Archiv štítku: cesty

Tivoli – luxusní letovisko Římanů

Chaty a chalupy nejsou fenoménem jen pro současnost, ale víkendová a letní sídla zakládali už staří Římané, především proto aby mohli opustit rozpálené město. Císař Hadrián si vybral pro své letovisko kopce na východ od Říma, konkrétně vesnici Tibur, kde nakonec strávil většinu svého života. Dnes ji můžeme znát pod názvem Tivoli a z centra města je to necelých 30 km. Používá se pro ní název Hadriánova vila, i když v zahradách o rozloze přes 100 ha se nachází pozůstatky mnoha honosných budov – paláce, knihovny, chrámy, amfiteátr, lázně, tělocvičny, promenády a bazénky s vodotrysky. Císař Hadrián hodně cestoval po své veliké říši a vše, co viděl, ho inspirovalo, takže na ní můžeme vidět řecké i egyptské vlivy. Vila bývá považována za nejluxusnější stavbu Římské říše. Někdejší velkolepost je vidět na mozaikových podlahách, freskách i na více než pětistovce dochovaných soch. Dnes je tato rezidence pod ochranou UNESCO.

Zajímavé je, že v tak malém městečku jako Tivoli, se nachází ještě jedna památka UNESCO. S koncem Římské říše neztratilo toto místo nic ze své atraktivity. Přímo v centru na vrcholku kopce najdeme renesanční Villu d´Esté s nádherně zrekonstruovanými nástěnnými malbami. Villa byla vybudována v 16. století v prudkém kopci. Nejkrásnější jsou ovšem terasovité zahrady s spoustou prýštící vody. Složité umístění zahrad do svahu se nakonec změnilo v přednost. Schodiště spojují jednotlivé terasy a umožňují nezvyklé průhledy. Ale největší zajímavostí je spojení s vodou. V parku najdeme 250 vodotrysků, 60 vřídel, 255 kaskád, 100 nádrží, 50 fontán, což s něj činí jednu největších vodních zahrad v Evropě. Vodní živel doplňují zajímavé stromy, keře a květiny (tedy pokud zde nejste v únoru jako my ), ale také různé branky, altánky a sochy. Její krása byla oceněna v roce 2007, kdy získala titul Nejkrásnější evropské zahrady.

V městečku se s Tivoli by stálo za návštěvu i tak. Jeho malebné úzké uličky, gotické domy i původní středověké obytné věže. Z kopce je krásný výhled po okolí, např. na velké travertinové lomy. Navíc se zde skrývá ještě park u Villy Gregoriana, který obsahuje starořímské památky, vodopády i umělé jeskyně. Pokud by vám název toho místa byl povědomý, bude to nejspíš díky stejnojmennému zábavnímu parku v dánské Kodani. Ale spojitost tady je. Podle italského Tivoli byl pojmenován pařížský park Jardin de Tivoli, odtud se inspirovalo dánské zábavní centrum.

Takže pokud budete hledat cestu z rozpáleného Říma, zamiřte jako římští patriciové k moři (třeba do Ostie) a nebo do kopců do Tivoli. Obojí stojí za to!

Krása bělostného Tádž Mahalu

Staří Řekové sestavili někdy v 2. století našeho letopočtu Sedm divů světě – staveb, které považovali za naprosto jedinečné a nenapodobiltelné. Už jsem zmiňovala, jakým propadákem byla pro mne návštěva Artemidina chrámu v Efesu. Tedy toho, co z něj zbylo (Efes a jeho bývalá sláva)….

Protože od té doby uteklo už hodně vody, byl v roce 2007 vytvořen nový seznam – Nových sedm divů světa. Nejedná se o výběr expertů, ale běžní iidé hlasovali prostřednictvím internetu. Z Evropy se v něj objevilo pouze římské Koloseum. To jsme pochopitelně viděli. Vždyť Řím je moje zamilované město. V minulém životě jsem musela být Říman . V seznamu se objevila Velká čínská zeď, socha Krista v Riu, Chitzen Itzá v Mexiku, Machu Picchu v Peru, skalní chrám v jordánské Petře. A Tadž Mahal….Tuto ikonickou památku jsme nemohla minout už při své první návštěvě Indie. Nachází se v městě Ágra, asi 200 kilometrů jižně od hlavního města Díllí. Míří sem takové množství turistů, že místní si na tom postavili živnost. A to je něco, s čím mám velký, opravdu velký problém.

Snažili jsme se dostat do Agry co nejlaciněji, tady místní veřejnou dopravou. Věděli jsme, že jízdenky na vlak pro cizince (ano, opravdu je to oddělené) se kupují někde na hlavním nádraží, ale cedule nás nenavigovaly a místní na chvíli ztratili znalost angličtiny. Posílali nás různě, pak nás dokonce taxík převezl do nějaké cestovky, kde nám po chvíli nabídli, že pro nás bude nejlepší auto s řidičem, který se nám bude věnovat. Vše jsme odmítli a opět jsme zamířili ve vedru pěšky ke vzdálenému nádraží. Podobnéých pokusů jsme učinili ještě několik, kdy nám moudří úředníci železnic i cestovek zjistli, že tímto směrem je vše vyprodáno (a možná ani nejezdí a nikdy nejezdilo ). Takhle mám představu, že vypadá Kafkův proslulý Zámek…Nakonec se nám podařilo najít správný vchod do patra hlavní nádražní budovy. Ta úleva…V krásně klimatizovaném salonku jsme vyplnili potřebné formuláře a skoro hodinu jsme čekali, než vyvolají naše číslo. Paní za přepážkou nám vyhledala vhodný spoj, ovšem museli jsme se přesunout o pár stanic vlaku jižnějí po trase. To byl po našem martýriu už ten nejmenší problém. Ovšem díky této anabázi jsme získala hodně nepříjemný pocit z Díllí a ten se přenesl i na Ágru. A po celou dobu v obou městech se nezměnil….Turista je prostě dojná kráva .

Proslulý Tádž Mahal není mešita, jak se občas dočtete (možná k tomu svádějí ty čtyři minaretu okolo), ale vlastně mauzoloum. Mughálský panovník Šahdžahán natolik oplakával smrt své manželky Mumtáz, že se rozhodl vybudovat hrobku, do které se jí chystal pohřbít a poté být uložen po jejím boku. Roku 1632 započal se stavbou, na které se podílelo v průběhu dvaceti let několik známých architektů (prý i Benátčan Veroneo) a dvacet tisíc dělníků. Hlavní krásu dodává hrobce bílý poloprůhledný mramor z Radžastánu, který nádherně mění barvu podle osvětlení. Mramor doplňuje červený pískovec. Zdi jsou zdobeny vykládáním polodrahokamů, především japisu, lazuritu a nefritu, do kamenů tvořících zdi, a jemnou řezbou do kamene. Bílá barva stavby je dnes narušována znečištěním ovzduší a kyselými dešti, takže k areálu se nedá přiblížit běžnám tuktukem, ale pouze pěšky, na vozíku taženém zvířaty nebo v elektroautíčku, aby alespoň nejbližší okolí bylo co nejčistší.

Do prostoru parku kolem Tádže je potřeba si na jednom místě koupit lístek (1000 Rs pro cizince), projít bezpečnostní kontrolou, příp. odložit batoh do úschovny. Budova mauzolea je vystavěna na vyvýšené plošině, v každém rohu stojí jeden minaret. Na tuto plochu se může jen bosky, boty je nutné zout a nechat je dole pod schody. Na kamenech rozpálených sluncem jsou rozpoženy dlouhé jutové rohoře, protože jinak hrozí popálení. Je otevřeno od svítání do soumraku, my jsme svítání nestihli, ale stejně jsme zde byli poměrně brzy, takže nebylo příšerné vedro a také lidí bylo celkem pomálu. Uvnitř se nesmí fotit, ale ochranka neměla moc práce, tak se poflakovala venku. Takže máme i pár záběrů ….Je na nich krásně vidět zručné tvarování abstraktních a květinových vzorů, místy můžete rozeznat i kaligrafii. Vnitřní prostora je ve tvaru osmiúhelníku, ve středu kterého leží dva náhrobky – Mumtáz a Šahdžahána.

Než došlo k pohřbení Šahdžahána vedle milované Mumtáz, život si s ním ještě jednou krutě pohrál. Na sklonku života byl svržen z trůnu svým vlastním synem Aurangzebem a byl držen v domácím vězení v nedaleké pevnosti. Na bělostnou hrobku milované manželky se mohl dívat pouze z okna. Pevnost sama mně hodně překvapila, rozlehlá stavba z červeného kamene vevnitř je zdobená podobnými inkrustacemi jako Tádž, i když její základ je o minimálně pět set let starší. Pokud byste se v těchto zeměpisných šířkách vyskytli, Tádž Mahal je must-see, ovšem můžete být lehce zklamáni. Spousta turistů, restrikce a ani stavba není tak fantastická jako na profesionálních reklamních snímcích. A určitě nesmíte minout Pevnost (Fort), v jistém směru je zajímavější, i když není tolik populární.

Neuvěřitelné jezero Pangong Tso

Největší jezero v Himaláji se nazývá Pangong Tso. Podle jména se dá odhadnout, že patří Číně, tedy doopravdy jen jeho dvě třetiny. Poslední třetina náleží Indii, ale ani z této strany se ještě donedávna nedalo dostat vůbec. Indie s Čínou nemá ideální vztahy, a tak omezuje přístup do pohraničí. Dnes stačí zaplatit permit opravňující ke vstupu.

Podle map je vzdálenost mezi Léhem a jezerem zhruba 150 km, ovšem v  jízda trvá šest hodin, pouze pokud jde vše bez problémů. Léh opouští celkem kvalitní asfaltová silnice, ovšem brzy se změní v prašnou cestu s spoustou výmolů, která se kroutí v nekonečných zatáčkách do nadmořské výšky 5.380 metrů nad mořem. Tento důležitý bod představuje průsmyk Chang-la, který má být jedním z nejvyšších průsmyků na světě průjezdných autem. Na půl roku je cesta naprosto zapadaná sněhem nebo provoz přeruší sesuvy půdy a kamení, takže časté vojenské posádky nepřehlídnutelné velikosti i místní obyvatelé si musí vytvořit během pár měsíců zásoby na celou zimu. A to včetně pohonných hmot pro armádu. My jsme míjeli kolonu snad padesáti vojenských cisteren, které rozvířily kolem sebe nedýchatelný oblak prachu. Předjet se nedají, i pokud jedete v protisměru, je výhodnější zastavit na bezpečném místě na krajnici se zavřenými okny a čekat. A čekat…Neumím se představit, co v této v této chvíli dělají cyklisté, kteří se pomalounku sunou vzhůru…

Jezero samo se rozkládá v nadmořské výšce 4.200 metrů. Jeho voda má neuvěřitelnou modrozelenou a naprosto průhlednou vodu. V kombinaci s holými horskými hřebeny kolem je fantasticky fotogenické, navíc se jejich barvy a nasvícení mění neustále během dne. Největší zajímavostí jezera ovšem není barva. Jezero v této nadmořské výšce je lehce slané! Podobné, tzv. brakické, vody jsou časté v místech, kde se mísí sladká voda s vodou mořskou, např. v ústí Temže. Ale tady? Nejbližší moře je vzdálené 1000 kilometrů!

Jezero je podivuhodné i svojí velikostí. V nejširším místě jsou jeho břehy vzdálené 5 kilometrů, ale jeho délka je 134 kilometrů. Z indické strany se dá dojet kousek za vesničku Spangmik, kde je připravené ubytování pro turisty. Na výběr je od vlastního stanu v kempu, stabilních velkých stanů s koupelnou a záchodem (tzv. glamping = glamour + camping), dřevěných chatek, hotýlků i homestayů (ubytování v soukromých domech domorodců). Už kvůli západu východu slunce to stojí za to. Ubytování je možné i ihned po příjezdu k jezeru, kde je víc možností, kde se najíst.
Pokud se ocitnete v indických Himalájích, jezero Pangong určitě doporučuji k návštěvě. Je neuvěřitelné!

Island – trek přes Barevné hory

Island je možná nejfantastičtější země, kterou jsem navštívila. Sopky, bublíci, horké prameny, sníh, vodopády, ledovce, skály neuvěřitelných tvarů a barev. Lidé žijí vlastně jen na pobřeží, celé vnitrozemí je pusté a plné krásné a nedotčené přírody. Také turisté se zdržují na okružní silnici, protože se dá projet osobním autem. Kdo se chce podívat do vnitrozemí, musí si půjčit terénní auto, které může překonávat brody, a nebo vyrazit zvláštním terénním autobusem s vyšším podvozkem a odpruženými koly.

http://mapaonline.cz/mapa-islandu/

Nejznámějším trekem skrz vnitrozemí je stezka Laugavegur, které se také říká Trek přes Barevné hory. Ty hory jsou opravdu barevné, hodně barevné…

Začíná u  termálních pramenů v Landmannalaugar a po 53 kilometrech přes duhově zbarvené liparitové hory končí v údolí Thorsmörk. Do obou míst se dá dostat veřejným autobusem. Nejvhodnější obdobím, kdy se na trek vydat, jsou červenec a srpen, ale i tak jsou na cestě sněhová pole a je nutné přebrodit řadu ledovcových říček. Jinak trek není příliš náročný, místy se prudce stoupá nebo se překonávají trhliny v ledovci (zvládla jsem ho i já, a to moje fyzička bývá na pováženou ).  Každou chvíli se krajina kolem vás mění, jiné barvy, odlišné tvary.

Celý trail je rozdělen na čtyři etapy, které se dají zvládnout i na těžko s veškerým vybavením. Kdo má dost sil, může jít i rychleji. Na trase se dá přespat v chatách, které je ovšem potřeba zarezervovat dlouho dopředu, takže stan je jistota. Ovšem na místech, kde by se dal postavit, visí cedule, že je zde zakázáno stan postavit. Tudíž zbydou jen draze placené kempy, nebo s dostatkem drzosti se zašít někam mezi skály a nebrat na cedule ohled. Skvělý je start. Nezapomeňte se vykoupat v přírodním termálním koupališti v kempu Landmannalaugar, kde se slévají teplé i ledovcové říčky, jen je potřeba najít správné místo, kde se voda smíchala tak akorát.

Zdejší krásu si určitě vychutnáte. Než se tam vydáte, prohlédněte  pár fotek jako závdavek . Koho by zaujaly, celé moje album z Islandu najdete na Picase.  Měla jsem problém vybrat sem ty nejzajímavější, zkuste mi případně navrhnout jiné .

Podrobný popis cesty i další zajímavosti z Islandu naleznete na skvělé stránce FIJALKA.

http://fijalka.cz/laugavegur-trek-island/

Balkán tour 2011 aneb strašáci ve vlastní hlavě

Musím přiznat, že mne léta cestování hodně změnila. Jedna věc je tvrdit doma na gauči, že je člověk tolerantní k jiným, druhá věc se dennodenně potkávat s neznámými lidmi, potýkat se s neznámými zvyky, tradicemi, náboženstvím. Stále se učím být otevřená novým situacím, lidem, prostředí. Ověřila jsem si, že paušalizování neplatí, nálepky jsou zbytečné na lidech i na zemích. Prostě bojovat s vlastním strachem z neznáma, s předsudky a zažitými  představami. Myslím si, že právě tím se dost měním i rozvíjím.

Uvědomuji si, že poprvé jsem tenhle boj s vlastním strachem z neznáma prožila docela překvapivě kousek od nás – v Evropě.

Velký kus západní a střední Evropy jsme projeli autem, k opuštění bezpečí Evropy jsem odhodlala až na podzim v roce 2011. Naši poslední delší cestu autem jsme podnikli ten samý rok během prázdnin a zamířili jsme na jih.  Tuhle naši „expedici“ nazývám Balkán tour, protože jsme za 17 dní projeli většinu balkánských zemí od severu k jihu a zase zpět. Rakousko, Slovinsko, Itálii, Chorvatsko, Bosnu, Černou Horu, Albánii, Řecko, Makedonii, Srbsko, Maďarsko a Slovensko. Mapy mi změřily, že jsme ujeli minimálně 4 200 kilometrů. Prošli jsme si historická města, muzea i chrámy, koupali se v moři (tedy mořích 😀), podnikli treky ve slovinských Alpách i černohorských horách. Mám na tuhle cestu skvělé vzpomínky, i když jsme si hrábla místy na dno – fyzicky v horách, teplotně v Řecku i psychicky v Albánii.

Cesta probíhá v pohodě až do příjezdu do Albánie. Země byla skoro padesát let v izolaci a ani dodnes tam mnoho lidí necestuje. Neuměla jsem si představit, co mám čekat. Lehce zaostalou a chudou Evropu, nebo pro mne neznámý svět Blízkého Východu?? Civilizaci nebo divočinu?? Ovládly mě velké obavy a nejistota…

Do Albánie jsme se dostali z Černé Hory přes přechod Muriqan. Už příjezd k němu působil spíše jako zapomenutá cestička, na druhé straně hranice to bylo ještě horší. Jedna z nejdůležitějších příjezdových silnic do země je bez asfaltu! Místy se rozšiřuje na možná 20 metrů udusané hlíny s pořádnými dírami, která auta objíždějí v celé šířce „silnice“, klidně do protisměru. Kolem ní rozeseté nuzné špinavé domky i velké haciendy. A desítky myček aut!  Pod velkým nápisem Lavaza sedí kluk pod přístřeškem z vlnitého plechu ochotný ručně omýt auto hadicí. Všechna voda stéká na silnici a vytváří na ní obrovské kaluže. Všude se víří prach a do toho je nesnesitelné vedro, teploměr v autě ukazuje 35 stupňů. Hlavou mi běží jen: Kde jsem se to proboha ocitla??? Je tu bezpečno? Neokradou nás zloději a mafiáni? Domluvíme se tu vůbec? Jak asi můžou vypadat jejich záchody? Kde vyměníme peníze?

http://www.celysvet.cz/galerie/foto-33184-silnice-v-albanii
35
http://x3me.eu/i-cycleast-o-balkanskych-nocich/

Po necelých dvaceti kilometrech se objevuje město Skodar, ve kterém žije přes 100tisíc obyvatel a je čtvrtým největším v Albánii. V sobotu odpoledne jsou jeho ulice prázdné, možná díky tomu vedru. Potřebujeme vyměnit albánské leky, známe směnný kurz, ale nevíme, kolik jich budeme potřebovat, jak je tady draho…Náhodně zastavujeme na hlavní ulici a kousek od nás je funkční bankomat. A hned vedle auta v řadě zavřených obchodů svítí nápis Bar. Vstupujeme. Uvnitř je příjemné chladno díky klimatizaci. Mladík za barem mluví slušnou angličtinou a točí nám docela dobré a studené pivo. Záchod je sice turecký, ale čistý a voňavý. A na velké televizi na stěně běží přímý přenos z fotbalu, anglická Premier League. A najednou je po obavách. Jak málo stačí ke spokojenosti!  Od té doby jsem byla na místech, kam civilizace zasáhla mnohem méně, ale mé největší obavy byly už dávno minulostí – zůstaly na severu Albánie .

http://www.panacomp.net/shkoder/

Efes a jeho bývalá sláva

Jediné, co se dochovalo ze starověkých divů světa do dnešních dní, jsou egyptské pyramidy. Chtěla bych je vidět a moc, ale zatím se nám to nepodařilo. S cestovkou nechceme a samotným nám to nepřišlo zatím bezpečné. V roce 2012 jsme projížděli Turecko také po pobřeží Malé Asie. Jedna naše zastávka byla v městě Selcuk, vedle kterého se nacházelo starověké město Efesos (dnes je to z centra asi 3km ke vstupu do areálu). Tohle město bylo v římské době jedno z nejbohatších v celé říši a podle tradice zde měla dožít Panna Maria. Mě ovšem nejvíce zajímal div světa – Artemidin chrám v Efesu. V průvodci je o něm napsáno, že se nedochoval a ani místo nestojí za návštěvu. Ani to mě neodradilo…co kdyby neměl pravdu.. Bohužel, měl pravdu. Z jednoho z největších chrámů antického světa, který představoval normu iónského řádu, nezbyl kámen na kameni. Tedy zbylo pár části různých sloupů, které sestavené na sebe tvoří kulisu podmáčenému místu, na kterém se pasou husy. Nejdříve byl podpálen cvokem toužícím vstoupit do historie, definitivně ho zničili Gótové ve 3. století. Dnes jeho slávu a velkolepost připomíná pouze ošuntělá informační tabule.

Jediný pozůstatek po Artemidině chrámu v Efesu
Město Efes dopadlo trochu lépe. Bylo částečně vykopáno archeology a je druhým nejnavštěvovanějším místem v Turecku, hned po Istanbulu. Průvodce Lonely Planet varuje před davy turistů, vedrem, otravnými prodavači suvenýrů a doporučuje dostatek vody, protože jsou vykopávky města rozpálené. Tahle pasáž „elpéček“ zanechala stopu v rodinných vzpomínkách, ujalo se u nás rčení „zima jako v Efesu“. Uvozovky nepředstavují ironii. My jsme se totiž zde ocitli v době jarních prázdnin, tj. v únoru. Vrcholky nad Selcukem byly zasněžené (zvláštnost i  pro místní) a teploty se pohybovaly kolem nuly. Takže jsme v Efesu byli téměř sami, jen s jednou skupinou Japonců, v ledovém větru jsme se klepali zimou a prodavač suvenýrů nebyl jediný, protože všichni byli zalezlí v restauraci pro teplý čaj. Prostě při cestování proti davům sbíráme i netradiční zážitky.
Teploty kolem nuly celý den, inu Turecko 😀
Město Efes je zajímavé, takže se do jeho areálu platí slušné vstupné. Ale stojí za to. Některá místa mi zůstala v paměti. Dobře dochované divadlo-amfiteátr z římské doby, kde měl být napaden místními vyznavači bohyně Artemis apoštol Pavel, což se objevilo i v Novém zákoně v Listě Efezským. Zachovala se i horní Agora s některými veřejnými stavbami, Mramorová ulice i ulice Kurétů se zbytky domů, záchodky i nevěstincem. Některé vykopávky jsou zastřešené a platí se do nich zvláštní vstupné. Největší lákadlo Efesu představuje Celsova knihovna.  Ovšem tato budova není autentická, při jejím vykopání v 19. století vypadala stejně jako ostatní stavby okolo. Podle převládajícího názoru archeologů doby minulé byla pečlivě znovusestavena do úplné podoby, takže jen asi tři čtvrtiny „dílků“ jsou původní. Ovšem asopň si člověk udělá představu o velkoleposti celého Efesu, ze kterého jinak zůstaly jen trosky.
Celsova knihovna – rekonstrukce
Veřejné toalety ve starověku
Ulice Kurétů

 

Vykopávky Efesu
Pohled na Efes na Google mapách

Rok 2017

Už jsem se několikrát přiznala, že nejsme sběratelé co největšího počtu navštívených zemí. Do některých států se vracíme opakovaně, třeba v Itálii jsme byli tolikrát, že to ani nepočítám. Ovšem letos poprvé jsme se podívali do Kanady a do Irska. A ještě jedno překvapení – letos jsme neskončili v Indii 😂.

Na Nový rok jsme se vrátili z Barcelony,  na jarní prázdniny jsme místo na lyže zamířii na jih Itálie, letní dovolenou jsme strávili na cestě po Kanadě a USA a pár podzimních dní jsme prožili v Irsku. Každé místo, které jsme navštívili, mi přišlo zajímavé a všude na nás čekalo překvapení.

Top10 míst bez rozlišení pořadí důležitosti?? Syrakusy (zde),  Agrigento (tady) , Etna (zde) Monreale (zde), Jesper NP, Yellowstone, Seattle, Mohérské útesy, Newgrange, Liverpool. A jako bonus – Dolní oblast Vítkovic 👍.

Syrakusy (IT)
Katedrála Monreale u Palerma (IT)

A abych nezapomněla – jestě jedno poprvé. Já letos poprvé jsem absolvovala výlet do Londýna jako „dozor“ se školní výpravou. Osmnáct hodin v autobuse není nic moc, ale v příjemné společnosti jsem to zvládla v pohodě. Nečekaně jsem okusila tradiční a vynikající britskou kuchyni, slíbené recepty nám ale nedošly, takže se nemohu podělit. Londýn mě nepřestane bavit nikdy, Cambridge je hezké a letecké muzeum v Duxfordu zajímavé. A překvapivě jsem si užila zábavní park, to jsem opravdu nečekala.

V roce 2017 jsem stejně jako vloni 14 vzlétala a přistavala, jen čas strávený v letadle je  poloviční – „jen“ 40 hodin. Za rok jsme nalétali (pouze 😀) 15000 kilometrů. Pozemní doprava také spolykala dost velkou vzdálenost. Zájezd do Londýna asi 3000 km autobusem, v Americe i na Sicílii jsme si půjčili auto. Na východní části Sicílie jsme projeli zhruba 800 kilometrů a Americe jsme přidali více než 3000 mil (tj. 5000 km). Dohromady s dalšími přesuny skoro 10.000 km!  Ještě jedna zajímavost k půjčovnám. Zdeněk spočítal, že se vyplatí pořídit si u Allianz speciální pojištění Car Hire Excess Insurance, které zahrnuje veškeré pojištění, které nemusí být ze zákona, ale je dobré ho mít – ukradení, poškození, skla, pneumatiky… Půjčovna podobné pojištění pochopitelně nabízí také, ovšem je hodně předražené. Nás vyšlo na celý rok a do celého světa na 100 € (podrobnosti na  https://www.icarhireinsurance.com)

Naše Chevy Impala v Americe

Tyto stránky vznikly před půl rokem a já mám pořád pocit, že se spolu seznamujeme a oťukáváme. Mimo vyprav, které právě prožívám, se vracím i k jednotlivým místům, kde jsme kdysi byli,  ale nenapsala jsem o nich nic. Texty, které přibývají nejčastěji a bez plánu, jsou recepty. Teprve při jejich zaznamenávání jsem si uvědomila, jak často konzumujeme cizokrajné speciality 🤔.

Zkouším postupně propojovat různé sociální sítě. Ráda fotím, tak byl Instagram (pohledy_z_cest)  pro mě ideální volbou pro začátek. Je to zhruba měsíc, co jsem se odhodlala pořídit si i Facebook. Oddělila jsem stránku Pohledů (@subrtova.pohledy) od osobní stránky, ale jsem zklamaná. Pochopila jsem, že pokud nebudu platit, stránka se bude zobrazovat výjimečně. Můj plán dávat na fb rychlé aktualitky a na stránky komplexnější texty vzal za své 😕. Zatím nevím, jak je rozumně propojit… Nemůže mi někdo doporučit řešení??? Takže si tenhle úkol poznamenávám do to-do listů pro příští rok…

A co dalšího mám v plánu??? Pár akci se už rýsuje, tak se nechte překvapit 😉.

Do roku 2018 přeji hodně zdraví a lásky, spoustu zajímavých zážitků, obohacujících cest a výhledů.

Moudro na závěr:

Člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, cestuje přes všechny dálky, hlavně k sobě samému…“ Jan Werich (citáty.net)

 

Gibraltar – Británie na jihu Evropy

Gibaltar patří bezesporu k místům, kam touží zamířit každý Evropan. Místo na jihu Španělska, kde se pije čaj a mluví anglicky i jediné místo v Evropě, kde žijí divoké opice.

Navštívit tuto poslední britskou kolonii v Evropě byl i můj sen. Ale to zklamání – ve skutečnosti je ho jen kus šutru!! Opravdu je to hlavně vápencová skála (často přezdívaná The Rock – skála), která se ostře zvedá nad okolí moře do výšky přes 400 metrů, a kousek rovinky pod ní.  A pochopitelně také veledůležité strategické místo, které střeží Gibraltarský průliv. Evropu a Afriku zde odděluje jen 15 km Středozemního moře,

Autor: Ayala – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=30032268
Pohled na Gibraltar ze vzduchu – https://cs.wikipedia.org/wiki/Gibraltar

Celá Skála je protkaná sítí chodeb, protože sloužila a slouží jako vojenská pevnost. První chodby zde vybudovali už Arabové, kteří ji na sedm set let obsadili a nazvali ji Džabal at-Tárik neboli Tárikova hora. Britové ji získali v 18. století, a přestože by toto území rádi získali Španělé, nepodařilo se jim přesvědčit obyvatele, aby hlasovali v referendu o odtržení od Británie. Tradice je tradice.

Pohled od španělského pobřeží

Z vrchu jsem se pokochala vynikajícím výhledem na protilehlé Maroko a nakoukla do několika otevřených pevností s mohutnými kanóny. Ale hlavně jsem chtěla vidět aspoň jednu divokou opici druhu makak magot, kterých zde má žít na dvě stě padesát. Na horní plošinu se dá z města dostat několik cestami. Většina lidí vyjede nahoru lanovkou nebo si najme mikrobus. Třetí možností je cesta pěší do docela prudkého kopce, takže část je potřeba zdolat po schodech. Takže my jsme vyrazili pěšky…A na jedněch schodech na nás čekaly opice, které se dožadovaly něčeho k snědku. Velmi důrazně dožadovaly…Jedna „opička“, která vážila určitě přes deset kilo, mi skočila na rameno a škrábla mě do krku, když jsem se ji pokoušela odehnat. Opice jsme už dřív potkali v Indii i na Srí Lance, ale byly mnohem menší a bázlivější. Tady se chovají jako rozmazlení spratci. Hýčkají je především turisté, ale i místní se k nim chovají mile, protože se tradují pověsti, že Gibraltar bude britský, dokud zde opice budou žít. Moje dnešní reakce na opici je jasná – opice můžou vypadat roztomile, já si hlídám všechny své věci a beru klacek do ruky, před ním mají ještě respekt.

Město pod Skálou mi nepřipadalo zajímavé, za zmínku stojí snad jen maják na nejjižnějším místě poloostrova a vedle něj stojí dvacet let mešita, která byla darem Saudské Arábie, a je jednou z největších na světě v nemuslimské zemi. Mnohem zajímavější je přistávací dráha letiště, která představuje nejnebezpečnější dráhu v Evropě (a prý pátou na světě). Křižuje ji jediná silnice, která spojuje Gibraltar s sousedním španělským městem La Línea de la Concepcion, a provoz na ní se zastavuje vždy, když letadlo vzlétá nebo přistává. Větší dobrodružství tato dráha představuje určitě pro piloty, protože dráha měří jen 1800 metrů a začíná i končí mořskou hladinou.

Gibraltar jako zajímavost mi jednou stačil, za půl dne jsem stihli vše nezbytné i s výšlapem. Jen na koupání nedošlo, ale při návštěvě v únoru se není co divit. Ale vy určitě vyrazte!

http://surfcentrum.cz/jalbum/Spanelska%20zima%202011/slides/Mesita%20na%20Gibraltaru.html
https://wordlesstech.com/gibraltar-airport-where-planes-meet-cars/#post/0

Sigiriya

Fotku Lví skály v Sigiriyi zná snad každý na světě, i když si ji možná nezařadí na Srí Lanku. Výrazná skála s téměř kolmými stěnami ční 200 metrů nad okolní krajinu. Na jejím vrcholu se rozkládal veliký palác, kde se skrýval despotický král Kashyapa před pomstou svého bratra. Skála představovala nedobytnou pevnost, ovšem dnes ji poškodil nenávratně zub času a dnes ji obývají jen leguáni.

Na horní plošinu se vstupuje po strmém kovovém schodišti, které začíná mezi tlapami lva a původně končilo průchodem lví tlamou do lví hlavy. Ovšem ta se nedochovala, podobně jako z kdysi honosných staveb na vrcholu zbyly jen základy, stejně jako z velkých nádrží na vodu. Můžeme odhadovat velikost staveb podle jejich půdorysů, ale stejně fanatastický je výhled do okolní krajiny.

Cestou na horní plošinu jsme ovšem minuli tu největší zajímavost Sigiriye – nástěnné malby obnažených krásných žen, kterým se říká Sigiriyské krásky. Ty měly vzniknout spolu s vrcholovou pevností někdy v 5. století našeho letopočtu. Smyslné ženy nemají nohy a jako by se vznášejí na obláčcích, proto se občas objevují názory, že jde o mýtické bytosti a nikoliv o pozemské ženy z  králova harému. Dochovaly se jejich krásné tváře i skvělé barvy.

Dole pod skálou jsou jeskyně, kde žili kdysi mniši, a také tu byl zbudován park s nádržemi a vodotrysky, mezi kterými se volně pohybují varani. Místo je to velmi turistické, takže také evropský turista zaplatí v přepočtu 30 USD (a místní pochopitelně zlomek ceny). Ale i tak je to místo, které musí navštívit každý, kdo zavítá na Srí Lanku. Určitě stojí za to!

Šrínagarský zeleninový trh

Indický svazový stát Jammu a Kašmir má dvě hlavní města – v létě je to Šrínagar a v zimě Jammu (počeštělá podoba Džamu se mi moc nelíbí. Šrinagar je město zajímavé svoji polohou. Leží v Kašmírském údolí v nadmořské výšce kolem na břehu jezer, z nichž největší je jezero Dal. Pro místní je jezero jejich životem, na něm žijí, pěstují zeleninu na plovoucích zahradách, dopravují se i obchodují. Brzy ráno, asi od pěti, se na jezeře koná proslavený zeleninový trh. Je to barvitá podívaná, na kterou se mimo místních obchodníků sjíždějí i turisté v najatých šikárách. Kašmír ovšem není místo, kam by směřovaly davy turistů, takže pořád je to autentické, a nejen divadlo pro přihlížející. Zelináři se hned po rozednění sjedou s úzkých dřevěných loďkách, na kterých pádlují srdcovitým pádlem, spolu s nákladem vypěstované zeleniny. Místo, kde se obchoduje, není příliš veliké, takže je brzy skoro celé zaplněno loďkami. Dohadují se o cenách, váží na mincíři i přehazují nakoupenu zeleninu. Super zážitek, i když jsme na něj museli vstávat před čtvrtou ráno. Stálo to za to!

Jezero Dal před pátou ráno je plné barev
Obchodující zelináři

Další fotky i na Facebooku @subrtova.pohledy