Archiv štítku: hory

9. – 13. července – Zakletý trek k ledovci Enylchek

V pondělí jsme vyrazili na druhý trek k ledovci Enylchek. Protože Zdeněk tvrdí, že píšu moc zdlouhavě, tak tohle bude krátké vyprávění:
Odjezd před obědem místo ráno, bez slušné mapy, choďák kolem řeky, do sedla Tuz pass 4001 m.n.m., místo výhledů bouřka, přes morénu ledovce, třikrát za den stavíme stan, brodění řeky, která nejde brodit,  23 km v hicu, na svačině u pastevců a jejich Toyotou zpátky.

 

 

 

Komu by to nestačilo, zde rozsáhlejší verze :
Ledovec Enylchek leží v naprosto odlehlé oblasti u samých hranic s Čínou. Vjezd sem si kontrolují vojáci a je potřeba požádat dopředu o povolení (permit, po rusky позволение). A pak ještě sehnat dopravu…a ne ledajakou. Terén je místy složitý, takže je nutný Gažík nebo velké terénní auto. Po lehkých komunikačních problémech se náš řidič Roman se svým gazem se objevil až v 11, i když se běžně vyráží brzy ráno. Tím se nám zkrátil o půl dne oproti rozpisu, který jsme měli, že to takhle někdo šel. Proto jsme také nedokázali odhadnout, kdy budeme potřebovat odvézt z konce treku. V kyrgystánských (ale stejně i ve všech ostatních) horách není telefonní signál, natož internetový. Od chvíle, kdy do nich vstoupí, musí si každý poradit sám. Nám se hned na začátku objevila ještě jedna komplikace – Zdeňkovi zmizely (možná v rámci čištění mobilu) offline mapy, takže nám na veškerou navigaci zůstaly dvě nekvalitní papírové mapky. Už jsem někde psala, že Zdeněk byl v minulém životě Sicilany, tak ne…Opravuji – Zdeněk byl indián. Jeho schopnost sledovat tu správnou cestičku mezi spoustou vyšlapaných zvířecích stezek je až nepochopítelné.
První část nebyla náročná, prostě choďák kolem řeky. Druhý den jsme tuto řeku přebrodili a začali stoupat k sedlu Tuz pass  ve výšce 4001 m. Tímto sedlem jsme se dostali do druhého údolí k ledovci Enylchek. Po vyběhnutí dalších asi 200 výškových metrů nad sedlo měl být výhled (za hezkého počasí a dobré viditelnosti) na sedmitisícové vrcholy Tian Šanu. Ráno to nevypadalo moc dobře, bylo zataženo po nočním dešti, tak jsme docela dlouho čekali, než jsme se vypravili do sedla. Nahoře chvíli svítilo i sluníčko, tak Zdeněk začal stoupat vzhůru spolu s partičkou pěti mladých Čechů, která nás ráno dohnala. Čekala jsem s Nikem v sedle, když se začala (nejen obrazně) stahovat mračna. Za malý moment už padaly ledové krupičky, foukalo a párkrát zahřmělo. Museli jsme se dostat co nejrychleji dolů. Před námi bylo tisíc výškových metrů ostrého klesání za mlhy, větru a deště. Řekla bych, že jsem udělala světový rekord v sestupu. Dobře, tak ne… ale osobní mám určitě. Dlouho jsem se takhle nebála. Dole v údolí déšť pomalu přestal, ale my po hodině pršení byli úplně „nažmach“. Do bot nám nateklo vrchem, kalhoty se daly ždímat, později jsme zjistili, že Zdeňkovi se namočil i spacák. Sice jsme ještě chvíli pokračovali, ale brzy jsme postavili stan na tábořišti u řeky.


Čtvrtý den začal drsně – broděním ledovcové (a tedy ledové) řeky. Pak už jen překonat kamennou morénu ledovce a už zase choďák pouze zpestřený občasným průchodem vodou nebo bahnem. Kolem poledne se obloha zase hrozivě zatáhla a my na poslední chvíli postavili stan, abychom nedopadli jak předešlý den. Po hodině strávených obědem a pospáváním jsme zase pokračovali. Cesta se najednou nečekaně vydala do prudkého kopce vlastně kolmo. Nastoupali jsme nekonečných asi 150 výškových metrů, když se cesta  obrátila – začala prudce klesat. A do toho se nad námi začaly honit další bouřkové mraky. Včerejší rekord jsem sice nepřekonala, ale moc nechybělo. S prvními kapkami se nám podařilo najít místo na postavení stanu. Po hodině jsme ho zase sbalili a přesunuli se na tábořiště u jednoho z přítoků. Podle zpráv, co jsme měli, je řekla hluboká a špatně se brodí. My ovšem ještě před setměním, kdy mají ledovcové řeky nejvíc vody, jsme viděli přebrodit ji bandou polské mládeže. Sice měli vodu skoro pod zadek, což je na hranici opravdového nebezpečí a určitě si zmáčkli spodek batohu, ale dali to. Druhý den ráno jsme měli vodu pod kolena, i když i tak byl proud silný a nepříjemný. Naivně jsem si myslela, že přebroděním nebroditelné řeky naše starosti skončily. Stačí počkat na auto, které přiveze nové turisty a jedeme do civilizace. Skupinu čínských seniorů jsme potkali hned za řekou, ale autobus už ne. A nic jiného se už neobjevilo. Vlekli jsme se vedrem (mraky se předvedly v uplynulých dnech a teď si zrovna daly pauzu) rozpálenou polní cestou kamsi dolů po řece. Bez map jsme věděli, že „město“ Enylchek leží asi 40 km před námi a někde mezi se nachází pastevecká vesnice, kde by nám mohli půjčit koně, pokud by měli auto, mohli by nás i odvézt. Trvalo nám to nekonečných 23 kilometrů. U prvního sroubeného domku právě stříhali ovce ze svého čtyřsethlavého stáda. Paní nás pozvala na čaj a k němu nabídla i výborný, na kamnech čerstvě pečený chléb, domácí malinovou zavařeninu, zakysanou smetanu. Lahoda. Koně neměli, ale domluvili jsme se, že nás pán odveze zpátky do Karakolu.
Mám pocit, že celý trek by zakletý. Máme pár krásných fotek, viděla jsem nepopsatelnou noční oblohu s miliony hvězd a potvrdili jsmesi, že dokážeme být naprosto soběstační. To je něco, co mě na trekování baví, i když stojí spoustu sil ( a tentokrát i psychických). A ještě moje nohy protestují. Měla bych je jít ukázat na pedikúru, ať mají také nějaké zážitky z Kyrgystánu.
Afakt…text je dlouhý. Díky všem, kdo jste to dočetli až sem 😀.

Dešťové mraky se na nás řítí a my stavíme stan 😶
 

3. – 6. července – Trek k Ala kul

Na úvod jako vždy omluva: píšu aktuálně, tj.  na mobilu, proto se objeví nějaký překlep, a používám fotky, které jsem na mobil pořídila. Po návratu vše opravím a doplním dalšími fotkami. Díky za pochopení.
Včera pozdě večer jsme se vrátili z našeho prvního treku po kyrgyzských horách. Mám v plánu popsat ho podrobněji později.
Tak jen ve zkratce v číslech:
1. den: taxíkem do 2000 metrů nad mořem a dál pěšky do 3000 m.n.m. – 1000 metrů pozvolného stoupání podél řeky (my navíc s mimořádnou podporou 😀 – viz dále)
2. den: stoupání do 3800 m.n.m. a pak sklesání do 2600m – dohromady převýšení 2000 metrů
3. den – celodenní stoupání k jezeru Ala kul do výšky cca 3600 m.n.m.
4. den – nejdříve výstup do sedla nad jezerem do výšky 3900 m.n.m a pak klesání k řece ve výšce 2500 m.n.m.
Nohy dostaly pořádně zabrat…Ale ta nádherná příroda za to určitě stojí 😁.

Krásná jsou také setkání s lidmi. V poměti mi zůstanou třeba tato:
  • taxikář Borja, který nostalgicky vzpomínal, že byl v 70. letech jako sovětský voják nasazen ve východním Německu a konstatoval, že je dobře, že existuje Společenství nezávislých států, které sem posílá peníze, když bohužel rozpadl Sovětský svaz
  • Dan z Brna, který neváhal nosit celý trek velký stativ, sférickou kouli a dokonce drona, aby měl co nejlepší záběry. Uvedl se sice pro nás téžko pochopitelnou otázkou „Proč jste nepřijeli s cestovkou?“ 🤔, ale jinak se jeho partička ukázala jako skvělí společníci, stráviku jsme s nimi jeden večer a mysleli jsme si, že není poslední. Bohužel jsme je setřásli už před prvním sedlem.
  • kyrgyzská dívčina, která měla i 3000 metrů nad mořem slušně zásobený stánek i studené pivo, přestože jediný způsob, jak sem vše dostat, znamená koňmi.  Především ji zajímalo, v kolika letech se u nás lidé žení a vdávají.
  • dvojice veganů z Holandska, kteří chtěli udělat útratu v vysokohorském kempu, i když měli problém s vejcem ve vegetariánském jídle. Vegetariánství, natož veganství, je prostě řehole 🤔. Velmi nám doporučovali Gruzii. Třeba náš další plán 😂?
  • pán a paní našeho věku že Španělska, co neuměli moc anglicky, takže se drželi stranou, přestože s námi šli celou cestu. Navíc je doprovázeli celou dobu dva kyrgyzstánští kluci jako nosiči a ti uměli jen rusky. Španělka úplně rozkvetla, když na posledním sedle náhodou zjistila, že jeden mladík z mezinárodní partičky pochází ze Španělska, a po vřelém rozhovoru setkání končilo tradičním rozloučením se třemi polibky na tvář.
  • rodina pastevců, která postavila most přes horskou říčku, aby turisté nemuseli brodit studenou vodou. Příchozí navigují na most a zvou do svého dočasného obydlí na tradičně připravovaný čaj a výborný domácí jogurt s malinovou zavařeninou. Škoda, že si potom řeknou o peníze.

Už před odjezdem jsme si naplánovali, co bychom zde rádi zažili. Část plánu už máme splněno po prvním treku.
  1. Svezli jsme se na koni. Předesílám, že koně se mi moc líbí a považuji je za ušlechtilá zvířata, ale nikdy jsem na ně nesedla a tvrdím, že mě volně žijící koně chtějí sežrat (mimo jiné po zkušenostech z Islandu 😁). Tak tady jsem na koně sedla a víc než hodinu na něm jela, i když za mnou seděla dvanáctiletá slečna, která koníka řídila. Zdeněk jel samozřejmě skoro celou dobu sám, Nik aspoň část. Přes moje obavy se mi to fakt líbilo, takže akce kůň bude mít nejspíš pokračování.
  2. Věděli jsme dopředu, že jsou zde místo s teplými prameny, dokonce trek končil v místě zvaném Hot springs (tedy horké prameny). Ale na koupání tedy nedošlo 😀, to si musíme schovat na později. Ovšem cestou se Zdeněk domluvil s další skupinou, že by pro nás, po celodenním pochodu unavené poutníky, mohlo přijet „taxi“, které by nám ušetřilo z následujícho dne posledních 15 km do „civilizace“. Místní se o vše postarali a  tak po hodině a půl přijel náš tank. Vozidlo ruské (a nejspíš už sovětské) výroby nám na cestě, která se dá nejspíš připodobnit k tankodromu, udělalo opravdový lunapark. Prudce s námi smýkalo všemi směry, pokud bychom se nedrželi podivného madla na stropě, vyhodilo by nás to mnohokrát ze sedačky. Těch patnáct kilometrů trvalo víc než hodinu, ale nečekaný zážitek máme na celý život ( a video možná i bude 😁).
A těšíme se na další….😁

Neuvěřitelné jezero Pangong Tso

Největší jezero v Himaláji se nazývá Pangong Tso. Podle jména se dá odhadnout, že patří Číně, tedy doopravdy jen jeho dvě třetiny. Poslední třetina náleží Indii, ale ani z této strany se ještě donedávna nedalo dostat vůbec. Indie s Čínou nemá ideální vztahy, a tak omezuje přístup do pohraničí. Dnes stačí zaplatit permit opravňující ke vstupu.

Podle map je vzdálenost mezi Léhem a jezerem zhruba 150 km, ovšem v  jízda trvá šest hodin, pouze pokud jde vše bez problémů. Léh opouští celkem kvalitní asfaltová silnice, ovšem brzy se změní v prašnou cestu s spoustou výmolů, která se kroutí v nekonečných zatáčkách do nadmořské výšky 5.380 metrů nad mořem. Tento důležitý bod představuje průsmyk Chang-la, který má být jedním z nejvyšších průsmyků na světě průjezdných autem. Na půl roku je cesta naprosto zapadaná sněhem nebo provoz přeruší sesuvy půdy a kamení, takže časté vojenské posádky nepřehlídnutelné velikosti i místní obyvatelé si musí vytvořit během pár měsíců zásoby na celou zimu. A to včetně pohonných hmot pro armádu. My jsme míjeli kolonu snad padesáti vojenských cisteren, které rozvířily kolem sebe nedýchatelný oblak prachu. Předjet se nedají, i pokud jedete v protisměru, je výhodnější zastavit na bezpečném místě na krajnici se zavřenými okny a čekat. A čekat…Neumím se představit, co v této v této chvíli dělají cyklisté, kteří se pomalounku sunou vzhůru…

Jezero samo se rozkládá v nadmořské výšce 4.200 metrů. Jeho voda má neuvěřitelnou modrozelenou a naprosto průhlednou vodu. V kombinaci s holými horskými hřebeny kolem je fantasticky fotogenické, navíc se jejich barvy a nasvícení mění neustále během dne. Největší zajímavostí jezera ovšem není barva. Jezero v této nadmořské výšce je lehce slané! Podobné, tzv. brakické, vody jsou časté v místech, kde se mísí sladká voda s vodou mořskou, např. v ústí Temže. Ale tady? Nejbližší moře je vzdálené 1000 kilometrů!

Jezero je podivuhodné i svojí velikostí. V nejširším místě jsou jeho břehy vzdálené 5 kilometrů, ale jeho délka je 134 kilometrů. Z indické strany se dá dojet kousek za vesničku Spangmik, kde je připravené ubytování pro turisty. Na výběr je od vlastního stanu v kempu, stabilních velkých stanů s koupelnou a záchodem (tzv. glamping = glamour + camping), dřevěných chatek, hotýlků i homestayů (ubytování v soukromých domech domorodců). Už kvůli západu východu slunce to stojí za to. Ubytování je možné i ihned po příjezdu k jezeru, kde je víc možností, kde se najíst.
Pokud se ocitnete v indických Himalájích, jezero Pangong určitě doporučuji k návštěvě. Je neuvěřitelné!

Island – trek přes Barevné hory

Island je možná nejfantastičtější země, kterou jsem navštívila. Sopky, bublíci, horké prameny, sníh, vodopády, ledovce, skály neuvěřitelných tvarů a barev. Lidé žijí vlastně jen na pobřeží, celé vnitrozemí je pusté a plné krásné a nedotčené přírody. Také turisté se zdržují na okružní silnici, protože se dá projet osobním autem. Kdo se chce podívat do vnitrozemí, musí si půjčit terénní auto, které může překonávat brody, a nebo vyrazit zvláštním terénním autobusem s vyšším podvozkem a odpruženými koly.

http://mapaonline.cz/mapa-islandu/

Nejznámějším trekem skrz vnitrozemí je stezka Laugavegur, které se také říká Trek přes Barevné hory. Ty hory jsou opravdu barevné, hodně barevné…

Začíná u  termálních pramenů v Landmannalaugar a po 53 kilometrech přes duhově zbarvené liparitové hory končí v údolí Thorsmörk. Do obou míst se dá dostat veřejným autobusem. Nejvhodnější obdobím, kdy se na trek vydat, jsou červenec a srpen, ale i tak jsou na cestě sněhová pole a je nutné přebrodit řadu ledovcových říček. Jinak trek není příliš náročný, místy se prudce stoupá nebo se překonávají trhliny v ledovci (zvládla jsem ho i já, a to moje fyzička bývá na pováženou ).  Každou chvíli se krajina kolem vás mění, jiné barvy, odlišné tvary.

Celý trail je rozdělen na čtyři etapy, které se dají zvládnout i na těžko s veškerým vybavením. Kdo má dost sil, může jít i rychleji. Na trase se dá přespat v chatách, které je ovšem potřeba zarezervovat dlouho dopředu, takže stan je jistota. Ovšem na místech, kde by se dal postavit, visí cedule, že je zde zakázáno stan postavit. Tudíž zbydou jen draze placené kempy, nebo s dostatkem drzosti se zašít někam mezi skály a nebrat na cedule ohled. Skvělý je start. Nezapomeňte se vykoupat v přírodním termálním koupališti v kempu Landmannalaugar, kde se slévají teplé i ledovcové říčky, jen je potřeba najít správné místo, kde se voda smíchala tak akorát.

Zdejší krásu si určitě vychutnáte. Než se tam vydáte, prohlédněte  pár fotek jako závdavek . Koho by zaujaly, celé moje album z Islandu najdete na Picase.  Měla jsem problém vybrat sem ty nejzajímavější, zkuste mi případně navrhnout jiné .

Podrobný popis cesty i další zajímavosti z Islandu naleznete na skvělé stránce FIJALKA.

http://fijalka.cz/laugavegur-trek-island/

Hohe Tauern na lyžích i po svých

Už se nám párkrát povedlo strávit čas Vánocích někde v teple a bylo to moc příjemné. I letos se nabízel odlet na Kanárské ostrovy, ovšem za rozumnou cenu jen 23. prosince, a k tomu jsme se zatím neodhodlali. Nakonec jsme vyrazili do zimy…tedy do hor, konkrétně do Rakouska. Opakovaně jsme si byli zalyžovat ve skvělém a velikém zimním středisku Saalbach, kde je možné projet 200 kilometrů sjezdovek různých úrovní, ovšem vždy výborně připravených. Všude se dostanete kabinami nebo sedačkami, ani si nejsem jistá, jestli jsme někde narazili na kotvu nebo pomu…Středisko je docela drahé, ale my jsme se vždy ubytovali o patnáct kilometrů dříve ve vesnici Maishofen. Tentokrát jsme se rozhodovali tak dlouho, že jsme nenašli vhodné (tedy levné) ubytování. Nakonec jsme skončili ve Štýrsku, konkrétně v St. Johann am Tauern. Nejbližší lyžařské středisko je přes dvacet kilometrů vzdálený Lachtal. Středisko je malé a na vrcholky do 2tisíc metrů nad mořem vás vyvezou jen dvě sedačky, zbytek obstarávají kotvy. Terén není příliš náročný, ale na rozlyžování po delší době super. Lidí bylo opravdu pomálu, u sedačky jsme vlastně ani nečekali, což v tomto vrcholném termínu mě hodně překvapilo. Dalším překvapením bylo množství Maďarů, dokonce i některé nápisy byly trojjazyčné – německy, anglicky a maďarsky. Mají to sem pravděpodobně nejblíž…
Po dlouhé době s námi vyrazila i dcera Linda, takže naše výpava byla čtyřčlenná. První den sice mrzlo, i přes poledne bylo kolem – 8 st., ale tak nádherně AZZURO!! Výhledy na všechny strany, obloha bez mráčku a spousta sluníčka. Druhý dne se oteplilo k nule, ale po obědě se zatáhlo a začalo sněžit. I tak skvělá lyžovačka.

Říká se, že třetí den na lyžích může být nebezpečný a doporučuje se odpočinkový program, aby nedošlo ke zranění. My jsme spíše řešili další změnu počasí, protože se velmi oteplilo a celý den mělo být nad nulou. Nemám ráda lyžování v těžkém sněhu, tak jsem přivítala procházku. Tedy procházku na poslední den roku 2017,  Z procházky nakonec byl spíš výšlap, nebo ještě spíš trek . Přímo kolem našeho apartmánu vedla cesta vzhůru ke dvěma vrcholům, která byla značená v mapě jako winterweg, tedy zimní cesta. Začala jako lehce zasněžená silnička a pokračovala lesní cestou. Brzy bylo jasné, že podobný nápad na zimní výstup dlouho nikdo něměl, protože jsme míjeli jenom stopy zvěře. Sněhu postupně přibývalo. Bořili jsme se po kotníky…do půl lýtek…po kolena.  Každý krok v hlubokém sněhu nad kolena představoval spoustu sil a vrcholek byl pořád dost daleko. Přestalo být jasné, kudy máme jít dál, takže jsme se několikrát zabořili do sněhu až do pasu. Dívala jsme se na krásně ozářený vrcholek nad námi, ale bylo mi jasné, že na něj nemám sílu vylézt. Zamířila jsme s Nikem zpět, Zdeněk s Lindou se pokusili pokračovat, ale po další hodině to vzdali také. Nebylo to nebezpečné, jako spíš únavné. Byli jsme mokří od tajícího sněhu, který nám padal do bot vrchem a krásně roztával, takže i v trekových botách s goretexem jsem měla jezírko. Těšil jsme se na krásné výhledy, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem zpět.
  

Velká únava si vybrala svoji daň – všichni jsme během odpoledne a večera pospávali a na čekání na příchod Nového roku nebylo pomyšlení. V 22 hodin jsme odbouchli šampáňo a  spolu s obyvateli Bahrajnu oslavili příchod roku 2018. A okamžitě usnuli.
Cestou domů na Nový rok jsme projížděli ještě jedno malé lyžařské středisko v průsmyku Hohetauern. O pár kilomentrů níže hustě pršelo, ale tady už déšť přešel v sníh. Koupili jsme si aspoň dvouhodinovou permanentku a strávili čas na liduprázdných svazích. Jen jízdu na kotvě bych si odpustila…Během našeho lyžování se krásně projasnilo, konečně jsme mohli vidět nádherné pohoří Hohe Tauern kolem nás i městečko dole.

 

Tenerife – Pico de Teide za svítání

Naši kamarádi Petr a Hanka se rozhodli nezůstávat na Vánoce doma a vyrazit za teplem. Naše plány byly podobné, ale podařilo se nám najít levné letenky jen na 23. prosince. Takže my budeme trávit Štědrý večer doma (snad se sněhem venku), zatím co naši sousedé si budou místo kapra pochutnávat na čerstvých mořských plodech na pláži na Kanárech! Závidím jim to, ale také přeju…Už jsme zde byli před čtyřmi roky. Počasí bylo velmi příjemné tak na tričko, kolem 20ti stupňů, Zdeněk se dokonce na Nový rok koupal (já si v patrnáctistupňové vodě možná namočím nohy po kotníky ). Pokud si ale představujete Kanárské ostrovy jen jako pláže, chyba lávky. My jsme podnikli třídenní trek divočinou i výstup na nejvyšší horu Španělska Pico de Teide. A právě tomuto vrcholu bych se chtěla ve vzpomínkách vrátit.

V pevninském Španělsku je uváděn nejvyšší vrchol Mulhacén s výškou 3479 m.n.m. Na kanárském ostrově Tenerife se ovšem nachází Pico de Teide, který měří 3718 metrů nad mořem, a je tudíž nejvyšší horou Španělska. Bývalá sopka tvoří dominantu celého ostrova a je viditelná prakticky odkudkoliv. Většina „plážáků“ se sem dostane autem a dvě stě metrů pod vrchol je vyveze lanovka (Teleferico). To jsme samozřejmě nepodnikli.

Do města Puerto de la Cruz jsme se dostali autobusem ze Santa Cruz de Tenerife a dál jsme si stopli auto s mladým německým párem. Dovezli nás do výšky asi 2000 metrů nad mořem silnicí plnou serpentýn. Odtud jsme už stoupali pěšky hezky „natěžko“, tedy s veškerým vybavením. Nechyběl nám stan, karimatky, spacáky ani plynová bomba. Byli jsme tedy úplně soběstační a využili jsme toho při následujím treku vedoucím zpět do Santa Cruz.

Cesta na vrchol vede sopečnou krajinou plnou zajímavých velkých kamenů, kterým se říká Teidské vejce. Všude kolem nás se rozkádá svět fantastickch barev. Závěřečný úsek k chatě Refugio Altavista ve výšce 3200 metrů nad mořem byl hodně ostrý a dal mi zabrat. Všude byl sníh nebo led, cesta hodně klouzala. Chatu jsme neměli zamluvenou dopředu (což doporučuji), protože jsme nedokázali dopředu udělat přesný časový rozpis, ale nakonec se na nás volná postel ve velké ložnici našla. Poprvé v životě jsme nocovala ve výšce přes 3000 metrů a také poprvé v životě jsme pocítila, že mi chybí kyslík. Měla jsem problém se nadechnout a srdce mi bušilo jak o závod, v noci jsem skoro nespala. Kdo to zažil, pochopí. Mne to později potkalo několikrát v Himalájích, ale na Kanárech…Za mne neuvěřitelná skutečnost…

Špatný spánek mi nevylepšilo brzké ranní vstávání. Všichni spolubydlící se totiž budili tak, aby mohli kolem čtvrté ranní vyrazit na posledních pět set výškových metrů. Jen s lehkým batůžkem na zádech a s úzkým kuželem světla z čelovky na hlavě jsme stoupali ve „štrůdlu“ cikcak pěšinkou vzhůru. Největší atrakcí je totiž svítání na vrchlu a stín Teide, který v té chvíli vrhá k sousednímu ostrovu Le Palma. Připomíná to stín Adams peaku na Srí Lance, jen blíž Evropě. Barvy, které doprovázely vycházející slunce nad mlhou, byly skvělé. Teide se změnilo v trojúhelníkový stín směřující přes moře. Fantastické!!!

Na výstup na vrchol  je potřeba permit, který se dá koupit v Puerto de Santa Cruz, ale hlídači přijíždějí až lanovkou, která začíná v 9, do té doby už budete dávno pryč. Pokud budete trávit dovolenou na Kanárech, určitě si tento zážitek nenechte ujít.