Archiv štítku: 2017

Hohe Tauern na lyžích i po svých

Už se nám párkrát povedlo strávit čas Vánocích někde v teple a bylo to moc příjemné. I letos se nabízel odlet na Kanárské ostrovy, ovšem za rozumnou cenu jen 23. prosince, a k tomu jsme se zatím neodhodlali. Nakonec jsme vyrazili do zimy…tedy do hor, konkrétně do Rakouska. Opakovaně jsme si byli zalyžovat ve skvělém a velikém zimním středisku Saalbach, kde je možné projet 200 kilometrů sjezdovek různých úrovní, ovšem vždy výborně připravených. Všude se dostanete kabinami nebo sedačkami, ani si nejsem jistá, jestli jsme někde narazili na kotvu nebo pomu…Středisko je docela drahé, ale my jsme se vždy ubytovali o patnáct kilometrů dříve ve vesnici Maishofen. Tentokrát jsme se rozhodovali tak dlouho, že jsme nenašli vhodné (tedy levné) ubytování. Nakonec jsme skončili ve Štýrsku, konkrétně v St. Johann am Tauern. Nejbližší lyžařské středisko je přes dvacet kilometrů vzdálený Lachtal. Středisko je malé a na vrcholky do 2tisíc metrů nad mořem vás vyvezou jen dvě sedačky, zbytek obstarávají kotvy. Terén není příliš náročný, ale na rozlyžování po delší době super. Lidí bylo opravdu pomálu, u sedačky jsme vlastně ani nečekali, což v tomto vrcholném termínu mě hodně překvapilo. Dalším překvapením bylo množství Maďarů, dokonce i některé nápisy byly trojjazyčné – německy, anglicky a maďarsky. Mají to sem pravděpodobně nejblíž…
Po dlouhé době s námi vyrazila i dcera Linda, takže naše výpava byla čtyřčlenná. První den sice mrzlo, i přes poledne bylo kolem – 8 st., ale tak nádherně AZZURO!! Výhledy na všechny strany, obloha bez mráčku a spousta sluníčka. Druhý dne se oteplilo k nule, ale po obědě se zatáhlo a začalo sněžit. I tak skvělá lyžovačka.

Říká se, že třetí den na lyžích může být nebezpečný a doporučuje se odpočinkový program, aby nedošlo ke zranění. My jsme spíše řešili další změnu počasí, protože se velmi oteplilo a celý den mělo být nad nulou. Nemám ráda lyžování v těžkém sněhu, tak jsem přivítala procházku. Tedy procházku na poslední den roku 2017,  Z procházky nakonec byl spíš výšlap, nebo ještě spíš trek . Přímo kolem našeho apartmánu vedla cesta vzhůru ke dvěma vrcholům, která byla značená v mapě jako winterweg, tedy zimní cesta. Začala jako lehce zasněžená silnička a pokračovala lesní cestou. Brzy bylo jasné, že podobný nápad na zimní výstup dlouho nikdo něměl, protože jsme míjeli jenom stopy zvěře. Sněhu postupně přibývalo. Bořili jsme se po kotníky…do půl lýtek…po kolena.  Každý krok v hlubokém sněhu nad kolena představoval spoustu sil a vrcholek byl pořád dost daleko. Přestalo být jasné, kudy máme jít dál, takže jsme se několikrát zabořili do sněhu až do pasu. Dívala jsme se na krásně ozářený vrcholek nad námi, ale bylo mi jasné, že na něj nemám sílu vylézt. Zamířila jsme s Nikem zpět, Zdeněk s Lindou se pokusili pokračovat, ale po další hodině to vzdali také. Nebylo to nebezpečné, jako spíš únavné. Byli jsme mokří od tajícího sněhu, který nám padal do bot vrchem a krásně roztával, takže i v trekových botách s goretexem jsem měla jezírko. Těšil jsme se na krásné výhledy, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem zpět.
  

Velká únava si vybrala svoji daň – všichni jsme během odpoledne a večera pospávali a na čekání na příchod Nového roku nebylo pomyšlení. V 22 hodin jsme odbouchli šampáňo a  spolu s obyvateli Bahrajnu oslavili příchod roku 2018. A okamžitě usnuli.
Cestou domů na Nový rok jsme projížděli ještě jedno malé lyžařské středisko v průsmyku Hohetauern. O pár kilomentrů níže hustě pršelo, ale tady už déšť přešel v sníh. Koupili jsme si aspoň dvouhodinovou permanentku a strávili čas na liduprázdných svazích. Jen jízdu na kotvě bych si odpustila…Během našeho lyžování se krásně projasnilo, konečně jsme mohli vidět nádherné pohoří Hohe Tauern kolem nás i městečko dole.

 

Rok 2017

Už jsem se několikrát přiznala, že nejsme sběratelé co největšího počtu navštívených zemí. Do některých států se vracíme opakovaně, třeba v Itálii jsme byli tolikrát, že to ani nepočítám. Ovšem letos poprvé jsme se podívali do Kanady a do Irska. A ještě jedno překvapení – letos jsme neskončili v Indii 😂.

Na Nový rok jsme se vrátili z Barcelony,  na jarní prázdniny jsme místo na lyže zamířii na jih Itálie, letní dovolenou jsme strávili na cestě po Kanadě a USA a pár podzimních dní jsme prožili v Irsku. Každé místo, které jsme navštívili, mi přišlo zajímavé a všude na nás čekalo překvapení.

Top10 míst bez rozlišení pořadí důležitosti?? Syrakusy (zde),  Agrigento (tady) , Etna (zde) Monreale (zde), Jesper NP, Yellowstone, Seattle, Mohérské útesy, Newgrange, Liverpool. A jako bonus – Dolní oblast Vítkovic 👍.

Syrakusy (IT)
Katedrála Monreale u Palerma (IT)

A abych nezapomněla – jestě jedno poprvé. Já letos poprvé jsem absolvovala výlet do Londýna jako „dozor“ se školní výpravou. Osmnáct hodin v autobuse není nic moc, ale v příjemné společnosti jsem to zvládla v pohodě. Nečekaně jsem okusila tradiční a vynikající britskou kuchyni, slíbené recepty nám ale nedošly, takže se nemohu podělit. Londýn mě nepřestane bavit nikdy, Cambridge je hezké a letecké muzeum v Duxfordu zajímavé. A překvapivě jsem si užila zábavní park, to jsem opravdu nečekala.

V roce 2017 jsem stejně jako vloni 14 vzlétala a přistavala, jen čas strávený v letadle je  poloviční – „jen“ 40 hodin. Za rok jsme nalétali (pouze 😀) 15000 kilometrů. Pozemní doprava také spolykala dost velkou vzdálenost. Zájezd do Londýna asi 3000 km autobusem, v Americe i na Sicílii jsme si půjčili auto. Na východní části Sicílie jsme projeli zhruba 800 kilometrů a Americe jsme přidali více než 3000 mil (tj. 5000 km). Dohromady s dalšími přesuny skoro 10.000 km!  Ještě jedna zajímavost k půjčovnám. Zdeněk spočítal, že se vyplatí pořídit si u Allianz speciální pojištění Car Hire Excess Insurance, které zahrnuje veškeré pojištění, které nemusí být ze zákona, ale je dobré ho mít – ukradení, poškození, skla, pneumatiky… Půjčovna podobné pojištění pochopitelně nabízí také, ovšem je hodně předražené. Nás vyšlo na celý rok a do celého světa na 100 € (podrobnosti na  https://www.icarhireinsurance.com)

Naše Chevy Impala v Americe

Tyto stránky vznikly před půl rokem a já mám pořád pocit, že se spolu seznamujeme a oťukáváme. Mimo vyprav, které právě prožívám, se vracím i k jednotlivým místům, kde jsme kdysi byli,  ale nenapsala jsem o nich nic. Texty, které přibývají nejčastěji a bez plánu, jsou recepty. Teprve při jejich zaznamenávání jsem si uvědomila, jak často konzumujeme cizokrajné speciality 🤔.

Zkouším postupně propojovat různé sociální sítě. Ráda fotím, tak byl Instagram (pohledy_z_cest)  pro mě ideální volbou pro začátek. Je to zhruba měsíc, co jsem se odhodlala pořídit si i Facebook. Oddělila jsem stránku Pohledů (@subrtova.pohledy) od osobní stránky, ale jsem zklamaná. Pochopila jsem, že pokud nebudu platit, stránka se bude zobrazovat výjimečně. Můj plán dávat na fb rychlé aktualitky a na stránky komplexnější texty vzal za své 😕. Zatím nevím, jak je rozumně propojit… Nemůže mi někdo doporučit řešení??? Takže si tenhle úkol poznamenávám do to-do listů pro příští rok…

A co dalšího mám v plánu??? Pár akci se už rýsuje, tak se nechte překvapit 😉.

Do roku 2018 přeji hodně zdraví a lásky, spoustu zajímavých zážitků, obohacujících cest a výhledů.

Moudro na závěr:

Člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, cestuje přes všechny dálky, hlavně k sobě samému…“ Jan Werich (citáty.net)

 

29. října – Liverpool

Problém s přesunem na letiště nám večer pomohl vyřešit náš domácí Philip, když se přešel rozloučit a prohodit pár slov. Na půl páté ráno nám objednal taxíka. Ještě nám připomněl, že se v noci mění čas na zimní, takže můžeme spát ó hodinu déle. Tím mi moc nepomohl, protože mě znejistil, kdy mi nařízený budík zazvoní, a já spala mnohem hůř 😐. Jsem prostě nervák… Objednaný taxík sice přijel o pár minut později, ale cesta na letiště trvala rovných deset minut. Když si představím, že druhá alternativa byl osmikilometrový rychlý noční pochod 😓… Já mám z Prahy zasazeno hluboko v hlavě, že taxík je drahá záležitost, tady jsme dali jen 16€. Pokud počítám, že cesta na ubytování představovala skoro hodinu s využitím dvou busů, přičemž každý stojí 2,70€, tak je to ve třech lidech stejná cena!!! Prostě taxi k nezaplacení!
Po dlouhé době mi přidělil počítač místo u okýnka a byla jsem moc ráda. Už včera ležely nad našimi hlavami nízké mraky, které vypadaly jako těžká šedivá deka. Stačilo pár okamžiků od odlepení se od země, abych se přesvědčila, že zvrchu připomínají plstěnou deku ještě víc. Vše navíc bylo ozářeno prvními paprsky slunce 💥. Neuvěřitelná nádhera!

Mraky skončily přesně nad pevninou. V Irsku šedivo a pochmourno, v Anglii sluníčko a modrá obloha. Z letiště v Manchesteru jsme měli objednaný přejezd autobusem National Express do Liverpoolu. Ač se to nezdálo, manchesterské letiště je velké,  má tři propojené terminály a při přestupu se používají dokonce obrovské výtahy. Než jsme se dostali na stanoviště busů, zabralo nám to téměř půl hodiny, to jsem fakt nečekala.
Ze školy mi o Liverpoolu zůstala v hlavě informace, že je to přístav a průmyslové město, život pak doplnil ještě Beatles. Připomínky na tuhle legendární skupinu jsou v Liverpoolu na každém kroku. Mimochodem – právě sedíme na letišti Johna Lennona 😁. Během chvilky jsme narazili na specializované muzeum, tři obchody věnované pouze Beatles, jejich skupinou sochu i jejich slavné písničky znějící z různých obchodů. Do Muzea jsme vešli, ale odradila nás vysoká cena, 34£ za zlevněné rodinné vstupné mi přišlo moc (navíc jsem postrádala certifikát od TripAdvisoru, kterým se chlubí společnosti, které ho získaly ☺ – jako základní hodnocení, aby člověk nekupoval zajíce v pytli, je výborné). Co mě opravdu překvapilo, bylo centum města a hlavně nábřeží. Staré doky byly přestavěny na obytné domy s řadou obchodů, galerií i muzeí (např. slavná Tate má tady pobočku). Staré stavby i moderní jsou v skvěle symbióze, doplněné moderními sochami. Funguje to spolu naprosto skvěle 👍. Žádné z muzeí jsme nakonec nenavštívili, o důvod víc podívat se sem ještě jednou, Liverpool určitě stojí za to.
Na celou dobu v Liverpoolu jsme neměli libry.

Autobus byl zaplacený z Česka, oběd ve vietnamském bistru jsme platili kartou (skvělé pho bo i nudle) a kartou jsme zvládli zaplatit předem u automatu také lístky na dopravu z centra na letiště, které se normálně platí v hotovosti přímo u řidiče. Problém s nedostatečnou hotovostí nám hrozil včera, dnes postihl pána, který chtěl jet stejným autobusem na letiště a na platbu 2,30 měl jako nejmenší peníze pětilibrovou bankovku. Řidič mu nerozměnil, tak musel ven z autobusu. Ještě vzteky bouchal pěstí a  kopal do zavřených dveří, ale nic platné. Snad stihnul letadlo 😐.

Předpověď pro Česko nevypadá na přistání nic moc. Od včera zuří v okolních zemích silný vítr, shazuje stromy a zastavuje dopravu. Poslední zpráva od babičky, než jsme odlétli z Liverpoolu, byla, že jim od rána nešel proud a Sněžce naměřili rychlost větru 180 km/hod.
Přistání nakonec proběhlo v pořádku, nedlouho před příletem se vítr trochu uklidnil. Jen nám od nedělní vichřice ani po 30ti hodinách nefunguje elektřina, tak máme úplně jiné starosti, než jaké nás provázely na cestách. To asi aby té pohody a odpočinku nebylo moc 😁.

28. října – Newgrange

Jedinou památku, o které jsem věděla, že je v Irsku a chci ji navštívit, je Newgrange.  Obrovská megalitická stavba zasazená ve venkovské krajině mě fascinuje. A možnost vidět ji na vlastní oči také. Na její návštěvu jsme si vyhradili sobotu, poslední den našeho pobytu v Irsku. Pověstná nechuť k organizovaným zájezdům (a snaha trochu ušetřit 😉) nás zavedla do linkového autobusu do města Drogheda, ležícího na sever od Dublinu. Vše šlo pomalu, ale dobře. Tedy alespoň do 12, do opuštění autobusu. Ocitli jsme se osm kilometrů od našeho cíle, kam ovšem nic nejelo, resp. bylo to tak složité, že to chvíli vypadalo, že se otočíme a zamířime zpět. Po hodině neúspěšného pátrání po dalších možnostech jsme se rozhodli to nevzdat. Vyrazili jsme po svých a po hodině a půl jsme dosáhli Návštěvnického centra Brú na Boinne. Stihli jsme to akorát, během hodiny začínala poslední prohlídka, což byl přesně čas na záchod, jednu irskou kávu a prohlídku expozice o životě neolitických zemědělců, kteří všechny hrobky v okolí vybudovali. K prohlídkám jsou otevřeny dvě – Newgrange a Knowth, k oběma návštěvníky odvezou v předem zapsaný čas malé autobusky. Tyto zvláštní stavby jsou pořád opředeny spoustou záhad. Dnes je potvrzené, že byly postavené před asi šesti tisíci lety, takže překonávají egyptské pyramidy o patnáct set let. Účel není jistý, mluví se o hrobkách, ale určitě měly i smysl náboženský. Mimo jiné se povedlo potvrdit, že okénkem nad vstupními dveřmi proniká první paprsek slunce při zimním slunovratu a dosahuje až k zadní stěně. Velké kameny u paty stavby, které  byly  přivezeny  z jihu  ze  vzdálenosti 80  km,  tvořily původně pouze kruh. Později byl kruh zaplněn kameny (pro změnu z jiného místa) a vybudována vnitřní prostora zakončená klenbou z velkých plochých kamenů. Dovnitř se vejde maximálně patnáct lidí, kteří se procpou uzoučkou vstupní chodbou (psychicky slabší jedinci to i vzdali 😀). Ale zážitek – fantastický. Ty tisíce let používání jako by se otisky do jejich zdí. Určitě stál za svízele cesty. Ale to nás čekala ještě cesta zpět… Bohužel, leap karta, díky které jsme cestovali po Dublinu zadarmo, nám měla skončit v 18:26 a my opouštěli návštěvnické centrum v 17 hodin (mimochodem – cesta z domu na místo nám trvala pět a půl hodiny 😔). Prostě to moc radostně nevypadalo…. Zkusili jsme stopnout auta, která nás míjela, a díky bohu po pár stech metrů nám zastavil jeden irský venkovan. Výslovnost měl hroznou, takže jsme měli problém mu rozumět, ale zavezl nás až na autobusák do Droghedy, i když si dost zajel. Okamžitě jsme předstoupili do rychlíkového autobusu směr Dublin a ten se dal ihned do pohybu. Pomocí wifiny v autobusu jsme vymysleli novou variantu, jak se dostat k bydlišti. Od našeho odchodu z návštěvnické centra neuplynula ani hodina, když jsme na letišti nastupovali na městskou. Ovšem čekala nás poslední zkouška – stihnout další přestup, než karta vyprší. Povedlo se – v  dalším busu jsme si odpípli minutu před koncem (jinak nás čekalo dalších pět kilometrů chůze nebo složité shánění osmi euro v mincích 🤔). Výsledek – cesta zpět v rekordním čase 1:45 👍. Takže jsme stihli ještě nákup, kebab i návštěvu irského pubu, což se prý musí. Zbývá ještě vyřešit, jak se zítra dostaneme na letiště k odletu v brutálních 6:25….


 

27. října – Mohérské útesy

Za největší přírodní památku Irska jsou považovány Moherské útesy. Ty ale bohužel leží na západním pobřeží a Dublin na východním. Po dlouhém přemýšlení jak se tam dostat jsme nakonec skončili u varianty, která je pro nás vždy poslední – organizovaný zájezd…Jsme prostě v Irsku tak krátce, že nic jiného nebylo proveditelné. Cesta autobusem k útesům trvala čtyři hodiny, i když součástí bylo jedno dvacetiminutové zastavení v Barack Obama Plaza, vloni vyhlášené nejlepší občerstvovací zastávce. Počasí vyšlo skvěle, i když cestou ležela slušná mlha, na útesech svítilo sluníčko a bylo příjemně teplo. Dá se po nich jít víc než deset kilometrů, ale nám na prohlídku vymezil vtipný řidič autobusu jen hodinu a půl (jen potvrzení zkušenosti, že organizovaný zájezd nebrat 😐). Rychle jsme přeletěli na obě strany a už jsme mazali dál.

Asi polovina osazenstvo autobusu měla ještě za 15 € zakoupenou projížďku lodí kolem útesů z vesnice Doolin, ostatní se mohli pocourat po vsi a nebo také dokoupit loď. Počasí bylo výborné, moře klidné, tak jsme vyrazili na loď (zvlášť když nám nabídl cenu 25€ za tři lidi – no, nekup to 😀). A určitě jsme nelitovali. Útesy byly nádherně osvětlené sluncem, a tak se super fotilo. Skvěle jsme si to užili, z pohledu od moře vypadají vysoké útesy opravdu mohutně. Potvrdilo se nám, že nejlepší jsou neplánované akce. Pak už jen zase čtyři hodiny autobusem zpátky. Řidič se snažil nás budit hraním opery a vyprávěním vtipů, ale stejně jsme spali 😀. 

26. října – Dublin

Dnešní den jsme celý zasvětili poznávání Dublinu. Předpověď varovala před deštěm, ovšem nesplnila se. Nebe vydrželo zatažené, přesto celý den se neobjevila ani kapka. A tak jsme bez deštníku obešli všechny hlavní dublinské památky – Dublinský hrad, kostel sv. Patrika i katedrálu Christ Church, Trinity College, mosty přes řeku Liffey Halfpenny bridge, Millenium bridge a moderní most připomínající tradiční irskou harfu, nesoucí jméno Samuela Becketta. Nemohli jsme vynechat čtvrť Temple Bar se spoustou hospod a hospůdek ani O’Connell street s novou dominantou města – 121 metrů vysokou tzv. Jehlou (správně The Spire), kde se v okolí nachází mnoho a mnoho obchodů k prozkoumání.

Od 17ti hodin jsme měli po internetu zamluvenou prohlídku návštěvnického centra největšího pivovaru Guinness. To představuje jedna obrovská budova starého pivovaru, ze které zůstaly zdi a ocelové konstrukce s nýty, místy i staré obložení bílými kachličkami a trubky. To vše doplněné moderními výtahy, jezdícími schody a skleněným zábradlím. Nejpodstatnější ovšem byla expozice, která představila výrobu piva tak zajímavým způsobem, že si každý rád prohlédl. Kombinace autentických strojů, opravdových surovin (např. veliká plocha pokrytá zrny ječmene nebo voda v podobě nasvícené vodní stěny) spolu s moderní technologií i neotřelými nápady dělá z prohlídky neskutečný zážitek. A když se k tomu přidá vysvětlení, jak si pití Guinnesse vychutnat, a dokonce jak ho správně načepovat, což si každý může vyzkoušet (a obdrží za to certifikát), putování je završeno vypitím vlastnoručně natočeného piva na prosklené vyhlídce nejvyššího patra, odkud je krásně vidět celý Dublin. Za mne – stojí stoprocentně za vidění, i kdybyste měli strávit v Irsku jediný den a nenavštívili nic jiného (a to mi to pivo moc nechutná 😀).

25. října – Charleroi

Pokud člověk nechce ztratit den na cestě a rovnou se někam podívat, je vhodné vyrazit brzy po ránu. Když mi ale začal hrát budík v mobilu, ukazoval brutální čas 2:50. V tu chvíli mi teorie o skvělém brzkém odletu připadala naprosto ujetá. Ale podařilo se nám být v pohodě na pražském letišti v 4:30. Pak už vše odsýpalo jako na drátkách na trase Praha – belgické Charleroi.

Po opuštění letadla v Charleroi na nás čekalo pár překvapení. Za prvé – venku bylo příjemně teplo, ale také tma, i když jsme přistáli ve třičtvrtě na osm ráno. Bylo také jasné, že má Belgie několik velmi špatných zkušeností s teroristickými útoky. Budova odletového terminálu byla v odstupu lemovaná betonovými zábranami a ještě před vstupem byl postavený velký stan, kterým museli všichni projít a náhodně zde dělali stěry na výbušniny. Vstup hlídala trojice těžce vyzbrojených vojáků. Hodně zvláštní pocit… Rozhodli jsme se, že návštěvu Bruselu odložíme na jindy a místo toho prozkoumáme přímo bývalé hornické město Charleroi, které je od hlavního města vzdálené asi 60 km. Internetem doporučovanou celodenní jízdenku na dopravu se nám ani po dvaceti minutách nepovedlo u automatu koupit. Při zpáteční cestě z centra jsme zjistili, že celodenní lístek za 10 € se dal koupit automatu, který vypadá jinak, ale ten jsme před letištěm nenašli. Ale možná se dá koupit u řidiče i tenhle speciální lístek, vypadal zařízený na placení. Nakonec jsme stejně pár euro  ušetřili. Do centra jsme totiž odjeli taxíkem. Ve skutečnosti se jednalo o shared taxi, stejné, jako známe odkudkoliv z Asie. Tam to nahrazuje nepředvídatelnou místní dopravu,  tady vyplňuje kapacitu  taxikářů. Oslovili nás nadháněči s cenou na osobu levnější o euro než autobus jedoucí na stejné místo tj. k nádraží (normální jízdné je 2,40 €, ale spěšný bus z/na letiště je za 6 €😐), jen bylo potřeba počkat, až se naplní kapacita… A místo libovolného ježdění autobusy po městě jsme pěkně šlapali po svých. Centum není prý příliš zajímavé, ale Tripadisor nám doporučil dvě výborně hodnocená muzea, tak jsme zamířili do obou. Jen škoda, že obě jsou na předměstí v jiných částech města, takže pěšky to dohromady dalo okruh o délce 12 km. Nechali jsme se navigovat pomocí mobilu,  který nás protáhl přes zadní dvorky, záchodové uličky i pěšinky, o kterých pravděpodobně vědí pouze místní…a aplikace maps.me 😀.
Od prvního muzea jsem si moc neslibovala, protože zrušený uhelný důl přestavěný na muzeum jsem si nedovedla představit, takže mě mohl jen překvapit. O to víc jsem byla nadšená. Areál Bois de Cazier je skvělý!  Krásně zrekonstruované tovární haly, původně z režného cihlového zdiva, dnes doplnila velká okna, současná kovová schodiště i zajímavé průhledy. V jedné hale bylo průmyslové muzeum, ve kterém mimo krásných starých strojů byly k vidění i staré „píchačky“ (jen pro jistotu – myšleno stroj na kontrolu docházky do práce), sprchy i šatny, kde se oblečení vytahovalo do výšky. Druhé bylo Muzeum skla. Historická sbírka obsahovala sklo od starých Řeků i Římanů po 20. století, ale všeho bylo tak akorát, aby to ještě bavilo, navíc se zde představoval skvělý výběr ze současné tvorby. Prostě krásné umění v krásném, i když netradičním prostředí.

bty

Druhé doporučované muzeum jsem určitě nechtěla minout, protože je celé zasvěceno mé oblíbené fotografii. Tisíce fotek obsadily bývalý klášter, z kterého zůstala zachována jen křížová chodba kolem rajského dvora a zvláštní dřevěná klenba v jedné z místností, což byl pravděpodobně kostelní prostor. K vidění tu byl vývoj procesu focení i vývoj techniky, a mimo to i průřez zajímavými snímky různých žánrů až do dnešních dnů. Nejsoučasnější tvorbu představovaly výstavy tří fotografů, ale musím přiznat, že ty mne nezaujaly. Některé mi připadaly nudné, jiné dokonce technicky nezvládnuté, jediné, co bylo zvláštní, byl jejich obrovský formát.

Cestou zpět na nádraží jsem se od Nika dozvěděla, že kebab je náboženství. Pokud to tak je, Nik je jeho fanatickým přívržencem. Takže cestou jsme se zastavili u Turků. Docela mu chutnalo, i když zatím nedostižný je kebab z Brodu (rozuměj Havlíčkova). Pak ještě nutná zastávka pro belgické čokolády, bus na letiště a přelet do Irska. Podařilo se nám koupit leap card na 72 hodin trvající bezplatnou dopravu po městě i ji rovnou vyzkoušet při přesunu na ubytování. Náš domácí Philip je starší pán, který by si rád povídal, zatím bojujume s přízvukem. Jo, a přiřadil k Česku generála Tita, prostě v téhle části Evropy jsme kdesi na Balkáně 🤔.

Na skok do Irska

Před námi je pár dní prázdnin, což je ideální příležitost vyrazit na cestu. Možná by bylo lepší říct na cestičku, protože mám volno jen na pět dní – takže nás čeká rychlá návštěva Irska.

https://stairnaheireann.net/2017/07/23/a-few-perhaps-unknown-facts-about-ireland/
http://www.promitani.cz/irsko/

Už jsme kdysi zmínila, že nám cesty vlastně navrhují letecké společnosti svými levnými letenkami. A pro tuhle cestu to platí dvojnásob. Ryanair vymyslel zajímavou variantu s netradičními přestupy. Začínáme v Praze přes Brusel, resp. přes nízkonákladové letiště v Charleroi. Což ale znamená, že plánovanou první návštěvu Bruselu budeme muset znovu odložit, protože mezi letištěm a centrem je vzdálenost 60 km. Takže spíše si projdeme město Charleroi…

To ale není první změna plánu, kterou jsme nuceni udělat. Ihned po letenkách jsme si zabookovali přijatelně drahé ubytování v Dublinu přes AirBnB (což nebylo úplně jednoduché, protože to vypadá, že Dublin je hodně drahé město). Když už jsme si začali myslet, že máme vše podstatné vyřešeno, narazili jsme na obrovskou nevýhodu ubytování v soukromí. Bohužel týden před odletem nám přišla zpráva, že naše ubytovatelka musí do nemocnice, takže u ní nemůžeme nocovat. A co teď? Na poslední chvíli bylo ubytování podobné cenové úrovně vyprodané. Společnost AirBnB nám nabídla možnost ubytovat se jinde v rámci společnosti (na což nám přidala navíc 10% z původní ceny), nebo nám vrátí celou platbu. Dlouho to vypadalo na druhou variantu, ale nakonec jsme si připlatili víc a najdeme nocleh poblíž letiště.

Poslední dobou stále více využíváme zkušenosti jiných cestovatelů na webu (např. na skvělá Hedvábná stezka nebo řadu využitelných recenzí na Tripadvisoru), i když tištěné průvodce jsme úplně nezavrhli, přestože rychle zastarávají. S jejich pomocí jsme dali dohromady nástin itineráře, jeho naplnění bude hodně záviset na nepředvídatelném irském počasí. Celkem na nás čekají v Irsku pouhé tři dny, takže uvidíme, co se nám podaří stihnout. Poslední den, v neděli, se budeme přesouvat netradičním způsobem – přeletíme z Dublinu do Manchesteru v Británii, dále autobusem do Liverpoolu, kde budeme mít čas i na jeho rychlou prohlídku, a pak ještě poslední přelet do Prahy. Plán je narýsovaný, uvidíme, zda budeme mít šanci ho naplnit, či dojde k nějaké další změně. Na co se těším????

http://alternativeselect.ie/opportunities/aeclientpartner/
https://www.ringsfromireland.com/Blog/80/A-Riverside-Proposal—Four-Most-Romantic–Locations-in-Ireland
http://beautifulmeath.com/newgrange-tour/
http://www.radynacestu.cz/zajezd/to-nejlepsi-z-dublinu-moherove-utesy-letecky-z-prahy/

Ve středu vyrážíme….