Archiv štítku: Česko

Českosaské Švýcarsko

Českosaské Švýcarsko je nádherným koutem naší země, který mě I při několikáté návštěvě nepřestává fascinovat. Tentokrát k tomu přispělo i krásné babí léto, které ozářilo všechny barvy podzimního listí. Odložili jsme výlet z konce září až skoro na konec října a risk se vyplatil. Přes den šplhaly teploty přes 20 st., noční teploty na spaní ve stanu moc nebyly, ale dalo se to vydržet. Nocovali jsme v kempu Jetřichovice, touhle dobou už působil jako Balaton po sezóně – asi deset karavanů a dva stany, ale stačilo.

Kemp a koupaliště Jetřichovice

První okruh jsme zamířili po červené do Jetřichovických stěn. Popis „pořád nahoru a dolů“ není úplně výstižný. Bylo to ostře nahoru a prudce dolů, z turistické značky vedly ještě odbočky na vyhlídky, které jsme nechtěli minout, a pak jsme museli stoupat po schodech, místy i šplhat po žebřících. Mariina vyhlídka, Vilemíniny stěny i Rudolfův kámen určitě stály za tu námahu. Těžko přístupný skalní hrádek Šaunštejn obývali prý loupežníci,  my jsme se protahovali úzkými skalními průrvami po kolmých žebřících, abychom ho dobyli. Na Mezní louce jsme odbočili na modrou značku, která směřuje k Divoké soutěsce, kde je možné projet na lodičce až do Hřenska. My ale pokračovali podzimními lesy po modré dál přes vyhlídku Ptačí kámen a pivo ve Vysoké Lípě až k zřícenině Dolského mlýna. Poslední část cesty jsme prošli po žluté značce podél malebného potoka Jetřichovická Bělá. Celodenní trasa představovala necelých 25 km se stoupáním 1000 metrů a byla skvělá – skály a skalky, barevné lesy, lesní potůčky i neuvěřitelné vyhlídky do krajiny.

Druhý den jsme museli odjet už po obědě, takže jsme vyrazili na kratší kolečko, které mělo začátek hned u kempu. Červená značka kopíruje zákruty Chřibské Kamenice a přináší spoustu různých pohledů na její tok a okolní lesy.
Říčku jsme opustili v Pavlinině údolí a po modré vystoupali do Rynartic a dál po lesních cestách pod Suchý vrch, kde jsme naposledy přestoupili, tentokrát na žlutou. Ta nás mezi vysokými skalními stěnami dovedla zpátky do Jetřichovic. Kousek před nimi na nás čekala poslední výzva – zřícenina skalního hradu Falkenštejn. Nahoře byly vybudovány plošiny z póroroštů, které umožňují bezpečný pohyb po jednotlivých částech a je z nich krásný výhled do okolí až na německou stranu, ze které výrazně ční stolová hora Königstein, kterou jsme už stihli navštívit před třemi roky (moje krátké vypprávění z cesty je na právě předělávaných starých stránkách https://sites.google.com/site/karinnohamanazemi/denicek/26brezna?authuser=0)

Falkenštejn

I v jiném ročním období zde tude krásně, ale podzim byl na tomto místě určitě top. Tak třeba za rok znovu…

Dolní oblast Vítkovic

Ostrava – podle mne – není a nikdy nebyla architektonickým skvostem. Prostě průmyslové město se spoustou výrobních hal, těžebních věží a komínů. Když jsem tam byla naposledy, měla jsem pocit, že celé město je takové šedivé a zaprášené uzavřené pod  pokličkou smogu. Po roce 1990 se začaly uzavírat doly i hutě a městu se trochu očistilo. Také vzduch se stal dýchatelnější, i když stále patří k nejhorším v Česku. Hlavně k tomu přispělo uzavření největšího znečišťovatele ve městě – Vítkovických železáren. Tento podnik byl v minulosti jedinečný i v evropském měřítku, protože od roku 1828 na jednom místě probíhala výroba železa i jeho zpracování na ocel a další výrobky z oceli. Součástí areálu byl i důl na černé uhlí jménem Hlubina, ze kterého se přímo zde dělal koks, potřebný pro tavbu železa.

Výroba v nejstarší části areálu skončila výroba v roce 1998 a v roce 2002 byla vyhlášena národní kulturní památkou. Památkáři prosazovali zachování metodou posledního dne, tj. jak to dělníci opustili, tak to tam mělo zůstalo. Naštěstí se podařilo prosadit koncepci opačnou – pokusit se do toto specifického místa přivést nový život. Majitel nově vzniklé firmy Vítkovice Holding Jan Světlík našel spřízněnou duši v architektovi Josefu Pleskotovi, pravděpodobně nejuznávanějším českém architektovi součastosti, který např. výrazně ovlivnil podobu Litomyšle. A spolu začali přetvářet mrtvý kolos v moderní a přitažlivé místo, dnes nejčastěji nazývaný Dolní oblast Vítkovic, ve zkratce DOV. Tak jsme se ji vypravili prozkoumat .

Areál železáren před přestavbou http://www.ekobydleni.eu/zivotni-prostredi/ceske-nanotechnologie-pomahaji-zlepsovat-vzduch-ve-skolkach-na-ostravsku

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADtkovick%C3%A9_%C5%BEelez%C3%A1rny#/media/File:Ostrava,_V%C3%ADtkovice,_Hlubina,_vysok%C3%A9_pece.jpg

V rámci revitalizace byly některé stavby odstraněny, jiné upraveny a opraveny, kažodpádně se podoba areálu zásadně proměnila.  Já (na rozdíl od Zdeňka) jsem zde nebyla v době, kdy se zde ještě vyrábělo, takže nemohu porovnávat, ale prý jednou z nejpodstatnějších změn je pořádek (tedy vlastně nepřítomnost neuvěřitelného b**u).

Některé zrekonstruované stavby dostaly nový účel, ale jejich průmyslová minulost je z nich jasně patrná i nadále, a to je činí přitažlivými.

Vysoká pec 1 se stala ukázkou postupu výroby železa od přivážení potřebných surovin tzv. skipovým výtahem na vršek vysoké pece (dnes se tudy dopravují turisté ), postup jejího nasypávání až po odpich, tj. vypouštění žhavého surového železa do připravených speciálních vagónů k dalšímu zpracování. Účastníkům naučné trasy se naskytne ojedinělá možnost prohlédnout si i vnitřek vychladlé vysoké pece. Ale hlavní atrakcí je něco úplně jiného. Architekt Pleskot postavil na vrchu pece moderní skleněnou nástavbu s vnějším ochozem v podobě šroubovice. Byla nazvána Bolt Tower, podle anglického slova pro šroub, který tvarem připomíná. Za vtipnou pointu považuji, že ji v roce 2012 oficiálně otvíral jamaiský atlet Usain Bolt, který se právě účastnil ostravské Zlaté tretry. Osvětlená Bolt tower má také připomínat plamenem hořící plyn, který často vzplál nad aktivní vysokou pecí.

Vysoká pec 1 s Bolt Tower

Pohled lehkým ochozem kolem Bolt Tower ve výšce 70 metrů nad zemí.

Noční Ostrava při pohledu z Bolt Tower

Bolt Tower v noci a jeho „planoucí oheň“

Další stavbou, která získala novou funkci, se stal plynojem, který původně jímal plyn vznikající při výrobě železa. Plynojem byl konstruován jako nádoba o průměru 71 metrů, kterou zastřešovala pohyblivá poklička. U nepoužívaného plynojemu byl zvednuta střecha nad výšku stěny 14 metrů a do vzniklého prostoru fantasticky zabudoval architekt Pleskot betonovou konstrukci sálu pro 1500 diváků a další zázemí. Dnes se tato multifunkční busova nazývá Gong. Mrzí mě, že jsme se nedostali na jeho prohlídku, protože zde právě (a neočekávaně) probíhaly zkoušky na večerní muzikál. Takže jsme prozkoumali, co šlo, a zhlédli promítání dokumentu Po Jantarové stezce, který mapuje vývoj tohoto místa od minulosti do dnešních dní a nejvíce se věnuje právě Gongu. Doporučuji – k puštění je na youtube.

Průhled na Gong

Kavárna Marylin v Gongu a pohled na konstrukci

Konstrukce Gongu – v horní části „mušle“ sálu

V budově energetické centrály se zabydlel Svět techniky, který se věnuje technickým vynálezům od parního stroje. Technické expozice doplnil tzv. Velký Svět techniky, jenž jako jediný nevyužívá původní budovy, ale byla přímo pro něj vybudována novostavba.

Nová budova v areálu – Velký Svět techniky.

Další budovy areálu nezasáhly tak radikální přestavby, většina byla upravena, ale původní účel zůstal poznatelný, protože je neopustily těžké stroje. Staly se z nich výstavní prostory, kluby i sportoviště. Např. po té, co jsme zvědavě prošli mezi dvěma obrovskými stroji, dostali jsme se do prostoru lezeckého centra Tendon, kde byla vybudována lezecká stěna o výšce 21 metrů, která se dá zdolat až 110 cestami. Prostě – ráj pro všechny horolezce. Zbytek zatím vypadá jen jako vhodné kulisy pro postapokaliptické filmy…Budu se těšit, co s ním vymyslí dál.

Opravený a dostavěný Brick House – staré v symbióze s novým

Krása starých strojů

Obrovská lezecká stěna v jedné z budov

Uvidíme….:-)))