Nakonec jsme se přeci jenom odhodlali a dobře jsme udělali. Nějak nám unikla informace, že největší indický svátek Hólí připadá právě na 2. března. Jsou města, kde se tento svátek barev, slaví víc. My jsme viděli už jen dozvuky, hlavně lidi posypané pestrými barvami, ale i tak to bylo zajímavé. Barevné prášky představují příchod jara a vítězství dobra nad zlem. Takže takové naše Velikonoce. V téhle veselé podobě by se mi líbily mnohem víc. Prošli jsme se po přímořském korzu, prostudovali, jak se chytají ryby do tzv. čínských sítí, které se už jinde nevyužívají, a museli jsme si dát zdejší vyhlášené rybí curry.

A zítra poslední den v Indii 😑.

1. března – Backwaters

Je skvělé začít den cachtáním v krásně teplém moři a houpat se na vlnách. A teprve pak se vydat dál.

Dneska jsme se vyrazilu do centra Alappuzhy, abychom našli způsob, jak prozkoumat Backwaters. Jedna možnost je ubytovat se na turistickém hausbótu, který projíždí kanály a zastaví, kde si zákazník usmyslí. Pro nás pochopitelně moc drahé a turistické 😀. Druhou možnost představuje vyhlídková lodička pro pár lidí, ale ani to není pro nás to pravé. Tou je třetí varianta – s místními. Do mnoha částí Backwaters se dá dostat jen lodí, proto tady jezdí spousta lodí jako přívoz, který místní doveze, kam potřebují, a třeba děti s ním jezdí do školy. Nakonec jsme našli právě takovou loď, která jela na zhruba čtyř hodinový okruh. Na spodní palubě se střídali místní, my seděli na vrchní palubě spolu s dvěmi většími Indickými rodinkami, které pojaly výlet podobně. Koukali, fotili i točili jsme ten šrumec kolem. Hráze kanálů bývají úzké, takže kolem vody vede vyšlapaná cestička, vedle ní stojí maličký domek a za ním je další kanál nebo pole s rýží. Mezi domky jsou obchůdky, stánky s občerstvením i větší restaurace pro turisty i ayurvédské masáže. Kanály ústí do moře, voda se v nich míchá a je částečně slaná. V době dešťů méně, v době sucha více.
Bylo skvělé, to tu vidět. Nacvakala jsem tu snad pět set fotek a natočila spoustu videí. Uvidíme, kdy se mi je povede probrat. Doufám, že z nich bude jasné, proč je to taková rarita, za kterou míří lidé z celého světa.
Výborný den měl jednu nepříjemnou tečku. Je dry day…. takže nikde není  možnost koupit pivo. Ani studené, ani teplé 😶. Večeři jsme poprvé absolvovali v předražené turistické restauraci, abychom konečně ochutnali rybu a krevety. Oboje bylo dobré, i když kombinace s  rýží působila nezvykle.
Zítra poslední přesun….

28. února – My a na pláži??

Tak si ležím v posteli, nade mnou vrčí větrák, aby aspoň rozpohyboval horký vzduch, a z povzdálí je slyšet hučení mořských vln. Bydlíme hned u pláže a k moři nám stačí překonat 30 metrů bílého písku. Hotel není žádný luxus, ale stačí.
V Indii už jsme poněkolikáté, ale k moři jsme ještě nezavítali. Na polehávání na pláži a sebegrilování nás fakt neužije. Ovšem milovníci plážové exotiky do Indie jezdí – na Goa, což je vyhlášené přímořské letovisko. A zázemí tomu odpovídá. Podle videí na YouTube – diskotéky, kluby, paření až do rána. Takže nic pro nás. Tentokrát máme moře cestou…
Ráno jsme úplně náhodou trefili nejlepší autobus, jaký jsme mohli. Rychlík a bez přestupu. Zeptali jsme se na bus, nastoupili jsme, dali batohy na místo vedle řidiče a hned  vyrazilo.  I když v průběhu cesty bych byla radši, aby byl pomalejší. Jel, jako by nás ukradl. Sjížděli jsme v prudkých serpentýnách z nadmořské výšky kolem 1000 metrů k moři. Kolem nás prudké srázy, čajovníkové a gumovníkové plantáže. A v každé vesničce kostelík, kostel nebo velký kostel. Vypadá to, že většina obyvatel jsou křesťané.

Naším cílem bylo město Alappuzha. Hlavní jeho atrakci nepředstavuje moře, ale obrovská oblast v jeho okolí, která je protkána stovkami kanálů, kterým se říká Backwaters. Ty prozkoumáme zítra.
Dneska jsme se jen ubytovali a vykoupali se v nádherně teplém moři na liduprázdné pláži.  Společnost nám dělali jen krabi 🦀 různych velikostí.
Po zchlazení nastal čas na tzv. generální průzkum. Mimo jiné jsme zjistili, že kousek po pláži je bar se studeným pivem, i když je to jen místní Kingsfisher 😐.
Pláž se zaplnila místními, až když se začalo slunce klonit k západu. Šplouchali si nohy po kotníky a fotili selfíčka se zapadajícím sluncem 🌅. Zapadalo s velkou parádou 😁.
A my brzy taky, i když bez parády.


27. února – Periyar NP

Dneska jsem byla poprvé zavřená v kleci. Normálně jsou v kleci zvířata, aby se nedostala ven, my jsme byli zavření, aby se zvířata nedostala k nám. Na jedné zastávce v národním parku Periyar byly velmi otravné a nenechavé opice, a tak místní vybudovali občerstvení v kleci. Jen je potřeba důkladně zavírat dveře. I tak měly snahu natahovat ruce skrz pletivo a vzít si něco z talíře. Jednomu neopatrnému turistovi sebrala oprsklá opička flašku s vodou a hned s úlovkem upalovala do větví.

My jsme se sem nepřišli najíst, ale čekali jsme, až na nás přijde řada k nástupu na loď. Velkou část národního parku Periyar totiž tvoří stejnojmenné jezero (správně je to tedy přehrada), ke kterému se chodí divoká zvířata napít, je proto slušná šance nějaké uvidět z paluby lodi.

Krajina kolem jezera byla sice nádherná, na zbytcích stromů hnízdilo mnoho ptáků, ale velká zvířata, kvůli kterým všichni přišli, tu chyběla. V jednom momentu si ode mne vypůjčil foťák s větším objektivem jeden z členů posádky, aby vyfotil trojici slonů kdesi v dálce na vrcholku kopce. Ostatní se pak chodili dívat, že tam fakt sloni jsou. Celkově – propadák.

Na kopci v dálce tři sloni 🤔

Mnohem úspěšnější jsme byli, když jsme se rozhodli nevrátit se do města autobusem, ale jít po svých. Zahlédli jsme opice ve větvích, vyplašili jsme zajíce i takové větší srnky, ovšem nejvíce nás překvapilo, že kousek před námi začaly přecházet silnici divoká prasata se spoustou malých selátek.
Odpoledne jsme si naplánovali ještě jeden výlet do divočiny. Věnoval se nám průvodce Srí, který nás zavedl kousek do džungle a ukázat zvířata, kterých bychom si sami nevšimli. Nakonec jsme opustili běžné cestičky pro turisty a našli tam dva velké slony 🐘, kterým u nohou spalo maličké slůně. Mohlo mu být prý maximálně měsíc 🤗.

O kousek dál se pásli ještě čtyři další sloni. Zahlédli jsme ještě vodní bůvoly, ty velké srnky, dva druhy opic, zvláštní velkou veverku a několik druhů ptáků. Prý jsme měli abnormální štěstí (tedy jestli to neříká všem 🤔). V rezervaci mají žít i tygři, ale ty jsme neočekávali.
Výsledný dojem z Periyar?? Výborný. Velmi doporučuji!

Národní park na konci suchého období

 

26. února – Cestou do Kumily

Jako nezávislí cestovatelé potřebujeme spoustu informací. Před odjezdem musíme prostudovat průvodce, většinou z nakladatelství Lonely Planet nebo i Rough Guide. V poslední době jsme si zvykli podívat na YouTube na dokumenty z míst, kam se hodláme podívat. Někdy čistě pro inspiraci, někdy jsou přínosné postřehy ostatních cestovatelů.
Ale na místě je to něco jiného. Přístup k internetu nemusí být jednoduchý, navíc v takové Asii ani strejda Google neví vše. Tady v Indii mě překvapilo, že existuje elektronický záznam odjezdů autobusů, podobný jednoduché verzi Idosu, i když neplatí.  Ale stejně nejvíc se dá spolehnout na informace místních. Zjistit, kdy odjíždí autobus z Munnaru směr Kumily, byl opravdu oříšek. Na čase 6:30 se nakonec zdroje shodly (internet ne), místo odjezdu tak jednoduché nebylo. Možnosti byly dvě asi 300 metrů od sebe, tak jsme se vyptávali a přebíhali mezi nimi. Trefili jsme se, takže jsme mohli v starém, rozhrkaném autobuse strávit 5 hodin. Moderní busy vypadají jak u nás a jsou navíc klimatizované, staré nemají ani skla, místo nich je pevná plastová roletka. Ráno tedy vyjel autobus zatemněný, s přibývajícím teplem a dalšími cestujícími (hlavně slečnami do školy, pro některé byla vzdálená i hodinu a půl) byly roletky vytažený, aby mohl vzduch volně proudit. Cesta vedla nádhernou přírodou Kardamomových hor, řídkou gžunglí se spoustou kávovníků a gumovníků, se spostou výhledů.

Autobusy mívají zhruba po dvou hodinách přestávku na záchod a na rychlé koupení svačiny v okolních stáncích, takže je to zvládnutelné. Jen záda strašně trpí. Celou cestu totiž sedí člověk nějak zkroucený. Sedačky jsou normované na běžnou indickou váhu a výšku, a ta je mnohem nižší než u nás. Navíc ve snaze nacpat do autobusu co nejvíc lidí, jsou na jedné straně dvojsedačky a na druhé trojsedačky s docela širokou uličkou.

Opravdu se vám to nezdá – rudé vlajky se srpem a kladivem jsou tu běžné. Kérale už docela dlouho vládnou komunisté.
Kumily je turistické městečko u bran národního parku Periyar. Turistů jsme tu sice mnoho nepotkali, ale infrastruktura je připravena na velký nápor. Snad v životě se mi v Indii nestalo, abychom se ubytovali na první pokus. Hezký, moderní hotel s čistým pokojem, skvělou terasou, wifinou i teplou vodou…za velmi příznivou cenu. Nevídané.
Odpoledne jsme si prošli město, nakoupili koření (prodejci z nás měli opravdu velký zážitek) a snažili jsme se zjistit, jak si co nejvíc užít zdejší národní park. S odstupem můžu říct, že jsme to pochopili trochu jinak, než jak vypadala dnešní realita. Takže pro zájemce o návštěvu (kterou velmi doporučuji) co nejdřív sepíšu návod. Pro ostatní se aspoň brzy objeví naše zážitky na vlastní kůži.
Na ulici smažené zelené banány

25. února – Čaj, čaj a zase čaj

Město Munnar se nachází v horách a kolem něj se mají rozkládat nejvyšší čajové plantáže na světě. A pro nás má ještě jednu přitažlivost – díky vyšší nadmořské výšce se zde teploty pohybují kolem 25° a v noci klesají na 14°. Zatím nás tedy nedostihlo zběsilé indické vedro.
Včera při příjezdu nám pomáhal hledat ubytování jeden tuktukář, který mluvil slušně anglicky. Protože to tady není úplně samozřejmostí, souhlasili jsme, že s ním vyrázíme druhý den na místa, která jsme toužili navštívit. Ráno na nás čekala dvě překvapení. I snídani v restauraci, která byla od našeho hotelu (a dodatečně jsme zjistili, že je doporučována i v LP), podávali také na banánovém listu, takže to včera nebyla rarita, ale spíše standard. A druhé – celý den nás bude doprovázet jiný taxikář, jehož angličtina je hodně bídná a a výslovnost hodně indiánská. Mohli jsme ho sice odmítnout, ale stejně bychom museli sehnat jiného…

Nejdříve jsme dojeli na nejvzdálenější bod  naší cesty, 35 km vzdálený Top Station View point. Nachází se už v sousedním státu  Tamilnád  a je odsud krásný výhled na okolní hory. Cestou zjišťujeme, že stejný nápad na výlet měly i stovky Indiánů, kteří si přijeli užít neděli. Úzká silničkase se při návrhu změnila spíše na parkoviště. Byla tak zacpaná, že bylo mnohem rychlejší jít pěšky. Autobusy proti sobě se míjely o centimetry a potřebovaly velmi šikovné řidiče, navigátory i pomoc kolemjdoucích.

Lidé nakupovali u mnoha stánků občerstvení, Masala čaj i tradiční pouťové zbytečnosti. Prochazeli se po břehu dvou přehrad, které nechaly vybudovat Britové, aby zásobovali Tamilnád i Kéralu vodou. Ti nejodvážnější nás přišli požádat o selfie s námi. Pořád mi přijde vtipný, že já sama selfíčka nefotím, ale vyskytuji se na řadě fotek s Indiány 😂 .
Cestou jsme ochutnali čerstvý ananas, mladý kokos i něco, co vypadalo jako žluté kiwi a  chutnalo jako angrešt.
Navštívili jsme „botanickou“ zahradu, kde měly rostliny ještě menší péči, než moje kytky doma, květinovou zahradu s květinami podobnými evropským i vstup do Elephant Parku, kde se turisté mohou svézt na slonovi kousek do džungle. Po tom jsme netoužili, ale stát na metr od slona byl stejně zážitek.

Nejkrásnější byl  ale pohled na pravidelně tvarované keříky čajovníku, které rostly všude kolem a vytvářely nádhernou zelenou mozaiku. Nakonec jsme zamířili i do továrny na čaj Lockhart. Jak budova, tak skoro všechny stroje vypadaly, že pamatují ještě Brity. A také informační cedule. Provázela nás slečna s mikrofonem, která vypadala velmi profesionálně. Ovšem musím přiznat, že jsem si prvních minutách myslela, že mluví indiánsky, ale ve skutečnosti to  byla angličtina. S tak strašným přízvukem, že nebyla k poznání.

Celý výlet proběhl tak „po indickou“, ale výsledný dojem… super 😁

24. února – Munnar

Když jsem mojí babičce oznamovala, že na jarní prázdniny jedeme pryč, nepřekvapilo jí to. Ovšem předpokládala, že si pojedeme zalyžovat. Chyba lávky…My razíme do tepla. Už poněkolikáté je naším cílem Indie. Himaláje tentokrát mineme, i když i ty by mohly být v zimě zajímavé, jedná se vlastně jen o správné oblečení a vybavení. Při minulých cestách jsme se bavili s pár Indiány, kteří byli z hor u vytržení. Ostré vrcholky horských hřebenů pokryté i v létě sněhem a minimum stromů. Takže se jedeme do Kéraly podívat, jak to vypadá u nich na jihu. Teploty by měly stoupat k třicítce a patřičné vlhko.

Druhou noc jsme se nevyspali. Na dubajském letišti začali přijímat zavazadla až po půlnoci, takže jsme trávili čas ve food courtu, kde byla Wifina. V půl druhé oznámili číslo brány, před třetí začali provadět boarding. Klimbali jsme neustále jen na jedno oko, odpočinek vlastně žádný. Ještě v Dubaji jsme nabrali hodinový skluz, takže jsme strávili v letadle přes pět hodin. V Kochinu jsem vystupovala, jako bych měla za sebou hodně náročný mejdan, ale to jsem jen dvě noci nespala.

Z letiště jsme použili tuktuk na přejezd na autobusové nádraží v Aluvě a odtud busem čtyři hodiny do městečka Munnar v horách. Většinu cesty mezi krásnými kopci s kořením a čajovníkovými plantážemi jsem prospala. Uprostřed jízdy mě probrala zastávka na jídlo- výborné tálí podávali s rýží a plackou přímo na banánovém listu.

Munnar je střediskem pěstování čaje, kakaa, kávy a koření, zítra se tohle všechno chystáme prozkoumat.

23. února – Dubaj

Konečně prázdniny a my se kooonečně vydáváme na cesty.

Ještě před pár lety byla jen Dubaj pohádkově bohatý stát v poušti. Ale proč by sem jezdil turista?? Dubajský emír zisky z ropy neprojedl, ale uvážlivě investoval do rozvoje města. Nechal vybudovat supermoderní stavby, které obdivuje celý svět. A také se přičinil o rozšíření dubajského letiště, že kterého se stalo největší letiště na světě. S docela slušnou pravděpodobností zde můžete přestupovat při cestě do Asie a často také vám aerolinky nechají několik hodin, abyste navštívili nejdůležitější pozoruhodnosti Dubaje. Tak jsme se sem dostali i my.

Místní nízkonákladovka FlyDubai nás brzy ráno vypustila do města, přičemž navazující spoj dál nás čeká až ve tři hodiny v noci.

Den v Dubaji jsme strávili na pláži. Tedy spíše prospali, protože noční přelet ve značně stísněných podmínkách nám nedovolil si odpočinout. Pláž s bílým pískem u jedné z postranních zátok Perského zálivu byla až do odpoledne skoro prázdná. Dnes byl totiž pátek, což v arabských zemích vypadá stejně jako naše neděle. Dokonce vyhlášené zdejší metro (tedy spíš nadzemka) jezdí až od 14 odpoledne. Přechod z mrazů u nás do příjemných 25°C jsme zvládli bez problémů, pěší přesun s velkými batohy o poznání hůře. Po obědě se začaly objevovat partičky mladíků v tradičních „pyžamech“ a rodinky s malými dětmi. Zahalené ženy seděly ve stínu na přinesených rozkládacích židličkách, děti se nadšeně cachtaly a otcové je u toho hlídali. Plavat jsem viděla jen Evropany. I když… i nás v pohybu bylo vidět až po třetí odpoledne 😁.

Po složitém zkoumání zdejší dopravy jsme zjistili: 1 jízda metrem uvnitř 1 zóny 6 Dh, přes 2 zóny 10 Dh, celodenní lístek 22 Dh. Dají se koupit ještě speciální karty – stříbrná a zlatá, přičemž pouze zlatá opravňuje ke vstupu do prvního a posledního vagónu samořiditelného vlaku, tudíž poskytuje skvělý výhled i super fotky. A také dvojnásobek stojí jízdné. Skončili jsme u Silver Card za 25 Dh, z čehož je 6 Dh cena karty. Jedna jízda v rámci zóny stojí pak 3 Dh. Počítáme s tím, že ji vyčerpáme při zpáteční cestě, protože i potom budeme trávit v Dubaji celý den. Tentokrát jsme už po setmění dojeli do staré čtvrti Deira, kde jsou velké súky (tedy trhy), hlavně se zlatem. Ale nakonec jsme se nevzálili od kanálu zvaného Creek, který odděluje Deiru od druhé staré čtvrti Bastakiya. Na kanálu byl neuvěřitelný provoz malých loděk, kterým se zde říká abra a slouží jako přívoz mezi oběma břehy. Nábřeží bylo také lemováno desítkami středně velkých dřevěných lodí, které toho měly za sebou opravdu hodně. Ovšem nesloužily jako rekvizity pro fotky davu korzujících turistů, některé majitelé opravovali, na jiné nakládali velké balíky před další cestou. Neumím si toto místo představit ve dne, ale za tmy mi přišlo úplně fantastické. Těším se na průzkum moderních části při zpáteční cestě, ale sem bych se ráda vypravila ještě jednou 😁.

Tuktuk

Doprava v Asii velmi složitá. Silnice a ulice jsou totiž určeny nejen pro auta, autobusy a náklaďáky, ale pohybuje se zde i neuvěřitelné množství motocyklů, kol (i nákladních), chodců i volně se potulujících zvířat. Místní jsou na tenhle šrumec zvyklí, ovšem půjčit si zde auto pro Evropana se rovná téměř sebevraždě .

Pohyb v tomto provozu vyžaduje někdy originální řešení. Je potřeba vozítko, které je levné, obratné a uveze co nejvíce. Pro rodinné použití většinou dostačuje motorka, ale pro taxík?? A tak se zrodil tuktuk. Je to vlastně tříkolka s jedním kolem vpředu a dvěma koly vzadu, díky čemuž se s ním dá lehce manévrovat a dokáže se otočit téměř na místě. V hustém provozu si lépe razí cestu, do cíle určitě dorazí dříve než taxíky v podobě auta (a navíc i mnohem levněji). Tuktuk je velmi lehký, prý zvládne jezdit rychlostí až 90 km/hod, tedy pokud by se k tomu naskytly příhodné podmínky.

Původně benzínový motor o objemu 150 kubických centimetrů někde nahradil i elekromotor, i když pak se jeho maximální rychlost sníží na padesátku. Největší problémy přináší vozítku kopcovitý terén, tudíž se s ním např. v indických Himalájích nepotkáte.

Vpředu za řidítky jako od motorky sedí řidič a za ním je místo pro dva až čtyři cestující podle typu tuktuku. Místní dokáží obsadit každé volné místo nákladem, ale i lidí se do něj nacpe klidně trojnásobně. Někdy zastupuje školní autobus, do kterého se nacpe celá třída, jindy převezou obsah celého stánku s košíky. I my jsme se dokázali narvat do dvojmístéto tuktuku tři dospělí s třemi opravdu velikými batohy, chce to jen chtít  (nebo když nezbývá jiná možnost).

Protože se používá v zemích s velmi teplým podnebím, kde je proudění vzduchu určitě výhodou, chrání tuktuk pouze měkká střecha. Dveře neexistují, ale pro případ deště se dají strany zakrýt koženkovými „stěnami“ připevněné na lehké trubkové konstrukci.

 

Jak si zajistit svezení v tuktuku? Otevřená konstrukce umožňuje jednoduchou komunikaci s řidičem. Většinou sami zastaví u kraje silnice nebo aspoň přibrzdí a nabízí své služby, pokud aspoň trochu vypadáte, že byste je mohli potřebovat. A pak už přijde na řadu smlouvání ceny. Někdy je to hodně úmorná záležitost…

Dobrý tuktukář může ovšem velmi pomoci. Zná místní prostředí, takže najde skrytý stánek s kořením nebo levný hotel. Ale pozor – bývají to podniky, od kterých dostane pár peněz za to, že přivedl zákazníky. V turistických městech se nabízí tuktukáři jako taxíkáři a průvodci v jedné osobě. Moc často jsme je nevyužili, většinou si stačíme projít vše sami. S jednou výjimkou….Na Srí Lance ve městě Anuradnapura jsme natrefili na výborného člověka. Památky jsou zde dost daleko od sebe, takže si turisté často půjčují bicykly, ale vyšlo by nás to na podobnou cenu. Tuktukář se nám celý den věnoval, mluvil velmi dobrou angličtinou, zavezl nás na místa, kam se turisté často nedostanou a navíc nám vysvětlil hodně z buddhismu, meditací i tradičního lékařství ayurvédy. To pak byl nezapomenutelný zážitek!

Historie vzniku tuktuku je docela zajímavá. Tříkolové náklaďáčky vyráběla v Itálii firma Piaggio pod názvem Ape už od roku 1945. Dodnes se s ním můžete setkat na Apeninském poloostrově, kde ho často využívají motorizovaní zmrzlináři. Později prodala licenci indické firmě Bajaj, která začala vyrábět a vyvážet do celé Asie a většiny Afriky. Setkáte se s ním tedy pod pojmem bajaj, ale častěji se mu říká tuktuk. Prý podle zvuku, který vydává jeho motor.

Nepříhází v úvahu, abyste jízdu v tuktuku v Asii minuli. Vzhůru za zážitky!

 

 

Aloo gobi

Zjistlila jsem, že tu už dlouhou dobu nepřistál žádný recept. Ale je to tak, že nevaříme, abych mohla přidat recept, ale zaznamenám zde, když uvaříme jídlo, na které máme chuť. Už dlouho jsme nedělali indické jídlo (tedy mimo čočky, ale tu zase máme často ), dneska tedy bude aloo gobi.

Je to vlastně vegetariánské curry (nebo kari) pocházející z Pandžábu, ale dnes je jedním z nejpopulárnějších jídel v celé Indii i Pákistánu. V hindštině znamená aloo brambory a gobi je květák, takže vlastně dušený květák s bramborami.

Aloo gobi s omáčkou…. https://www.theguardian.com/lifeandstyle/wordofmouth/2016/may/12/how-to-cook-the-perfect-aloo-gobi
…..i bez omáčky. https://www.theguardian.com/lifeandstyle/wordofmouth/2016/may/12/how-to-cook-the-perfect-aloo-gobi

Na oleji necháme chvilku rozvonět římský kmín, pak k němu přidáme nakrájenou cibuli a opečeme do sklovata. Poté přihodíme na plátky nakrájený česnek a pokračujeme v opékání. Pokud máme čerstvou čilinku, přihodíme jí taky. Když už je cibulka zlatá, nasypeme brambory na plátky a strouhaný zázvor. Tekutinu na dušení poskytnou rajčata, v Indii se používají čerstvá, ale v zimě u nás je lepší použít italská loupaná rajčata v plechovce, rozkrájená na malé kousky. Podlijeme ještě trochou vody a necháme chvilku dusit. Mezitím si rozkrájíme střední květák na kousky trochu větší, než na jaké máme brambory a osolíme. Správnou indickou chuť dodá pochopitelně až koření. Určitě nesmí chybět garam masala a kurkuma. Můžeme podlít vodou a dusíme do měkka. Někdy můžeme nechat vodu skoro celou vydusit, ale my máme rádi, když jídlo má trochu omáčky, která se krásně pojí s rýží. Obě varianty jsou možné i autentické. Před dokončením se dá dochutit sušenou namletou čilinkou.

Na dozdobení před servírováním se používá čerstvý koriandr, ale s ním je v našich zeměpisných šířkách přes zimu problém. Je teď velmi předražený, navíc pochybné kvality…Takže dnes ho vynecháme .

K hotovému aloo gobi podáváme rýži nebo indické chapati. Ty se mohou udělat doma (použitelný recept je na Gurmankoreni.cz) , hotové jsou občas k dostání v Lidlu, Kauflandu nebo Albertu, stačí je jen ohřát. Pokud máte rádi dobrou rýži, jakou si můžete dát třeba čínské nebo vietnamské restauraci (a nevadi vám další „krám“ do domácnosti), doporučuji pořídit si rýžovar. Rýže je akorát udělaná a sypká. A druhou věcí je kvalita rýže samotné. Používáme basmati z Lidlu, ale úplně nejlepší (a také nejlevnější) byla ta, co jsme si přivezli z Indie .

Suroviny na cca 15 porcí:

1 střední květák, 10 středních brambor, 2 střední cibule, zázvor velikosti palce, 1 palička česneku, plechovka rajčat, olej, sůl, půl lžičky římského kmínu, 1 – 2 lžíce garam masala, 1 lžíce kurkumy, čerstvá nebo sušená chilli paprička.