Archiv rubriky: CESTY

22. července

Cesta i přepročení hranic proběhlo, jak mělo – v klidu a bez zdržení. Trochu jsme se obávali, jak budeme vracet auto, resp. zda na nás čeká pokuta za projetí zpoplatněného mostu v Seattlu bez zaplacení (viz 20. července). Ale nikdo po nás nic nechtěl. Autopůjčovna ale stále má blokovaný depozit, takže to ještě může přijít.
Z Vancouveru jsme přeletěli vnitrostátně do Edmontonu s malou kanadskou společností Air Canada. Ta měla pouze odbavení u elektronických stánků, ale ty zase nezvládaly návazné lety mimo Kanadu. Tak jsme museli vystát frontu k přepážkám pro pasažéry s podobnými problémy (např. odbavit sbalené hokejky jako zavazadlo), což ovšem trvalo téměř hodinu, protože místy nefungovala ani jedna přepážka.
Rezervu jsme i tak měli velkou, takže i tak jsme letišti čekali opravdu dlouho. Poslední kanadské dolary jsme projedli, prokafovali a já si konečně koupila tričko, které se blíží tomu, jaké jsem si představovala.
Letiště v Edmontonu, na které jsme doletěli za hodinu a tři čtvrtě, je velmi zajímavé, v roce 2013 byla otevřena budova kontrolní věže, jenž sbírá architektonické ceny. V samotné  budově letiště v Edmontonu mě hodně zaujala tzv. zelená stěna, jejíž vzor byl vytvořen z různě barevných a tvarovaných rostlin. A automat na nezbytnosti k mobilům 
https://en.wikipedia.org/wiki/Edmonton_International_Airport#/media/File:Edmonton_International_Airport.jpg/
http://www.dialogdesign.ca/projects/edmonton-international-airport-combined-office-control-tower/
http://www.adgnews.com/zelena-stena-na-letisti-v-edmontu/galerie
Zbytek cesty proběhl v klidu, sedm tisíc kilometrů jsme zvládli za osm a půl hodiny. Přestup byl tentokrát „na knop“, zvlášť když jsme byli nudeni přejít přes pasovou kontrolu při vstupu do Schengenského prostoru. Přesvědčili jsme ale paní, která to na místě organizovala, že spěcháme, a tak nás pustila přednostně. Jde to. Důležité je to zkusit. Prostě: komunikovat, komunikovat, komunikovat…
A jsme doma. Tedy ve Vídni, ale to už je kousek domů.

21. července

Celou cestu se pokoušíme porovnat Kanadu a Státy. Ve většině věcí jsou stejné nebo hodně podobné. Příroda je náderná v obou částech. V Kanadě jsme projeli obrovskou téměř neobydlenou oblast , ale i v USA jsme se vyhnuli hustě zalidněné krajině a velkým městům. Města, vesnice i jednotlivé farmy se příliš neliší, lidé bydlí hlavně v nízkých dřevěných domcích. V Kanadě mají žít milejší a pohodovější lidé, ale my jsme si zde vybrali spoustu nepříjemností, tak jsme tuhle jejich stránku neměli šanci tolik poznat. Tak hlavní rozdíl jsmje přece našli – ceny. Kanada je prostě dražší. V cenách ubytování to může být až o polovinu za srovnatelný standart. Od tohoto zjištění je už kousek k rozhodnutí strávit poslední noc ještě v USA a vrátit se do Kanady až ráno těsně před odletem. Přesunuli jsme se víc na sever až ke kanadské hranici do městečka Ferndale. Výborný pozdní oběd jsme si dali v malé restauraci vedené pravou Mexičankou, která nám připravila čerstvé tacos s rybou.
 
Přes hranici vzdálenou kolem 30 km jsme přesto vyrazili, potřebovali jsme nakoupit nějaké kanadské dárky i prozkoumat, jak přechod funguje. Jako prohlídka Vancouveru nám bude muset stačit pouze první večer v Kanadě
Hraniční přechod se oficiálně jmenuje Douglas, ale častěji je známý jako Peace Arch Crossing. Mírový oblouk zde stojí od roku 1921 jako připomínka stoletého míru mezi oběma státy.
Překročení hranice šlo rychle a bez problémů, i když oficiální paní se vyptávala na spoustu věcí, tak budeme doufat, že stejné to bude i zítra po ránu, kdy si zdržení nebudeme moci dovolit. Dál jsme chvílku nakupovali a courali po mořském pobřeží v městě Surrey. Mraky bylo nízko a počasí nic moc, tak nás to k delším procházkám nelákalo. Navíc nás čekalo složité balení. Pokud bydlíte tři týdny v autě, není nic jednoduchého to „přebalit“ zpět do třech batohů, zvlášť když jsme teď měli o odst víc věcí než při příletu. Vše se nakonec povedlo. Zítra vyrazíme s hodně velkou rezervou, ať nemám nervy…

20. července

Už včera jsme se dohodli, že dnešní den začneme prohlídkou továrny Boeingu. A raději jsme si prohlídku objednali přes web hned na ráno na 9. To ale znamenalo, že musíme brzy vstávat, protože areál Boeingu je přes celý Seattle v ranní špičce. Zvládli jsme odjet v 7:15 a dobře jsme udělali. Po pár kilometrech na dálnici se provoz zahustil a postatně zpomalil. Z povolené stovky se stala místy třicítka. Trochu nám pomohlo zdejší opatření k zrychlení provozu. Jeden z mnoha pruhů je určen pro autobusy a také pro auta, ve kterých sedí dva a více lidí. Takovýhle pruh měl někde i vyšší povolenou rychlost. Největší zácpu jsme tedy projeli v poolu, pak se do speciálních pruhů mohly zařadit jen automobily, které si zaplatily rychlejší průjezd, ale to už jsme nepotřebovali tolik. Přijeli jsme k návštěvnické budově natolik včas, že jsme stihli i kafe.
Značka upravující průjezd levým pruhem dálnice
Požadavky před vstupem byly náročné – žádné zbraně (ani Zdeňkův švýcarák), žádný foťák ani mobil, ani žádné kabelky, peněženky apod. Opatření problematické, ale souhlasím, že nutné. Vstoupila jsem do kinosálu jen s papírovými kapesníčky v ruce . Po krátkém propagačním videu nás usadili do autobusů a převezli asi kilometr do střeženého areálu Boeingu. Díly k letadlům se vyrábí v 60ti zemích světa (pro firmu příjmo či nepřímo pracuje 170tisíc lidí) a definitivní podobu letadla dostanou právě zde. Dostali jsme spoustu informací od našeho průvodce, ale neudržela jsem jich v hlavě tolik.
Pohled na halu, ve které se za obrovskými modrými vraty montují nejnovější Boeingy. Bližší záběr už nebyl možný.

Velmi zajímavé mi přišlo, že montážní hala je největší svého druhu na světě – měří kilometr na délku a půl kilometru na šířku. Je rozdělena na šest samostatných prostor, v každé se kompletuje jiný druh. My nejdřív prošli vlastně kolektorem se všemi rozvody, pak nás průmyslový výtah přenesl na vyhlídkovou terasu, odkud byl výhled na celou halu. Viděli jsme rozpracovaná letadla 737, která jsou po světě nejčastější, novější 777 a nejnovější typ 787. Už jsme s ním letěli, takže můžu říct, že je pěkné i na pohled se spoustou vychytaných detailů jako jsou zatmavovací skla místo roletek, ale je převratný především pro použití kompozitních materiálů, díky čemuž jsou letadla lehčí, proto mohou být větší a také mít větší dolet. Při montáži postupně prochází přes čtyři stanoviště, kde se sestaví trup, přidají elektrické rozvody a doplní vnitřní zařízení, nakonec se připojí motory. Na každém místě se zdrží v průměru 26 dní. Nejvíc mě asi překvapil klid v celé hale. I když v továrně pracuje na 26 tisíc lidí, přímo při práci jsem viděla jenom jednotlivce. Mnohem víc lidí sedělo přímo u montovaného letadla za počítačem a ještě víc jich posedávalo a svačilo.

Po návratu do návštěvnického centra jsme si prohlédli ještě malou expozici. Byly zde vystaveny modely letadel, motory, průřez trupem i vesmírný modul, který pracoval jako součást ISS.
Spousta exponátů se dala vyzkoušet, např. otestovat tuhost jednotlivých materiálů v letadle a zjistit jejich umístění nebo zakusit pocity pilota v kokpitu, příp. nechat na sebe působit letecký trenažér.
Po dostatečně dlouhé době v expozici Flights in Future jsme vyrazili prozkoumat samotný Seattle. A nejlépe se to dělá z výšky. V Seattlu se na to hodí věž Space Needle. Tato pozoruhodná věž, která celkově měří 184 metrů, byla otevřena v roce 1962 u příležitosti konání světové výstavy. Podle navigace to byl docela kousek, jen jsme minuli tu správnou odbočku. Navigace to promptně vyřešila, jen se zapomněla zmínit, že musíme projet přes jediný placený most, který se navíc nedá zaplatit v hotovosti na místě. Tak jsme ho přesvištěli a musíme zjistit, co s tím bude dělat půjčovna, až jí přijde pokuta.
Ani parkování u věže nebylo úplně easy, parkoviště drahá, ale navíc plná. Zaplatili jsme 13 dolarů na parkování na dvě hodiny a doufali, že to bude stačit. Nejbližší možný vstup byl až za tři čtvrtě hodiny, takže jsme zkusili najít Nikův žádaný kebab, ale nakonec to skončilo v nejbližší občerstvovně, což byl mekáč. Ze všech prodejen hamburgerů (a že jich bylo) je mekáč fakt nejhorší. Jedinou inovací nebylo jídlo, ale možnost objednat si a zaplatit u automatu, takže u pokladen se netvořily fronty, ale hromadili se lidé čekající na jídlo 😐). Ale třeba se to chytne…
Na vyhlídkovou plošinu Space Needle ve výšce 160 metrů jsme se dostali mnohem později, než jsme čekali – pozdější začátku, dlouhá fronta, focení ( jo, opravdu nás všechny u vstupu vyfotili před modrým pozadím; jak dopadly, netuším, ale daly se pod kódem stáhnout a nadšeně sdílet – prostě něco pro nás…😏 ).
Výhled na celý Downtown, i s přístavem, celou aglomeraci i široké okolí byl fantastický, jen hora Mt. Rainiér, která nás provázela na obzoru včera, byla schována v mlžném oparu. Zato jsme v siluetě města našli baseballový stadion Safeco Arena s roztahovací střechou. A od tohoto zjištění už chybělo minimum k odhodlání se k němu vypravit a,. Nebyli jsme si jistí, zda na nás na parkovišti nečeká také pokuta za překročení zaplacené doby, ale bylo to v pohodě. Průjezd městem neubíhal moc rychle, aspoň jsme stihli koukat z okýnka na přístav. Podařilo se nám zaparkovat v ulici blízko stadionu, kde se neplatilo, což byla velká náhoda. Stadion zvenku nevypadal jako architektonický skvost, mnohem zajímavější byl šrumec okolo něj. Za několik hodin se na něm měl představit slavný tým New York Yankees, na který čekal zápas s místními Mariners. A my zatoužili vidět Yenkees v akci. Navíc minulý týden vyhrál jejich hvězda Judge homerun derby, což by mohlo znamenat, že bude dobře pálit. Domluvili jsme se a koupili nejlevnější lístky a doufali, že něco uvidíme. Auto jsme nechali na místě, došli si na kafe, něco k jídlu a pocourali po nejstarší části Downtownu. Sehnat nějakou ze seznamu knih, které by chtěla vlastnit Linda, se nám nepovedlo.
Na stadion se má vejít 48tisíc diváků, ve všední den se tolik lidí nesešlo, ale i tak byl stadion zaplněn tak ze tří čtvrtin. Začátek utkání byl v pro nás nezvyklou dobu – 19:10. Seděli jsme za zadním polem (pro znalce za sedmičkou ), ale na výšku to byla druhá tribuna, takže jsme viděli překvapivě velmi dobře.
Utkání samo nebylo příliš zajímavé (skončilo 4:1 pro Yenkees), viděli jsme ovšem jeden homerun i výborný zákrok polaře, který už vyskočil pro míč, který už plachtil mezi diváky, a povedlo se mu ho ukořistit, i když ho musel téměř vyrvat lidem toužícím po suvenýru. Nás ovšem zaujaly i jiné věci. Poprvé jsem viděla použití videa ve hře, kdy spornou situaci několikrát zpomaleně promítli na obří plátno a rozhodčí si potvrdili svá rozhodnutí. Během přestávek mezi inningy se publikum bavilo hádáním interpreta starší písmičky, vítěze homerun derby v minulosti nebo záběry na diváky, kteří předváděli např. bubnování do puštěné hudby. I když utkání trvalo tři a půl hodiny, nebyl čas se nudit.
Náš výhled na hřiště
Pohled na velkou obrazovku s reklamou i statistikami
Rozhidčí čekají na vyřešení sporné situace porstřednictvím videa 

19. července

Zjistila jsem, že tady víc než jinde potřebujeme připojení k internetu. Ani ne tolik kvůli zprávám z domova, jako spíš kvůli informacím odsud. Potřebujeme zjistit, kam stojí za to jet, objednat atrakci nebo ubytování, příp. stáhnout aktuální mapy. Takže pokud to jenom trochu jde, začínáme den wifi a kafem, ideálně u Starbucks. Dnes jsme byli mimo civilizaci, tak muselo stačit kafe z automatu v lodgi a místní wifi, navrch jsme ale měli nádherný výhled na jezero.
Prvním průjezdným bodem se stalo město Port Angeles. Ocitli jsme se na místě, které leží nejblíže jižní částí kanadského ostrova Vancouver, proto také odsud jezdí trajekty k hlavnímu městu Britské Kolumbie Victorii. Kdyby naším cílem nebyl Seattle, nejspíš bychom se nalodili. Takhle po krátké procházce vyrážíme dál autem, nikoliv lodí. Okružní silnice 101 pokračovala směrem na jih, aby ukončila objezd Olympijského poloostrova a my ji konečně opustili.
V pozadí ostrov Vancouver
Přivítání hned po vystoupení z trajektů přijíždějících z Kanady
Přístaviště trajektů
Další zastávka na naší cestě byla u mostu přes Hood kanál. Hood Canal Bridge je se svojí délkou skoro 2 kilometry třetí nejdelší plovoucí most na světě. Most překonává dlouhý a úzký Hoodův kanál, což není vytvor člověka,  ale vlastně přirozený fjord. Při výhledu na něj nás navíc zaujalo, že se v kanále nachází i ústřice. Cedule informovala, že sezóna ústřic skončila, tak jsme nechali na svém místě i tu jednu, kterou Zdeněk našel.
Dál už nás cesta vedla stále hustěji obydlenou oblastí a končila v aglomeraci, kterou tvoří Tacoma a Seattle spolu s množstvím dalších míst. Ubytování v Motelu 6 se povedlo už napodruhé, po zkušenostech z minulých dní jsme si zaplatili rovnou dvě noci. A vyrazili jsme na nákupy do obřího nákupního centra Westfield Southcenter. Moc jsem toho neulovili, ale aspoň jsme se prošli. Rozhodli jsme se, že se konečně pořádně navečeříme. Chleba se sýrem nebo instantní nudle stačily. Zdeněk toužil po pořádném bifteku, tak jsme skončili v Outback Steakhouse. Jídlo bylo výborné, nám zůstane v paměti i pro zajímavou možnost objednat si přímo jídlo tabletem, který byl připravený na stole.

18. července

Ráno jsme si krásně přispali, protože okolo nás byl klid. Měli bychom odjet do 11, ale protože jsme byli daleko od civilizace, nikdo to nekonroloval. Chtěli jsme využít toho, že jsme včera dojeli tak daleko a dát trek někde poblíž. Nabízel se velký okruh v délce 20ti mil (tady přes 32 km), ale na to jsme spali moc dlouho… Tak nám zbyla vycházka k jezeru Irely přírodou deštného lesa mírného pásma. Všude kolem nás rostly obrovské stromy, pod nimi spousta kapradí, mechu a lišejníků. Cesta nebyla těžká, lehounce do kopce, největší překážky představovalo bahno a spadlé kmeny. Jezero bylo schované tak dobře, že ani když jsem byla kousek od něj, neviděla jsem ho. Uprostřed vody stálo několik statných kmenů, jako kdyby jezero vzniklo nedávno. Zkusili jsme se dostat ještě dalších sedm kilometrů k dalším jezerům, ale nepovedlo se. Bolístky v kombinaci s dusnem byly proti. Jinak pro Olympic national park má být typické deštivé počasí, mlhy a teploty do 20°, díky čemuž se tady tvoří třikát víc živé hmoty než v tropickém deštném pralese. Ovšem my máme jasno a kolem 25° – ideálně na trek, ale nedaří se.
Cestou dál jsme se zastavili u největšího smrku na světě, jehož stáří se odhaduje na tisíc let. S výškou přes 60 metrů a obvodem více než 17 metrů je to skutečný obr.
Olympic national park se nedá projet vnitřkem, je nutné se vždy vrátit na okružní stojedničku a pak zase vjet na jiném místě. Další cesta, kterou jsme hodlali prozkoumat, vedla podél jednoho z ramen řeky Duc Lak (ve správném období tudy táhnou proti proudu lososi a přeskakují peřeje) k místu zvanému Hot Springs (ano, opět teplé prameny 😀). Bohužel – kempy byly zase plné, tak jsme se spokojili s projetím tam a zpět. Druhé bohužel – plné byly i další tři kempy, takže už třetí den po sobě to vypadalo, že skončíme pod mostem. Nakonec jsme si docela hodně zajeli do neznáma, pátrali jsme po břehu velkého jezera Crescent. Moc to nevypadalo, ale povedlo se. V naprosto nepravděpodobném místě prázdninového resortu měli plac i pro obytná auta a také pro pár stanů. Shánění ubytování je tady dost náročné a bere hodně sil. Ale dnes večer bydlíme.

17. července

Dnes ráno jsme se ještě jednou zastavili na místě, kde jsme včera večer fotili. Pocourali jsme po prázdné pláži, při teplotě 16°C a větru se nikomu opalovat ani koupat nechtělo. Na úplném konci poloostrova se vlévala do moře obrovská řeka Columbia. Tak obrovská, že vypadala jako velký mořský záliv. V dálce byl vidět most, který řeku překonává ve městě Astoria a přes který později pojedeme. U pláže byla ptačí rezervace i pevnost vybudovaná v roce 1904 jako ochrana proti možnému napadení Japonskem a fungovala po celou dobu 2. světové války.
V Astorii jsme si došli na oběd k Mexičanům na burrito. Složit si svoje vlastní z výběru placek, fazolí, rýže, masa, různé zeleniny a různých omáček nám dalo opravdu zabrat. Ale každý jedl něco jiného, i když pořád to bylo burrito. Most, který jsme pozorovali z dálky, je zajímavé konstrukce. Uprostřed je kousek nad hladinou řeky, protože je tady mělčina, ale oba kraje mostu jsou zvednuté, aby zde mohly proplout i větší lodě. Po překonání mostu s fascinující délkou přes 6,5 kilometru jsme se ocitli v posledním z amerických států – Washingtonu.
K pokračování naší cesty do národního parku Olympic jsme zvolili silnici 101, která ho celý obkrouží. Je vyhlášená jako vedoucí krásnou krajinou a poskytující nádherné výhledy. Chvílemi procházela přírodou připomínající Šumavu, chvílemi  po mořském pobřeží. Škoda jen, že byl zrovna odliv, který z mělkých zátok udělal jen veliké bahnité roviny.
Hodlali jsme strávit další den v okolí jezera Quinault, proto jsem tady hledali kemp. Bohužel – všechna místa v kempech břehu jezera byly zarezervované. V lodgi, kde jsem se byla zeptat, mi poradili, že volný kemp by mohl (opravdu mohl, ne bude) být asi dalších dvacet kilometrů daleko, většinou po nezpevněné cestě. Opět se blížila noc a my se sunuli pomalým tempem dál. Naštěstí, kemp North Fork byl právě takový, jaký jsme chtěli – volný a mimo civilizaci u břehu divoké říčky. Zítra snad dojde i na nějaký trek, celodenní sezení v autě je rozhodně únavné.

16. července

Dál táhneme na západ! Dnes jsme pokračovali po dálnici 84 přes Oregon až k jeho hlavnímu městu Portlandu. Společnost nám skoro celou dobu dělala řeka Columbia, přes kterou jsme se dívali do státu Washington.
Zajímavý zvedací železniční most
Portland jsme spíš potkali, než že by byl naším cílem. Nik si chtěl koupit něco na softball, tak nastavil na navigaci největší obchodní středisko v centru Portlandu – Lloyds. Sport v něm sice nebyl, ale stejně jsme tu strávili hodně času ( a Nik si i něco koupil 😀). Před Lloyd centrem se hromadili cyklisté, kteří pravděpodobně právě dokončili amatérský závod, a tak v parku na trávě polehávali, diskutovali, doplňovali ztracenou energii u stánků s jídlem z celého světa, pokud jim energie zůstala, tak tančili na živou country kapelu.
Klužiště v obchodním centru
 Centrum Portlandu představuje náměstí Pioneer Square (tedy pionýrů coby průkopníků dobyvatelů Západu, ne bývalé komunistické dětské organizace 😀), ale to je zrovna přestavováno, tak jsme jen projeli kolem. Nedalo se tady ani rozumně zastavit, tak jsme se jen pomalu propletli ulicemi Downtownu a zamířili pryč.
Podle map jsme na předměstí projížděli kolem velkého sportovního obchodu Sportsmen Warehouse, název byl ale matoucí. Tady měli představu, že mužskými sporty je jen fishing and hunting, tedy rybaření a lov zvěře. V obrovské hale měli všechno, co je potřeba k pobytu v přírodě a lovu, včetně oblečení, spaní a všech možných i nemožných udělátek. Rybáři by byli určitě na vrcholu blaha! Nám to příliš nepomohlo…
V obchodě se rybáři také mohou pochlubit svým úlovkem
Naším dnešním cílem bylo pobřeží Pacifiku. V neděli večer se proti nám posunoval souvislý proud aut, Portlanďanům skončil víkend. Proto jsme předpokládali, že v době mimo víkendu najdeme ubytování bez problémů. Hned v prvním „městečku“ na pobřeží jménem Seaside jsme našli Motel 6, ale připadal za 136$ drahý. Vrátili jsme se ještě kousek zpátky, že raději strávíme noc v kempu a ušetřené peníze utratíme jinak. Ale chyba – už u vstupu byl jasný nápis: No tento (žádné stany). Takže jsme museli jinam. Možností bylo víc, my si vybrali, že popojedeme ještě víc na jih do městečka Beach Canyon. Vypadalo to tu opravdu malebně, všechny domečky ve stejném stylu, spousta kytek, opravdu roztomilé. Už jsem se těšila, jak do dvou hodin budu z korza sledovat západ slunce nad mořem. Ale další chyba – u vjezdu do jediného kempu nápis Tents are not allowed (Stany nejsou dovoleny). Z map jsme našli další kempy, ale všude to samé. Blížila se noc a my stále nebydleli… Kolem tři čtvrtě na devět jsme našli kemp, který bral i stanaře a měl i volné místo. Ale byl drahý…Co se dalo dělat…
Vyplnili jsme veškeré náležitosti a ještě jsme stihli rychlý přesun na pláž, abychom viděli úplně poslední paprsky slunce zapadajícího nad mořem. Všechny problémy zapomenuty. To byla krása!
Stan jsme stavěli už za tmy, K místu pro stan se navíc nedalo dojet, museli jsme věci přenosit asi 50 metrů pod hustou korunou lesa.
Myslela jsem, že zážitkům je pro dnešek konec, ale čekal na mne ještě jeden. Po rychlém jídle se kluci uložili ke spánku a já se snažila s čelovkou na hlavě ještě napsal pár poznámek do mobilu. Po chvíli jsem slyšela, jak něco u houští kolem stanu šustí. Když jsem zvedla hlavu a osvítila zdroj toho zvuku, uviděla jsem před sebou tak na dva metry statného mývala. Chvíli jsme se na sebe dívali a po několika vteřinách se mýval otočil a důstojně odešel. Bohužel, na focení nebyl čas 😐. Po dalších deseti minutách mu to nedalo a přišel ještě jednou. Zase neuspěl. Potřetí jsem ho už jen slyšela ze stanu, jak venku šramotí mezi ešusy.

15. července

Po obligátní zastávce u Starbucks na dobré kafe a fungující wifi jsme pokračovali po dálnici Hw86, která vede na Salt Lake City. Uvažovali jsme, jestli stojí za návštěvu, nakonec jsme se rozhodli, že hlavní město mormonů vynacháme. Tak jsem změnili dálnici na 84 a zamířili jsme na západ. Dálnice částečně kopíruje trasu slavného Oregon trailu, kudy odcházeli od roku 1843 noví osadníci z Missouri do Oregonu, jak popisovaly informační tabule na odpočívadlech. Teploměr včera večer v 8 ukazoval 32°C, dnes se teplota postupně vyšplhala na nepředstavitelných 43°C a nad čtyřicítkou vydržela dlouho. Kolem dálnice se ukazovalo zelené a žluté Idaho. Vysušená rovina ve výšce kolem 1600 metrů nad mořem, kde se pěstují vyhlášené brambory. Všechno, na co nepadaly kapky vody z postřikovačů, bylo spálené sluncem na troud, takže zelená pole a žlutá tráva. Dokonce se zalévaly i pastviny pro dobytek.
Celou cestu nás doprovázela řeka Snake River, která se hluboce zařezává do zdejší krajiny. Vytváří i veliké vodopády Shoshone Falls ve městě Twin Falls, které mají být vyšší než známé Niagarské vodopády. Byly skvělé, jen to vedro bylo k nevydržení. I když jsem překročili hranici do Oregonu a řeka Snake River nás opustila, změnila se rovina za kopečky, ale teplota zůstala kolem 35°C.
Varování před ledem v teplotě přes 40 st. :-)))
Projeli jsme historické město Baker City, ale ani se nám nechtělo vystupovat, což byla asi škoda, protože podle průvodce je výjimečné. Strávili jsme v autě celý den a bylo nám s klimatizací nejlíp.
Jako bydliště na tuto noc jsme zvolili kemp u jezera Hot Lake, kudy opravdu protékal potůček s teplou vodou a napájel místní bazén.

14. července

Plán na dnešek byl jasný. Prohlédneme si zbytek okružní silnice a dojedeme co nejdál mimo park. Nakonec to tak úplně nebyli…
Začali jsme tím, že jsme se vrátili na Mud Volcano, na který jsme neměli včera sílu. Další bublíci a čmoudíci, každý jiný a každý zajímavý. Zajímavé bylo, že mezi vyvýšenými chodníčky pro lidi, aby se neprobořili do žhavé půdy, ležel v klidu obrovský bizon.
Další vyhlášenou zastávkou je Fishing Bridge, jak jméno napovídá je to most, že kterého se rybaří. Dneska je tu už zakázáno lovit, ale i tak se tady všichni zastaví a koukají z mostu do jezera, jestli nějaké ryby aspoň neuvidí. Po chvíli pátrání jsme objevili spoustu pstruhů, odhaduji tak 40 cm, kteří se schovávali mezi stejně zbarvenými kameny. Zajímavý je i most sám, protože je postaven pouze z masivního dřeva.
Posledním místem, které nám chybělo na ukončení velkého okruhu, byl West Thumbnail Geyser Basin. Zda se potkává vulkanická činnost s vodami jezera a vytváří v něm zajímavé útvary. A my ve vodě viděli nejen další velké pstruhy, ale také malého vodního hádka.
Z pěti možných výjezdů z parku jsme si vybrali ten stejný, kterým jsme přijeli. To znamenalo, že musíme projet kolem té části spodního loopu, který jsme prošli předevčírem. Opět jsme několikrát překonali kontinentální rozvodí a skončili u gejzíru Old Faithful. I v jeho okolí bylo dost zajímavých gejzírků a bublíků. Vydrápali jsme se i na vyhlídku, odkud měl být velký gejzír a vulkanické pole kolem něj jako na dlani, ale nebyl. Mnohem zajímavější byl Geyser Castle, který vystavěla vroucí voda z rozpoštěného vápence až do výšky takových 10 metrů. Opravdu vypadá jako hrad…
Pak už jen pozdní piknik nad Kepler Cascades, Zdeňkova oblíbená koupel ve studeném potoce, objet okruh Firehole Lake a pryč.
Určitě jsem na něco z krás Yellowstone zapomněla, protože toho tady bylo strašně moc. Abych to shrnula – Yellowstone je naprosto fantastický!
Opustili jsme stát Wayoming, na jehož území se park nachází, a zamířili do Idaha.  Kopce, lesy, rybářské revíry na každém kroku… Určitě by stálo za to tady na chvíli zůstat, ale my museli dát. Bohužel, protože jsme skončili v naprosto nezajímavém městě Idaho Falls (jo, opravdu tu měli na řece Idaho malé peřeje) u dálnice na jih. Motel 6 byl drahý (nejspíš pátek), s placenou wifi, která stejně moc nefungovala, náladu nám vylepšily až slušné hamburgery od Carl’s Jr. V tomto řetězci jsme jedli už vloni a v hlavě nám zůstal příběh, který je vyvěšen v každém podniku. Jímavý příběh o tom, jak Carl senior v třicátých letech vyráběl své hamburgery v pojízdném vozíku, pak si s manželkou pořídili malý stánek a pak se z něho stal velký řetězec, nakonec ho převzal syn. Hamburgery umí, McDonald by se měl jít klouzat…

13. července

Noc jsme strávili v kempu v Madisonu na západní straně parku. Celý Yellowstone se dá projet autem po velkém okruhu, který měří 230 km. Uprostřed je propojka, která může okruh rozdělit na horní (upper loop) a dolní (lower loop). Část spodního jsme zvládli včera, tak dnes jsme se vypravili na horní část.
Hned na začátku jsme si prošli pár bublíků a čmoudíků, ale naprosto úchvatná byla oblast Norris Geyser Basin. V  tolika různých podobách se může projevovat žár pod zemí! V této oblasti se nachází i největší gejzír na světě – Steamboat. Bohužel prská velmi nepravidelně, tedy jeho poslední velké erupce byly někdy před čtyřmi lety. To pak vystřikoval vodu až do těžko představitelných 90 metrů.
Pak nás čekal 40 km přesun bez zastavení. Tedy vlastně jsme stavěli dost často, protože se silnice opravovala (mimochodem – uplynulou noc byla zavřená úplně a dělníci pracovali pod silnými světly – u nás to nejde 😏) a tak jsme se kochali krásnou krajinou jen z okýnka. Teplota přelezla třicítku, když jsme vystupovali na jedné z hlavních atrakcí parku Mammoth Hot Springs. Teplá voda ze zdejších termální pramenů rozpustila vápenec, který vytvořil krásné útvary a místy i terasy podobné mnohem profláknutějšímu tureckému Pamukkale.
Obědový piknik jsme si dali přímo na terase informačního centra, protože jsme nikde cestou nenašli stolek ve stínu, a spolu s jídlem zkonzumovali přednášku o vlčí smečce. Pak přišel na řadu vodopád Tower.
V dalším centru Canyon Village jsme se neúspěšně pokusili sehnat místo v kempu stejným způsobem jako včera. Paní byla důležitá a nekompromisní – v celém parku místo v kempu neexistuje a nejlepší bude hledat ubytování mimo park. Což mohlo být tak zhruba 100 km! Zatím jsme to odložili…
Vedle Canyon Village se rozkládá skutečný kaňon řeky Yellowstone river. A stojí za to! Řeka se valí úzkou kaňonem a vytváří zde dva vodopády. Horní –  Upper a dolní – Lower Falls, které měří na výšku 94 m. Seběhli jsme (a vyběhli ) dvě stě výškových metrů, abychom si se mohli pokochat jejich silou.
V celém parku neustále řeší medvědy. Na každém stole na piknikovišti, na záchodě v kempu, na dopravních značkách, na všech informačních materiálech jsou pravidla, jak zacházet s potravinami, aby nepřilákaly medvěda a co dělat, když ho potkáte. Pro nás se vžilo rčení, že nesmíme fídovat béry 😂. Tady se poprvé objevilo i varování, že může být nebezpečný i bizon, především protože váží až 2 tuny. Včera jsme zahlédli několik menších zvířat, ale kolem Mud Volcano se páslo celé veliké stádo. Skutečně jsou to velká zvířata! Mnohem nebezpečnější než bizoni mi ale přišli řidiči, kteří neváhali zastavit přímo na silnici, aby pořídili pár fotek.
Ubytování v kempu jsme pochopitelně našli. Skončili jsme na břehu obrovského jezera Yellowstone Lake, které leží v nadmořské výšce 2400 metrů, což z něj činí nejvýše položené jezero v Severní Americe. Zdeněk se v něm samozřejmě vykoupal, ale mě připadalo studené.
Poslední zážitek dnešní dne si odnesl Nik, když byl vyslán s odpadky. Po kempu se poflakoval dospělý bizon a dokonce si na louce mezi stany lehl na záda a několikrát se převalil. Prý vypadal docela spokojeně, na rozdíl od vyplašených obyvatel okolních stanů 😀.