Archiv štítku: Asie

Krása bělostného Tádž Mahalu

Staří Řekové sestavili někdy v 2. století našeho letopočtu Sedm divů světě – staveb, které považovali za naprosto jedinečné a nenapodobiltelné. Už jsem zmiňovala, jakým propadákem byla pro mne návštěva Artemidina chrámu v Efesu. Tedy toho, co z něj zbylo (Efes a jeho bývalá sláva)….

Protože od té doby uteklo už hodně vody, byl v roce 2007 vytvořen nový seznam – Nových sedm divů světa. Nejedná se o výběr expertů, ale běžní iidé hlasovali prostřednictvím internetu. Z Evropy se v něj objevilo pouze římské Koloseum. To jsme pochopitelně viděli. Vždyť Řím je moje zamilované město. V minulém životě jsem musela být Říman . V seznamu se objevila Velká čínská zeď, socha Krista v Riu, Chitzen Itzá v Mexiku, Machu Picchu v Peru, skalní chrám v jordánské Petře. A Tadž Mahal….Tuto ikonickou památku jsme nemohla minout už při své první návštěvě Indie. Nachází se v městě Ágra, asi 200 kilometrů jižně od hlavního města Díllí. Míří sem takové množství turistů, že místní si na tom postavili živnost. A to je něco, s čím mám velký, opravdu velký problém.

Snažili jsme se dostat do Agry co nejlaciněji, tady místní veřejnou dopravou. Věděli jsme, že jízdenky na vlak pro cizince (ano, opravdu je to oddělené) se kupují někde na hlavním nádraží, ale cedule nás nenavigovaly a místní na chvíli ztratili znalost angličtiny. Posílali nás různě, pak nás dokonce taxík převezl do nějaké cestovky, kde nám po chvíli nabídli, že pro nás bude nejlepší auto s řidičem, který se nám bude věnovat. Vše jsme odmítli a opět jsme zamířili ve vedru pěšky ke vzdálenému nádraží. Podobnéých pokusů jsme učinili ještě několik, kdy nám moudří úředníci železnic i cestovek zjistli, že tímto směrem je vše vyprodáno (a možná ani nejezdí a nikdy nejezdilo ). Takhle mám představu, že vypadá Kafkův proslulý Zámek…Nakonec se nám podařilo najít správný vchod do patra hlavní nádražní budovy. Ta úleva…V krásně klimatizovaném salonku jsme vyplnili potřebné formuláře a skoro hodinu jsme čekali, než vyvolají naše číslo. Paní za přepážkou nám vyhledala vhodný spoj, ovšem museli jsme se přesunout o pár stanic vlaku jižnějí po trase. To byl po našem martýriu už ten nejmenší problém. Ovšem díky této anabázi jsme získala hodně nepříjemný pocit z Díllí a ten se přenesl i na Ágru. A po celou dobu v obou městech se nezměnil….Turista je prostě dojná kráva .

Proslulý Tádž Mahal není mešita, jak se občas dočtete (možná k tomu svádějí ty čtyři minaretu okolo), ale vlastně mauzoloum. Mughálský panovník Šahdžahán natolik oplakával smrt své manželky Mumtáz, že se rozhodl vybudovat hrobku, do které se jí chystal pohřbít a poté být uložen po jejím boku. Roku 1632 započal se stavbou, na které se podílelo v průběhu dvaceti let několik známých architektů (prý i Benátčan Veroneo) a dvacet tisíc dělníků. Hlavní krásu dodává hrobce bílý poloprůhledný mramor z Radžastánu, který nádherně mění barvu podle osvětlení. Mramor doplňuje červený pískovec. Zdi jsou zdobeny vykládáním polodrahokamů, především japisu, lazuritu a nefritu, do kamenů tvořících zdi, a jemnou řezbou do kamene. Bílá barva stavby je dnes narušována znečištěním ovzduší a kyselými dešti, takže k areálu se nedá přiblížit běžnám tuktukem, ale pouze pěšky, na vozíku taženém zvířaty nebo v elektroautíčku, aby alespoň nejbližší okolí bylo co nejčistší.

Do prostoru parku kolem Tádže je potřeba si na jednom místě koupit lístek (1000 Rs pro cizince), projít bezpečnostní kontrolou, příp. odložit batoh do úschovny. Budova mauzolea je vystavěna na vyvýšené plošině, v každém rohu stojí jeden minaret. Na tuto plochu se může jen bosky, boty je nutné zout a nechat je dole pod schody. Na kamenech rozpálených sluncem jsou rozpoženy dlouhé jutové rohoře, protože jinak hrozí popálení. Je otevřeno od svítání do soumraku, my jsme svítání nestihli, ale stejně jsme zde byli poměrně brzy, takže nebylo příšerné vedro a také lidí bylo celkem pomálu. Uvnitř se nesmí fotit, ale ochranka neměla moc práce, tak se poflakovala venku. Takže máme i pár záběrů ….Je na nich krásně vidět zručné tvarování abstraktních a květinových vzorů, místy můžete rozeznat i kaligrafii. Vnitřní prostora je ve tvaru osmiúhelníku, ve středu kterého leží dva náhrobky – Mumtáz a Šahdžahána.

Než došlo k pohřbení Šahdžahána vedle milované Mumtáz, život si s ním ještě jednou krutě pohrál. Na sklonku života byl svržen z trůnu svým vlastním synem Aurangzebem a byl držen v domácím vězení v nedaleké pevnosti. Na bělostnou hrobku milované manželky se mohl dívat pouze z okna. Pevnost sama mně hodně překvapila, rozlehlá stavba z červeného kamene vevnitř je zdobená podobnými inkrustacemi jako Tádž, i když její základ je o minimálně pět set let starší. Pokud byste se v těchto zeměpisných šířkách vyskytli, Tádž Mahal je must-see, ovšem můžete být lehce zklamáni. Spousta turistů, restrikce a ani stavba není tak fantastická jako na profesionálních reklamních snímcích. A určitě nesmíte minout Pevnost (Fort), v jistém směru je zajímavější, i když není tolik populární.

Sigiriya

Fotku Lví skály v Sigiriyi zná snad každý na světě, i když si ji možná nezařadí na Srí Lanku. Výrazná skála s téměř kolmými stěnami ční 200 metrů nad okolní krajinu. Na jejím vrcholu se rozkládal veliký palác, kde se skrýval despotický král Kashyapa před pomstou svého bratra. Skála představovala nedobytnou pevnost, ovšem dnes ji poškodil nenávratně zub času a dnes ji obývají jen leguáni.

Na horní plošinu se vstupuje po strmém kovovém schodišti, které začíná mezi tlapami lva a původně končilo průchodem lví tlamou do lví hlavy. Ovšem ta se nedochovala, podobně jako z kdysi honosných staveb na vrcholu zbyly jen základy, stejně jako z velkých nádrží na vodu. Můžeme odhadovat velikost staveb podle jejich půdorysů, ale stejně fanatastický je výhled do okolní krajiny.

Cestou na horní plošinu jsme ovšem minuli tu největší zajímavost Sigiriye – nástěnné malby obnažených krásných žen, kterým se říká Sigiriyské krásky. Ty měly vzniknout spolu s vrcholovou pevností někdy v 5. století našeho letopočtu. Smyslné ženy nemají nohy a jako by se vznášejí na obláčcích, proto se občas objevují názory, že jde o mýtické bytosti a nikoliv o pozemské ženy z  králova harému. Dochovaly se jejich krásné tváře i skvělé barvy.

Dole pod skálou jsou jeskyně, kde žili kdysi mniši, a také tu byl zbudován park s nádržemi a vodotrysky, mezi kterými se volně pohybují varani. Místo je to velmi turistické, takže také evropský turista zaplatí v přepočtu 30 USD (a místní pochopitelně zlomek ceny). Ale i tak je to místo, které musí navštívit každý, kdo zavítá na Srí Lanku. Určitě stojí za to!

Šrínagarský zeleninový trh

Indický svazový stát Jammu a Kašmir má dvě hlavní města – v létě je to Šrínagar a v zimě Jammu (počeštělá podoba Džamu se mi moc nelíbí. Šrinagar je město zajímavé svoji polohou. Leží v Kašmírském údolí v nadmořské výšce kolem na břehu jezer, z nichž největší je jezero Dal. Pro místní je jezero jejich životem, na něm žijí, pěstují zeleninu na plovoucích zahradách, dopravují se i obchodují. Brzy ráno, asi od pěti, se na jezeře koná proslavený zeleninový trh. Je to barvitá podívaná, na kterou se mimo místních obchodníků sjíždějí i turisté v najatých šikárách. Kašmír ovšem není místo, kam by směřovaly davy turistů, takže pořád je to autentické, a nejen divadlo pro přihlížející. Zelináři se hned po rozednění sjedou s úzkých dřevěných loďkách, na kterých pádlují srdcovitým pádlem, spolu s nákladem vypěstované zeleniny. Místo, kde se obchoduje, není příliš veliké, takže je brzy skoro celé zaplněno loďkami. Dohadují se o cenách, váží na mincíři i přehazují nakoupenu zeleninu. Super zážitek, i když jsme na něj museli vstávat před čtvrtou ráno. Stálo to za to!

Jezero Dal před pátou ráno je plné barev
Obchodující zelináři

Další fotky i na Facebooku @subrtova.pohledy