Archiv štítku: 2019

Zajímavosti Žižkova

Prahou se toulám moc ráda, protože je opravdu nádherné místo. Není to nějakou jednou vyjímečnou stavbou, ale je kouzelné jen tak bloumat ulicemi a čekat, co jaká krása vás osloví, protože zajímavé stavby potkáte na každém kroku, v centru i na periferii. Přesto návštěvníci Prahy a občas i její obyvatelé vyhledávají jen známá místa. Což takhle opustit zaběhlé cestičky kolem vyhlášených památek a vydat se třeba….třeba na Žižkov.

Vrch Vítkov

Žižkov získal své pojmenování podle Jana Žižky, který na vrchu Vítkově svedl vítěznou bitvu proti křižáckým vojskům. Žižkov, jak ho známe, vznikl až na konci 19. století. Do té doby se zde rozkládaly pouze zemědělské usedlosti s pastvinami a vinicemi. S rozvojem průmyslu a rozšiřování města prudké svahy obsadily činžáky pro dělníky, neučesaná až divoká atmosféra přitahovala umělce a také pražskou galérku. Kdysi přehlížená a zanedbaná čtvrť, která zažívá rozkvět a stává se oblastí spousty hotelů a hotýlků, restaurací, kaváren i výtvarných galerií. V jednom z domů našlo své sídlo vyhledávané Divadlo Járy Cimrmana (https://www.zdjc.cz/), v jiném slavný rockový klub. Dokonce Bořivojově ulici se přezdívá Pražská Stodolní, protože se v ní nachází více než 20 hospod, i když na mnohem větší délce. Žili zde např. Jaroslav Hašek nebo Jaroslav Seifert, kteří zde mají památníky,

Minula jsem ho, ale nevyfotila. Takže fotky z Deníku.cz
Haškův pomník na Prokopově náměstí od Karla Nepraše z Wikipedie


Kam tedy zamířit??

  • Národní památník na Vítkově

O zajímavé stavbě Národního památníku jsem psala minule (http://karinsubrtova.cz/?p=3708). V rámci vstupenky do Národního muzea stojí určitě za návštěvu, já bych ji doporučila i samotnou. Stavba je v česku unikátní, zvenku i zevnitř monumentální se zvláštní výzdobou. Expozice se věnují vzniku Československa a jeho osudovým momentům, které stojí za to si neustále připomínat. Ze střechy je nádherný a nezvyklý výhled na Prahu. Do areálu Památníku patří ještě Armádní muzeum na úpatí Vítkova, které vytvořit také architekt Jan Zázvorka, bývalého čs. legionáře v Rusku. V současnosti se muzeum, které stravuje Vojenský historický ústav, dlouhodobě rekonstruuje, jinak se zabývá historií československé armády a válečným konfliktům. Otevřeno čtvtek až neděle 10 – 18 hodin, plné vstupné 120 Kč (nebo v rámci vstupného do budov Národního muzea)

www.nm.cz

  • Televizní vysílač (Žižkovská věž v Mahlerových sadech)

Tato nová pražská dominanta vyrostla v Mahlerových sadech na hranici Žižkova a Vinohrad v roce 1992. Se svými 216 metry na vrcholku stále představuje  nejvyšší stavbu v Praze. Architekti Václav Aulický a Jiří Kozák ji navrhli ze tří ocelových tubusů, které jsou spojeny na třech místech třemi kabinami s restaurací a vyhlídkovou plošinou ve výšce 97 metrů. Zajímavý rozměr dodává věži deset obřích miminek od provokativního umělce Davida Černého, které lezou po tubusech. Nejdříve zde byly instalovány pouze jako výstava, pak zde zůstaly na trvalo, resp. na dobu dvaceti let, které by měly skončit v říjnu 2021. Laminátová miminka mají na výšku přes 2,5 metru, jejich bronzové sourozence si můžete prohlédnout zbízka v parku vedle Muzea Kampa. Otevřeno každý den od 9ti do půlnoci, základní vstupné 250 Kč. Panoramatický výhled na skoro celou Prahu za to opravdu stojí. www.towerpark.cz

  • Starý olšanský židovský hřbitov (Mahlerovy sady)

Přiznám se, že jsem o existenci tohoto nádherného místa neměla tušení, zaujal mě až při pohledu z věže. Dole jsem zjistila, že je to vlastně pozůstatek velkého židovského hřbitova z konce 18. století, na kterém bylo pohřbeno na 40 tisíc osob. Zbytek byl zničen při kontroverzní stavbě věže. Ale i tak si zachoval zajímavou atmosféru, krásné náhrobní kameny různých velikostí se pod příkrovem stromů naklánějí různými směry, na některých kamínky na památku.

Vstup volný, otevřeno 10 – 16: duben – říjen denně mimo soboty; listopad – březen mimo pátku a soboty

https://www.prague.eu/cs/objekt/mista/2200/stary-zidovsky-hrbitov-na-zizkove

  • Telefonní a telegrafní ústředna (Fibichova ulice)

Na roku Mahlerových sadů vás jistě zaujme nezvyklá žlutá budova, jejíž rohy zdobí výrazné věže. Je to krásná ukázka moderní české architektury z 20tých let ve stylu dekorativismu – Mezinárodní telefonní a telegrafní ústředny, kterou vyprojektoval architekt Bohumil Kozák a sochařsky vyzdobil Ladislav Kofránek. Kdysi do ní směřovalo až 120 linek mezinárodní a meziměstké telefonní sítě, dnes je budova patřící Telecomu prázdná.

  • Palác Akropolis (Kubelíkova ulice)

Hned přes ulici vás zaujme barevná fasáda Paláce Akropolis ve stylu art deco. Tento původně luxusné bytový dům architekta Rudolfa Svobody v sobě zahrnoval kavárnu a také vyjímečný divadelní sál. V něm sídlilo divadlo Komedie, kino a později divadlní skupina Pražská pětka včetně vyhlášeného divadla Sklep. V současnosti jeho prostory hostí vyhlášený rockový klub. Oceňovanou přestavbu interiéru v 90. letech provedl malíř František Skála ve spolupráci s architektem a Sklepákem Davidem Vávrou, poslední zprávy ovšem hlásí další zásadní přestavbu. https://www.palacakropolis.cz/

Co jsem nestihla? Zajímavý novogotický kostel sv. Prokopa na Sladkovského náměstí s vzácným Škrétovým obrazem, nezvyklou kubistickou Betlémskou kapli ve vnitrobloku domu v Prokopově ulici a také největší pražský hřbitov, na kterém je pohřbeno na 2 miliony osob včetně slavných osobností – Olšanské hřbitovy. Skládají se z klasického hřbitova (kde jsou pohřbni např. Karel Havlíček Borovský, Jan Werich, Jan Voskovec, Ladislav Smoljak nebo Vladimír Menšík), nového židovského (Franz Kafka, Ota Pavel, Jiří Orten), nachází se zde i pravoslavný a také vojenský hřbitov s hroby legionářů i obětí osvobození Prahy. Tak to až jindy.

Co jsem ovšem nemohla minout, je unikátní stavba na hranici Žižkova a Vinohrad. Prezident Masaryk pověřil slovinského architekta Josipa Plečnika přestavbou Pražského hradu, ovšem v Praze zanechal i další díla. Nejzajímavější je kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad, který je zasvěcen Nejsvětějšímu srdci Páně, z let 1928 – 1932. Kostel má jednoduchý obdélníkový půdorys a plochý kazetový strop. Venkovní stěny jsou do tří čtvrtin obloženy polévanými cihlami, takže působí dojmem režného zdiva. Kostel je zakončen nezvyklou věží s obrovskými hodinami o průměru 7,6 metrů. Věž zakončuje čtyřmmetrový kříž. Svoji jednoduchostí moc krásná stavba, určitě se do ní chci podívat ještě jednou, protože zde právě probíhala mše, tak jsem nechtěla rušit. Například nový žulový oltář Josefa Pleskota a Norberta Schmidta z roku 2018 vzbuzuje rozporuplné reakce. Za průzkum stoprocentně stojí.

http://srdcepane.cz/

Pohled z Žižkovské věže

Národní muzeum a víc

V Národním muzeu jsem byla několikrát před rekontrukcí a v hlavě mi zůstal zajímavý sál s vycpaninami a nekonečné místnosti se šutry. Od té doby se hodně změnilo. Do podzimu 2018 prošla Historická budova muzea zásadní rekonstrukcí zvenku i zevnitř.

Opravdu prokoukla. Jen se bohužel zatím nezaplnila expozicemi, ty budou přibývat postupně celý rok 2020. Ze zvířat je k vidění pouze obrovská kostra plejtváka myšoka (a i ta je od 20. ledna pouze k nahlédnutí, protože i ona bude procházet rekonstrukcí). Zbytek sálů byl prázdný nebo v nich byly malé dočasné expozice. Na podzim, kdy jsme muzeum navštívili, tu byla především zajímavá výstava Rytíři nebes o českých letcích v době 2. světové války. Dnes by mě k návštěvě nalákala výstava velkoformátových fotografií zachycující předměty z přírodovědecké sbírky, jak je zachytil můj oblíbený fotograf Petr Jan Juračka, která bude k vidění do konce dubna. Druhou zajímavostí je nově vybudovaná více než 50ti metrová spojovací chodba mezi Starou a Novou budovou, kde je na plochu 270m2 promítána projekce o vývoji Václavského náměstí a událostem, které se zde uskutečnily.

ALE…Za vstupné 200 Kč pro dospělého (130 Kč pro děti do 15ti let, studenty a seniory nad 65 let; rodinné vstupné 350 Kč) se vám neotevře pouze Historická budova Národního muzea, ale rovnou 9 muzeí, kam lze zavítat v průběhu 5 dní. K návštěvě zvou:

  • Historická budova Národního muzea
  • Nová budova Národního muzea
  • Náprstkovo muzeum
  • Národopisné muzeum Národního muzea
  • Národní památník na Vítkově
  • Lapidárium Národního muzea
  • České muzeum hudby
  • Muzeum Antonína Dvořáka
  • Muzeum Bedřicha Smetany

A to je naprostá bomba. My jsme vstupenku využili ještě v Nové budově a poté i v Náprstkově muzeu, které se věnuje asijským, africkým a americkým kulturám. Celé vrchní patro zabírá zajímavě představená stálá expozice věnovaná Austrálii a Oceánii.

Vstupenku jsme využili i druhý den, kdy jsme zamířili na vrch Vítkov do Národního památníku. Mohutná funkcionalistická budova je viditelná z řady míst v Praze a určitě jste ji zahlédli při průjezdu Prahou po magistrále. Před stavbou architekta Zázvorky, která byla budována od roku 1928, stojí také s výškou 9 metrů největší jezdecká socha ve střední Evropě – Jan Žižka od Bohumila Kafky. Díky umístění Památníku je z jeho střešní terasy nádherný výhled na Staré Město i s Hradčany v pozadí. Původní záměr uctít památku legionářů a odbojářů z 1. světové války se časem rozšířil o bojovníky 2. světové války. Součástí je také tzv. hrob neznámého vojína s ostatky bojovníků od Zborova a z Karpatsko-dukelské operace, kam představitelé státu kladou věnce při výročích. V Památníku samém jsem nikdy nebyla, takže mě úplně mrazilo z chmurného Velkého sálu a ještě víc po vstupu do podzemí, kde bylo zázemí pro mauzoleum komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Obojí vypadá jak z drsného hororového filmu, také proto ho často využívají filmaři i z Hollywoodu. Celkový pocit?? Monumentální architektura ve mně vyvolávala stísněnost, ale určitě stojí za návštěvu.

Na konec důležité praktické věci…Vstupenky můžete koupit přímo na pokladně v kterémkoliv z devíti muzeí, jen nedoporučuji Historickou budovu, kde bývají o víkendu dlouhé fronty (zvlášť když si vyberete k návštěvě deštivý den). Není ale problém koupit si vstupenku online https://www.nm.cz/navstivte-nas/vstupenky-a-rezervace, klidně těsně před vstupem, a ukázat ji na mobilu. Mě láká výstava Juračkových fotografíí a spojovací chodba, doufám, že stálé expozice v Historické i Nové budově budou rychle plnit. K nim bych přidala nejspíš Národopisné muzeum, které vůbec neznám.

Vzhůru na Prahu!!!

25. – 26. července – Auckland

V Acklandu jsme přistávali, takže to bylo místo, kde se naše noha dotkla země protinožců, ale protože jsme ihned pelétali na Jižnéí ostrov, viděli jsme z něj jen letiště. Na konci naší cesty přišel čas se s ním konečně seznámit.

Auckland, to je moře, jachty a Sky Tower

Někdy se říká, že Auckland je největší vesnice na světě, protože na dvojnásobné rozloze Londýna žije jen 1,5 milionu lidí. Při pohledu z výšky se potvrdí, že město s výškovými budovami tvoří pouze docela malé centrum a lidé žijí rozesetí na předměstích s rodinnými domky. Z nadhledu si také můžete všimnout, že se město rozkládá na spoustě zajímavých „kopečků“, tedy bývalých sopek. Vše doprovází voda, protože snad odevšad je na dohled mořská hladina. Nejlepší výhled poskytuje dominanta města, 328 metrů vysoká televizní věž Sky Tower s vyhlídkovou plošinou ve 220 metrech (vstupné 32 NZD). Už jsme byli i výše, ale to nic nemění na faktu, že to je nejvyšší stavba na celé jižní polokouli. Pro někoho může být zážitek projít přes prosklenou podlahu, pro ostatní se nabízí skočit z věže tzv. Sky Jump nebo obejít plošinu zvenku přivázaní na laně ve výšce 192metrů, čemuž tu říkaji Sky Walk.

Prosklená podlaha

Centrum Aucklandu se nachází v okolí Queen Street, Victoria Street a Aotea Square. Zde se nachází spousta obchodů a restaurací. Nám se líbil Albert park s fontánou, obrovskými stromy a palmami, v létě tu kvete spousta květin. Probíhala tu nějaká umělecká akce, takže zde vystavovali různé výtvory a hráli na hudební nástroje.

Kombinace staršího s novým
Sky Tower je opravdu vidět odevšad
Všude se staví…
Hned na dohled centra stojí tradiční předměstké dřevěné domečky.

Další zajímavostí je Auckland Museum, které se věnuje přírodě Nového Zélandu a jeho poznávání. Součástí je památník na účast novozélandských vojáků ve světových válkách. Největší část je věnována domorodým Maorům a jejich kultuře, v sezéně se zde předvádějí kulturné vystoupení. Nejspíš stojí za prohlídku, nám nezbyl čas. Zélanďané mají vstup zdarma, cizinci platí 25 NZD,

Auckland Museum

Na jednom z předměstí se nachází One Tree Hill, významné místo pro Maory i ostatní Zélanďany. Je to vlastně vrcholek jedné z mnoha aucklandských sopek, na vrchu které je vystavěný obelisk. Vyhlídka nabízí spoustu zajímavých pohledů na město. V okolním parku je několik historických staveb, mimo jiné i hvězdárna, určitě zajímavé místo třeba na piknik. Podobné místo s krásným výhledem je další sopka Mount Eden.

My zaparkovali na free kempu ve Westhaven Marina, kousek od Harbour Bridge, na kterém celou noc proměňovaly barvy nasvícení. Bývalý přístav v okolí prožívá velkou rekonstrukci, přibývají moderní kancelářské budovy i obytné domy, přímo u kotviště jachet. Funguje tu také tržnice s rybami a malé restaurace, které se zaměřují na ryby a plody moře. Moře je vždy nablízku.

Skvělé bydlení pro ty, kteří chtějí mít svoji jachtu na dohled
Westhaven Marina

22. – 24. července – Coromandel

Zhuba na polovině cesty mezi Aucklandem a Taurangou vybíhá směrem na sever poloostrov Coromandel. Jeho pobřeží lemují krásné pláže i zajímavé skály, hory uprostřed zachovávají původní lesy s velikány kauri. Přišel čas vše prozkoumat.

Naše první zastávkou bylo místo nazvané Hot water beach. Pláž s horkou vodou? Teď v zimě? To by se hodilo. Na této pláži dochází k zajímavé geologické zvláštnosti, protože její část je geotermálně prohřívána. Na kraji moře se nachází výrazný kámen a ve stejném pruhu k pláži je písek vydatně zahříván. Stačí, pokud zahrabete chodidla po kotníky do písku, už cítíte to teplo, někdy je to nevydržení. Za odlivu si můžete vykopat vlastní malý bazének s horkou vodou, uvádí se, že místy dosahuje až 65 stupňů. Rukama se kopat opravdu nedá, ale místní v galerii pronajímají lopatky, kterými to snadno zvládnete. Bazének se zanáší pískem, tak se musí často opravovat, ale stejně jsme strávili na pláži půl dne kopáním a koupáním. Bylo příjemné prohřát si kosti. Bylo to úplně super, v létě sem přijíždí spousta lidí, takže je tu hlava na hlavě, ale červenci nás tu bylo jen pár.

K návštěvě zajímavé galerie nás donutliy lopatky na písek .;-))
Krásná prázdná pláž v zimě
Děti budující bazénky

Na Hot water beach jsme se zdrželi víc, než bylo zdrávo. Druhou zastávku a možná ještě větší zdejší must-visit jsme skoro nestihli za světla. Jeskyně Cathedral Cove se počítá mezi největší zajímavosti Nového Zélandu. Vápencová jeskyně vytváří průchod z jedné části pláže na druhou a nabízí zajímavé průhledy na okolní ostrovy i zajímavé kameny rozeseté v moři. Na focení by bylo lepší, kdybychom přijeli za jiného světla, ale zase jsme si to užili hned na místě, davy mi opravdu nechybí.

Na druhý den jsme měli vymyšlenou procházku ke stromům kauri, což jsou jedny z nejstarších a největších stromů na Zemi. Správně biologicky se jmenují damaroně jižní a dnes se vyskytují pouze na severní části Severního ostrova, protože byly od koloniálních dob téměř vykáceny. Dřevo z kauri je lehké, pružné a velice trvanlivé, takže domorodci stromy využívali pro stavby domů a kanoí, bílí osadníci poté původní pralesy téměř zlikvidovali těžbou dřeva na výstavbu lodí a výrobu nábytku. Strom může měřit více než 50 metrů s obvodem kmene přes 10 metrů, některé exempláře mohou být starší než 3 tisíce let. Tihle „drobečkové“ jsou k vidění právě v horách na Coromandelu. Na nocování jsme si vyhlídli free camp uprostřed hor, kam vedla úzká a klikatá prašná cesta podél horské říčky. Po setmění jsem se až bála, když jsme rychlostí maximálně 20 kolimetrů za hodinu překonávali její zákruty a doufala jsem, že se nebudeme muset míjet s jiným vozidlem. Ulevilo se mi, když jsme zaparkovali, ovšem skončili jsme na špatném místě. Takže jsme se museli vrátit posledních vlních se deset kilometrů. A ráno jsme si ji užili potřetí, už za světla.

Kousek od vodopádu Waiau jsme si udělali jsme si vycházku do rezervace Waiau Kauri Grove, kde rostou nejstarší stromy kauri na poloostrově. Dnes je neohrožuje těžba, ale nemoc, která se přenáší hlínou s sporami z nakažených stromů. Před vstupem do rezervace s kauri je proto nezbytné projít přes čistící stanici, důkladně očistit podrážky bot od hlíny kartáčem a škrabkou, nakonec ještě vykoupat boty v desinfekci. Turisté nesmí opustit cestu, ale dřevěné chodníčky a plošiny nás stejně pustili na dosah těchto velikánů. Kauri mě nadchly, v něčem mi propomínaly americké sekvoje. Pohladila jsem jejich kůru a cítit tu neuvěřitelnou energii. Takové klidné a vyrovnané, s nadhledem přes tisíce let.

Čistící stanice

Dojeli jsme klikatou cestou až k silnici, která kopírovala pobřeží. Nahoře bylo docela hezky, ale na úrovni moře ležela nepříjemná mlha, takže ze zajímavých výhledů nebylo nic. Na pobřežních skalách žila spousta ptáků, ale nebyla chuť kvůli nim zastavovat. Na oběd jsme skončili v zajímavém městečku s koloniáním šarmem – Thames. K zajímavostem patří vzpomínky na těžbu zlata, která trvala padesát let, v sezóně fungující úzkolejný vláček a také 200kilometrová cyklistická stezka po trase bývalé železnice. My ale zamířili ještě jednou směrem do hor. Podél řeky Kauaeranga jsme dojeli do návštěvnického centra rezervace. Dohodli jsme se, že se tu ještě jeden den zdržíme a podnikneme Pinnacles trek. V Thames jsme ještě stihli další krásný západ slunce, tentokrát nad zátokou Firth of Thames.

Pinnacles trek vede od parkoviště na konci silnice od města Thames do nitra Coromandelu. V rezervaci rostou další stromy kauri, takže je nutné projít přes čistící stanici stejnou jako včera. Trek začal jako choďák podél říčky Kauaeranga a pokračoval snad tisíci schody do kopce, přírodními, kamennými i dřevěnými. Zhruba tři hodiny mi trvalo vysoupat k chatě Pinnacles Hut, která leží na hřebeni hor. Vrcholek Pinnacles se nachází ještě nad ní v nadmořské výšce 824 metrů nad mořem. Posledních pár desítek metrů už na nás čekaly jen žebříky a skoby, které z lehkého treku udělaly adrenalinovou záležitost, jako kdyby nestačily houpající se visuté mosty, které překonávaly horské říčky. Výhled z vrcholku stál ovšem za to. Na délku nebyl trek náročný, ale po vystoupání 700 metrů a zase sklesání dalo mým nohám zabrat, že jsem měla problém večer chodit. Tak moc, že při zakempování na druhé straně Firth od Thames v Kaiaua jsem nebyla schopná dojít ani na pivo.

Hřebeny Coromandelu
Visuté mosty
Vrcholek před námi
Vrcholová partie Pinnacles – žebříky a skoby
Firth od Thames v Kaiaua za odlivu

19. – 21. července -Tauranga

Okolnosti byly proti, abychom se vrátili do vyhlášeného města Rotorua, tak jsme vyrazili dál – na severní pobřeží Severního ostrova. V zátoce Bay of Plenty neboli Záliv hojnosti se nachází Tauranga. Počtem obyvatel je to páté největší město Nového Zélandu a jeho přístav přepraví největší objem zboží z celého ostrova. Nepříznivá předpověď počasí bohužel vyšla a celé dny s přestávkami hustě lilo nebo aspoň jemně mžilo (včerejšek byl na prohlídku Hobitína fakt ideální), ale to nevadí. Když jednou večer se obloha protrhala, zažila jsem na zdejší pláži nezapomenutelný západ sllunce. Zdrželi jsme se tu tři dny a podnikli pár výletů po okolí.

Sopka na obzoru – Mount Maunganui

Pláže v Tauranze byly Tripadvisorem vyhlášeny jako nejlepší na Zélandu a mezi 25 nejlepšími na světě. Opravdu krásné, široké s bílým pískem, kam oko dohlédne. Nejlepší výhled poskytuje hora Mount Maunganui, která zakončuje „plážový poloostrov“ na předměstí Taurangy. Vyhaslá sopka se svými 232 metry tyčí nad městem a je z ní vidět také na město, velký přístav, na blízký ostrov Matakana i na ostrůvek Moturiki, kam sedá za odlivu odstat suchou nohou a spoustu dalších. Na vrcholku hodně lidí piknikovalo nebo si dávalo svačinu, toho využívala hejna obratných ptáčků, která nalétávali co nejblíž, aby získali nějaké drobečky. Jejich pohyb byl rychlý a naprosto nepředvídatelný, a protože jsem je chtěla vyfotit, strávili jsem na vrcholku hodně času. V této části města byla cítit surfařská atmosféra, a to jsme se ocitli opravdu mimo surfařskou sezónu. I když osamělého surfaře na na hodně zvláštním prkně jsme přeci zahlédli.

Nedaleko města se nachází 224 metrů vysoký kopec a na něm vyhlídka Papamoa hills, podle průvodce s dechberoucím výhledem. No, nic moc, ale aspoň jsme se protáhli. Zajímavější situace nastala, když jsem při stoupání do kopce zaslechla odlišný tón řeči, než jaký vydává angličtina. Zaposlouchala jsem se…a ona to byla čeština. Chvíli před námi se potkaly dvě české rodiny s malými dětmi, které žijí trvale usazené v Tauranze, a přesto se neznají.

Pták kivi (anglický pojem kiwi má v češtině dvě podoby – kiwi = ovoce a kivi = pták…to jsou věci, co?) paří k symbolům Nového Zélandu, ale potkat ho ve volné přírodě se rovná zázraku. Zavalitý pták nelétá a staví si hnízda na zemi ve vlhkých lesích, ohrožují ho proto zvířata, která byla na ostrovy zavlečena přistěhovalci, jako jsou potkani, kočky, lasice, ohrožují vejce i samotné ptáky. Navíc je hodně plachý a vychází až v noci, čímž se šance na jeho spatření ještě víc zmenšuje. Míst, kam se za nimi vypravit je po ostrovech jen pár. Jedno z nich je Národní park Otanewainuku. Asi 6 kilometrový okruh vede nedotčeným lesem plným mechů, kapradin i obrovských stromů porostlých dalšími cizopasnými rostlinami. Taková džungle mírného pásu. Cesty byly po deštích rozbahněné a trochu dobrodružné, ale na vrcholku z plošiny byl krásný rozhled. Ptáka kivi jsme pochopitelně nepotkali, ale cestou byly označeny odbočky, které vytýčili ornitologové. Chtěla bych ho vidět, ale do ZOO kvůli němu nezamířím.

Vycpaný pták kivi v muzeu

Jihovýchodně od Taurangy se nachází oblast Te Puke, jak praví slogan „The kiwifruit capital of the world“ – hlavní město kiwi. Rozkládá množství zamědělských farem a sadů, které pěstují avokáda, citrusy, jablka, ale všemu kiwi – klasické i novinka – sladké zlaté kiwi. Rostliny se vyvazují na konstrukce podobné jako se používají na vihohradech, ale vyvazují se i přes cestičky, takže tvoří něco jako tunely, kde plody kiwi propadávají kontrukcí. My jsme přijeli už po sklizni, ale stejně vypadaly sady zajímavě. Správné klima na pěstování bývá totiž tvořeno opravdu vysokými a úzkými živými ploty, které je lemují.

https://www.whs-zeland.cz/kiwi-prace-na-sadu/
https://www.whs-zeland.cz/kiwi-prace-na-sadu/
fotka
https://www.visitkiwi.cz/kiwi-sady-p343.htm

Směrem na západ od Taurangy se nachází Coromandel Forrest Park, velký lesnatý poloostrov se zajímavými jeskyněmi, plážemi s horkými prameny a obrovskými stromy kaury. Takže se opouštíme Taurangu a posouváme směrem na západ….

Lisabon

Nejspíš jsme měli v Portugalsku nečekané štěstí na počasí. Podle dlouhodobého sledování touto roční dobou hodně prší, nejvyšší teploty bývají maximálně 12 až 14 stupňů ve dne, okolo 8 v noci (na jihu je to pochopitelně lepší). My jsme měli neustále slunce, oblohu skoro bez mráčku, teploty kolem 17 st. i výš, klidně na tričko. V Lisabonu nám počasí v poslední den roku 2019 ukázalo horší tvář, 11 st. a lezavá mlha. Lisabon se rozkládá v hodně kopcovitém terénu, takže z výhledů, kterými je vyhlášený, nebylo nic. Město leží u břehu Atlantického oceánu v místě, kde se do něj vlévá obrovská řeka Tejo, která má v nejužším místě skoro 2 kilometry. Podle něktrých připomíná San Francisco, jak kopci, tak mostem, který hodně připomíná právě Golden Gate Bridge. Ten portugalský se jmenuje Most 25. dubna a celou dobu se schovával v mlze. Dvoupatrový most, kde v jednom patře jezdí auta a v patře pod ním železnice, měří 2 277 metrů a v nejvyšším místě se nachází 70 metrů nad hladinou. O kousek dál na sever spojuje oba břehy řeky Tejo most Vasco da Gamy, což je se svými 17 kilometry nejdelší most v Evropě. Pro nás byl daleko a výhledy na něj opět skyté v mlze.

Promenáda kolem Tejo a kdesi za lodí nejdelší most v Evropě

Lisabon je velmi staré město, předpokládá se, že ho před více než 3mi tisíci let založili Féičané. Jejich název pro bezpečný přístav – allis ubbo – dal pravděpodobně městu i jméno. Řekové mu říkali Olissipo, Římané Olissipona. Pak ho na čtyřista let ovládali Arabové a po úspěšné reconquistě se v roce 1255 se stal hlavním městě znovuzrozeného Portugalska. Největší vzestup zaznamenalo Portugalsko i samotný Lisbon v 16. století, kdy portugalští mořeplavci dobývali nové světy a jejich poklady přiváželi zpět do vlasti. Na výstavnosti především kostelů je to hodně vidět. Město mi však připadalo zanedbané, ale přesto má svoje kouzlo. Živé a autentické.

Alfama
Lisabonská katedráal a Casa dos Bricos (Diamantový dům – první zprava)
Domy i domečky
Malebné uličky

Za centrum Lisabonu je považováno náměstí Praca do Comersio, tedy Obchodní náměstí. Z jižní strany teče řeka Tejo a ze tří stran ho uzavírají stejné bloky žlutých domů s arkádami v přízemí. Do náměstí ústí hlavní obchodní ulice v působivém vítězném oblouku uprostřed severní strany. Uprostřed náměstí stojí na vysokém podstavci jezdecká socha krále Josefa I., za jehož života postihlo Portugalsko velké zemětřesení, jež v roce 1755 zabilo na 60tisíc lidí a město zničila i velká vlna tsunami, která následovala. Na zbořeném místě vzniklo nové náměstí i celé čtvrti města. Dnes zde stavěli pódium na večerní oslavu Nového roku, je vidět, že je to opravdový střed města, takový lisabonský Václavák.

Obchodní náměstí
Vítězný oblouk jako brána na náměstí
Příprava na večer

Starou čtvrtí Alfama jsme začali stoupat kolem katedrály (placené) přes vyhlídku Portas do Sol až k hradu svatého Jana (Castelo de São Jorge). Turistů postupně přibývalo, ale hrad byl nečekaně zavřený. Překvapení turisté zastavili u zavřeného vchodu, chvíli nešťatně postáli a pak se postavili do fronty na zdejší specialitu – vyhlášené portské a pastéis de bacalhau, což jsou smažené kuličky ze sušené tresky. Co si ale nemohli odpustit je vyhlášený městký výtah Elevador de Santa Just, který posouvá kabinky o 45 metrů výše, ušetří tak spoustu kroků do kopce na náměstí Carmo. Vytvořil ho Eiffelův žák Raul Mesnier de Ponsard. Ve městě na prudkých kopcích funguje i několik dalších „elevator“, ale to jsou ve skutečnosti pozemní lanovky. Ve městě většinou nevyhledáváme vyhlášené pamětihodnosti plné turistů, spíš se jen tak touláme a čekáme, co nás zaujme. Tady to byly čtvrti kolem centra, živé, pro místní, kteří byli ze všech koutů světa. Kavárničky, malé pekárny, bistra čínská i indická, krámky s oblečením či „starožitnostmi“. Místní posedávali v parku nebo před kavárnou, živě diskutovali.

Výhled na obrovské turistické lodě hned pod hradem
Výtah Elevador de Santa Just z roku 1902
Slavná tramvaj č. 28
Miradouro da Graça a mlha

Ve 4 odpoledne se slunce prodalo mraky a mlhou, to už jsme mířili maličkou dřevěnou tramvají do části Belém. Tam se nachází dvě lisabonské památky zapsané na seznam UNESCO – velký klášter sv. Jeronýma i vyhlášená Belémská věž. Ta byla vybudována jako součást opevnění v pozdním gotickém stylu, takže je zároveň obranná i krásná. Už byla zavřená, ale zase jsme si mohli vychutnat západ slunce do moře za ní. Mezi klášterem a věží ční do výšky 50 metrů nepřehlédnutelný betonový Památník objevitelům. Na jeho bocích je zpodobněno 33 mořeplavců, kteří pomáhali poznat svět a ovládnout ho pro portugalskou korunu. Jejich výpravy často začínaly právě na tomto místě. Je tu zachycen i Vasco da Gamma, který první doplul do Indie okolo Afriky a jako poděkování za úspěšnou cestu byl založen sousední klášter sv. Jeronýma. 

Stařičké tramvaje
Jeronýmský klášter
Pomník objevitelům
Most 25. dubna a obrovská socha Ježíše na 75 metrů vysokém pdstavci v pozadí na druhé straně řeky
Poslední paprsky slunce roku 2019

Zjistila jsem, že mám čím dál tím větší nechuť radovat se na pokyn. Jásat, když mám výročí narození nebo když se změní číslo v letopočtu. Oslavy Silvestra budeme ignorovat i letos. Po grilovaných sardinkách k večeři jsme zamířili bydlet a neplánovaně usnuli už během filmu.  O půlnoci mě vzbudily rány z ohňostroje, chvíli jsem z okna koukala směrem k řece.

Štastný nový rok 2020! Ať je aspoň tak dobrý, jako rok uplynutý.

Abrantes a Santarém

Den před koncem roku byl přesunovací a návratový. Přes Coviňu jsme mířili po dálnici směrem k jihu. Přestávku jsme udělali v městě Abrantes, víceméně náhodou, prostě byl čas oběda. Za betonovým předměstím se tyčil na kopci hrad a kolem něj staré město s úzkými uličkami. Zajímavé je, že město zde existovalo už v římských dobách a jmenovalo se Aurantes, což by mohlo odkazovat na naleziště zlata (aurum). Hrad na plošině vysoko nad řekou Tejo (španělsky se jmenuje Tajo) založili ve 12. století Arabové, kteří toto území ovládali. Pak skončil v rukách portugalských králů a rytířského řádu svatého Jakuba, který ho rozšířil. Bylo pondělí, takže byl hrad zavřený, asi i kvůli tomu byl v celé staré čtvrti neuvěřitelný klid. Tak jsme jen pocourali kolem. V zahradě pod hradem kvetly kamélie a další stromy i květiny, zahradníci pilně sázeli další rostliny. Krása a pohoda…Hezká vpomínka. Ještě že nám náhoda pomohla…

Vesnička Vide
Starý most ve Vide
Horská vesnice
Vršek Torre zespodu
Poklidné Abrantes
Den před koncem roku a kvetou stromy
Malebná zákoutí

Druhou zastávku jsme udělali v Santarému, historickém městě plném kostelů. I toto město má za sebou zajímavý historický vývoj. Za Julia Caesara se stalo důležitým administrativním střediskem, které neslo název Praesidium Julium. Po příchodu Maurů se ze Santarému stala pevnost Xantarim. Maury v roce 1147 vyhnali portugalští králové a udělali ze Santarému sídelní město, kde se konala mnohá zasedání parlamentu, nazývaného „cortes“. Na místě bývalého královského hadu na náměstí Praça Sá da Bandeira byl postaven veliký jezuitský klášter Igreja do Seminário. Ale i další kostely a kláštery ukrývají mnoho zajímavého. Např. v Igreja da Graça je hrobka zdejšího rodáka Pedra Álvarese Cabrala, který objevil Brazílii, největší a nejvýznamnější portugalskou kolonii. K vidění by toho bylo ještě více, ale my jsme se musei rozloučit. Na šestou večerní jsme nahlásili návrat auta do půjčovny u lisabonského letiště. V Lisabonu se zdržíme dvě noci, ale jezdit po tak velkém městě autem (a zkoušet ho zaparkovat) nám přišlo jako nesmysl, takže budeme chodit po svých. Nechali jsme se odvézt zpět na letiště a pak už metrem do staré čtvrti Barro Alto. Zítra nás čeká poslední den roku 2019 a také den průzkumu Lisabonu.

Santarém
Jezuitský chrám Igreja do Seminário

Serra da Estrela

V neděli 29. prosince na nás čekaly hory, konkrétně pohoří Serra da Estrela. Ranní teploty 5 st. pod horami slibovaly drsný den. Jenže s přibývající výškou naprosto nepochopitelně stoupaly i teploty. V 1000 metrech už bylo slunečno a nádherných 17 st. ve stínu, což vydrželo celý den. První zastávkou bylo Valle do Rossim. To, co na mapě vypadalo jako horské jezero, byla ve skutečnosti přehrada. Hezká, ale přehrada. Rozhodli jsme se, že podnikneme asi šestikilometrovou „procházku“ k druhé nádrži – Covao Dos Conchos. Tam se dá dostat jen pěšky nebo pořádným terénním autem, ovšem z druhé strany. Takže jsme šli sami, složitě hledali cestu značenou jen kamennými mužiky a někde vybledlou červenou čárou. Cesta nebyla náročná, jen v tomto ročním období byla plná vody. Vedla totiž koryty potoků a potůčků (po zbytek roku asi vyschlých) a velmi podmáčenou loukou (která by se eufemisticky nazvat prameništěm). Znamenalo to, že jsem si záhy promáčela boty a pak znovu a znovu a pak ještě tolikrát, že jsem to přestala počítat. Voda byla ledová, místy ve stínu skutečně zůstávala na vodě ledová krusta. Ale nevadilo mi to, spíš to bylo nezvyklé chlazení za teplého dne. Covao Dos Conchos byla malá nádrž s naprosto zvláštním odtokem uprostřed vodní hladiny. Ten se stal vyhledávaným námětem instagramových fotografií a díky tomu i oblíbeným turistickým cílem.  Z přehrady odtéká voda betonovým trychtýřem, ze kterého není vidět, kam voda proudí. Trychtýř postupně zarostl travou, takže působí jako konec vesmírné černé díry, jež vás přenese do jiné dimenze. Ve skutečnosti voda směřuje podzemním vodním kanálem do 1500 metrů vzdálené vodní elektrárny Lagoa Comprida. Dost působivé. Zpátky jsme se vraceli k autu trochu jinou cestou, vody moc neubylo, zato vyšších vřesů, keříků a jiného šáší bylo víc. Ale pohledy na krásný horizont, rozeseté kameny a soulad vody s travou stál určitě za to.

Valle do Rossim
Covao Dos Conchos
Průchod do jiné dimenze
Najdete cestu??? A průchod suchou nohou???

Pak jsme dojeli do horského městečka Manteigas tisknoucí se na příkrý horský svah a začali jsme opět stoupat údolím Zazere. Uzoučká silnička kolem říčky Zazere, kde se místy nemohla minout dvě auta, se časem změnila na širokou kvalitní silnici, která prudce stoupala. Končila na vrcholku Torre, jenž se svými 1993 metry je nejvyšší horou kontinentálního Portugalska (vyšší je Ponta do Pico na Azorských ostrovech – 2351 m.n.m.). Král Jan VI. Portugalský tu nechal postavit věž s výškou 7 metrů, aby dorovnal výšku hory na rovné 2tisíce metrů. Podle této věže je celá hora pojmenovaná (torre znamená portugalsky věž). Nachází se tu také bývalá hvězdárna i jediná portugalská sjezdovka se sedačkovou lanovkou, ta ovšem při těchto současných teplotách nemá žádný sníh. Načasování se podařilo, stihli jsme ještě vidět, jak se slunce přehouplo přes obzor. Super zážitek. Za výhledů na proměňujici se barvy oblohy jsme sklesali až pod hory do vesničky Vide, kde na nás čekalo ubytování.

Horské město Manteigas
Údolí Zazere
Hvězdárna a uprostřed věž Torre
Lanovka
Sjezdovka
Pohled do krajiny u našich nohou

Aveiro a Costa Nova

Dopoledne jsme stihli prohlédnout si půvabné Aveiro i za denního světla. Ve středověku leželo na břehu moře a bylo významným portugalským přístavem, později ovšem ho zanesl písek a Aveiro se ocitlo ve vnitrozemí a na okraji pozornosti. V 19. století byla vybudována síť kanálů, které rozproudily obchod a město se rozrostlo o spoustu secesních domů. Na zaplavených půdách vznikly saliny, kde se sůl „těží“ do současnosti. Město dnes žije hlavně z turistického ruchu, i když teď v zimě to nebylo tak moc znát.

U moře vznikla nová osídlení. Na úzkém pásu pevniny mezi řekou a mořem vzniklo malebné Costa Nova s půvabnými pruhovanými domky. Selfíčko s nimi je Instagramové must-have. My více času straně mořské, protože písečné duny a bouřící moře se nám jen tak neomrzí. Koupat se tu opět nedalo, jen pár rybářů bezúspěšně házelo pruty do vln. 

dav

Po obědě nás už čekal přesun.do hor po dálnici na východ. Před námi se postupně kalizvedáky vrcholky pohoří Serra da Estrela. Ubytování jsme měli zajištěné ve městě Celorico da Beira. Průvodce ho ani neznal, takže nic zvláštního jsme nečekali. Už při příjezdu byl vidět hrad na kopci nad městem, ale ještě před tím jsme se rozhodli prozkoumat silniční navigaci s nápisem Necropole. Ve spolupráci s google navigaci jsme našli zajímavý středověký most, pozůstatky po římské vesnici a pohřebiště kolem zvláště tvarovaného kamene, který vypadal jako zvon. Hrad už tak zvláštní nebyl, jedna obytná věž obklopená masivními hradbami. Památky představovaly bonus, my jsme sem přijeli strávit noc co nejblíže horám, do kterých chceme zítra vyrazit i na kratší trek. 

Nazaré a Coimbra

Už to začíná vypadat na plážovou dovolenou. Opět jsme skončili v městě na břehu Atlantiku – v Nazaré. To se proslavilo jako místo, kde havajský surfař Garrett McNamara v roce 2011 sjel téměř 24metrovou vlnu a vytvořil tak světový rekord. V lednu 2013 se do Nazaré vrátil a svůj dosavadní rekord překonal pokořením třicetimetrové vlny. Do Nazaré směřuje hluboký podmořský kaňon, který zasiluje vlny mířící k pevnině, díky čemuž dosahují opravdu rekordních velikostí. My jsme tak obrovské vlny neviděli, ale aspoň jedna vlna z letošního podzimu (možná bude novým ženským rekordem).

https://www.redbull.com/cz-cs/justine-dupont-big-wave-surfing-nazare-rekord

Na hlavní korzo a pláž to máme z pokoje v nové části města asi 300 metrů. Původní Nazaré stojí nahoře na kopci. Do jeho uzounkých uliček jsme se zapletli večer ve snaze vyfotit nádherný západ slunce nad mořem. Než se nám to pomohlo, slunce zapadlo, protože místy jsme se s auty míjeli o centimetry a palubní senzory se mohly zbláznit. 

Ráno se Zdeněk i vykoupal, ale vlny byly opravdu veliké, takže žádné plavání. Procourali jsme se po veliké městské tržnici, kde prodávaly především postarší dámy, na sobě tradiční oblečení (široká sukně ke kolenům, místo svetru krátký vlněný plášť nebo „pončo“, na hlavě šátek, na nohou teplé vlněné podkolenky v malých pantoflích, vše v odlišných vzorech a barvách), nad sortimentem oči přecházely. Po výborné kávě jsme se prošli po širokánské pláži, kde připravovali oslavy Silvestra, které mají stát opravdu za to. Dlouho jsme pozorovali, jestli se surfařům podaří zdolat nějakou vlnu a nakonec jsme vyjeli lanovkou (úplně jako na Petřín) nahoru do starého města. Odtud byl super výhled, i když vše bylo zahaleno v oparu z kapiček mořské vody. Cestou k pevnosti na konci výběžku byla vidět i pláž na sever od města s opravdu pořádnými vlnami, které se hrnuly jedna za druhou. Ale surfaři nikde, asi to jsou už profi vlny, pro méně zkušené mohou být smrtelné… Dolů jsme nezamířili lanovkou, ale seběhli po svých. V Nazaré se nám líbilo, stará i nová část měly něco do sebe, pláž krásná, vlny velkolepé, sluníčko a teploty přes 20 st. Mimo top turistických letních měsíců (a Silvestra) moc příjemné místo. Neradi jsme se loučili. 

Podle mého itineráře nás ještě čekala historická Coimbra. Ta byla bohužel skoro přesným opakem Nazaré. Zácpy na silnicích, žádné místo na parkování, hodně chodců. Největší pozoruhodnosí je komplex středověké univerzity na nejvyšším a možná i nejprudším kopci v Coimbře nad řekou Mondego. V létě bych to stoupat opravdu nechtěla. Univerzita byla aložena už v roce 1290 jako nejstarší univerzita portugalsky mluvícího světa, kde se studovala především teologie, právo a lékařství. Dnes její areál patří k památkám UNESCO. Hlavní nádvoří stojí úplně na vrchu ze nad řekou, ze tří stran obklopené historickými budovami a zvonicí. Do všech zajímavých budov se platilo vstupné, a to i do kostelů. Nakonec jsme si vše prohlédnuli zvenku, vstoupili jsme pouze do městského muzea, které slibovalo panoramatický rozhled, ovšem moc přínosné nebylo. Asi nejzajímavější by bylo zažít cvrkot těch spousty studentů, kteří zde nejen chodí na přednášky, ale také tu i bydlí v různých domech v blízkém okolí univerzity, kterým se říká republicas, a baví se v místních klubech, barech a kavárnách. Studenti se ovšem na Vánoce vydali domů, takže Coimbra mi brzy vymizí z paměti. 

Zamluvila jsem ubytování v centru města Aveiro, kterému se kvůli řadě vodních kanálů přezdívá portugalské Benátky. I tady nás připravila o nervy hustá doprava bez možnosti zaparkovat. Auto jsme museli nechat asi kilometr od hotelu na velkém divokém parkovišti, ale zase jsme si hned prošli kus kolem vyhlášených kanálů ještě před ubytováním. Pěšky bylo už centrum příjemné a celkem bez lidí, historické domy obložené tradičními dlaždicemi se odrážely na hladině kanálů…Nejvíc mě ale stejně zaujaly ladné tvary moderní lávky pro pěší. První špatný dojem definitivně smazala výborná hospůdka s mořskými potvorami, dali jsme si mušle, krevety i kalamáry. Aveiro je naše nejsevernější destinace, návštěvu Porta si schováme na jindy. Takže zítra rychle k moři a pak už do hor.